Po zavedení volebního práva pro ženy, kterého se v plné míře dočkaly Islanďanky v roce 1920 a zvolení první ženy do čela státu v roce 1980 přišel další zásadní zlom v roce 2000, kdy se změnila pravidla pro čerpání rodičovské dovolené.
Jak jsme popsali v článku věnovaném stávkám žen, neúměrné zatížení žen péčí o děti a domácnost a jejich nerovné postavení na trhu práce, byly těmi hlavními důvody, které dostaly ženy masově do ulic. Ačkoli se díky těmto demonstracím podařilo přijmout celou řadu opatření, radikální změna nastala až na přelomu milénia, kdy byla zavedena sdílená rodičovská dovolená.
Inspirací Islandu byly jiné severské státy, které v rovnosti žen a mužů také dlouhodobě vynikají. Možnost rozdělit rodičovskou dovolenou mezi oba rodiče (tedy systém, který známe i z České republiky) byla zavedena ve Švédsku jakožto prvním státě na světě, a to v roce 1974, kdy se do té doby výhradně „mateřská“ dovolená změnila na „rodičovskou“.
O čtyři roky později následovalo Norsko, v roce 1981 Island, o tři roky později Dánsko a rok po něm i Finsko. Jak však vidíme i u nás, kde se podle dat Českého statistického úřadu podíl mužů čerpajících rodičovský příspěvek dlouhodobě pohybuje okolo 2 %, příliš radikální změnu to nezpůsobilo a s dětmi doma zůstávaly nadále především matky.
Všechny severské státy, s výjimkou Islandu, nabízejí i otcovskou dovolenou po narození dítěte. Opět něco, co známe i u nás. Dobré opatření, které však nemá příliš velký vliv na rozdělení péče mezi rodiče.
I otcové mají právo na péči o své děti
Norsko se proto v roce 1993 rozhodlo pro další krok, a to zavedení „tatínkovské kvóty“ – čtyři týdny rodičovské dovolené mohl čerpat jen otec dítěte. Pokud rodina tuto možnost nevyužila, celková rodičovská dovolená se o tuto dobu zkrátila. Postupem času Norsko část dovolené vyhrazené druhému rodiči prodlužovalo, v roce 2005 na pět týdnů, o rok později na šest, v roce 2009 na deset týdnů, o tři roky později pak na dvanáct týdnů, v roce 2013 o další dva týdny.
V roce 2014 se nepřenosná část rodičovské dovolené zkrátila ze čtrnácti na deset týdnů, ale v roce 2018 byla opět navýšena na současných patnáct týdnů z celkových dvanácti měsíců (ty zahrnují i až dvanáct týdnů během těhotenství, které může využít jen matka, a šest týdnů po porodu, které jsou taktéž vyhrazeny jen pro matku).
V roce 1995 se inspirovalo Švédsko, které má ze všech severských států nejdelší placenou rodičovskou dovolenou, a to 69 týdnů, resp. 480 dní. Pokud je dítě vychováváno dvěma rodiči, každý z nich má nárok na 240 dní, o které se mohou dělit dle domluvy s tím, že devadesát dní nelze na druhého rodiče převést – pokud je rodina nevyužije, celková doba placené rodičovské dovolené se o tuto dobu zkrátí.
Švédský fotograf Johan Bävman motivuje otce po celém světě, aby čerpali část rodičovské dovolené
Jak již bylo řečeno, třetí zemí na světě, která se rozhodla část rodičovské dovolené vyhradit druhému rodiči, je od roku 2000 právě Island. Podle zákona, který platí od roku 2021 má každý rodič (za podmínky, že před nástupem na rodičovskou dovolenou pracuje nejméně na 0,25 úvazku) nárok na šest měsíců rodičovské dovolené, tedy, stejně jako v Norsku, celkem jeden rok pro oba rodiče. Z toho lze až šest týdnů převést na druhého rodiče. Rodičovskou dovolenou lze čerpat nejdříve měsíc před očekávaným termínem porodu.
Dva týdny po porodu může čerpat příspěvek jen matka, poté záleží na domluvě (rodiče mohou být na rodičovské dovolené i současně) a dovolenou lze čerpat až do dvou let věku dítěte. Každá část rodičovské dovolené čerpané jedním rodičem musí trvat nejméně dva týdny. Rodičovský příspěvek činí 80 % původní mzdy a jeho celková výše je zastropována na maximálně 600 000 islandských korun, tedy něco přes 100 000 českých korun.
Právě výše příspěvku se dle studie Arnalds, Eydal a Gíslasona z Islandské univerzity v Reykjavíku ukazuje jako zásadní. V souvislosti s finanční krizí v roce 2008 a následnými úspornými opatřeními byla výše příspěvku snížena, což vedlo k tomu, že se rodinám (obzvlášť s ohledem na rozdíly v odměňování žen a mužů) nevyplatilo, aby otcové svoji část rodičovské dovolené využívali nebo přinejmenším ne v celé délce.
