Prvorepublikový "ženský politik" Fráňa Zeminová

Fráňa Zeminová (1882 - 1962)V pátek 15. srpna si české ženské hnutí připomene 126. výročí narození Fráni Zeminové - ženy, která stála u zrodu mnoha významných počinů českého ženského hnutí, ženy, jejíž politická kariéra budí i dnes obdiv, ženy, která byla ve svých 68 letech odsouzena v procesu s Horákovou ke 20 letům vězení. Fórum 50 % by tohoto dne rádo využilo k tomu, aby Vám tuto významnou prvorepublikovou političku a výraznou, ale málo známou postavu českého ženského hnutí představilo. Přejeme inspirativní čtení!

Podobně jako dnes, bylo i v meziválečné poslanecké sněmovně žen jako šafránu. Politické strany se žen jako takových pochopitelně nezříkaly - šlo přece o nadpoloviční většinu elektorátu. Účast žen na veřejném a politickém životě však vyřešily po svém - téměř bez výjimky přisuzovaly ženám na kandidátkách takřka nevolitelná místa, takže prosadit se mohly jen ty skutečně nejvýraznější osobnosti. Více prostoru věnovaly politické strany ženám na nejnižších úrovních, kde využívaly jejich praktických schopností (jednalo se zejména o práci administrativní, agitační...).

Uvědomíme-li si tyto souvislosti, působí osobnost Fráni Zeminové v českém veřejném životě jako zjevení. Zeminová totiž byla výraznou postavou předválečných národně-socialistických žen i celého ženského hnutí a po vzniku republiky se stala poslankyní, jíž zůstala až do roku 1938. Mezi ženami tak drží absolutní primát v počtu let strávených v poslanecké lavici. Zároveň byla Zeminová předsedkyní ženského ústředí strany a jedinou ženou - místopředsedkyní strany za První republiky vůbec.

Karikatura Fráni ZeminovéFrantiška Zeminová (někdy se používá varianta Zemínová; kratší varianta je uvedena v matričních záznamech) se narodila 15. srpna 1882 v Dolních Chvátlinách na Kouřimsku. O počátečních krocích politické aktivity Fráni Zeminové v rámci národně-socialistické strany víme nemnoho. Spolehneme-li se na vzpomínky pamětnic, byla Fráňa Zeminová politicky aktivní již od roku 1898. Ještě dříve, než stihla dokončit školu, byla tedy známá jako veřejná pracovnice nejen v politickém, resp. odborovém hnutí, ale také v hnutí feministickém. "Jako v anglické straně práce vyrostlo politické hnutí žen z práce v odborových organizacích, stejně tak i v národně socialistické straně u nás pracovaly ženy nejdříve v otázkách odborových. Zeminová a řada jejích stejně mladých, nadšených a odhodlaných družek absolvovaly v této době nepřehlednou řadu schůzí mezi služkami, obchodními pomocnicemi, švadlenami, dělnicemi rukavičkářskými, tiskárenskými, dělnicemi továren na cukrovinky, dělnicemi textilních odborů, dělnicemi tabákových továren a j." Podoba, kterou mělo snažení Zeminové ve svých počátcích, ostatně ovlivnila celý její život. Základem její politické osobnosti bylo již od dětství zakotvené silné sociální cítění, dále to byl velký důraz, který v rámci svých společensko-politických aktivit kladla na zlepšování situace žen, a v neposlední řadě také to, že od počátku své veřejné aktivity lnula k národně-socialistické straně a spatřovala v práci pro ni nejlepší cestu, jak výše uvedené problémy řešit.

Ženám ovšem bylo v habsburské monarchii povoleno stávat se členkami politických stran a organizací až od roku 1912. Ačkoli tedy Zeminová oficiální stranickou legitimaci dlouho neměla, její jméno je s počátky národně-socialistické strany často a poprávu spojováno. Už před rokem 1900 iniciovala zakládání odborů. Protože ženy tehdy ještě neměly politická práva, existovaly jejich pracovní sekce jaksi ilegálně a byly policií zakazovány a pronásledovány. Zeminová na to vzpomínala: "Když nám ženské odbory policie rozháněla, že nesmějí býti ženy členy politických stran, založily jsme si r. 1901 Zemskou jednotu pracujících žen a dívek, která svými přečetnými odbory stala se brzy centrem výbojného ženského hnutí. Vedle velikých úkolů, podporovati ženy v sociálních zápasech, vedle soustavné revoluční národní výchovy, zvedly národně-socialistické ženy také boj za politická práva žen vůbec." První jednatelkou Zemské jednoty se ve svých devatenácti letech stala právě Zeminová. Ze své pozice se zasazovala o zlepšení pracovních poměrů služebných dívek a posílala v tomto smyslu podání a petice na úřady. Například se jednalo o petici adresovanou sociální komisi pražského městského zastupitelstva, kterou "podepsané české ženy a dívky dovolávají se zřízení útulny a stravovny pro služky a dělnice v Praze", která byla podána 1. května 1902. Později v parlamentu v této práci, tj. úsilí zlepšit podmínky pracujících, pokračovala. Podala řadu návrhů stran kolektivní úpravy mezd, placené dovolené, zkrácení pracovní doby a zrušení čeledního řádu.

