Volební právo – to především - ale také lepší podmínky pro pracující ženy, společné školy pro dívky a chlapce a méně alkoholu pro muže. To byly hlavní požadavky, které v červnu 1888 zaznívaly v Kodani, kde se konal první skandinávský sjezd žen. Přijely jich stovky z Norska, Švédska, Finska a Islandu a také řada mužů, kteří s jejich požadavky souhlasili. Nebo alespoň více méně souhlasili. Sjezd organizoval dánský Spolek pokrokových žen v čele s Johanne Meyer, jednou z nejvýraznějších osobností severského ženského hnutí, která ve svém projevu zdůrazňovala nutnost v boji pokračovat i přes tvrdý odpor četných protivníků. Přítomní souhlasili, ale přesto to trvalo ještě mnoho let, než ženy směly volit a být voleny.
Finsko
Ve Finsku získaly ženy volební právo už v roce 1906 jako první země nejen ve Skandinávii, ale v celé Evropě. Po volbách o rok později už byla desetina míst v parlamentu obsazena ženami. Byly to první demokraticky zvolené poslankyně na světě. Ale mnoho žen už dříve přinášelo svůj vklad do finského jazyka a finské kultury. Finsko bylo 1809-1917 pod nadvládou Ruska a bylo i přes poměrně širokou autonomii vystaveno silné rusifikaci.
Finští muži na rostoucí emancipaci žen reagovali vstřícněji než jejich sousedé. A také začali dříve akceptovat ženy jako „politicky zralé“ a proto i podporovali jejich volební právo. Podle komise pro plná politická práva žen si ženy získaly sympatie mnohých mužů tím, že se ve velkém množství zúčastnily generální stávky v roce 1905 proti ruské nadvládě. Po dosažení nezávislosti země se stále více prosazovaly v domácí politice, školství, vědě a kultuře, ale ještě poměrně dlouho se zabývaly především „ženskými“ tématy jako sociální otázky, výchova dětí, zdraví atp.
„Do tradičně mužských oblastí jako ekonomika, zahraniční politika a především nejvyšší mocenské sféry pronikaly ženy pomalu, stejně jako v jiných zemích. A ani dnes jejich zastoupení neodráží fakt, že tvoří polovinu obyvatelstva,“ napsala zmíněná Komise v článku ke 100. výročí volebního práva. Ženy sice nesedí na celé polovině nejvyšších postů, ale jsou již několik desetiletí nedílnou součástí finské politiky. Mají 42 procent míst v parlamentu, a co se týká jejich vlivu a rovnoprávnosti s muži, jsou podle Světového ekonomického fóra na druhém místě na světě, hned po Islanďankách.
Asi nejvýraznější žena v moderní finské politice je Tarja Halonen, první žena v prezidentském křesle. Setrvala tam po dvě šestileté období, celkem od roku 2000 do roku 2012. Když kandidovala poprvé, mnoho lidí v její úspěch nevěřilo – nebyla v žádné církvi, zastávala se homosexuálů a žila "na hromádce" se svým přítelem. Ale volby vyhrála.
Vikingská krev?
Úplně nejlépe jsou na tom co do rovnoprávnosti a rolí ve společnosti Islanďanky, praví Světové ekonomické fórum. O Islanďankách se někdy říká, že jsou neobyčejně silné, samostatné a schopné dobře vládnout. Za tyto kvality prý vděčí svým vikingským předkům. Někdo dokonce říká, že Islanďanky byly první feministky na světě a vládnout se prý naučily už před tisíci lety, když mužští Vikingové byli zaměstnány lovem a kácením stromů.
Faktem je, že Islanďanky jsou velmi viditelné v historii jejich státu, který byl až do roku 1918 pod nadvládou Dánska. Tak například si už v roce 1850 vydobyly stejné právo dědit, jako měli muži a v roce 1869 si založily první ženskou organizaci (v Dánsku vznikla podobná organizace o pár let později), která požadovala volební právo a volný přístup žen ke vzdělání. Ten dostaly hned, jak v roce 1911 byla dostavena univerzita v Rejkjaviku. Dnes tam studuje víc dívek než hochů. Volební právo do parlamentu získaly Islanďanky roku 1915 společně s ženami v Dánsku, ale v lokálních volbách mohly hlasovat i být voleny už dříve.
Nejvýraznější postavou boje za volební právo byla Bríet Bjarnhedinsdottír, později jedna z prvních žen v městské radě Rejkjavíku. Dottir, což znamená dcera, je součástí všech islandských ženských příjmení. A tady ještě několik známých dottír: Vigdís Finnbogadottír, první žena světa, která byla demokraticky zvolena prezidentkou. Na postu byla 1980-1996, dnes je ji 86 let a je stále velmi oblíbená. Za její vlády byla založena první čistě ženská politická strana světa, Kvénnalístín, a Sólrun Sígurdadottír, byla první tak vysoko postavená žena světa, která otevřeně mluvila o své lesbické orientaci. V současné době jsou prezident i premiér Islandu muži, ale šéfkou parlamentu je žena a silný vliv mají ženy i ve všech politických stranách, v jejichž vedení mají ze zákona 40procentní zastoupení. V parlamentu a ve vládě sedí ženy zhruba na jedné třetině postů.
