Nejdříve se podívejme, jak si vede Island a Česká republika v oblasti zastoupení žen v politice. V žebříčku Meziparlamentní unie, který srovnává podíl žen v parlamentech na celém světě, se umisťuje Island na 8. místě a v rámci Evropy zaujímá s 47,6 % žen v parlamentu 1. místo (47,6 % žen v islandského parlamentu). Česko s 26 % žen v Poslanecké sněmovně a jen 18,5 % žen v Senátu najdeme na nelichotivém 93. místě.
V žebříčku Světového ekonomického fóra Global Gender Gap Index, jež hodnotí genderovou rovnost nejen v politice, ale také na trhu práce, ve vzdělávání a v oblasti zdraví, obsazuje Island již několik let suverénně 1. místo. Nejvíce se mu ze zmiňovaných oblastí daří právě v politické participaci. Naopak Česká republika se letos propadla až na 101. příčku žebříčku ze 146 a skóre v oblasti politiky je nejhorší ze všech oblastí (tam se umisťuje až na 108. místě).
Lídrem v oblasti vyrovnaného zastoupení žen a mužů v politice se však Island nestal ze dne na den. Islanďanky získaly volební právo jako jedny z prvních v Evropě, a to v roce 1908 (svobodné ženy a vdovy, které platily daně a nebyly služkami mohly volit již od roku 1882) ještě jako součást Dánského království. To jim zaručovalo právo volit pouze na místní úrovni v Reykjavíku, do parlamentu mají právo volit od roku 1915 (právo se však vztahovalo jen na ženy starší 40 let, skutečně rovného volebního práva se tak ženy dočkaly, stejně jako ty československé, až o pět let později).
V roce 1980 se Vigdís Finnbogadóttir na Islandu stala vůbec první demokraticky zvolenou ženou ve funkci hlavy státu na světě a v prezidentské funkci působila až do roku 1996. Po šestnácti letech, kdy vykonávala tuto funkci, už bylo natolik normální mít za prezidentku ženu, že se jí při návštěvách ve školce malí kluci ptávali, jestli by se prezidentkou mohli stát i oni, nebo zda je tato funkce určena výlučně ženám.*
Tyto úsměvné historky výstižně ilustrují, jak je důležité, abychom ve vedoucích pozicích viděli jak muže, tak ženy, a nevnímali tak politiku jako výhradně mužskou (ženskou) doménu. První premiérky, Jóhanny Sigurðardóttir, se Island dočkal v roce 2009. Ta prolomila i další tabu – otevřeně se hlásí ke své lesbické orientaci a stala se tak první veřejně známou homosexuální premiérkou západního státu.
V rámci studijní cesty na Island měly zaměstnankyně Fóra 50 % příležitost setkat se a diskutovat téma podpory žen v politice se zástupci a zástupkyněmi tří politických stran – Strany nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn), levicově-zeleného hnutí (Vinstrihreyfingin – grænt framboð) a Reformní strany (Viðreisn). Jak levicově-zeleného hnutí, tak Reformní strana uplatňují genderové kvóty pro sestavování kandidátních listin a vnitrostranických orgánů. V islandském kontextu to není nic neobvyklého a podpora žen v politických stranách má své kořeny v 80. letech minulého století.
V roce 1982, tedy krátce po zvolení první prezidentky Vigdís Finnbogadóttir, vznikla ženská feministická strana Kvennalistinn. Ta se na konci 90. let 20. století sloučila s dalšími levicovými a středovými stranami a společně vytvořily Sociálně demokratickou alianci. Aliance se (v souladu s širší společenskou a politickou diskusí o rovnosti žen a mužů) nezaměřovala jen na ženy, ale na princip vyrovnaného zastoupení žen a mužů. Stanovila proto čtyřicetiprocentní kvótu pro obě pohlaví jak pro sestavování vnitrostranických orgánů, tak kandidátních listin. Ve stejném roce si genderovou vyrovnanost ve straně i ve volbách zakotvilo i již zmíněné levicově-zelené hnutí, do kterého část původní feministické strany přešla. V roce 2005 kvóty zavedla i další z parlamentních stran — Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn). Většina těchto stran také stanovuje pravidla pro zastoupení mladých lidí.
Strana nezávislosti, která od jejího založení v roce 1929 byla téměř ve všech vládách na Islandu, sice genderové kvóty neuplatňuje, ale v rámci nominací přihlíží k aspektu vyrovnaného zastoupení. A není to žádná formalita, která by byla jen deklarací na papíře, v posledních parlamentních i komunálních volbách se jim podařilo dosáhnout vyrovnaného zastoupení žen a mužů mezi kandidujícími. Velkou zásluhu přičítají i ženské organizaci, která v rámci strany působí. Ze Strany nezávislosti byla historicky první poslankyně Islandu či první starostka Reykjavíku. V současnosti tuto stranu ve vládě také reprezentuje nejmladší ministryně v historii Islandu. Současná premiérka Katrín Jakobsdóttir, která se stala druhou premiérkou v historii Islandu, působí v premiérském křesle od roku 2017. Přestože její levicově-zelené hnutí v posledních parlamentních volbách získalo menší podporu než v roce 2017, její popularita v islandské společnosti je natolik vysoká, že lidé požadovali, aby znovu zastávala premiérskou funkci.
Ačkoliv jsou mezi stranami názorové neshody, jak k vyrovnanému zastoupení žen a mužů v politickém rozhodování dojít, na jednom panuje konsenzus – genderová rovnost je jedním z hlavních pilířů islandské společnosti. Doufejme, že v blízké budoucnosti do takového stavu dospějeme i v České republice a že význam genderové rovnosti nebude zpochybňován, ale bude naopak brán jako samozřejmá součást demokracie. A že se dočkáme první české premiérky a prezidentky.
* Braun, Mats: Česká politika očima Skandinávie In Norská inspirace: kultura občanského života v česko-norském dialogu. Praha: PROSTOR, 2010, s. 32
Projekt "Islandská expedice rovnosti: Hledání nových cest k genderové vyváženosti" podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund z Fondu bilaterální spolupráce, jehož cílem je podpora a posílení vzájemných vztahů mezi Českou republikou a dárcovskými státy. Jde o spolupráci mezi českými neziskovými organizacemi a organizacemi z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
