Mohla byste se, prosím, představit a shrnout, kde působíte a jak jste se k této pozici dostala?
Jsem ředitelkou České ženské lobby, což je asociace aktuálně 37 organizací. Společně řešíme ženská témata, hájíme práva žen v České republice a zaměřujeme se na tvorbu a podporu legislativních opatření pro zlepšování postavení žen ve společnosti. K této práci jsem se dostala tak trochu náhodou, protože jsem hledala svoje téma.
Jako socioložka jsem začala pracovat v neziskovém sektoru – konkrétně v organizaci hájící demokracii a její zásady, poté v organizaci, která se věnovala sociálním službám. Ale vnímala jsem, že stále nenacházím svoje téma, a cítila jsem potřebu využít svou expertízu. Přišla mi do cesty Česká ženská lobby, se kterou jsem se velmi rychle hodnotově identifikovala. Nakonec jsem prošla výběrovým řízením na post ředitelky.
My jsme se k tomuto rozhovoru sešly, abychom mluvily o genderově podmíněném násilí na veřejně činných ženách. Co se týče vaší zkušenosti – zažila jste nenávistné či násilné projevy vůči vaší osobě v reálném prostoru?
Nezažila. V reálném prostoru se mi to v pozici veřejně aktivní ženy nestalo.
Přesuneme-li se do online prostoru, máte s nenávistnými projevy zkušenost? Popřípadě jakých forem nabývají?
V online prostoru se nenávistné projevy týkají hlavně témat, které řešíme jako asociace. Já osobně sociální sítě moc nevyužívám, tedy já tímto způsobem veřejně nevystupuji. Pamatuji si, že když jsem byla v jednom rozhovoru o Istanbulské úmluvě v mainstreamovém médiu, rozjela se v komentářích diskuze, ale rozhodla jsem se, že ji číst nebudu. Nenechávám se tomu vystavovat. Také mladé kolegyně z České ženské lobby mi říkají, ať si zachovávám zdravý rozum a takové věci nečtu.
Dá se říct, že to spíš ignoruji, než že by se to nedělo. Snažím se vytvářet si bezpečné prostředí a nenechat se znejišťovat. Mou rolí je propagovat Českou ženskou lobby, nikoli samu sebe, čímž do veřejného prostoru vstupuji méně nebo spíše jiným způsobem, a dávám tak lidem méně příležitostí k nenávisti. Příspěvky na našich webových stránkách nebo sociálních sítích zpracovávají kolegyně, tudíž ve chvíli, kdy pod nimi dojde k diskuzi, je moderovaná z pozice České ženské lobby.
Každopádně vnímám, že obecně věnovat se pro-ženským a feministickým tématům je náročné a hodně jiné, než dělat jakékoli jiné téma ve společnosti. Obsahově se v komentářích pod našimi příspěvky jedná spíš o popírání problému, který řešíme, bagatelizace témat, ale i připomínky, že když máme Českou ženskou lobby, kde je Česká mužská lobby, a podobně.
Většinou jsou to muži, kteří nás konfrontují, snaží se nás diskreditovat a komentují jakýkoli příspěvek. Samozřejmě i ženy popírají existenci určitých problémů, ale mám pocit, že muži jsou v tomto smyslu urputnější, protože se těmi tématy cítí ohroženi. Například před několika lety lidé měsíčně posílali všem neziskovým organizacím napříč celým neziskovým sektorem e-mail, že jsme zbyteční. Bylo to v období, kdy byly neziskové organizace pod velkým společenským atakem v roce asi 2016, zkrátka před covidem. Přišlo mi, že to psal nějaký blázen, který nám měl každý měsíc potřebu psát, že jsme paraziti lidstva. V rámci neziskového sektoru jsme debatovali, jestli na to budeme reagovat, nebo ne.
Myslím si, že z charity mu někdo odpověděl, a pak to ustalo. Tohle byl takový individuální nenávistný projev vůči neziskovému sektoru. Ale z komentářů pod příspěvky například Johanny Nejedlové nebo Silvie Lauder mám pocit, že se nálada vůči „našim“ tématům mění – že sociální sítě začínají být místem podpory. Mám dojem, že se teď nově objevují lidé, kteří se v diskuzích zastanou někoho jiného, což se dřív nedělo, a to i ze strany mužů. Začíná se dít, že veřejně činná žena už nemusí obhajovat sama sebe, ale přijde někdo jiný, kdo s haterem rozvede debatu.
Proč byly v té době neziskové organizace cílem nenávistných útoků?
Lze říci, že za to mohl populismus a způsob politiky postavený na strachu, čímž někteří aktéři získávají moc a politické body. V roce 2015 se na nás v médiích valili migranti, což bylo obrovské téma. Pak to přešlo, protože se vlastně nic nestalo. Našlo se téma neziskových organizací. I v Poslanecké sněmovně se řešilo, že tato témata nejsou potřeba řešit, tudíž žádným „neziskovkám, které tohle téma řeší, nebudeme dávat peníze“. Upřednostnily se sociální služby, protože bez nich by si společnost neporadila.
