Ing. Pavla Brady je původní profesí stavební inženýrka. Svá studia pozemního stavitelství na Vysokém učení technickém v Brně ukončila v roce 1995. Následně si prohloubila vzdělání v oblasti soudního inženýrství. V roce 1999 byla jmenována soudní znalkyní v oboru oceňování nemovitostí a posuzování vad a poruch staveb. Po absolvování vysoké školy pracovala od roku 1995 do roku 2000 jako pedagogicko-vědecká asistentka na Fakultě stavební VUT Brno. Během tříletého pobytu v USA v letech 2000–2002 pracovala jako projektantka v architektonické firmě Design Studio, dále jako inženýrka v projekci statiky stavebních konstrukcí pro firmu Structural Solutions, LLC, a absolvovala dvousemestrální kurz fotografie na Casper College. Po návratu z USA působila hlavně jako překladatelka a tlumočnice z anglického jazyka a soudní znalkyně. V letech 2012–2014 zastávala pozici první místopředsedkyně Strany zelených, poté až do ledna 2016 byla druhou místopředsedkyní této strany. Do politiky vstoupila v roce 2006, kdy byla zvolena zastupitelkou statutárního města Opava. V letech 2010–2014 působila ve funkci první náměstkyně primátora tohoto města. Od roku 2014 je členkou Výboru MPSV pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a v rozhodovacích pozicích. V současné době pokračuje v podnikání v oboru soudního znalectví a překladatelství a tlumočnictví. Je podruhé vdaná. V Opavě žije trvale od roku 2004.
O rodině, původu, studijní a profesní dráze
Mohla byste mi nejprve říci, z jakého prostředí pocházíte a jakou jste si vybrala profesi?
Vyrostla jsem dvacet kilometrů od Opavy, takže jsem vesničanka. A na vesnici se naučíte nebát se třeba některých zvířat, což se vám pak v politice hodí. Otec je strojař, ale většinu života pracoval ve stavebnictví a já jsem po gymnáziu studovala pozemní stavitelství na Vysokém učení technickém v Brně. Na fakultě, přestože byla ze 750 studujících asi třetina dívek, nás bylo v kruhu jen šest holek a pět jich skončilo už po prvním roce. Zůstala jsem nakonec sama s dvaceti kluky, a tak jsem se prostě musela naučit pohybovat v pánském prostředí. V rámci studia na VUT jsem často pobývala v zahraničí. Absolvovala jsem půlroční stáž v Dánsku a byla jsem také krátce v Londýně. V zahraničí jsem byla i v rámci studia doktorátu, který jsem ale nakonec nedokončila. Po závěrečné rigorózní zkoušce jsem odjela do USA a k napsání disertační práce jsem se už nedostala.
Jak se odvíjela vaše profesní dráha?
Profesně jsem začínala jako projektantka, ale po absolvování vysoké školy jsem zahájila doktorská studia a působila jsem několik let jako odborná asistentka na VUT v Brně. Tam jsem učila technické předměty v angličtině. Se svým prvním manželem, který byl Američan, jsem se dostala na tři roky do USA. Tehdy jsem se trochu vrátila ke své profesi, protože jsem tam dělala stavařské projekty. Ale ještě předtím jsem v roce 1998 složila zkoušky v oboru soudního inženýrství a hned rok nato ve svých 27 letech jsem byla jmenována soudní znalkyní. Byl to docela extrém, protože většina soudních znalců pro oceňování nemovitostí a poruchy staveb, což jsou obory, pro které mám aprobaci, byli starší pánové. Dodnes vypadám mladší, než jsem, takže se mi stávalo, že jsem přišla na stavbu posoudit nějakou poruchu a lidé se ptali: „A kdy přijde ten soudní znalec?“ Až do roku 2010, kdy jsem po komunálních volbách zastávala čtyři roky post první náměstkyně primátora města Opavy, jsem se věnovala také překladatelské a tlumočnické práci.
Teď už v pozici profesionální političky nejste. Čím se nyní živíte?
V tuto chvíli je u mne dominantní soudní znalectví, protože překladů a tlumočení je docela málo. Tím, že jsem byla čtyři roky na radnici, vlastně začínám znovu. Jen pomalu se vracím tam, kde jsem byla předtím. Mezitím se změnilo prostředí, ve kterém podnikám, ztratila jsem zákazníky, cenné kontakty. To je nepříjemný moment. Asi je jednodušší vracet se z politiky zpět do zaměstnaneckého poměru než k podnikání.
O cestě do vrcholové politiky
Co vás nasměrovalo k politické aktivitě?
Když jsem byla s prvním manželem v USA, poprvé jsem se více setkala s politikou. Tchán byl členem Demokratické strany, manžel působil jako novinář a psal o místní politice. V jeho rodině se o politice hodně diskutovalo. Myslím si, že toto prostředí mě dost výrazně ovlivnilo v dalších letech, i když můj vstup do veřejného a politického života byl rychlý a neplánovaný.
Co se stalo, že jste se začala politicky angažovat?
Několik měsíců před volbami v roce 2006 se dělaly úpravy náměstí, kde dodnes bydlím. Zrušili nám tam parkovací místa, a tak jsem proti tomu zorganizovala petici. Nicméně tehdy jsem začala vnímat, jakým způsobem se město, kam jsem se s manželem přistěhovala v roce 2004, chová ke svým občanům. Tehdejší primátor Stanjura z ODS byl arogantní, zastával názor, že když něco na radnici vymysleli, tak to i bude.
Krátce před komunálními volbami jsem potkala člověka, který se rozhodoval, jestli znovu postaví kandidátku nezávislých, registrovaných pod Unií svobody, anebo už nebude kandidovat. Souhlasila jsem se svou nominací a byla jsem na druhém místě kandidátky. Nakonec jsem svého známého díky preferenčním hlasům přeskočila a on se na rozdíl ode mne do zastupitelstva nedostal. Pak už to mělo rychlý spád. Protože když někde jsem, jdu do toho naplno. Když už jsem byla v zastupitelstvu, docela hodně jsem za opozici vystupovala. Nejdřív mě nebrali moc vážně, ale potom pochopili, že některým věcem rozumím.
Na co jste se během své práce v zastupitelstvu zaměřila, co jste sledovala nebo kritizovala?
Zaměřila jsem se hlavně na transakce majetku, kterým, protože jsem dělala oceňování, rozumím. Hned na začátku jsem některé chystané prodeje docela zkomplikovala. Jméno po celé republice mi udělala záležitost kolem pozemků, které patřily panu Hadamczikovi, známému hokejovému trenérovi. Ten má v Opavě spoustu majetku a měl, a vlastně dodnes má, velmi úzké vazby na ODS. Město mělo odkoupit od pana Hadamczika několik hektarů pozemků za víc než sto milionů korun. Jenomže nikde nebylo zdůvodnění, na co to bude město potřebovat. Upozornila jsem na to, že cena za pozemky je asi pětkrát vyšší než cena obvyklá. Poslala jsem tuto informaci médiím a všem zastupitelům. Nakonec se tento prodej nikdy nerealizoval. Ale samozřejmě jsem tím proti sobě postavila pana Hadamczika i některé další lidi.
Za koho jste pak kandidovala v komunálních volbách v roce 2010?
Už v roce 2009 jsem řešila, za koho kandidovat, protože jsem si říkala, že se nedá být donekonečna úplně nezávislý a pokaždé měnit značku. S kolegy z předchozích voleb jsme založili základní organizaci Strany pro otevřenou společnost, která působila hlavně v Olomouci a v Liberci, takže jsme kandidovali jako SOS pro Opavu, ale to se nám pak trochu vymstilo. Někdy v roce 2011 v Liberci pod vedením pana Kolomazníka nabrali takovým tím rybářským způsobem nové členy, udělali převrat a vyloučili na konferenci strany, kam jsme nebyli vpuštěni, celé tehdejší vedení včetně mě. Nějakou dobu jsme se sice soudili o legálnost této akce, ale soudy jsou tu pomalé. Takže nakonec jsme stáli před rozhodnutím, zda v soudu pokračovat (pak bychom ovšem nemohli jít do dalších krajských voleb), nebo nepokračovat.
