www.padesatprocent.cz › Alkoholová lobby a zničená golfová hřiště. Boj o volební právo žen na Novém Zélandu a ve Spojeném království.

Alkoholová lobby a zničená golfová hřiště. Boj o volební právo žen na Novém Zélandu a ve Spojeném království.

Na Novém Zélandu to začalo před 125 lety, v Austrálii před 116 a ve Finsku před 112 lety. Ženám bylo konečně přiznáno volební právo. V Čechách ženy volily od roku 1919* a my otevíráme seriál článků o historii volebního práva žen od naší spolupracovnice Marcely Kubrové Adamusové.

Kate Sheppard - nejaktivnější propagátorka ženských práv na Novém Zélandu pomáhala v reformách volebního práva žen také ve Spojeném Království. Na novozélandské desetidolarovce nahradila v roce 1991 královnu Alžbětu II.

Letos si připomínáme 100 let od vzniku samostatného Československa a volně s ním i 98* let od zavedení volebního práva – pro muže i ženy. V celé řadě zemí však volební právo získali nejprve muži a ženy o něj musely tvrdě usilovat. Vzorem a inspirací byla zejména hnutí na Novém Zélandu, ve Spojeném království a v USA.

Nový Zéland – průkopník zrovnoprávnění žen

Hnutí za volební právo bylo součástí širšího hnutí za ženská práva, které se začalo šířit Británií a jejími koloniemi, Spojenými státy i severní Evropou. Ženám se postupně otevíraly možnosti – získávaly lepší přístup ke vzdělání, začínaly se uplatňovat ve zdravotnictví a charitativních službách a ruku v ruce s tím začaly vyžadovat i politická práva. Vůbec první samosprávnou zemí na světě, kde ženy získaly právo volit a ovlivňovat tak směřování země, byl Nový Zéland v roce 1893.

Ženy na Novém Zélandu začaly veřejně vystupovat a angažovat se ve prospěch volebního práva. Psaly články do novin, výzvy poslancům, organizovaly veřejné přednášky. Po americkém vzoru byla ustavena Novozélandská ženská křesťanská umírněná unie (Women’s Christian Temperance Union, dále WTCU). Pod vedením Kate Sheppard unie organizovala petice a postupně nasbírala 32 000 podpisů – tedy od celé čtvrtiny všech dospělých žen na Nové Zélandu! Ženy získaly i podporu některých z poslanců, kteří předkládali návrhy na rozšíření volebního práva pro ženy.

Na druhé straně se však začali šikovat odpůrci volebního práva. Poukazovali na „přirozenou“ roli ženy v rodině a strašili možnými důsledky. Obchodníci s alkoholem se báli, že ženy budou podporovat zavedení prohibice, financovali proto vlastní petice proti volebnímu právu. Nejvýraznějším odpůrcem byl politik Henry Smith Fish, který si platil agitátory, aby sbírali podpisy v barech a hospodách. Brzy se však ukázalo, že řada podpisů je zfalšovaných nebo získaných podvodem a petice tak ztratila na věrohodnosti.

Návrh na zavedení volebního práva pro ženy byl od roku 1878 v různých podobách předložen v Parlamentu devětkrát. Uspěl až desátý pokus a v září roku 1893 získaly všechny dospělé ženy na Novém Zélandu (včetně maorských žen a dalších původních obyvatelek) právo volit.

Nový Zéland zůstává průkopníkem v oblasti rovnosti žen a mužů i v současnosti, v jeho čele stojí od roku 2017 premiérka Jacinda Ardern, která během vykonávání své funkce otěhotněla a porodila. Po několikatýdenní mateřské dovolené se do úřadu vrátila a o dítě se stará jeho otec.

Za volební právo všemi prostředky

Po Novém Zélandu bylo volební právo přiznáno ženám v Austrálii (1902) a ve Finsku (1906). O poznání bouřlivěji pak probíhal emancipační proces ve Spojeném království. Úspěchu se zde ženy dočkaly až o 25 let později než jejich kolegyně na Novém Zélandu, ačkoli počátky hnutí se datují již do poloviny 19. století. Opíralo se o myšlenky Mary Wollstonecraft, která již v roce 1792 sepsala dílo „Obhajoba práv žen“. Zasazovala se v něm především o možnost lepšího vzdělání pro ženy. Požadavek volebního práva formulovali explicitně John Stuart Mill a jeho žena Hariett Taylor Mill v jejich společné eseji „O poddanství žen“ (1869). John Stuart Mill byl zvolen poslancem a otevřeně podporoval volební právo žen.

V počátku bylo hnutí za volební právo roztříštěné, existovalo několik výborů, které organizovaly petice a ačkoli se podařilo sesbírat obrovské množství podpisů, návrh na zavedení všeobecného volebního práva vláda nepodpořila. Roku 1897 se různé spolky sjednotily pod hlavičkou Národního sdružení ženských spolků za volební právo a zvýšili tlak na poslance. Psaly se další petice, organizovaly demonstrace. To vše však vedlo pouze k dílčím změnám (např. volební právo pro vdovy v místních volbách).

Dosavadní neúspěchy a pasivní přístup vlády vedly k radikalizaci a k zahájení akcí tzv. „sufražetek“ (od slova suffrage = volební právo). Od hlavního proudu se oddělila tzv. Ženská sociální a politická unie (1903) a s heslem „Činy, nikoli slova“ se v rámci boje za společný cíl uchylovala k do té doby nemyslitelnému násilí. Na veřejných prostranstvích ženy napadaly ministry, přerušovaly jednání parlamentu, připoutávaly se řetězy k plotu Buckinghamského paláce, vypískávaly politiky a házely kameny, ničily golfová hřiště či dostihová závodiště jako symboly mužské nadvlády. Byly pronásledovány policií, mnoho z nich bylo zatčeno a uvězněno. Během jednoho z největších střetů v roce 1910 bylo zraněno přes 200 demonstrantek a nejméně tři z nich zemřely.

Násilné i nenásilné akce na podporu volebního práva přerušila první světová válka. Bylo potřeba nahradit muže, kteří odešli na frontu. Ženy nastoupily na jejich místa a začaly vykonávat nové profese, jejich role ve společnosti se tak postupně proměňovala. Premiérem se stal David Lloyd George, který volební právo žen podporoval, a právě za jeho vlády byl v únoru 1918 přijat zákon, umožňující volit ženám, které splňovaly majetková kritéria a bylo jim více než 30 let. Muži směli volit již od 21 let bez ohledu na majetek. K úplnému zrovnoprávnění došlo až v roce 1928.

Poslední opozdilci

Postupně se hnutí za volební právo pro ženy rozšířilo do celého světa. Po první světové válce získaly volební právo ženy ve většině evropských zemí i ve Spojených státech (o hnutí v USA více v samostatném článku). V rámci Evropy bylo poslední zemí Lichtenštejnsko a to až v roce 1984. Ve Švýcarsku pak v některých kantonech nemohly ženy volit až do roku 1990. Naposledy bylo volební právo (v místních volbách) přiznáno ženám v Saúdské Arábii. Poslední zemí, kde smí hlavu státu volit pouze muži, tak zůstává jen Vatikán.**

Marcela Kubrová Adamusová

*V Československu bylo volební právo žen zaručeno ústavou v roce 1920, přesto však už v roce 1919 ženy volily na komunální úrovni.

**Pro přesnost, ve Vatikánu neprobíhají klasické volby, v nichž by volili občané (a občanky). Vatikán je církevním státem, v jehož čele stojí kardinály volený papež. Kardinálem se mohou stát pouze muži.

Projekt "Votes for Women! History of women's suffrage movement in the U.S. and Czechoslovakia" je podpořený grantem Velvyslanectví USA v ČR.


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!