Zajímavosti: první česká poslankyně Božena Viková Kunětická

Málokdo ví, že ještě předtím, než české ženy získaly aktivní volební právo, mohly za určitých podmínek kandidovat do zemského sněmu. První ženou, která uspěla a stala se první zvolenou poslankyní, je Božena Viková-Kunětická.

Lze jistě říci, že i v českých zemích byly vždy ženy zajímající se o politiku, účast v politických institucích však byla ženám dlouho odepřena. Tento stav se začal měnit až v průběhu 19. století, kdy se zejména v jeho druhé polovině začaly v Evropě objevovat požadavky volebního práva pro ženy.


Není příliš známým faktem, že za určitých podmínek se mohla voleb zúčastnit malá část žen v habsburské monarchii už v 19. století – například ženy z velkostatkářské kurie mohly volit do říšské rady prostřednictvím plnomocníka.1 K volebnímu právu pro všechny ženy a k jejich aktivní a významnější účasti v politice však vedla dlouhá a nelehká cesta – jedním z milníků na této cestě bylo i zvolení první české poslankyně.

Roku 1907 bylo zavedeno rovné a tajné volební právo do poslanecké sněmovny rakouského parlamentu, které však vylučovalo účast žen. O lecčems přitom vypovídá fakt, že dodnes se v historiografii v této souvislosti píše o všeobecném volebním právu, ač tato všeobecnost znamenala pouze polovinu populace.

Jedna podobná skutečnost však ženským aktivistkám a jejich sympatizantům v úsilí prosadit účast žen v politice nahrávala. Volební řád do českého zemského sněmu výslovně nevylučoval ženy z možnosti ucházet se o poslanecké křeslo – v době jeho přijetí (1861) taková možnost pravděpodobně nikoho nenapadla. V roce 1908 tak kandidovaly do sněmu (za sociální demokracii, státoprávní stranu a za Výbor pro volební právo žen) tři ženy. Ač neuspěly, získaly nezanedbatelný počet hlasů a připravily prostor dalším kandidátkám.2         

Nečekaná příležitost se roku 1912 naskytla v podobě doplňovacích voleb v obvodu Mladá Boleslav-Nymburk, kdy se většina politických stran dohodla kandidovat pouze ženy. V prosinci 1912 byla pak ve druhé volbě zvolena za mladočeskou stranu známá spisovatelka Božena Viková Kunětická a stala se tak první poslankyní v českém sněmu i ve střední Evropě.3 Alespoň teoreticky, neboť od místodržitele hraběte Thuna neobdržela povolení ke vstupu do sněmu. Pro konzervativní kruhy tato událost znamenala opravdový šok a tisk v cizině přinesl o zvolení Vikové Kunětické řadu zpráv. Česká i zahraniční veřejnost ji braly jako zvolenou poslankyni a navzdory nejrůznějším postojům k její postavě a názorům považovaly české ženy tento úspěch za své vítězství.4

Božena Viková Kunětická (narodila se roku 1862 v Pardubicích jako Božena Novotná) byla v podstatě značně kontroverzní osobností a je poněkud paradoxem, že první poslankyní v českých zemích se stala právě tato žena, která se nikdy neztotožnila s hlavním proudem tehdejšího ženského emancipačního hnutí (někdy spíše vystupovala proti němu).

Soudobému ženskému hnutí šlo zejména o společenskou emancipaci ženy, hmotnou nezávislost na muži, možnost samostatného povolání, účast ve veřejném životě a rovnoprávnost s mužem uvnitř rodiny. Klíčem k tomu mělo být především vzdělání žen včetně vysokoškolského. Viková Kunětická si nicméně vytvořila vlastní hodnotový systém. Podle jejího názoru není ženské otázky – existuje pouze právo na život a na volnost cítění. Pocitu vnitřní volnosti a svobody může žena dosáhnout jen mateřstvím, které zároveň představuje ženinu povinnost k národu - mateřství je tedy pro Vikovou Kunětickou božským posláním i politickým tématem.5 Postavení ve společnosti (tj. „vnější volnost“) nemá význam pro seberealizaci ženy, ale pro získání pozice, která zabezpečuje ženu a její dítě. Díky své obhajobě volného mateřství byla Božena Viková Kunětická někdy obviňována z propagace volné lásky, čemuž se ale bránila. Její názory byly čistě teoretické a leckdy dosti neurčité.6

Co se týče tvorby literární, Viková Kunětická rozhodně nebyla autorkou umělecky pronikavého díla, ovšem díky jejím nekonvenčním názorům bylo zajímavé a ve své době mělo svůj vliv i ohlas. Zahrnuje povídky, romány a divadelní hry, jejichž slabinou a zároveň silnou stránkou bylo právě ztvárnění názorů a idejí autorky.

První literární pokusy Boženy Vikové Kunětické se datují do doby, kdy jí bylo dvanáct, zajímala se také o divadlo, ale hraní brzy zanechala. Od roku 1881 začala veřejně publikovat pod pseudonymem Kunětická, později přidala ještě jméno svého manžela (s úředníkem Josefem Vikem žila ve spokojeném manželství, před svatbou pracovala jako učitelka). Zpočátku psala romanticky laděné povídky uveřejňované například v časopisech Lumír nebo Květy, její tvorba však postupně směřovala k pracím většího rozsahu, v nichž se více věnovala osobnosti ženy a vztahu pohlaví. Její tvorba je postupem času také mnohem radikálnější – právě v pohledu na vztah muže a ženy.7

Jako příklad lze uvést například román Medřická, příběh mladé učitelky z podhorské vesnice, která se rozhodne pro svobodné mateřství, nebo román Pán protestující proti dvojí sexuální morálce. Romány Boženy Vikové Kunětické se věnují ožehavým a aktuálním otázkám doby, ovšem řeší je často dost netypicky. Je také znát, že Kunětická chtěla být hlavně bojovnicí – díla jsou často tendenční se schematickými a vykonstruovanými postavami. Zároveň však mnohdy nabízejí nový a originální pohled, takže měly ohlas i v zahraničí a byly přeloženy do několika jazyků. Podobné hodnocení platí i pro další tvůrčí etapu autorky – divadelní hry, kde témata byla v zásadě totožná – vztahy mužů a žen, manželské problémy nebo výchova a dospívání dívek. Pro svou novost a přístupnost dosáhly některé značné divácké obliby, např. Cop8 a Holčička.

Božena Viková Kunětická s literární tvorbou skončila koncem prvního desetiletí 20. století, kdy ji stále více zaměstnávala činnost v politice a ve společnosti. Sama o tom napsala: „Octla jsem se na rozhraní dvou světů: měla jsem opustit literaturu a provozovat politiku. A měla jsem dobýt první ženský mandát bezmála v celé Evropě, ba v celém širém světě. (...) vcházela jsem na řečnickou tribunu, abych dobyla ženě právo na politický život. Byl ve mně pocit veliké zodpovědnosti a velikého odhodlání... V tom okamžiku, snad nejvýraznějším ve svém životě, jsem cítila, že první ženský mandát vyhraji. Ale cestu do literatury jsem ztratila a snad nikdy již nenajdu, ačkoliv se mně po ní v tichých chvílích mého života stýskává.“9

O nekonzistnosti názorů Vikové Kunětické svědčí i sám její vstup do politické strany, původně totiž účast žen v nich odsuzovala. Její volba padla na Národní stranu svobodomyslnou (označovanou též jako Mladočeši), která se v roce 1918 stala součástí České státoprávní demokracie.10 Na této straně ji přitahoval zejména její nacionalismus a antiklerikalismus, ostatně i ženskou otázku podřizovala národnostním zájmům, ačkoliv žena s dítětem pro ni byla základem národa.11 Podle Turnovské i svůj mandát posuzovala z národnostního hlediska a chápala ho jako protest proti vládě Rakouska-Uherska, která brání českým ženám účastnit se politiky.12 Na druhé spojovala vstup žen do politiky i s novým způsobem myšlení či jednání13, v čemž se blížila některým feministickým směrům.

