Co nového přinesly volby v roce 2010?
Výsledky květnových voleb byly v mnoha ohledech nečekané a narušily některé dosavadní jistoty. Do Sněmovny se dostal rekordní počet žen a naopak se do ní nedostali kandidáti a kandidátky z nejvyšších příček kandidátních listin, kteří a které si mohli být svým mandátem víceméně jisti. Dolní komoru opustila také Strana zelených a KDU-ČSL, jejíž předsedové oznámili svou rezignaci stejně jako předseda ČSSD. V následující analýze se pokusíme nabídnout možné vysvětlení těchto radikálních změn.
„Vyměňte politiky!”
Stranické složení Sněmovny doznalo po volbách zásadních změn – zatímco ji dvě strany opustily, nahradily je dvě nové. Od vzniku České republiky se v dolní komoře parlamentu stabilně držely čtyři strany - ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, které téměř vždy doplnila nějaká další strana. Ve volbách 1996 to byla Občanská demokratická aliance a SPR-RSČ, v dalším volebním období Unie svobody vzniklá odštěpením od ODS, o další čtyři roky později se počet subjektů snížil na čtyři (KDU-ČSL kandidovala v koalici s US-DEU) a v minulém volebním období doplnila tyto „stálice” Strana zelených. Ve volbách 2006 zároveň zaznamenaly historický úspěch obě největší strany, když se jim oběma podařilo získat přes 30 % všech hlasů.
Na základě tohoto vývoje se nabízely úvahy o směřování k systému dvou stran. Ostatně i předvolební průzkumy (zejména pro předčasné volby na podzim 2009) naznačovaly stejný trend a dvěma menším stranám dosud v poslanecké sněmovně zastoupeným předpovídaly, že se do Sněmovny nemusejí tentokrát dostat. Tato prognóza se sice vyplnila – KDU-ČSL poprvé nepřekročila 5% hranici a zdaleka se to nepodařilo ani Straně zelených. Se suverénním výsledkem se do Sněmovny naopak probojovala konzervativní TOP 09 a překvapivě i dosud ne příliš známé Věci veřejné.
Tyto nečekané změny lze vysvětlit silnou potřebou obměny politické garnitury. Před volbami se objevilo mnoho iniciativ volajících po rozbití stávajících struktur a výměně osob, které se v nejvyšších patrech politiky pohybují již dlouhá léta. Strana Věci veřejné tuto potřebu velmi dobře identifikovala a svoji kampaň postavila mimo jiné na označování svých protivníků a protivnic za „dinosaury”. Podobně zareagovaly i občanské iniciativy, které přicházely s různými radami, jak k personální obměně Sněmovny dospět – nejčastěji radily volit malé strany s upozorněním, že k překročení 5% hranice není potřeba tak moc hlasů, jak by se mohlo zdát, nebo udělovat preferenční hlasy kandidátům a kandidátkám na nižších příčkách kandidátních listin. Fórum 50 % ve své kampani vyzývalo k udělování preferenčních hlasů ženám, což v mnoha případech znamenalo totéž jako preferovat kandidující z nižších příček.
Díky změně volebního zákona měli voliči a voličky poměrně velkou možnost změnit pořadí na kandidátních listinách pomocí preferenčních hlasů. Oproti minulým volbám se jejich počet zdvojnásobil (bylo možné udělit až čtyři) a počet hlasů potřebných k postupu na první místo listiny se snížil ze 7 na 5 %. Toho, jak velkou moc dává tato změna do rukou voličů a voliček, si zřejmě byla vědoma Občanská demokratická strana, která se ještě před volbami neúspěšně pokoušela prosadit návrat k původní úpravě.
Do podoby kandidátních listin však ještě po jejich uzavření zasahovaly i samy strany či jejich kandidáti a kandidátky. Změny na kandidátních listinách se týkaly tří stran – z kandidátky ČSSD v Libereckém kraji odstoupili z předních míst dva kandidáti a v Olomouckém kraji dokonce lídr Miloslav Vlček. V Praze odstoupila kvůli neshodám se stranou ze 7. místa kandidátka Lucie Rovná z KSČM. Největší změny doznaly kandidátní listiny Věcí veřejných, na kterých bylo celkem šest neplatných kandidujících – kandidátka ve Středočeském kraji byla ze 4. místa vyloučena Grémiem strany kvůli tomu, že odmítla podepsat „garanci nepřeběhlictví”, všichni ostatní byli z Ústeckého kraje. Josef Horváth byl ze třetího místa rovněž vyloučen Grémiem strany, údajně kvůli načerno vylepeným plakátům propagujícím jeho osobu, zbytek kandidujících byl vyškrtnut krajským úřadem na základě toho, že nedodali potvrzení o místě trvalého pobytu.
Ženy vpřed!
Díky tomu, že se do Sněmovny dostalo mnoho nových tváří, dvě v podstatě nové strany a mnoho „outsiderů/ek” umístěných na spodních místech kandidátních listin, proměnila se i její genderová struktura. Dosud vždy téměř bezvýhradně platilo, že poměr žen na kandidátních listinách byl větší než skutečné zastoupení žen ve Sněmovně (viz tabulky na konci textu). Výjimkou byla ve všech volbách od roku 1996 KSČM, u níž byl poměr vždy opačný, a v roce 1998 i KDU-ČSL, které se podařilo procento žen poslankyň oproti jejich zastoupení na kandidátních listinách lehce zvýšit. V případě dvou největších stran se tento nepoměr nepodařilo zvrátit ani letos – historicky nejhorší výsledek zaznamenala ČSSD, která ačkoli měla na svých kandidátních listinách 25 % žen, mezi poslankyněmi je jich pouze necelých 9 %. Rozdíl u ODS není tak velký. Zatímco na kandidátních listinách bylo celkem 20 % žen, poslankyň za tuto stranu je pouze necelých 17 %, což zhruba odpovídá zastoupení žen na prvních deseti místech kandidátních listin.
Všem ostatním stranám, které získaly mandáty, se podařilo poměr poslankyň oproti poměru žen kandidátek zvýšit. KSČM se podařilo poprvé překonat dokonce 40% hranici (na kandidátních listinách bylo zastoupeno 30 % žen) a potvrdit tak dlouhodobý trend neustále narůstajícího zastoupení žen v poslanecké sněmovně za tuto stranu (viz graf níže). Věci veřejné přesáhly 30 %, ačkoli žen na jejích kandidátních listinách bylo celkem 28 %. I TOP 09 se podařilo poměr poslankyň oproti poměru žen na kandidátních listinách zvýšit, celkově mají necelých 27 % poslankyň, což je o 4 % více i než poměr na prvních pěti, resp, deseti místech na kandidátních listinách.
Tento posun lze do určité míry vysvětlit právě relativně velkou možností ovlivnit pořadí kandidátek a kandidátů pomocí preferenčních hlasů. Díky nim se do Sněmovny dostalo celkem 14 žen z původně nevolitelných pozic. Na druhou stranu především dramaticky nízký počet poslankyň za ČSSD ukazuje, že tento způsob prosazování žen do politiky je velmi nejistý a může naopak i minimální snahu strany nominovat na kandidátní listiny ženy zcela zhatit. Možným vysvětlením může být skutečnost, že voliči a voličky udělovali své preferenční hlasy veřejně známým osobnostem, mezi kterými mnoho žen není. Jedinou poslankyní za ČSSD, která se do Sněmovny dostala díky preferenčním hlasům, je současná hejtmanka Plzeňského kraje a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Tendence preferovat současné hejtmany se projevila i v dalších dvou krajích – Karlovarském a Jihomoravském.
Dalším významným faktorem dosažení historicky nejvyššího zastoupení žen ve Sněmovně – 22 % – bylo značné oslabení dvou největších stran, tedy ODS a ČSSD, které na své kandidátní listiny (a zejména na volitelná místa) dosadily nejméně žen. Občanská demokratická strana byla v tomto zdaleka nejhorší, celkově do voleb nominovala pouze 20 % žen, na volitelných místech byl však poměr mnohem nižší (11 % do pátého a 16 % do desátého místa). Kandidátkám za tuto stranu tedy pomohly alespoň preferenční hlasy, díky kterým jim připadly další čtyři mandáty. Jak již bylo řečeno, v ČSSD se poměr naopak zhoršil. Bohužel se tedy nic nezměnilo na dlouhodobém trendu sociální demokracie – od roku 1996 totiž poměr poslankyň za tuto stranu v každých volbách klesá.