A jak jste se dostala do Strany zelených?
SOS spolupracovala se Stranou zelených a já jsem od roku 2010 jako členka SOS kandidovala v různých volbách na kandidátkách Zelených. Po jednom telefonátu Ondřeje Lišky, který mě přesvědčil, že zakládat nějaké další hnutí je nesmysl, jsem nejdříve byla nestranická lídryně SZ v krajských volbách v roce 2012. Po neúspěchu v těchto volbách jsem vstoupila do strany a během čtrnácti dnů jsem byla zvolena 1. místopředsedkyní. V předsednictvu strany jsem pak zůstala na pozici 2. místopředsedkyně až do ledna 2016.
Co z vašeho pohledu znamená být členkou politické strany?
Kdybyste mi v roce 2005 řekla, že budu politička, tak si zaťukám na čelo, že je to nesmysl. Tehdy mě to moc nezajímalo. Odpověděla bych tehdy, že určitě nebudu v žádné straně. Dneska říkám, že pokud chce někdo do politiky, bez stran to jde dělat nanejvýš na místní úrovni. Ale už ve městě, jako je Opava, je to velmi problematické. Je rozhodně lepší mít za sebou nějaký aparát, možnost networkingu a sdílení zkušeností a informací. Tohle mi na začátku hodně chybělo. Dneska zavolám komukoliv ze Strany zelených, kdo řeší stejný problém, a můžu to s ním probrat, podělit se o zkušenosti. Stranu v tomto směru beru jako velmi dobrou informační základnu.
O působení v místní politice
Jak jste byla jako žena přijata v čele radnice v roli první náměstkyně primátora Opavy?
Prokázala jsem, že jsem schopna řídit radnici, zvládla jsem to. Když jsem nastupovala v roce 2010, úřad se třásl. Báli se, že když přijde Brady, všechny propustí, protože na zastupitelstvu vystupuje velice rázně. Znali mě jenom z této mé stránky. Moje asistentka byla zpočátku nešťastná, že pro mne má pracovat. Ale asi tak po čtrnácti dnech jí všechno došlo a nakonec brečela, že jdu pryč. Dodnes potkávám lidi z úřadu, kteří říkají: „Škoda, že tam nejste. A kdy se nám vrátíte?“ Když mě potkal jeden bývalý kolega z odboru majetku, říkal mi: „Dobrý den, paní náměstkyně.“ Odpověděla jsem mu: „Ale já už nejsem náměstkyně.“ A on na to: „Pro mě jste pořád náměstkyně.“
Určitě u mě zafungoval „efekt spasitelky“, nebo se tomu také říká „Obama efekt“. Dostala jsem se do nevděčné situace, protože jsem budila v lidech obrovská očekávání, která se ale nedala splnit.
Co jste měla ve svém referátu na radnici?
Přestože jsem technicky vzdělaná, na přímluvu kolegyň z politického sdružení jsem svolila k tomu, že kromě odboru majetku a organizací města budu mít na starosti také odbor sociálních věcí. Ten býval na úřadě považován za nutné zlo. Z kombinace těchto dvou odborů pak vyplynula koncepce sociálního bydlení, kterou jsme zavedli. Byli jsme v této oblasti jedno ze vzorových měst v republice, účastnili jsme se řady konferencí, kde jsme se dělili o své zkušenosti. Opava je dodnes příkladem pro ostatní města.
Byla vůbec někdy nějaká žena v Opavě na tak vysokém postu jako vy?
Co si pamatuju, ani v minulosti tady nebyla žádná výrazná ženská osobnost, politika tu vždycky byla mužská doména. Jediná žena ve vedení Opavy byla v letech 1994–1998, a to náměstkyně primátora Jiřina Bouchalová za ODS. Na radnici se střídaly ODS a ČSSD, resp. dvanáct let měly společnou koalici, než jsme jim to v roce 2010 překazili. Dodnes tady nebyla žádná jiná žena v čele kandidátky. Získala jsem tehdy také nejvíce preferenčních hlasů od roku 1994, odkdy jsou výsledky na webu. Našemu volebnímu úspěchu v roce 2010 patrně pomohlo, že nás volila spousta žen. Když jsme tehdy dělali kampaň, ženy na ulicích na nás úžasně reagovaly. Mne vždycky z plakátu poznaly, že to jsem já, takže někdy říkaly: „Ne, já budu volit paní Brady.“
Ale vám se tehdy také podařilo zvýšit zastoupení žen na kandidátce SOS pro Opavu, za niž jste kandidovala, i počet zvolených žen. Jak jste to dokázala?
