MÝTUS: Ženy do politiky nechtějí
Tento názor převládal. Přesto tehdejší ženy zakládaly vlastní spolky, učily se vytvářet koalice, organizovaly nespočet schůzí, peticí, demonstrací, navazovaly jednání s mnoha politickými stranami a spolky. Jakmile to bylo možné, vstupovaly do stran a mimořádně rychle také usilovaly o možnost ženské kandidatury. Ženy se samy draly o svá práva.
MÝTUS: Ženy nemají ostré lokty a tah na branku
Příklad mluví za vše: Františka Plamínková měla odvahu a odhodlání jednat se zástupci téměř všech politických stran, s arcibiskupem, s místodržitelem Prahy a dokázala mnohé přesvědčit o nutnosti řešit ženské otázky. Celé hnutí za volební právo žen je důkazem toho, že se ženy nenechaly zastavit překážkami a bojovaly znovu a znovu za svou věc, dokud svého cíle nedosáhly. Šly navzdory lavině předsudků, mýtů a tuhých tradic a přesto se nedaly odradit.
MÝTUS: Nedostatečná kvalifikace
Jak to, že se u žen vyžadovalo politické vzdělání, ale u mužů tento požadavek nikdy nepadl? Ne každý muž byl přeci vzdělaný! Ale být v obraze se hodilo. Za politické vzdělání proto bojoval už v roce 1896 i tehdejší poslanec T. G. Masaryk. Mnohé z žen proto navštěvovalo Dělnickou akademii a vzdělání si doplňovaly, kde jen mohly, sledovaly tisk, chodily na přednášky. Františka Plamínková tvrdila: „Mají se ženy předtím naučit politicky myslet? Ne(chceme) volební právo, až budou ženy jiné, ale volební právo, aby byly jiné.“
MÝTUS: Ženy patří za plotnu a k dětem
Ne všechny a ne pořád. Fakta mluví sama za sebe. Ženy si na přelomu 19. a 20. století vybojovaly možnost studovat, pracovat a nakonec i svobodně volit - rozhodovat o sobě. jakmile měly možnost, vydávaly se na pracovní, vědeckou nebo uměleckou dráhu. Chtěly se jednoznačně vymanit ze zdí domova. Neznamenalo to, že by zavrhovaly rodinu, ale chtěly obojí. Plotna jim evidentně nestačila.
MÝTUS: Víc žen pohromadě by byla slepičárna
Jako v každém hnutí, byly i v ženském hnutí rozdíly mezi společenskými vrstvami, generační rozpory, neshody při hledání strategie. Některé výrazné osobnosti byly dosti dominantní a ženské hnutí bylo navíc národnostně rozdělené. Ani to vše ale nezabránilo tomu, aby se ženám nakonec podařilo domluvit na tom zásadním a klíčové věci dokázaly prosadit.
MÝTUS: Ženy by si politikou neměly špinit ruce
Být ženou neznamená být nečinnou a spoléhající se na cizí rozhodnutí. Ženskost není spojena se závislostí na druhých a vyhýbání se nepříjemnostem. Ženy samy cítily, že jejich síly nejsou využity a chtěly jít do politiky i navzdory varování. Vnímaly to jako přirozený vývoj.
"To, co dosud bylo na prospěch ženy dosaženo, bylo dosaženo přirozenou otázkou vývoje, který nemohl připustiti, aby zakrněla polovina lidského elementu... Je stále smutné, že musíme ženu uváděti v poměru jejím k veřejným zájmům jako něco nesloučeného a mimo stojícího," tvrdila Božena Viková-Kunětická.
MÝTUS: Ženy mají zůstat ženami, v politice se z nich stávají chlapi v sukních
Muži se často obávali, že se ženy zabývající se politikou, zkazí. Jak dokládá rozhovor c. k. místodržícího Franze Thuna s Františkou Plamínkovou: "Taková krásná a duchaplná dáma patří do velké společnosti a nebude se pak starat o politiku, kde i muži hrubnou." Na což Plamínková odvětila: "Jsme ženy práce, nemáme času na společenské zábavy. Žádáme politická práva, nemůžeme dále trpět, aby se rozhodovalo o nás bez nás." Věděla, že bez volebního práva se ženy budou nadále podrobovat zákonům, které je poškozují.
Vidíme, že mnohé dnešní mýty neplatily ani v době před sto lety. Získáním volebního práva ale práce nekončí.
Projekt "100 let na cestě k rovnosti žen a mužů v politice" byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.