Graf: Vývoj zastoupení žen v PS PČR za strany zvolené v letech 1996 – 2010*
pozn. KDU-ČSL v roce 2002 kandidovala v koalici s US-DEU.
* Graf zahrnuje pouze strany, které byly ve Sněmovně zastoupeny déle než jedno volební období a je u nich možné sledovat vývoj zastoupení žen.
Kupujte nás!
Sledovat jen počty poslankyň však nestačí. Pouze na jejich základě bychom totiž mohli podlehnout falešnému zdání, že se v české politice a společnosti obecně v přístupu k ženám pohnuly věci k lepšímu. Pokud se však podíváme na reprezentaci žen v rámci volebních kampaní či v médiích, zjistíme, že ke skutečné změně vede ještě dlouhá cesta.
Volební kampaně stran byly před letošními volbami jiné než v minulých letech. Odlišné byly již kanály, jimiž se kampaň šířila. Vedle tradiční inzerce v novinách, televizi a na billboardech či setkávání s voliči a voličkami na předvolebních mítincích, oslovovaly strany především mladší voliče masivně i prostřednictvím internetu.
Místo zviditelňování programových priorit šlo v kampani spíše o prezentaci úderných hesel, dehonestaci protivníků a v neposlední řadě i „ženské krásy”. Propagace politických stran se tak zásadně přiblížila ke způsobu propagace komerčních produktů. Nejviditelnějším příkladem byla strana Věci veřejné, jejíž kandidátky nafotily „sexy” kalendář. Jejich snahou bylo údajně zviditelnit ženské kandidátky, zároveň však pouze upevnily stereotyp, že pokud chce žena (a to i v politice) uspět, musí být především krásná.
Tento přístup jen posílil celospolečenské vnímání žen v politice, značně posilované mediálním diskurzem. Přinejmenším v případě poslankyň za tuto stranu nejeví média příliš velký zájem o schopnosti daných žen, jejich program či politické ambice, ale výhradně o jejich zjev.
Ženy vzad?
Vedle mediální reprezentace žen je důležité sledovat také jejich reálný vliv na rozhodování. Více než 20% zastoupení ve Sněmovně je bezpochyby dobrou zprávou, zároveň je však třeba si uvědomit, že je zde celkem dvě stě poslanců a poslankyň, jejichž podíl na moci není zdaleka stejný. Již nyní je zřejmé, že pokud jde o skutečné rozhodování, zůstává politika především mužskou záležitostí – v nejužších vyjednávacích týmech stran je pouze jediná žena. Nelze než s napětím očekávat, jaké bude zastoupení žen ve vládě či ve vedení poslanecké sněmovny.
Velkou otázkou pak také zůstává, jaký bude osud témat spojených s rovnými příležitostmi žen a mužů či lidskými právy obecně. Vzhledem k tomu, že většinu ve vládní koalici budou mít podle všech předpokladů konzervativní strany ODS a TOP 09, nelze očekávat, že by se tato témata stala prioritami vlády. Navíc se do Sněmovny nedostala Strana zelených, která by sem mohla tato témata přinášet a prosazovat. Nejasné je zatím i zachování postu ministra/ministryně pro lidská práva a menšiny a další osud zákona o kvótách.
Právě proto je důležité si uvědomit, že současný nárůst zastoupení žen v poslanecké sněmovně byl výsledkem souhry několika faktorů, která už se nemusí opakovat. Pokud chceme zabránit tomu, aby se situace znovu zhoršila, je třeba hledat a prosazovat stabilnější opatření, jakými mohou být legislativní, či vnitrostranické kvóty. Současně je třeba pokusit se změnit vnímání političek pouze na základě jejich vzhledu – upozorňovat na jejich politickou práci a její výsledky.
Autorka: Veronika Šprincová
