www.padesatprocent.cz › Sto let boje za volební právo pro ženy v USA

Sto let boje za volební právo pro ženy v USA

Boj za získání volebního práva pro ženy trval ve Spojených státech téměř sto let. Celé tři generace žen se zapojovaly do politického aktivismu a používaly nejrůznější strategie a argumenty, aby přesvědčily jak zákonodárce, tak širokou veřejnost o oprávněnosti svého požadavku.

Počátky boje za volební právo v USA spadají již do 20. a 30. let 19. století a jsou spojeny s hnutím za zrušení otroctví i dalších reformních skupin, do kterých se ženy aktivně zapojovaly. Díky úsilí o rasovou rovnost a politická práva pro Afroameričany řada žen začala reflektovat svou vlastní nerovnost vůči mužům. Účast v různých spolcích jim umožnila zkušenost diskriminace na základě pohlaví sdílet, začít se vůči ní vymezovat a následně přerostla v samostatné politické hnutí, usilující o rovná práva pro ženy a muže.

Když ženy mluví jen za plentou

Za první významný milník je považováno shromáždění v Seneca Falls v roce 1848, na kterém přes 300 účastnic a účastníků diskutovalo o postavení a právech žen. Iniciátorkami setkání byly Elisabeth Cady Stanton a Lucretia Mott. Tehdejší postavení žen dobře ilustruje fakt, že žádná z organizátorek se necítila způsobilá shromáždění vést a touto rolí tak byl pověřen Lucretiin manžel James Mott. I při následných shromážděních byli za mluvčí často vybráni muži podporující ženská práva a některé ženy dokonce svoje připomínky k diskutovaným tématům pronášely pouze za zástěnou. Výsledkem shromáždění v Seneca Falls bylo odsouhlasení „Deklarace stanovisek a usnesení“, kterou navrhla Stanton. Obsahovala 12 požadavků na zrovnoprávnění žen, od práva na majetek či vzdělání až po volební právo. Mimochodem, právě požadavek volebního práva byl považován za velmi radikální a byl odsouhlasen jen těsnou většinou. Ze všech účastnic a účastníků shromáždění v Seneca Falls se pak jeho skutečného zavedení dožila pouze jedna žena.

Ženy si musí na svá práva počkat

V průběhu 50. let hnutí sílilo, ale počátkem 60. let do jeho další směřování zasáhla občanská válka Severu proti Jihu. Vítězství Severu přineslo zrušení otroctví a požadavek na zrovnoprávnění Afroameričanů. Rozhořela se debata nad tzv. Čtrnáctým a Patnáctým dodatkem Ústavy, která rozštěpila hnutí za ženská práva na dva proudy. První z nich požadoval, aby přijímané změny Ústavy, které nově definovaly „občanství“ a měly zaručit volební právo osvobozeným otrokům, rovnou zahrnovaly i ženy a zavedly tak skutečně rovné volební právo pro všechny občany a občanky. Mezi zastánkyně tohoto postoje patřila i Elisabeth Cady Stanton či další významná aktivistka Susan B. Anthony. Tato frakce později v roce 1869 založila skupinu nazvanou „Národní společnost za volební právo žen“ (NWSA), usilující o přijetí ústavního dodatku, který by zaručoval univerzální volební právo v celých Spojených státech. Druhý proud však považoval za nesprávné a nebezpečné ohrozit osvobození černochů propojením s volebním právem i pro ženy, které bylo mnohem kontroverznější a méně populární. Jedna z představitelek tohoto postoje, Lucy Stone, prohlásila, že nyní je „hodina černochů a ženy musejí na svá práva počkat.“ Tak se nakonec i stalo a oba dodatky směřovaly pouze ke zrovnoprávnění afroamerických mužů. Z druhé frakce pak vznikla konzervativnější organizace „Americká společnost za volební právo žen“ (AWSA), podporující udělování volebního práva stát po státu.

Za hlasování do vězení

V 70. a 80. letech obě organizace nadále působily, oslovovaly mnoho stejných potenciálních příznivců a zastávaly i řadu podobných argumentů pro ženské volební právo. Rozdíly se projevovaly spíše ve strategii, kdy revolučnější NWSA přistupovala i k odvážnějším krokům. V listopadových volbách roku 1872 se tak například několik žen – členek NWSA - pokusilo volit. V Rochesteru ve státě New York hlasovala s malou skupinou žen Susan B. Anthony. O několik týdnů později byla Anthony zatčena a odsouzena za „nezákonné hlasování“. Odmítla zaplatit vyměřenou kauci ve snaze dostat svůj případ před Nejvyšší soud. Kauci však za ni proti její vůli zaplatil její právník. Ve stejných volbách ve státě Missouri hlasovala i Virginia Minor. Její případ se sice před Federální soud dostal, nicméně soud oprávněnost jejího požadavku volit zamítl.

