Pokud bychom chtěli demokracii definovat, zřejmě bychom došli k definici ve smyslu formy vlády, kde se všichni občané rovným dílem podílejí na navrhování a přijímání zákonů, a to přímo či nepřímo prostřednictvím volených zástupců.
Z historie i ze současnosti víme, že demokratickým státním zřízením se zaštiťuje kdejaká země světa. O tom, že existují různé typy demokracie, není pochyb.
Díky účasti v projektu zahraničního mentoringu na podporu žen v politice jsem měla šanci vidět trochu zblízka vyspělou demokracii Dánského království.
Mojí mentorkou po dobu 1,5 roku je Irene Simonsen, která byla 10 let členkou dánského parlamentu. Měla jsem tak příležitost během svého pobytu v Dánsku nejen parlament navštívit, ale hlavně jsem měla možnost hovořit s několika jeho poslanci. Pravdou je, že již samotná návštěva pro mne byla úžasným zážitkem. Potkala jsem se tam totiž se skutečnou demokracií. Alespoň tedy dle mého názoru. Viděla jsem demokracii, která se opírá o dlouhověkou tradici, která je nastavena skutečně ve prospěch občanů a není lehce „upravena“ ve prospěch jen některých…
Tento dojem se pokusím popsat na poněkud humorné historce právě z půdy dánského parlamentu, na které bych ráda ukázala „vyšší“ stupeň demokracie v praxi.
Při procházení budovou, která má stejně jako asi každý parlament nekonečně dlouhé chodby a připomíná spíše labyrint, jsme s Irene na jedné takové dlouhé chodbě potkaly „stařenku a stařečka“, kteří zjevně přijeli do Kodaně z dalekého venkova. Evidentně trochu bloudili a mne hned napadla jediná možnost, a to že se během prohlídky budovy ztratili svému průvodci (i dánský parlament umožňuje organizované prohlídky). Hned jsem svou mentorku Irene upozornila, že se tento starý pár zřejmě ztratil a že bychom jim asi měly pomoci. Irene mi však odpověděla, že se patrně neztratil, ale zřejmě jen hledá správnou místnost svého „slyšení“. Teď jsem se pro změnu cítila trochu ztracená já, neboť pod dojmem skvěle fungujícího dánského modelu demokracie mě až vyděsilo, že si parlament „předvolává“ občany ke „slyšení“, kde je snad i „vyslýchá, či jinak griluje“. Zde se zřetelně projevila má zatíženost českými reáliemi. Moje reakce a hlavně můj šok byl pro Irene poměrně velkým překvapením, neboť nechápala, že já nechápu, co znamená „jít ke slyšení“. A najednou přišlo moje velké procitnutí, kdy jsem nahlédla pod pokličku dánského způsobu demokracie v praxi.
Každý dánský občan má právo být „vyslyšen“ se svým problémem před příslušnou parlamentní komisí, a to maximálně v délce 15 minut. V reálu to znamená, že pokud má občan problém, který se mu nedaří například vyřešit na komunální úrovni, napíše žádost o slyšení dánskému parlamentu, kde ji přidělí dle obsahu příslušné komisi a ta občana následně vyslyší.
Toto vysvětlení mě na jednu stranu velmi potěšilo, neboť stařečkové se neztratili :-), ale zároveň jsem si uvědomila rozdílnost aplikace demokracie. Nejvíce jsem si ji uvědomila na míře určité „pokory“ dánských poslanců, neboť oni tato „slyšení“ vnímají jako pozitivní zpětnou vazbu svých rozhodnutí. Jako zákonodárci stojí u zrodu řady právních norem, které ovlivňují život občanů, ovšem ani při nejlepší vůli a snaze často nedomyslí všechny důsledky, které přijaté normy občanům v běžném životě mohou způsobit. A právě „slyšením“ se dozvídají i o případných negativních důsledcích v praxi, což považují za dobrý způsob pro sebereflexi své práce.
My, Češi, se samozřejmě již delší dobu můžeme považovat za občany demokratické země, ale já jsem si právě při cestě do Dánska uvědomila ještě daleko silněji fakt, že i demokracie potřebuje ke svému vývoji dlouhý čas. Dánové mají velké štěstí svého dlouhodobého demokratického vývoje - tím myslím nepokřiveného vnímání demokracie.
Já sama bych byla velmi šťastná, kdybych si mohla říct, že se k tomuto, z mého pohledu vyššímu stupni demokracie, alespoň přibližujeme. Byla bych opravdu velmi potěšena, kdybychom například u našich zákonodárců viděli vyšší stupeň sebereflexe.
Přiznávám, že jsem v průběhu návštěvy dánského parlamentu měla v hlavě několikrát takové „obrazy“, kdy jsem se snažila představit, jak by se něco podobného odehrávalo u nás. Jako správná Češka jsem viděla spíše případy nefunkčnosti, jak by se do našeho parlamentu hrnuli spíše ti chroničtí, patologičtí stěžovatelé a příliš dobrého by to nakonec ani nepřineslo. O jednom pozitivu jsem ovšem přesvědčena. Snad by si naši zákonodárci více uvědomovali, že slouží, respektive mají sloužit, občanům. Možná by mnozí z nich pak neztratili kontakt s reálným světem a lépe by se upamatovali, z jakého prostředí do parlamentu přišli a kam by se také měli za pár let vrátit. I když pravdou je, že někteří se zřejmě domnívají, že to mají na „věčné časy“.
Dost mě také pobavila představa, jak by se v českých poměrech aplikoval dánský model „divadelního představení“ poslanců, které inscenují vždy na konci roku. Zde musím zdůraznit, že se opravdu jedná o inscenaci divadelního představení, nikoliv o frašku, kterou by poslanci předváděli v průběhu svého zasedání. Dánové mají velmi dobrý smysl pro humor, mají rádi ironii a dokonce i jejich politická reprezentace si umí sama ze sebe dělat legraci. Při příležitosti oslav konce roku vždy skupina poslanců připraví, nastuduje a následně i před zraky hostů sehraje divadelní představení, které je plné sebeironie a tzv. „veselých historek“ z průběhu zasedání parlamentu. Zní to sice trochu jako z oblasti sci-fi, ale je tomu opravdu tak. Dalším sympatickým projevem nadhledu a velké míry sebereflexe je vtipná výzdoba chodeb parlamentu, kde jsou umístěny karikatury poslanců, které jsou běžně uveřejňované v tisku.
Dánský smysl pro demokracii se vyvíjí dlouhá léta, proto mají zřejmě v budově svého parlamentu speciální jednací sál určený zejména k jednání mezi členy parlamentu a senátu. Tato část budovy však není oficiální částí parlamentu, patří parlamentu i senátu dohromady. K řešení speciálního místa pro jednání zástupců parlamentu a senátu došli v Dánsku před mnoha lety, a to na základě předpokladu, že skutečně fair jednání musí probíhat na „neutrální“ půdě. Odbourali tím tzv. výhodu domácího družstva. Pravdou je, že když jsem poslouchala podobné věci, připadalo mi to trochu jako pohádka. Moc hezká pohádka, kde nejde ani tak o vítězství dobra nad zlem, ale o skutečně demokratické principy vyspělé společnosti. Že by to bylo o mých oblíbených „rovných příležitostech“? Ty mě sice dlouhodobě zajímají, ale zatím si nejsem jista, že je naše společnost připravena se k nim alespoň přiblížit.
Pravda, divadlo v českém parlamentu také často sledujeme, evidentně však jiný druh, než který provozují dánští poslanci. Z představení, které má náš občan šanci vidět při různých televizních přenosech, je jednomu spíše smutno. K zasmání a pobavení jsem toho alespoň já moc neviděla. Možná, kdyby naši poslanci na své „divadelní kousky“ pozvali do pomyslného hlediště své blízké a přátele, tak by jim pocit studu jejich divadelní výstupy alespoň trochu přepsal.
Stupeň demokracie a její užívání v běžném životě je zcela jistě jednou z hodnot, která formuje naší společnost. V našich podmínkách máme určitě co zlepšovat a dle mého názoru není na škodu se nechat inspirovat třeba právě demokracií v dánském stylu.
Ing. Monika Červíčková
O autorce:Monika Červíčková je podnikatelka (cestovní agentura) a zároveň spoluzakladatelka a předsedkyně Sdružení PLUS 50, o.s., které se zabývá především postavením osob nad 50 let na trhu práce. Má dlouholeté zkušenosti z neziskové i komerční sféry. Vystudovala Vysokou školu hotelovou. Za hnutí ANO kandidovala do Evropského parlamentu. Je účastnicí pilotního Mezinárodního mentoringového programu Fóra 50 %. Článek vznikl v rámci projektu Ženy a muži v rovnováze. Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