Už předtím jsem byla v zastupitelstvu a byla jsem známá, takže najednou bylo jednodušší obsadit ženy na kandidátku. Myslím si, že se mi to podařilo díky efektu nápodoby, kdy si ženy řekly: „Když se dokázala dostat do zastupitelstva ona, tak já to taky dokážu.“ Měly se ke komu přirovnat, měly určitý vzor. A ještě jedna věc tomu pomohla. Tehdy jsme měli zipovou kandidátku, což se sice některým mužským kolegům zpočátku nelíbilo, ale nakonec jsem ji prosadila. Vyhráli jsme volby s 28 % hlasů a za SOS pro Opavu bylo nakonec zvoleno do zastupitelstva devět žen a osm mužů. Čtyři jsme byly dokonce i v jedenáctičlenné radě města, což bylo v Opavě historicky nejvíc.
Jak zvolené ženy v místní politice uspěly?
Vypracovaly se. Časem pochopily, že mohou ovlivnit to, kde bude školka a kde park, jestli se tady postaví fotbalové hřiště nebo třeba dětské hřiště. Tím, jak jsme praktičtěji nastaveny a máme míň času a víc povinností, mnohem míň ztrácíme čas nesmysly. To je vidět na jednáních, muži se často rádi poslouchají a mluví víc než ženy, které jsou většinou pragmatičtější a věcnější.
O ženách v mužské politice
Co podle vás znamená být ženou v politice?
Začnu zeširoka. V prvním volebním období, když jsem byla v opozici, jsem vnímala jako konkurenční výhodu, že jsem žena. Kdybych byla chlap a chovala se stejně, asi bych se takhle nezviditelnila. Byla jsem prostě jiná, byla jsem vidět, byla jsem mediálně zajímavá. Hodně mi to tehdy pomohlo v nastartování kariéry. Ale až v momentě, kdy jsme vyhráli volby v roce 2010, ostatní politici pochopili, že je to vážné. Do té doby si ze mě dělali legraci. Nevěřili, že uspěju, ze začátku mě opravdu podceňovali. Tím získáte čas, můžete se docela dobře zorientovat v daném prostředí a pak něčím překvapit.
Bývalý primátor Stanjura mi v životě neodpustí, že prohrál volby. Možná kdyby prohrál s chlapem, vzal by to jinak. Už předtím mě nenáviděl, že mu dělám problémy a vystupuju na zastupitelstvu. Když jsem ho pak porazila ve volbách, nikdy neuznal, že udělal spoustu chyb. Prostě si to vyložil tak, že prohrál kvůli mně. Od té doby mě nezdraví. Nepamatuju si, že by někdo proti někomu vystupoval na tak osobní úrovni, jako proti mně vystupoval on. Dokonce jsem od některých lidí z ODS slýchala: „Já už jsem mu říkal, že to přehání, jak na tebe řve, vždyť to je hrozné!“ Když mě viděl, měl prostě před očima rudo a vypadával z role.
Jaké jsou podle vás největší překážky a bariéry pro ženy v politice?
Když jsem se v roce 2006 dostala do zastupitelstva, byly v něm ze 45 členů zastupitelstva tři ženy, z toho jedna z ODS, jedna z ČSSD a já jediná z opozice. Mně převaha mužů, moc nevadila a nebyla pro mě tak stresující, protože jsem se vždy pohybovala v mužském prostředí. Ale myslím, že pro mnoho žen je toto už první stopkou. Tím, že jsem dělala mužskou profesi, musela jsem se naučit mnohem víc prosadit, abych uspěla. Vždycky jsem toho musela udělat a umět mnohem víc než ti muži, ať ve stavařině nebo v politice. Jeden můj stranický kolega to kdysi vystihl slovy: „Ty máš dvě nevýhody: jsi ženská a jsi mladá.“ Muži prostě nejsou zvyklí na to, že jsou ženy v politice. Pořád funguje jakýsi pánský klub. Někteří muži to mají v hlavě nastaveno tak, že do jejich věcí jim žádná žena mluvit nebude. Alespoň v mém případě to bylo úplně markantní.
