Úsilí o rovná práva žen na Islandu má samozřejmě daleko hlubší kořeny. Významnou ženskou osobností byla například Bríet Bjarnhéðinsdóttir, která se již od 80. let 19. století zasazovala za práva a osvobození žen a v roce 1894 založila Islandské sdružení za práva žen (IWRA), které se zaměřilo především na prosazení volebního právo pro ženy. Začátkem století 20. se zapojila do mezinárodního ženského hnutí a v letech 1916 a 1926 neúspěšně kandidovala do islandského parlamentu (Alþingi).
V polovině 70. let minulého století se islandské ženy potýkaly s celou řadou nerovností, stávkou tedy chtěly upozornit především na neúměrné zatížení péčí o děti a domácnost a nerovnosti na trhu práce, zejména v oblasti odměňování. Rozdíl ve mzdách žen a mužů tehdy činil více než 40 %. Pro stávku (nebo přesněji „volno z práce“, jak akci organizátorky nazývaly jednak proto, aby nepůsobila příliš radikálně, jednak kvůli obavě z možného sporu s odbory) proto zvolily symbolický čas 14:05. Pokud by měly stejnou mzdu jako muži, měly by v tu dobu již svůj denní pracovní fond odpracovaný. Nejen pracující ženy, ale i ženy v domácnosti, vyrazily do ulic a požadovaly rovná práva s muži.
Jako by se na půl dne zastavil celý svět
„Dlouhý pátek“ není událostí známou jen na Islandu. U příležitosti letošního Mezinárodního dne žen o ní informovala například Albína Mrázová v Deníku N, oceňovaná režisérka Pamela Hogan se jí věnuje ve svém připravovaném dokumentu a jako úvod třetí kapitoly své knihy „Neviditelné ženy: Odhalte zkreslené údaje, které formují svět podle potřeb mužů“ si ji vybrala i novinářka a feministická aktivistka Caroline Criado Perez. Ta jej líčí následovně:
„Ke konci dne začal být 24. říjen 1975 mezi islandskými muži znám jako ,dlouhý pátek‘. V supermarketech byly vyprodané klobásy – ,oblíbené hotové jídlo své doby‘. Kanceláře byly náhle zaplaveny dětmi nadopovanými sladkostmi, které dostávaly jako úplatek, aby nezlobily. Školy, školky, továrny na ryby – to vše bylo buď úplně zavřené, nebo fungovalo jen v omezeném provozu. A ženy? No, ženy měly volno.
Rok 1975 byl Organizací spojených národů vyhlášen rokem žen a na Islandu byly ženy odhodlány to vzít opravdu vážně. Ustavily výbor složený ze zástupkyň pěti největších islandských ženských organizací. Po společné debatě přišly s nápadem vyhlásit stávku. Dne 24. října by žádná islandská žena neměla ani hnout prstem. Žádná placená práce, ale také žádné vaření, žádný úklid, žádná péče o děti. Ať islandští muži vidí, jak by si poradili bez neviditelné práce, kterou ženy každý den vykonávaly, aby udržely zemi v pohybu.
Stávky se zúčastnilo devadesát procent islandských žen. Dvacet pět tisíc žen se sešlo na shromáždění (největší z více než dvaceti po celé zemi) na hlavním náměstí Reykjavíku – což je zcela šokující číslo s ohledem na skutečnost, že v té době žilo na Islandu celkem 220 tisíc lidí.“ *
Členky radikálního ženského hnutí Rudé punčochy zpívají na zaplněném náměstí píseň „Dívky, kupředu“
Záznam v Global Nonviolent Action Database uvádí další dopady stávky: nefungovaly telefony, protože spojovatelky stávkovaly, nevycházely noviny, protože sazečky stávkovaly, v divadlech se nehrálo, protože herečky stávkovaly, nelétala letadla, protože letušky stávkovaly, manažeři bank byli nuceni zasednout za přepážky, protože úřednice stávkovaly… a v neposlední řadě davy žen v ulicích způsobily dopravní kolaps.
Po šoku začaly přicházet změny
Jak popisovali všichni a všechny, s nimiž jsme se v Reykjavíku setkali, a jak uvádí i Criado Perez, po této zkušenosti se věci daly do pohybu. V roce 1976 přijal Island zákon o rovnosti žen a mužů zakazující diskriminaci na základě pohlaví na pracovišti i ve školách. Jak jsme již uvedli v předchozím článku, v roce 1980 pak porazila Vigdís Finnbogadóttir tři mužské protikandidáty a stala se historicky první demokraticky zvolenou prezidentkou na světě.
Podle současné předsedkyně Islandského sdružení za práva žen (IWRA) Tatjany Latinović to však samo o sobě k vyrovnání práv nestačilo, proto další akce proběhly i u příležitosti destátého výročí „dlouhého pátku“ v roce 1985 a třicátého výročí v roce 2005. V roce 2009 se Island dočkal první premiérky, Jóhanny Sigurðardóttir. S cílem upozornit na přetrvávající nerovnosti proběhly stávky i v letech 2010 a 2016 – 24. října 2016 odešly ženy z práce ve 14:38 a symbolicky tak u příležitosti 41. výročí první stávky žen ukázaly, že za posledních 11 let se rozdíl „vyrovnal“ jen o něco málo více než půl hodiny, tedy necelé tři hodiny za rok.
