„Muži vytvořili celou společnost: Mužský je systém státu, mužský je systém vzdělanostní, mužský je systém rodinného práva, organisace rodiny, mužská je organisace výdělečné práce – žena vždy a všude vstupovala do poměrů muži upravených, a to často jako rušivý živel.“ (Františka Plamínková, 1920)
Františka Plamínková bývá označována za jednu z prvních českých feministek své doby. Její úsilí významně přispělo k rovnoprávnému postavení žen, které je pro nás v moderní době tak samozřejmé, že zapomínáme na ty, které je pro nás vybojovaly. Přestože Plamínková zaplatila za svou odvahu, práci a přímočarost životem, její jméno a přínos zůstávají společnosti spíše neznámé.
Tato česká politička, novinářka a bojovnice za práva žen se narodila 5. února 1875 v Praze. V mládí se rozhodla pro učitelskou dráhu, proto nastoupila na Státní učitelský ústav v Praze a svou profesi vykonávala od roku 1894. Jako schopná učitelka dokázala velmi dobře argumentovat, byla přímá a temperamentní. To jí přineslo nejen oblíbenost podobně smýšlejících žen i mužů, ale zároveň přidělalo i mnoho nepřátel. Její působení v oblasti práv žen započalo především snahou o zrušení povinného celibátu učitelek. Silně kritizovala představu, že učeným ženám by mělo být zakázáno zakládat rodiny a vychovávat děti. Naopak, podle jejího názoru v tom měly být spíše podporovány. Téma celibátu učitelek však bylo však pouze jedním z mnoha. S podobným nasazením se zapojila i do úsilí za volební právo a rovnoprávnost žen a mužů v rodině.
Důvody feminismu jsou: žena je především člověk, život její není vyčerpán úkolem manželky a matky.“ (Ottův naučný slovník, heslo: Ženská emancipace, autorka: Františka Plamínková)
Byla členkou a zakladatelkou Ženského klubu českého (založen 1903), Výboru pro volební právo žen (založen 1905) a jiných sociálních a humanitárních spolků. Zúčastnila se mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen, který se konal roku 1908 v Amsterdamu. Poté pravidelně cestovala po světě a účastnila se dalších akcí, na kterých upoutala pozornost jako pohotová a vtipná řečnice. Byla to právě Plamínková, která objevila, že volební řád z roku 1861 nevylučuje ženy z pasivního volebního práva do zemského sněmu. V roce 1908 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni, což se v případě Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 podařilo. V letech 1908 až 1916 vedla v Časopise učitelek rubriku Feminismus.
Na základě svého politického přesvědčení vstoupila do národně-socialistické strany a brzy se svou aktivitou a vůdčími schopnostmi vypracovala do předsednictva strany. Podařilo se jí i splnit první cíl – zrušení celibátu pro učitelky. V roce 1923 založila Ženskou národní radu, instituci, která zastřešovala ženská hnutí v Československu. Účelem bylo uvést v praxi rovnoprávnost, kterou zaručovala nová ústava. Tato rada řešila mimo jiné i právní, hospodářské a kulturní otázky zrovnoprávnění žen a jejich ochranu sociální. V právní komisi pracovala již od svých studentských let Milada Horáková na návrzích reformy občanského zákoníku a na změnách těch ustanovení, která v různých právních předpisech nepřiznávala ženám stejné postavení jako mužům.
Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o ... upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít. (Františka Plamínková pro Ženský klub)
Senátorkou byla Františka Plamínková zvolena poprvé roku 1925 a tuto funkci vykonávala až do zrušení Senátu v roce 1939. Zde podnítila např. jednání o úpravě rodinného práva v občanském zákoníku. Současně jako hlava českého ženského hnutí hodně publikovala. Byla dlouholetou přítelkyní prezidenta Masaryka a jeho rodiny. Roku 1931 byla Plamínková jmenována delegátkou při Společnosti národů v Ženevě.
Jako jedna z mála se otevřeně vyjádřila proti okupaci Čech a Moravy, což jí přineslo represe a poté i zatčení. Po propuštění předala vedení aktivit Ženské národní rady své nástupnici Miladě Horákové. Po atentátu na Heydricha gestapo Plamínkovou zatklo podruhé a převezli ji do Terezína. Františka Plamínková byla zastřelena na střelnici v Kobylisích 30. června 1942.
Bohužel, jméno této výjimečné ženy v učebnicích dějepisu téměř nenalezneme. Byla to žena přímá, zásadová a skvělá vůdkyně. Její aktivity se snažil vymazat nejen komunistický režim, ale napomohl i negativní postoj společnosti k feminismu a feministkám samotným. To ona se však zasloužila o to, že český feminismus nebyl namířen proti mužům, ale směřoval k tomu, aby vztah muže a ženy stavěl na svobodě jich obou, na vzájemné úctě, pomoci a povinnostech dobrovolně na sebe přijatých.
Autorka: Petra Boumová
Zdroje:
Plamínková, F. Občanská rovnoprávnost žen. Praha: Státní školní knihosklad, 1920.
Článek vznikl v rámci projektu "Ženy a muži v rovnováze". Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