První úspěchy

Rozpory mezi dvěma spolky uvolnily prostor pro novou strategii. Křesťanský svaz žen proti konzumaci alkoholu (WCTU) v čele s Frances Willard propojil požadavek volebního práva s bojem proti alkoholismu s důrazem na tvrzení, že při hlasování o zákazu prodeje a konzumace alkoholu lze spoléhat pouze na ženy. Nadužívání alkoholu bylo hlavní příčinou domácího násilí, mravního úpadku a chudoby žen a dětí. WCTU byla větší než kterýkoliv jiný spolek na podporu volebního práva žen a kombinace obou programů přinesla úspěch. Dvě západní teritoria, Wyoming a Utah, udělila ženám volební právo a státní zákonodárné sbory v ostatních regionech se zákonem o volebním právu žen opakovaně zabývaly.

Nový spolek a období stagnace

Do roku 1890 se rozdíly a spory mezi spolky vytratily natolik, že mohlo dojít k jejich sjednocení a vzniku „Národní americké společnosti za volební právo žen“ (NAWSA). Období 90. let a počátku 20. století je však také obdobím stagnace, kdy nedošlo k výraznějšímu posunu. Kromě Utahu a Wyomingu nepřiznal žádný ze států ženám volební právo až do roku 1910, kdy tak učinil stát Washington. Počet členek a členu NAWSA klesal a jeho vůdčí představitelky stárly a umíraly. Na druhou stranu vznikala celá řada ženských spolků a klubů, orientovaných na literaturu či kulturu, v rámci kterých se však řešilo i téma ženských práv.

Dvě cesty k jednomu cíli

Ke konečnému prosazení volebního práva pro ženy v USA nakonec pomohly dvě otevřeně protichůdné strategie, reprezentované novou generací feministek. NAWSA v čele s Carrie Chapman Cat pokračovala v podávání petic a agitaci v rámci jednotlivých států. Cat vypracovala tzv. „Vítězný plán“, který spojoval důkladnou strategii lobování za federální dodatek s pokračujícími snahami získat volební právo v jednotlivých státech. Byla přesvědčena, že Kongres začne konat, pouze pokud budou mít ženy v dostatečném počtu států volební hlas, a bude je proto slyšet. ¨

Řada žen však odmítala nadále se volebního práva doprošovat a rozhodly se pro taktiky přímého protestu. Jejich nejvýznamnější představitelkou byla Alice Paul. V předvečer inaugurace nového prezidenta Woodrowa Wilsona uspořádala ve Washingtonu, D. C. ohromnou demonstraci za volební právo žen. Průvodu se zúčastnilo přes 8000 demonstrantů a demonstrantek a přihlíželo mu půl milionu lidí. Paul založila „Národní stranu žen“ (NWP) a pod její hlavičkou organizovala demonstrace před Bílým domem a vyzývala Wilsona, aby dotlačil Kongres ke zvážení a schválení federálního dodatku. V lednu 1917 se objevily první tzv. „Tiché hlídky“. Tvořily je nehybně stojící ženy, držící transparenty s nápisy „ Pane prezidente, co uděláte pro volební právo žen?“ a „Jak dlouho musí ženy čekat na svobodu?“. Paul organizovala a koordinovala akce stovek žen, které byly často za účast na demonstracích vězněny. Na protest proti nespravedlivému uvěznění držely ženy sérii hladovek. V reakci na to přistoupili pracovníci věznice k nebezpečnému a velmi bolestivému řešení – krmili ženy násilně nosem.

Umírněná NAWSA se obávala, že postupy NWP si potenciální spojence i prezidenta Wilsona pouze znepřátelí. Nicméně většina odborníků přisuzuje konečné přijetí dodatku kombinaci obou snah. Ženy získávaly volební právo postupně v mnoha jednotlivých státech a sílil tak tlak na Kongres, aby přijal příslušný zákon. Široká veřejnost byla nakloněna změnám a stála na straně vězněných sufražetek. Cesta k přijetí Devatenáctého dodatku, nazývaného také Dodatkem Susan B. Anthony, byla otevřená. Byl přijat v roce 1920 rozdílem pouhého jednoho hlasu. V tomtéž roce se dvacet šest milionů amerických žen, které dosáhly dané věkové hranice, mohlo poprvé zúčastnit voleb.

Zdroje:

Lyne E. Ford, Women and Politics: The Pursuit of Equality

https://www.britannica.com/event/Seneca-Falls-Convention

https://www.history.com/topics/womens-history/the-fight-for-womens-suffrage

Autorka:

Marcela Kubrová Adamusová