Island v roce 1995 umožnil stejnopohlavním párům uzavírat registrovaná partnerství a od roku 2012 mohou vstupovat do manželství, což se odráží i v terminologii. V oblasti rodičovství mají všechny páry stejná práva. Od roku 2006 se oficiálně používá výhradně termín rodičovská dovolená neboli fæðingarorlof, který nijak nenaznačuje pohlaví rodičů (neformálně se však pro část vyhrazenou druhému rodiči – typicky otci – používá i termín otcovská dovolená – feðraorlof).
Bez kvalitních a dostupných školek to nejde
Ruku v ruce se spravedlivějším dělením péče o děti mezi oba rodiče pak jde i dostupnost zařízení péče a předškolního vzdělávání. Dle UNICEF patří systém zařízení péče o děti na Islandu mezi nejlepší na světě. Dostupnost školek je vnímána jako právo dětí rozvíjet se. Česká republika je v tomto srovnání na opačném konci, a to zejména kvůli špatné dostupnosti těchto zařízení.
V návaznosti na délku rodičovského příspěvku jsou školky dostupné pro děti od jednoho roku. Dle dat Eurostatu z roku 2021 nedochází do zařízení péče o děti z různých důvodů zhruba 30 % islandských dětí mladších tří let. V Česku tvoří tento podíl více než dvojnásobek, téměř 72 %.
České rodiny se tak v mnohem větší míře musejí spolehnout na neformální péči příbuzných, známých či sousedskou výpomoc. Island také dbá na kvalitu předškolní péče, která se projevuje především v menších kolektivech dětí, což umožňuje individuální přístup – na jednu učitelku či učitele připadá v průměru zhruba pět dětí, v České republice je to dětí třináct. Důležitá je i cenová dostupnost, která patří k nejlepším na světě, a to jak v případě dvoupříjmových domácností, tak u sólo rodičů.
Dle dat OECD vynakládá Island na předškolní péči a vzdělávání 1 % HDP (podíl se však v posledních letech snižuje). Průměr OECD přitom činí 0,6 % a v České republice je to jen 0,4 %. A tím to nekončí, města a obce přispívají i dětem školního věku na aktivity po skončení vyučování.
Nic na světě není dokonalé
Každý systém má ale i své trhliny a nedokonalosti. National Geographic například informuje, že v období pandemie onemocnění COVID-19 se zvýšila porodnost v celé Skandinávii, Island však v tomto ohledu vyniká (ve druhém čtvrtletí roku 2021 činil nárůst oproti normálu 16,5 %), což vytvořilo tlak nejen na kapacitu porodnic, ale záhy i na kapacitu předškolních zařízení.
Studie Arnalds, Eydal a Gíslasona ukazuje, že zdaleka ne všichni otcové využijí celou svoji otcovskou „kvótu“. Ačkoli to nemusí být patrné na první pohled, i na Islandu stále přetrvávají odlišná společenská očekávání od žen a od mužů. Navíc mladší generace, které nezažily těžkosti spojené s nerovnoměrným rozdělením zodpovědnosti za péči o děti, nevnímají současnou legislativu jen pozitivně.
Část mladých žen proto volá po větší možnosti volby zůstat s dětmi doma, předat svým partnerům větší díl zodpovědnosti za finanční zajištění rodiny a rozhodování o ní. Určitou roli v tom hraje i jistá „romantizace“ mateřství spojená s prezentací raných fází rodičovství, a zejména mateřství, na sociálních sítích.
I přesto je Islandská zkušenost skvělým zdrojem inspirace, jak vyrovnávat postavení žen a mužů ve společnosti. Vytyčuje tři hlavní prvky, které vedou ke skutečné změně: vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice, tlak samotných žen a rovné postavení žen a mužů na trhu práce, s nímž neodmyslitelně souvisí i sdílení péče o děti. Dle posledního šetření Názory veřejnosti na roli muže a ženy v rodině, které provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění v roce 2020, 65 % respondentů a respondentek uvedlo, že by se rodiče měli na péči o děti podílet rovným dílem (v předchozím šetření z roku 2016 to bylo 60 %).
Jak se zdá, problém je tedy spíše než v neochotě či nezájmu rodičů, v samotném systému. Kdy jindy se inspirovat než v době, kdy se Česká republika musí popasovat s transpozicí „Work–life balance“ směrnice EU? A kde jinde inspiraci hledat, než v zemi, která v této oblasti vyniká?
Projekt "Islandská expedice rovnosti: Hledání nových cest k genderové vyváženosti" podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund z Fondu bilaterální spolupráce, jehož cílem je podpora a posílení vzájemných vztahů mezi Českou republikou a dárcovskými státy. Jde o spolupráci mezi českými neziskovými organizacemi a organizacemi z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