O kvótách a politice genderové rovnosti
Vzhledem k tomu, že jste ve volbách v roce 2010 prosadila zipovou kandidátku, předpokládám, že máte kladný postoj ke kvótám…
Kvóty jsou podle mě nástroj, který je nutné použít, aby se společnost dostala do určitého stavu rychleji, abychom k genderové rovnosti nedospěli „přirozeně“ až za dalších sto let. Bez vnějšího zásahu je to podle mne neřešitelné. Sice chápu, že některé ženy to vnímají negativně – samy se někam dostaly bez cizí pomoci, to znamená, že ani nikdo jiný kvóty nepotřebuje; já to ale vidím jinak. Sice jsem se dostala všude sama, bez pomoci, ale zároveň vím, že to bylo za specifických podmínek, i z toho důvodu, že mám určitou povahu a určitým způsobem se chovám, možná přebírám spoustu mužských vlastností, které jiné ženy nemají. Možná se někdy chovám příliš mužsky, což taky nemusí být ideální. Proto si myslím, že je potřeba ženám nějak pomoct, třeba těmi kvótami.
Jaký je obecně váš postoj k politikám genderové rovnosti?
Nedávno, když jsem byla v Praze, jsem mladým kolegyním říkala: „I na semináři v Norsku nás učili, abychom nepoužívali slovo gender a feminismus. Hledejte spíš podporovatele než nepřátele. Kdybych v kraji prosazovala jen ženská témata (a že jsem feministka), neuspěla bych. Musíte s tím pomalu.“
Jinak si samozřejmě myslím, že je tato problematika hodně důležitá. Každý má svoji perspektivu života, každý má své životní zkušenosti, proto chci, aby bylo v politice více žen. Tady v Opavě jsem se o to snažila a doufala jsem, že když jsme v roce 2010 vyhráli se zipovou kandidátkou, v roce 2014 bude takových kandidátek více a více žen se také dostane do místní politiky. Ale u velkých stran se to úplně nepodařilo.
A proč si myslíte, že to u těchto stan nezafungovalo?
Jde o peníze, o moc. Hoši nechtějí, aby jim do toho ženy mluvily. Ženy obecně mají mnohem menší tendenci „jet na sebe a pro sebe“ než chlapi. Netvrdím, že nejsou výjimky, ale ženy řeší mnohem víc záležitosti v zájmu celku, nechtějí si stavět pomníky.
O kombinaci politiky a soukromého života
Jak se vám dařilo kombinovat práci v komunální politice s osobním životem?
Když jsem byla na postu náměstkyně primátora, v průměru jsem bývala v práci kolem deseti hodin denně a o víkendech jsem občas oddávala. Byly tady ale také různé reprezentační akce města, zahajování, předávání medailí a podobně. Zvenku to vypadá, že je to moc fajn, ale kdekoliv se objevíte, jste tam pořád pracovně. A lidé, se kterými se potkáváte, se vás dříve či později zeptají: „A co město? Co se tam děje?“ Pořád jste jakoby v práci a to je docela náročné. S prvním ani s druhým manželem nemám děti, v tom to bylo jednodušší, protože mé profesi političky se tehdy podřizovalo všechno.
Dá se říct, že práce v politice vyžaduje toleranci ze strany partnera?
Vždycky to chce hodně tolerance ze strany rodiny a manžela. Nedovedu si představit, že bych dělala politiku bez podpory manžela nebo proti jeho vůli, byť jen na místní úrovni. Myslím, že to vůbec nejde. I psychicky je pro mě hodně důležité, že mám doma oporu a podporu.
A jak jste s manželem zvládali nebo i dnes zvládáte běžné provozní záležitosti v domácnosti?