V ten moment se neziskový sektor začal dělit na „hodné“ neziskovky, tedy ty, které pomáhají v terénu, a „politické“ neziskovky. Myslím si, že je potřeba dělat obojí. Přišel covid, ukázalo se, že sociální služby jsou nezbytné. Nyní máme na scéně anti-gender movement.
Vy osobně tedy veřejně sociální sítě nevyužíváte?
Mám Facebook, ale tam si hlídám, abych si udržela bezpečné prostředí. Nechci, aby mi každý viděl do soukromí. Pro mě je Facebook přátelské prostředí, kam cizí lidi nepouštím. Na Instagramu moc neumím. Twitter nevyužívám.
Kdo je Hana Stelzerová?
Vystudovala sociologii a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Pracovala v Agora CE, společnosti pro demokracii a kulturu, kde ve spolupráci s kolegy z Holandska založila úspěšný debatní projekt „Studentská Agora“ (dříve „Cestou do parlamentu“). Po narození druhého syna začala pracovat v Centru pro komunitní práci, Středočeský kraj a jako metodička komunitního plánování sociálních služeb působila téměř dva roky. V roce 2014 nastoupila do České ženské lobby jako projektová manažerka partnerského projektu Hájíme práva žen v ČR, který byl financován z Norských fondů. Od roku 2016 působí na pozici ředitelky.
Proč jsou právě ženy vystaveny nenávistí a násilí ve veřejném prostoru?
Nenávist a násilí vůči ženám zabraňuje rovnosti žen a mužů ve veřejné sféře. Je to překážka a možná i důsledek toho, že v politice, ale i na jiných veřejných či vedoucích pozicích nejsou rovnocenně zastoupeny ženy a muži. Kdybych zvažovala jít jako žena a ještě z mojí role do politiky, musela bych být tomuhle všemu vystavena. Kdybych se rozhodla kandidovat do politiky, nebyla bych oceňovaná za to, že jsem udělala skvělou kariéru jako ředitelka České ženské lobby, ale byla bych „šílená aktivistka a feministka, která chce lézt do politiky“.
Ve chvíli, kdy má žena ambice, společnost ji klepne přes prsty. Jako žena si tedy dobře rozmyslíte, do jaké míry si chcete ochránit své soukromí a duševní zdraví. Podle mě o tomhle muži takhle nepřemýšlí. I u sebe vnímám, že obava z nenávistných projevů veřejnosti mi brání v tom mít větší ambice – například ty politické. Kromě toho by mě odrazovalo diskriminující proces voleb do Parlamentu, kdy se ženy těžko dostávají například na kandidátní listinu, ale i toxicky maskulinní prostředí české politiky.
Ženy-političky říkají, že když se přihlásí o slovo, muži na ně pomalu pískají, když něco říkají, nikdo je neposlouchá, ale když stejné téma zvedne muž, je to najednou skvělý podnět. Podobné jevy jsou v Parlamentu na denním pořádku a ženy-političky se cítí zranitelné, protože nevědí, že to není jejich vina, ale je to systémový problém. Musí čelit těmto nenávistným projevům až dokonce sexuálnímu obtěžování a nemají podporu.
S tímto se vám svěřil někdo z Parlamentu?
Ano, ale ne jen z Parlamentu. Ženy se mi s těmito jevy svěřují, protože cítí, že je nebudu viktimizovat. Zasadím to do kontextu, ujistím je, že to není jejich chyba, že je to chyba systémová a je hrozné, že nikde jinde nenašly podporu a pomoc.
Kromě bagatelizace ženských témat se veřejně činné ženy setkávají s podrýváním jejich autority nebo s pochybováním o jejich expertnosti. Řekla bych, že každá taková žena podobnou zkušenost má, ale třeba ji s nikým nesdílela, protože veřejnost by to považovala za její osobní selhání.
Zmínila jste, že když má žena ambice, které by ráda zrealizovala, společnost ji klepne přes prsty. Proč se to děje?
Předsudky. Anglicky to víc vystihuje slovo ‚bias‘ (zaujatost, předpojatost či předsudky). Každý máme nějaké vnitřní bias, protože jsme vyrostli ve společnosti, ve které jsme vyrostli – někdo má bias větší, někdo menší, někdo se ho snaží potlačit a někdo naopak. Ti, kteří mají ve společnosti moc, žádný problém nevidí. Ti, kteří ji nemají, vidí všechny překážky, přes které je těžké se dostat společensky výš.
Například romská žena je vystavena dvojímu bias – intersekcionalitě. Neříkám, že u mužů se to neděje, ale je nikdo nehodnotí například za jejich vzhled. Tím, že žijeme v patriarchální společnosti, máme větší nároky na ženy než na muže, aby vůbec do veřejného prostoru mohly vstoupit.