Zeminová byla úspěšnou ženou prvorepublikové mužské politikyJejí politické aktivity postupně nabíraly obrátky. Nejenže jezdila po schůzích, podporovala stávkující dělnice a hovořila k nim, jako to dělala dosud. Začala docházet do Ústředního spolku českých žen a později Svazu českých ženských spolků, aby jednak sbírala nové podněty ke své práci, ale také proto, aby se dělnický proud ženského hnutí mohl přiblížit ženské inteligenci. V roce 1904 se na půdě Ženského klubu českého seznámila s Františkou Ferdinandou Plamínkovou a spolu s ní založila o rok později Výbor pro volební právo žen. V roce 1907 pak Zeminová položila základy Ústřednímu výkonnému výboru žen, jakémusi předvoji ženského ústředí strany, a stala se jeho předsedkyní; stála také u zrodu Ženských snah, listu národně-socialistických žen, které začaly být vydávány v roce 1908. Ačkoli se stranická vyhraněnost stávala u Zeminové i jejích národně-socialistických kolegyň postupem času stále silnější, neslo se předválečné období ještě v duchu ženské vzájemnosti.

Organizační schopnosti, zkušenosti i její osobní vlastnosti ji v listopadu 1918 katapultovaly z místa účetní v nakladatelství I. L. Kober ve Vodičkově ulici, kde pracovala od svých dvaceti let, do poslanecké sněmovny. Důvěru dostala od Václava Klofáče, šéfa národních socialistů, a vedení strany. V dalších obdobích jí poslanecký mandát zajistily hlasy voličů již standardním způsobem. Poslanecké křeslo si udržela (s výjimkou nacistické okupace) až do února 1948, a stala se tak nejdéle sloužící poslankyní a v tom nejlepším slova smyslu téměř součástí rudolfinského a ostatně i stranického inventáře.

Volební plakát: Ženy volí ženy. Zeminovou a Plamínkovou. Stranické zázemí Zeminové si mimochodem zaslouží kratší odbočku. Národně-socialistická strana patřila v oblasti ženské otázky k těm nejprogresivnějším, a to jak co se týče programu, tak i úlohy žen, kterou ženy v jejích řadách hrály. Kromě Fráni Zeminové se jednalo také o F. F. Plamínkovou a později M. Horákovou. V meziválečné a raně poválečné době (do r. 1948) jen stěží najdeme větší politické osobnosti z řad žen, než jsou tyto.

Zeminová byla místopředsedkyní strany a předsedkyní Ústředí žen při straně národně-socialistické. V letech 1933 - 1938 byla šéfredaktorkou Listu československých žen. Na parlamentní půdě působila 16 let jako členka Zásobovacího výboru, stejně dlouho byla také členkou představenstva klubu a šest let jeho vedoucí místopředsedkyní. Z "ženských poslanců" byla jediná členkou Stálého výboru, který by zastupoval sněmovnu v době rozpuštění.

O tom, že by se Zeminová za druhé světové války podílela na nějaké odbojové činnosti, žádné důkazy nemáme. Byla nicméně jedním ze symbolů svobodného Československa a svým protifašistickým cítěním se před válkou netajila, takže zřejmě musela být na seznamu lidí, kteří byli fašistům nepohodlní. Hovoří se o tom, že od zatčení ji zachránila jen náhoda  - smrt její stejnojmenné příbuzné.

Po skončení 2. světové války se třiašedesátiletá Zeminová do vysoké politiky vrátila - po komunistickém puči se ovšem poslaneckého křesla vzdala. Nevzdala se však nadějí na demokratické Československo, a tak se - přiměřeně svému věku - podílela na třetím odboji. V roce 1950 - ve svých osmašedesáti letech - pak byla Zeminová v rámci vykonstruovaného procesu "Milada Horáková a spol." obviněna z protistátní činnosti, organizování teroristických skupin a z navazování kontaktů se zahraničím. Odsouzena byla ke dvaceti letům těžkého žaláře zostřenému půlletně tvrdým ložem. Status "nebezpečné osoby" jí zůstal i ve vězení: v roce 1954 byla potrestána osmi dny samovazby za organizování hromadné hladovky. Zpráva z věznice z listopadu 1955 o ní uvádí, že "má na spoluodsouzené značný vliv a je nutno tuto umístiti odděleně od ostatních odsouzených" a "její chování v trestu je neukázněné. Vůči příslušníkům a příslušnicím [vězeňské stráže] používá hrubých výroků a na tyto vykřikuje."

Propuštěna z vězení byla Fráňa Zeminová na základě amnestie prezidenta republiky v roce 1960. Poté bydlela pod dohledem Státní bezpečnosti v Praze na Petřinách. Zemřela 26. září roku 1962 - pochována je na Vinohradském hřbitově.

Autorka: Eva M. Hejzlarová, o. s. Fórum 50 %

Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

duben 52019

Máte na to! Staňte se úspěšnou političkou

Workshop pro političky zdarma