www.padesatprocent.cz › Za volební právo všemi prostředky: Alice Paul

Za volební právo všemi prostředky: Alice Paul

Alice Paul patřila k nové generaci amerických sufražetek, které odmítaly o volební právo prosit. Organizovala mnohatisícové demonstrace, sama byla vězněna, držela hladovky a celý svůj život bojovala za práva žen.

Alice Paul (1885 – 1977)

feministka, sufražetka, přispěla k prosazení volebního práva pro ženy v USA

Alice Paul byla nejstarší ze čtyř dětí ze zámožné kvakerské rodiny, která podporovala myšlenku genderové rovnosti, vzdělání žen i volebního práva. Její matka byla sama aktivní sufražistkou a brávala Alice Paul na setkání. Byla velmi vzdělaná, v roce 1907 dokončila magisterská studia a v roce 1917 získala i doktorský titul. Během svého života dosáhla ještě tři právnickcýh titulů.

Během postgraduálního studia v Anglii se seznámila s další Američankou Lucy Burns a spolu se pak připojily k tamním sufražetkám, od kterých se učily taktiku tzv. přímého protestu, včetně stávek a hladovek. V roce 1912 se Paul i Burns připojily k „Národní americké společnosti za volební právo žen“ (NAWSA, více v textu Sto let boje za volební právo žen v USA) a Paul se stala prezidentkou její washingtonské pobočky. Zatímco NAWSA preferovala spíše kampaně stát od státu, Paul se přikláněla k lobbování za ústavní dodatek, který by zaručil volební právo ženám ve všech státech najednou.

„Pane prezidente, jak dlouho musí ženy čekat, aby získaly svobodu? Dejte nám práva, která si zasloužíme!“ Alice Paul

Paul se inspirovala u britských kolegyň a začala organizovat pochody a stávky. První a největší se konal 3. března 1913 ve Washingtonu, D.C., den před inaugurací prezidenta Woodrow Wilsona. Záměrem pochodu bylo ukázat jak Kongresu, tak prezidentu Wilsonovi, že ženy již nebudou na konání v otázce jejich volebního práva dále čekat. Na osm tisíc žen s transparenty včetně dvacet šesti vozů, deseti kapel a pěti eskadron kavalerie s šesti kočáry pochodovalo od Kapitolu k Bílému domu za přihlížení takřka půl milionu diváků a divaček. Ačkoli organizátorky předem žádaly o policejní ochranu, byly odmítnuty a došlo pak k napadání účastnic ze strany přihlížejících. Policie pouze nečinně přihlížela, do na dvě stě osob bylo zraněno. Průvod získal velkou publicitu a prohlášení Paul, že se policie a vysocí civilní činitelé spolčili s cílem pochod rozehnat, přineslo otázce volebního práva žen nebývalou pozornost. Na druhou stranu se objevily v novinách i komentáře, které vyčítaly ženským účastnicím pochodu jejich neukázněné chování a taková kritika vedení NAWSA znervózňovala.

Vlevo a vpravo: Největší pochod za volební právo žen ve Washingtonuv roce 1913, uprostřed Alice Paul

17. března 1913 se Wilson setkal s Paul a dalšími sufražistkami, aby jim oznámil, že ještě nenazrál čas na přijetí dodatku. Paul následně v dubnu zorganizovala demonstraci a roku 1914 se definitivně rozešla s NAWSA, ze které byla vyloučena, a založila vlastní organizaci s názvem „Kongresový svaz“ (CU). CU si vzala na mušku demokratické kongresmany a aktivně brojila proti kandidátům, kteří nepodporovali udělení volebního práva ženám. Podle stejné logiky se Paul zaměřila i na Woodrowa Wilsona. Organizovala demonstrace před Bílým domem a vyzývala Wilsona, aby dotlačil Kongres ke zvážení a schválení federálního dodatku (od té doby známého jako Dodatku Susan B. Anthony).

„My, americké ženy, vám říkáme, že Amerika není demokracií. Dvaceti milionům žen je odepřeno právo volit.“ Alice Paul

Poté, co se Spojené státy připojily k válce s Německem, přetvořila Paul „Kongresový svaz“ v „Národní stranu žen“ (NWP), aby vystupňovala úsilí za volební právo žen. Paul měla ohromný organizační talent a dokázala koordinovat akce tisíců žen. V lednu 1917 zahájila první tzv. „Tiché hlídky“. Tvořily je nehybně stojící ženy, držící transparenty s nápisy „Pane prezidente, co uděláte pro volební právo žen?“ a „Jak dlouho musí ženy čekat na svobodu?“. Tyto demonstrace za volební právo žen byly vůbec prvními demonstracemi, které se před Bílým domem objevily. Trvaly celkem přes 18 měsíců a zúčastnilo se jich přes 1000 žen. Čelily verbálním i fyzickým útokům ze strany přihlížejících. Místo aby policie chránila jejich právo na svobodu projevu a pokojný protest, začala je pod různými záminkami zatýkat. Pokud byly ženy uvězněny, odmítly zaplatit pokutu a zůstaly ve vězení. Ve snaze odradit nové demonstranty byly ukládány tresty až do výše 60 dní.

Vlevo: Tiché hlídky před Bílým domem, vpravo: protesty proti uvěznění Alice Paul a dalších sufražetek.

K sedmi měsícům vězení byla odsouzena i Alice Paul. Na protest proti nespravedlivému uvěznění zorganizovala sérii hladovek. V reakci na to přistoupili pracovníci věznic k nebezpečnému a velmi bolestivému řešení – krmili ženy násilně nosem. Doktoři vyhrožovali Paul, že ji umístí do ústavu pro duševně choré. Veřejnost zareagovala okamžitě, v drtivé většině vyjadřovala zastánkyním volebního práva sympatie a vyzývala k jejich brzkému propuštění. Propuštěné ženy pak bojovaly za své volební právo ve vězeňských úborech a těžily tak ze soucitu veřejnosti.

„Nikdy jsem nepochybovala, že rovná práva jsou tím správným směrem.“Alice Paul

V roce 1918 oznámil Wilson svou podporu volebnímu právu žen. Trvalo pak další dva roky, než byla změna přijata. Později se Paul a NWP zaměřila na přijetí Úmluvy o rovných právech (ERA), která měla ženám zajistit ochranu proti diskriminaci. Tato Úmluva byla i díky velkému přispění Alice Paul nakonec přijata.

Autorka:

Marcela Kubrová Adamusová

Zdroje:

Lyne E. Ford, Women and Politics: The Pursuit of Equality

https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/alice-paul

https://www.brainyquote.com/authors/alice_paul