Jaké je podle vás potenciální řešení nenávistných projevů, diskriminace a stigmatizace žen v politice?
Za mě je to podpora, systémová změna a víc žen v politice, ale musí to jít ruku v ruce. Když nebudeme ženy podporovat a pojmenovávat problémy, může se stát, že sice můžeme mít v politice 50 % žen a 50 % mužů, ale ženy mohou přebírat chování mužů nebo mohou být součástí politické strany, kde nemohou přinášet svoje témata. Nyní je po kampani ‚Zakroužkuj ženu‘ v Poslanecké sněmovně více mladých žen. Když nastoupily do Poslanecké sněmovny, byly hodně překvapené, že je to tam s misogynií, mansplainingem a celkově jakýmikoli jinými diskriminujícími projevy mnohem horší než na úrovni komunální politiky, ze které často přichází.
Narazily na velmi rigidní patriarchální strukturu. Bylo jim naznačováno, že se snad zbláznily, když se s malým dítětem rozhodla kandidovat a že by měla odstoupit a přenechat své místo muži. Nebo jsou dosazovány na pozice jakýchsi asistentek či správkyň, které se mají starat o to, aby lidé chodili na schůze nebo aby byl vyrovnaný počet hlasujících, což mi přijde velmi urážející a ponižující. Jsem toho názoru, že je potřeba se ženami a muži pracovat odlišně, stojíme-li o to, aby ženy do veřejné sféry vstupovaly – měli bychom ženy více podporovat.
Se změnou bychom ale měli začít od vzdělávání. Ženy nemají ambice a nemyslí si, že by měly být ředitelkami. Když mají rodinu, myslí si, že by měly hlavně zůstat doma a na své ambice zapomenout. Já jsem si taky nikdy nemyslela, že budu ředitelkou, ale ve chvíli, kdy dostanete podporu a máte možnost si to aspoň zkusit nebo být v kontaktu s koučkou, víc žen by bylo na vedoucích a viditelných pozicích.
Muži o tomhle moc nepřemýšlí, řeknou si, že když se to nepovede, nic se nestane. Ženy svou pozici berou s velkou pokorou a zodpovědností. Vedení lidí ráda přirovnávám k rodičovství. Nenarodili jsme se dobrými rodiči, ale musíme se vzdělávat, abychom se dobrými rodiči stali. To stejné platí u manažerství. Nikdo nás ve škole neučil, jak být dobrými manažeři nebo manažerkami, člověk se to musí naučit.
Existují různé styly vedení lidí. Na kurzu moderního způsobu vedení lidí se dnes muži, úspěšní manažeři, učí „ženskému“ způsobu vedení lidí. Umění naslouchat druhým, vycházet jim vstříc, upozorňovat na zdravý work-life balanc se dnes stává předností. Podle mě jsou v tomhle ženy mnohem nadanější a teď je jen potřeba dát jim dostatečnou podporu, aby je to jednak napadlo, jednak do toho šly.
Co radíte nebo byste poradila ženám, které jsou vystaveny nenávisti?
Bavíme-li se o nenávisti na sociálních sítích, je podle mě nejlepší to ignorovat. Dotyčného to přestane bavit, pokud se mu nedostává žádné reakce. Nemůžeme problém bagatelizovat, ale můžeme si ho k sobě nepouštět. Některé političky doporučují zařídit se tak, aby se k ženám takové zprávy nebo komentáře vůbec nedostaly – mít někoho, kdo se vám o působení a komunikaci na sociálních sítích bude starat. Jinak to může velmi negativně ovlivňovat naši práci.
Je něco, co byste chtěla na závěr dodat nebo zdůraznit?
Ve společnosti se šíří dezinformace sloužící k tomu, aby jednak byly ženy vytlačované z veřejného prostoru a jednak aby byly ženám odebrány práva, přičemž tento proces utlačování je plíživý. Například podporujeme lidskoprávní Úmluvu proti násilí na ženách a najednou jsou tu organizace a lidé, kteří o tématu moc neví, nepracují s cílovou skupinou obětí a dosud je to téma nezajímalo, ale najednou šíří nepravdivé informace o pravé podstatě této úmluvy. Jedná se o účelové využívání témat pro vytváření vlastní pozice a moci ve veřejném prostoru a nakonec dosažení svého cíle.
Lidem, kteří oponují „našim“ tématům, nejde o to někomu pomoct. Je to snaha o upevnění vlastní pozice moci, nikoli snaha o řešení problému a pomoc lidem. Zmenšuje se tak prostor pro pozitivní změnu a může se stát, že to zajde tak daleko, že ženám budou odebírána práva, která již mají. Je velmi náročné v takovém světě fungovat a snažit se o pozitivní změnu.
Rozhovor vedla Aneta Straková
Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.
A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.
Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů
