„Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny.“ (Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920)
V období první republiky se v Československu podařilo vydobýt to, o co ženy z jiných zemí usilovaly ještě další řadu let, a to volební právo žen. Proto si letos připomínáme jeden z významných dnů naší historie. Přesně před 100 lety byla 29. února schválena československá ústava, ve které bylo uzákoněno volební právo pro žen.
Vlivná ženská hnutí na cestě k volebnímu právu žen v zahraničí
Jedním z hlavních podnětů pro zvýšení emancipace žen a vytvoření ženských hnutí a spolků v Evropě a ve většině států Spojených států amerických bylo přiznání volebního práv žen na Novém Zélandu v roce 1893. Na konci stejného století dosáhly úspěchu také ženy v Austrálii. První evropskou zemí, ve které ženy získaly plnohodnotné volební právo bylo Finsko v roce 1907, za ním následovalo Norsko v roce 1913 a Dánsko v roce 1915.
Jedny z největších a nejvlivnějších hnutí usilující o volební právo žen vznikly ve Spojených státech amerických a Velké Británii. Kampaň ve Spojených státech byla z počátku spojena s hnutím, které bojovalo za zrušení otroctví. Přestože na konci občanské války v roce 1865 získali všichni dospělí Američané právo volit, ženám bylo stále toto právo odpíráno.
Ženy zareagovaly na tuto diskriminaci v roce 1869. V daném roce byly založeny dvě organizací, které si zpočátku vzájemně konkurovaly. První z nich byla National Woman Suffrage Association (dále jen “NWSA”). NWSA bojovala za ústavní dodatek, který by umožnil volební právo pro všechny dospělé ženy. Vzorem pro tuto organizaci byly státy Wyoming a Utah, které umožnily ženám volit již před rokem 1900. Druhá organizace American Woman Suffrage Association vznikla o několik měsíců později a zaměřila svou pozornost na snahy zavést volební právo žen v jednotlivých amerických státech. Tyto dvě organizace se o létech soupeření se v roce 1980 spojily a vznikla National American Woman Suffrage Association.
Ve Velké Británii vznikl v roce 1903 Ženský sociální a politický svaz, který je znám pod pojmem sufražetky. Sufražetky se staly známými z důvodu jejich ostrých kampaní jako občanské nepokoje, protestní pochody, a dokonce i atentáty. Vězněné demonstrantky velmi často držely hladovku a jejich aktivity, které byly často až za hranicí zákona. Obecně však britským ženám pomohla nejvíce 1.světová válka. Ve válečném období museli muži jít do války a ženy začaly nastupovat na jejich pozice. V roce 1918 se ženám podařilo získat hlasovací právo ženy starší 30 let, mladší ženy si musely počkat až do roku 1928.
A jak se bojovalo za volební rovnoprávnost v Čechách?
Za určitých podmínek se mohly některé ženy účastnit voleb již v období habsburské monarchie. Příkladem jsou bohaté ženy pocházející z velkostatkářské kurie, které měly právo volit do říšské rady, avšak pouze prostřednictvím plnomocníka.
Prvním veřejným požadavkem k získání volebního práva ze strany žen bylo sepsání petice ze strany Ženského výrobního spolku českého v Praze v roce 1891. Petice měla za cíl získání aktivního volebního práva pro ženy do říšské rady. Jménem spolku petici předložil Emanuel Engel.
O několik let později zazněl stejný požadavek na prvním ženském sjezdu československých žen. Ten se uskutečnil v roce 1897 v Praze. Následně byl v roce 1905 ustanoven Výbor pro volební právo žen, který se stal primárním hnutím za volební právo žen na našem území. Za zakladatelku výboru bývá považována Františka Plamínková. Ta také s dalšími aktivistkami založila tzv. osvětové středisko Ženský klub český v Praze.
V roce 1907 však přišlo velké zklamání feministek, neboť vyšla v platnost tzv. nová Beckerova volební reforma. Reforma přinesla výraznou změnu v rámci volebních pravidel. Nově bylo zavedeno tajné a rovné aktivní volební právo pouze muže starších 24 let, pasivní právo bylo podmíněno věkem 30 let. Ženám však aktivní ani pasivní právo přiznáno nebylo. Ani tato překážka českým ženám nezabránila ve snaze bojovat za svá práva dál.
Jako první mezeru v novém volebním zákoně objevila Františka Plamínková. Přestože nový volební zákon nepovoloval ženám aktivně ani pasivně volit, neříkal nic o tom, že ženy nemohou být voleny. Potom to zjištění následoval dlouhý a náročný proces vyjednávání s politickými stranami, kdy se Výbor pro volební právo žen začal snažit o zařazení žen jako kandidátek politických stran.
Prvními českými kandidátkami se v roce 1908 nakonec staly: Karla Máchová, Božena Zelinková a Marie Tůmová. Přestože ani jedna z kandidátek zvolena nebyla, celá situace rozvířila národní politické vody. Nakonec v roce 1912 byla do zemského sněmu zvolena první česká poslankyně Božena Viková-Kunětická., která využila již zmíněnou mezeru v zákoně. I přes její zvolení jí však byl přístup do poslanecké sněmovny zamezen, neboť jí místodržitel kníže František Thun odmítl udělit potřebná opatření.
Následně byly snahy českých žen přerušeny I. světovou válkou. Světová válka přinesla skutečné změny nejen v zahraničí, ale i u nás. V roce 1918 zasedalo v revolučním národním shromáždění osm žen, tedy 4 %. Mimochodem v roce 2020 je v Poslanecké sněmovně zastoupeno 22 % žen, o sto let později je tedy nárůst pouze o 18 % více.
Rovnocenné volební právo bylo ženám přiznáno v roce 1919. Dne 31. ledna 1919 vešel v platnost Řád volební v obcích Republiky československé. Tento řád dal právo volit všem občanům bez rozdílu pohlaví. První volby do obecního zastupitelstva, ve kterých mohly volit také ženy, proběhly v červnu 1919.
V nadcházejícím roce, tedy v roce 1920, bylo aktivní i pasivní volební právo ukotveno poprvé v ústavě. Ve stejném roce se konaly i první řádné volby do parlamentu. Tímto činem Československo následovalo například Británii, Německo či Polsko. Dokonce některé země předběhlo, jako například Itálie a Francii, kde bylo volební právo ženám přiznáno až v roce 1945 či Švýcarsko, kde se rozhodli ženám přiznat právo na federální úrovni až v roce 1971.
Michaela Honelová
Zdroje:
FRANTA, Bohuslav.1916. Parlamentní právo žen. Praha: Český čtenář.
GELNAROVÁ, Jitka. 2012. „Dotud nelze mluviti, že máme všeobecné právo hlasovací, pokud se vztahuje jen na muže.“ Volební reforma z roku 1907 v diskursu českého hnutí za volební právo pro ženy. Acta Politologica (4)2: 193-210.
LENDEROVÁ, Milena a kol. 2008. a kol. Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
MALINSKÁ, Jana. 2005. Do politiky prý žena nesmí - proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri. Parlament České republiky. Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky. Parlament České republiky.
UHROVÁ, Eva. 2008. České ženy známé a neznámé. Praha: Mediasys, s.r.o.
UHROVÁ. Eva. 2014. Radostná i hořká Františka Plamínková. Praha: Mediasys, s.r.o.
Projekt „Spoluprací k úspěchu: Podpora zapojení žen do komunální politiky" je financován z Operačního programu Zaměstnanost
Projekt "100 let na cestě k rovnosti žen a mužů v politice" byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky
