Běžná představa je taková, že feminismus je jednotné hnutí. Ve skutečnosti se ale jedná spíše o mnoho různých sociálních teorií, politických hnutí a filosofických proudů. Někdy se proto hovoří o feminismech v množném čísle, aby byla vyjádřena pluralita a různorodost. Obecně by se o feminismu dalo říci, že se snaží upozornit na nerovné postavení žen a snaží se najít příčiny a řešení tohoto stavu. Současnou situaci, kdy jsou pro ženy i muže předepsané určité role, které od nich okolí očekává a které musí splnit, považují feministky za nevýhodnou nejen pro ženy, ale i pro muže. Feministky a feministé usilují o to, aby si každý člověk mohl svobodně vybrat vlastní způsob života bez ohledu na roli, kterou jí nebo mu připisuje společnost a kterou od ní nebo něj očekává.
Feminismus má počátky na konci 18. století. Z hlediska historického vývoje se feministické hnutí dělí na tři vlny. V rámci každé vlny bylo usilováno o jiná práva a každá vlna má jiná východiska. Za prababičku první vlny feminismu lze považovat Olympe de Gouges, která během Francouzské revoluce v Deklaraci práv ženy a občanky vyžadovala stejná práva pro ženy jako pro muže. Za své názory byla popravena na gilotině. Dalšími osobnostmi, které přispěly ke vzniku ženského hnutí byly Mary Wollstonecraft se svojí Obhajobou ženských práv (1792) a John Stuart Mill. Feministky první vlny, někdy také zvané sufražetky, usilovaly především o dosažení základních občanských práv, jako volebního práva, práva na vzdělání a na majetek. Ve většině zemí získaly ženy tato práva do konce druhé světové války. Právě válka výrazně napomohla ženám v boji za zrovnoprávnění, protože během válečných let ženy v mnoha zemích musely nastoupit do zaměstnání, kde se osvědčily.
Za přímou předchůdkyni druhé vlny feminismu je některými označována Simone de Beauvoir a její kniha Druhé pohlaví, ve kterém analyzuje příčiny nerovného postavení žen. Ty nalézá ve výchově, historickém vývoji, postavení ženy v manželství a ve skutečnosti, že ženy nepracují. Známý se stal její citát: „ Člověk se ženou nerodí, ale stává.“ Druhá vlna feminismu má počátky v 60. letech 20. století a je spojena s bojem za práva afroameričanů a se studentským hnutím. V této době se ukázalo, že i když ženy získaly legislativně stejná práva jako muži, ve společnosti stále přetrvává nerovnost. Feministky poukazovaly na to, že ženy jsou ve společnosti podceňovány, nemají rovnoprávné zastoupení v politice a odborech, jejich práce v domácnosti a při výchově dětí není finančně nijak ohodnocena a nemá dostatečnou prestiž. Ženy bojovaly za svá reprodukční práva, za rovnoprávnost v oblasti práce, sportu, vzdělání. Předmětem kritiky feministek se stávají zdánlivě neutrální instituce, které jsou ale ustaveny jako patriarchální a udržují nerovnost, např. jazyk, rodina, systém školství, média. Jedním ze spouštěčů druhé vlny feminismu byla kniha Betty Friedan Ženská mystika (1963), ve které poukazuje na tzv. problém beze jména, tedy nespokojenost žen v domácnosti s jejich rolí. Mezi autorky druhé vlny feminismu dále patří Germaine Greer, Susan Brownmiller, která v Proti naší vůli píše o znásilnění, Andrea Dworkin, která píše o pornografii nebo Kate Milett, která v Sexuální politice kritizuje patriarchát v západní společnosti a literatuře. V této době se také začínají přednášet gender studies na univerzitách.
Na začátku 90. let se začalo hovořit o třetí vlně feminismu. Feministky v této době kritizují předchozí generaci za to, že reprezentuje pouze heterosexuální bílé ženy pocházející ze střední třídy ze Západu. Jde jim hlavně o to, nově definovat gender a sexualitu. Mezi autorky třetí vlny patří např. afroameričanka bell hooks podle které je útlak zapříčiněný rasovými, třídními a genderovými vztahy ve společnosti. Podle Judith Butler, známé poststrukturalistické autorky, se genderová identita konstituuje performativně, tedy opakovanými aktivitami a stylizacemi těla.
U nás se situace vyvíjela odlišně než v západních zemích. Feminismus zde byl mnohem umírněnější. V české kotlině jsou počátky feminismu spojeny s národním obrozením, kdy bylo mnoho žen aktivních ve veřejném životě. V této době bylo podporováno vzdělávání žen, aby byly schopné vychovávat a vzdělávat novou generaci v rodném jazyce. Feministické myšlenky propagoval Vojtěch Náprstek nebo Tomáš G. Masaryk. Významnou úlohu při podpoře ženského vzdělávání a práce sehrál Ženský výrobní spolek založený v roce 1871, neboť podporoval založení dívčí průmyslové školy. Spolek založila Marie Palacká - Riegrová, Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Mezi obhájkyně zaměstnávání a vzdělávání žen patřila také Eliška Krásnohorská. V roce 1890 stála u zrodu dívčího gymnázia Minerva. Po možnosti získat středoškolské vzdělání začaly ženy bojovat za právo studovat na vysokých školách. Dosáhly toho v roce 1897. 
První doktorát získala v roce 1901 Marie Zdenka Baborová (filosofie), Marie Fabiánová (matematika) a Anna Honzáková (medicína). Dalšími právy, které teď byly na řadě, byla politická práva. V roce 1912 byla ženám povolena účast v politických stranách a spolcích. Vznikl Výbor za volební právo žen, který v roce 1912 nominoval za Národní stranu svobodomyslnou kandidátku Boženu Vikovou Kunětickou. Ta byla zvolena do českého sněmu jako vůbec první poslankyně ve střední Evropě. Bohužel nebyla vpuštěna do Parlamentu. Až v roce 1918 byla spolu s Eliškou Krásnohorskou a Františkou Plamínkovou zvolena do Senátu. Ženy získaly v Československé republice volební právo v roce 1920. Rovnost žen a mužů byla zakotvena v paragrafu 106 první ústavy. Významnou ženskou aktivistkou v době meziválečné byla Milada Horáková, která pracovala v Ženské národní radě.
Vývoj českého feminismu byl přerušen v únoru 1948. Druhá vlna feminismu zde vůbec neproběhla. V rámci disentu byl přednostní boj proti vyššímu nepříteli, ženské hnutí zde nemělo své místo. Během komunismu ženy sice nastoupily hromadně do práce, měly právo na potrat, rozvod a vznikaly zde hromadně školky a školní jídelny, za což musely ženy na západě bojovat až v šedesátých letech. Bohužel ale zůstala ženám druhá směna v domácnosti, zůstaly odpovědné za péči o děti, nebyly zastoupené na vyšších postech a stále zde zůstávaly stereotypní patriarchální vzorce chování a myšlení. Po roce 1989 se začaly pozvolna objevovat debaty o ženských právech a feminismu, začala se u nás překládat zahraniční literatura, vznikaly ženské organizace, gender studies se začaly přednášet na univerzitách. Feminismus je zde ale bohužel stále vnímán jako radikální názor a většina lidí se bojí označit sebe sama za feministky nebo feministy, i když se ztotožňují s feministickými názory.
Feminismus, jak jsem předeslala na začátku, nelze vnímat jako jednotný proud, existuje zde mnoho různých teoretických základů, které si často i protiřečí. Podle liberálního feminismu může být rovnosti dosaženo právními prostředky a sociálními reformami. Liberální feminismus byl typický pro první vlnu feminismu. Naproti tomu radikální feminismus, který se objevuje během druhé vlny feminismu, nevidí příčinu nerovnosti v právním uspořádání, ale v patriarchálních genderových vztazích, které odmítá. Radikální v tomto spojení znamená „ jdoucí ke kořenům“. Radikální feminismus je často mylně označován za militantní. Dále existuje mnoho různých feministických proudů. Uváděné příklady a jejich definice jsou velmi zjednodušující, slouží pouze jako příklad. Například ekofeminismus vidí souvislost mezi postavením ženy a využíváním přírody. Anarchofemismus dává do souvislosti podřízenost ženy se soukromým majetkem, hierarchickým společenským uspořádáním a vykořisťováním. Marxistický feminismus považuje boj proti patriarchátu za součást třídní bitvy a příčiny utlačení žen vidí v kapitalistickém uspořádání společnosti. Psychoanalytický feminismus navazuje na Freudovo dílo, gender nepovažuje za biologicky daný, ale závisející na psychosexuálním rozvoji jednotlivce. Feminismus diference zdůrazňuje, že ženy a muži jsou zcela odlišní a reaguje tak na předchozí liberální feminismus, který zdůrazňoval stejnou podstatu žen a mužů. Feminismus diference byl oblíbený hlavně ve druhé vlně feminismu. Dalo by se říci, že různorodost, která panuje ve společenských vědách, panuje i ve feministických proudech.
Obecně feminismus usiluje o možnost svobodného výběru a určování vlastního života pro kohokoli a poukazuje na to, že na striktní určení genderových rolí ve společnosti doplácejí nejen ženy, ale i muži. Doufám, že se změní myšlení některých lidí a že feminismus nebude vnímán jako extrémní názor, který chce upřednostňovat polovinu lidstva na úkor druhé, ale jako myšlenkový proud, který se snaží zajistit respekt všem a umožnit každé/každému, aby si svobodně zvolila nebo zvolil vlastní životní cestu.
Autorka: Markéta Kadlecová, o.s.Fórum 50%, 10. 6. 2006
Více informací o feminismu lze najít:
CHŘIBKOVÁ, Marie - Nové čtení světa 1.: Feminismus devadesátých let českýma očima. Praha: One Woman Press. 1999
OATES - INDRUCHOVÁ. Libora - Dívčí válka s ideologií: klasické texty angloamerického feministického myšlení, Praha: sociologické nakladatelství. 1998
VALDROVÁ, Jana Decarli, ABC feminismu. Brno: Nesehnutí. 2004
www.wikipedia.org
www.aust.cz/zurnalistika