Po svém zvolení poslankyní zemského sněmu pronesla Božena Viková Kunětická řadu projevů doma i v zahraničí (byla mimochodem vynikající řečnicí)14. Po roce 1918 byla členkou Revolučního národního shromáždění a v této funkci podala v prosinci 1918 návrh na vytvoření Úřadu pro péči o ženy, který by evidoval všechna zařízení pro ochranu žen a pomáhal by při vzniku poraden radících ženám v záležitostech rodiny i zaměstnání.15 Dvakrát (1920, 1925) neúspěšně kandidovala do senátu, ale senátorkou (za Československou národní demokracii) se nakonec na pouhý měsíc stala, když krátce před koncem prvního volebního období (1925) nahradila ve sněmovně senátora Jana Herbena.16 K jejím politickým postojům zbývá dodat, že byly vždy nacionalistické, protiněmecké a antisemitské. Viková Kunětická se netajila nenávistí k Židům nebo k T. G. Masarykovi a její radikalismus ji přivedl až k sympatizování s fašismem.17 O vypjatém nacionalistickém postoji svědčí například i její názor na odhalení nepravosti rukopisů – prohlásila, že šlo o největší zločin spáchaný na českém národě.18

Politicky aktivní byla Viková Kunětická zejména v první polovině 20. let, poté se stáhla do ústraní, k čemuž zřejmě přispěly i její neúspěchy ve volbách do senátu. V roce 1926 ukončila činnost ve funkci předsedkyně ženské organizace své strany. Za zmínku stojí její jmenování členkou Československé akademie věd (1927), spolu s například Eliškou Krásnohorskou patřila k prvním ženám, které se této cti dostalo.19

Božena Viková Kunětická zemřela v roce 1934 v Libočanech u své dcery Vlasty, téhož roku vyšla její monografie od Jaroslava Voborníka. Památník národního písemnictví uchovává její korespondenci, rukopisy děl, článků, proslovů i pamětí. Jejími literárními i politickými projevy bylo inspirováno například kolokvium V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity, které se uskutečnilo v letech 2005-2006, ve stejnojmenném sborníku se dva texty zabývají přímo osobností Vikové Kunětické.

Autorka: Petra Holá


Použitá literatura:


Milena Lenderová, Božena Kopičková, Jana Burešová, Eduard Maur (eds.): Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009.

Dana Musilová: Z ženského pohledu: poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky 1918 – 1939. Pro Univerzitu Hradec Králové vydal Bohumír Němec - Veduta, České Budějovice 2007.

Eva Turnovská: Božena Viková-Kunětická. DP obhájená na FF UK (ved. práce Robert Kvaček), Praha 1996.

Barbora Hrabánková: Osobnost Boženy Vikové-Kunětické (1862-1934). DP obhájená na FF UK (ved. práce Irena Štěpánková), Praha 2000.

Petra Štěpánková: “Když jdu, tak jdu.” Nezadržitelná Božena Viková Kunětická. In: Petra Hanáková, Libuše Heczková (eds.): V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. SLON, Praha 2007.

Libuše Heczková: Cesta světla? Matriarchát Boženy Vikové-Kunětické. In: Petra Hanáková, Libuše Heczková (eds.): V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. SLON, Praha 2007.

Libuše Heczková: Byla první. Nesoustavný portrét političky, spisovatelky a feministky Boženy Vikové Kunětické. In: Host do školy, 2007, roč. 4, s. 18-20.

Jana Malínská: Do politiky prý žena nesmí - proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Libri, Praha 2005.

Petra Štěpánková: Hilar křísí zneuznané Lidi (Dramatická tvorba Boženy Vikové Kunětické na naší první scéně). http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=14452

Jan Voborník: Božena Viková-Kunětická. Česká akademie věd a umění, Praha 1934.

Božena Viková Kunětická: Medřická. F. Šimáček, Praha 1910.

Božena Viková Kunětická: Cop: veselohra o třech dějstvích. F. Šimáček, Praha 1908.


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

duben 52019

Máte na to! Staňte se úspěšnou političkou

Workshop pro političky zdarma