Od roku 2018 platí zákon, který zakazuje odlišně finančně ohodnocovat stejnou práci mužů a žen. Firmám, které zaměstnávají více než 25 lidí a nezískají vládní certifikát prokazující rovné odměňování žen a mužů, hrozí sankce. Pozdějsí akce se pak věnovaly vždy nějakému konkrétnímu tématu.
Bylo by naivní se domnívat, že veškerý pokrok byl zapříčiněn jen stávkami žen. Například u jmenování Jóhanny Sigurðardóttir se může nabízet otázka, zda svoji roli nesehrál i fakt, že se v té době Island nacházel uprostřed finanční krize a Sigurðardóttir se neocitla tak trochu na onom pověstném skleněném útesu. Ženy se totiž do vrcholových pozic ve firmách i v politice často dostávají až v období, kdy se nedaří a není o ně zase takový zájem. Ať již to bylo jakkoli, Tatjana Latinović potvrzuje, že poté se zastoupení žen v politice začalo skokově zvyšovat a následovala i celá řada zákonů zlepšujících rovnost žen a mužů.
A i data hovoří jasně: trend nastavený před téměř padesáti lety odvážnými ženami z celé země, dovedl Island do čela žebříčků genderové rovnosti. V celosvětovém srovnání, které každoročně vydává Světové ekonomické fórum, „poskočil“ Island v roce 2009 ze 4. na 1. místo, kde vystřídal Norsko (které v roce 2008 nahradilo na čele žebříčku Švédsko – to mu kralovalo od začátku historie žebříčku, který byl poprvé zveřejněn v roce 2006) a od té doby jej v rovnosti žen a mužů žádná země nepřekonala.
Inspirace pro Česko?
Jak jsme popsali již v článku věnovaném politice, Česká republika je v tomto ohledu na zcela opačném konci spektra. V celosvětovém srovnání se Česko letos propadlo ze 76. na 101. místo ze 146 a oproti roku 2022 jsme se tak dostali za Polsko, Maltu, Maďarsko, Rumunsko a Řecko. Z členských států Evropské unie je v oblasti rovnosti žen a mužů dle aktuálních dat stále horší jedině Kypr. Aktuálně na 106. místě žebříčku.
Z islandské zkušenosti se zdá, že bez velké symbolické akce, jejíž dopady pocítí celá země, se změny prosazují jen pomalu a stěží. Ačkoli v letech 2017 a 2018 proběhly mezinárodní stávky žen, reagující zejména na dění ve Spojených státech amerických po zvolení Donalda Trumpa prezidentem a omezování reprodukčních práv žen v Polsku, žádná podobně radikální změny nerozpoutala. Ostatně na české akce Globální stávka žen, která proběhla na Mezinárodní den žen 2001 a zorganizovala ji Feministická skupina 8.března, či o šestnáct let pozdější akci ZaSTÁVKA organizovanou Feministickým blokem si dnes asi vzpomene jen málokdo.
Je asi jasné, že možnosti koordinované akce žen v zemi, jejíž populace se pohybuje v nižších stovkách tisíc, jsou výrazně jiné než v zemi, jejíž počet obyvatel přesahuje deset milionů. Navíc aktuální rozdíl ve mzdách českých mužů a žen nečiní 40 %, ale pohybuje se okolo 15 %.
Ačkoli nás možná nerovnosti mezi muži a ženami tolik netrápí, je důležité si uvědomit, a již zmíněné Spojené státy či Polsko to bohužel ilustrují velmi názorně, že jednou dosažená práva tu nemusejí být navždycky. Data Světového ekonomického fóra ukazují, že Česká republika v této oblasti stagnuje nebo se dokonce zhoršuje. A to není problém jen pro samotné ženy, ale i pro celé domácnosti a ve výsledku pro společnost jako celek.
Proto je potřeba, aby nejen ženy hlasitě upozorňovaly na to, že máme problém a spíše než na Západ míříme opačným směrem. A je na politické reprezentaci, aby těmto hlasům popřála sluchu. A stačí si vzpomenout, jaké problémy nerovnosti mezi muži a ženami způsobovaly v době lockdownů. To můžeme vnímat jako takovou miniaturní ilustraci, co by se stalo, kdyby situace zašla tak daleko, že by ženy opravdu na půl dne všeho nechaly a šly se o svá rovná práva hlásit do ulic.
Mobilizace žen a masové demonstrace za rovná práva, ženy v čele státu a v politice to jsou jen dva střípky do mozaiky toho, proč je Island v prosazování rovnosti žen a mužů nejlepší na světě. Co byl třetí důležitý faktor úspěchu? To se dozvíte v následujícím článku.
* citace z Criado Perez, Caroline: Invisible Women: Exposing Data Bias in a World Designed for Men. London: Vintage Publishing, 2020; slovensky Criado Perez, Caroline (přeložila Dvončová, Ľubica): Neviditeľné ženy: Odhaľte skreslené údaje, ktoré formujú svet podľa potrieb mužov. Grada, 2021.
Projekt "Islandská expedice rovnosti: Hledání nových cest k genderové vyváženosti" podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund z Fondu bilaterální spolupráce, jehož cílem je podpora a posílení vzájemných vztahů mezi Českou republikou a dárcovskými státy. Jde o spolupráci mezi českými neziskovými organizacemi a organizacemi z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