Když jsem byla na radnici, po nějaké době jsem vyhodnotila, že buď budu věčně nervózní z toho, že nezvládám domácnost, anebo si zaplatím paní na úklid. Co se týká vaření, naučila jsem to manžela, takže teď většinou vaří on a baví ho to. U ostatních prací se buď střídáme, nebo je děláme oba, nevidíme v tom žádný rozdíl.
Když jste byla aktivní v komunální politice, jak jste se vyrovnávala s mediální pozorností?
Bylo to velmi těžké. Média o vás mohou napsat jakoukoliv lež a vy se sice můžete bránit, ale nemá to téměř žádný efekt. Je to vlastně hodně o nastavení naší společnosti a zákonů. Média určitě hrají důležitou roli, ale myslím si, že u nás nezvládají svou úlohu. Místo toho, aby vzdělávala, spíše se přes ně prosazují něčí zájmy: buď protežují, nebo likvidují lidi, kteří někomu vyhovují, nebo nevyhovují. To vnímám jako docela velký problém naší společnosti.
Ve vztahu k ženám je role médií ještě markantnější než u mužů. Je to vidět i na mém příkladu. Myslím si, že žádnému jinému opavskému politikovi se nedostalo tolik pozornosti jako mně, ať už v pozitivním nebo v negativním smyslu.
O problémech naší společnosti i o plánech do budoucna
Která témata považujete za klíčová pro rozvoj české společnosti?
Dlouhodobě se tady neřeší hlavně sociální oblast ve vztahu ke vzrůstajícím rozdílům mezi lidmi. Považuji se pořád ještě trochu víc za pravicovou političku v tom smyslu, že si myslím, že když člověk pracuje, měl by dostat víc peněz, než když nepracuje. Mělo by se začít s nastavením systému tak, aby byl motivační, aby lidé neměli důvod zůstávat raději doma na dávkách než jít do práce. Už se rodí několikátá generace, která nezná nic jiného, než že si rodiče chodí na úřad pro peníze a nemusí pro to nic dělat. Vnímám to jako obrovské riziko. Podle mě se to teď už nedá úplně napravit. Jsem pro to, aby byla práce pro všechny. Ale na tom je třeba systematicky pracovat a vytvářet pracovní místa, třeba na úrovni obce. Zdejší magistrát zaměstnává 320 lidí plus má řadu společností, kde je dalších asi 1500 zaměstnanců, je to jeden z největších zaměstnavatelů tady v okrese. A na městě záleží, jaká nastaví pravidla, zda bude usilovat o snižování nákladů za každou cenu a budou tady pak bezdomovci, přičemž nikdo moc neví, jak bezdomovectví řešit. Nebo si řekne, že je lepší třeba v technických službách zaměstnat víc lidí, kteří budou mít práci, pak tady nebudou lidi na ulici.
Řekla bych, že v naší republice obecně chybí strategické myšlení. Navíc nemůžeme měnit strategie po každých volbách jednou za čtyři roky. Mám pocit, že od roku 89 jsme promeškali spoustu šancí a že spousta věcí se nastavila účelově špatně, protože to někomu vyhovovalo. V demokratickém systému už to nikdo nikdy nespraví, nebo jen velmi obtížně.
A jaké jsou vaše plány do budoucna?
Asi vás zklamu, ale jsem po těch devíti letech v politice tak unavená, že už nemám moc chuť se zde něčemu věnovat. V této chvíli spíš řeším svůj osobní život a to, jak se uživit, což mi nedává úplně prostor se politicky víc angažovat – a asi to ani moc nechci. V lednu se volil nový předseda Strany zelených, ale já už jsem znovu nekandidovala ani do předsednictva. Nechala jsem se tady zvolit krajskou předsedkyní, protože krajskou úroveň vnímám jako důležitou, ale nechci kumulovat funkce. Tady v kraji se snažím pomoct následníkům, chci jim předat své zkušenosti, aby mohl pokračovat někdo další.
Rozhovor proběhl v červenci 2015 a byl aktualizován na začátku února 2016.
Rozhovor připravila Hana Maříková.