Norsko: I žena je člověk
„Plně uznávám, že žena je člověk, ale z toho nijak nevyplývá požadavek na politické volební právo,“ pronesl norský ministr Nils Hertzberg, když parlament v Oslu roku 1890 poprvé diskutoval možnost dát ženám volební právo. Část přítomných ideu podporovala, ale většina ji po dlouhých debatách zavrhla. A pak trvalo skoro ještě čtvrt století, než ženy byly připuštěny k volebním urnám. Pánové v parlamentu jim to dovolili až roku 1913. V komunálních volbách směly pravda hlasovat už o tři roky dříve.
Dnes je cca 40 procent míst v parlamentu a polovina ministerských křesel obsazena ženami a podobně tomu bylo i po předešlých volbách v roce 2010. A celkově je norská politická scéna jedna z nejvíce „feminizovaných“. Ale cesta žen do politiky byla spletitá a měla řadu silných protivníků. Během zmíněné debaty v parlamentu několik přítomných omílalo oblíbený postulát té doby, že když se žena začne angažovat v politice a běhat po schůzích, „děti doma brečí a kaše na plotně se připaluje“. A přidal se i jeden z nejvíce fanatických odpůrců žen, biskup Johan Christian Heuch. „Ona nechce konat povinnosti ženy a konat povinnosti muže nemůže. Co z ní tedy bude. Vznikne z ní jakýsi netvor, ani ženského ani mužského pohlaví, jakési neutrum,“ přesvědčoval Heuch parlament.
Norské ženy se ale nedaly a stále hlasitěji žádaly rovnoprávnost. Gina Krog, které se říká „náčelnice norského ženského hnutí“, roku 1885 založila Spolek pro volební právo žen a spolu s jinými organizacemi – jednu z hlavních vedl muž! – v boji neustala, dokud ženy nezvítězily. Zemřela tři roky poté, co volební právo získaly, a byla první ženou, které byl uspořádán státní pohřeb.
Pak už šel vývoj rychleji a stále více žen se dostávalo ke stále vlivnějším postům. Roku 1945 se první žena dostala do vlády a roku 1961 se Ingrid Bjergkås stala první ženskou farářkou. A dvacet let po ní už dostalo Norsko i první předsedkyni vlády, Gro Harlem Brundtland. Vystudovaná lékařka s diplomem z Harvardu vládla skoro deset let a byla autorkou „světové senzace“ - tzv. ženská vlády roku 1986, kabinetu, kde 8 z 18 ministrů byly ženy. Za jejich vlády byl také přijat zákon o minimálně 40% zastoupení ve veřejných orgánech.
Roku 2007 mělo Norsko dokonce vládu, v níž bylo více žen než mužů. V současném kabinetu je zastoupení 50 : 50 a šéfuje mu žena. Jmenuje se Erna Solberg.
V Dánsku bojovali i muži za práva žen
Když dánské ženy roku 1915 získaly volební právo, slavily vlastně výsledek 30 let trvajícího boje, v kterém jim pomáhali i někteří muži. Ale jiní pánové, a těch bylo podstatně více, snahy těch progresivních bojkotovali. Poslanec Fredrik Bajer poprvé navrhl volební právo pro ženy už roku 1886. Neuspěl a pokus zopakoval a rok později. Šlo jen o právo volit členy městských rad a to měly mít jen svobodné ženy a vdovy – ty vdané prý byly dostatečně reprezentovány svými manžely – a tentokrát mu kolegové přikývli. Ale návrh ztroskotal v druhé komoře parlamentu na známých argumentech: ženy se kvůli jejich ženské psychice nehodí do politiky. Zato umí být empatické a pečovat o druhé, pročež jsou pro ně nejvhodnější role manželky a matky.
Fredrik Bajer a jeho žena Mathilde, kteří roku 1871 založili Dánský spolek žen, tedy bojovali dál. A s nimi řady dalších. Podporovala je i Mužská liga pro volební právo žen, a také dílo Bajera. Situace byla obtížná, potřebovali souhlas celého parlamentu, ale komory byly v otázce žen nesmiřitelné. Bajer byl členem dolní komory 23 let a pomáhat ženám se snažil po celou dobu, např. silně podporoval ženské vzdělání. Mathilde později založila jiný ženský spolek, o dost radikálnější a ovlivněný idejemi socializmu a pacifizmu, které se v té době pomalu začaly šířit Evropou. Zorganizovala sjezd skandinávských žen v Kodani, začala vydávat časopis „Co chceme“ a dále agitovala pro volební právo i své politické ideály, ale její vliv slábl. Podle historiků byla na svou dobu příliš radikální.
Novou vůdčí tváří se stala Line Luplau, manželka kněze ze západní části jutského poloostrova, tedy z provincie velmi vzdálené od dění v metropoli. Sesbírala 20 000 podpisů na podporu návrhu Fredrika Bajera a šokovala politiky v Kodani důkazem, že volební právo žen má masovou podporu i na odlehlém venkově. Po Linině smrti v roce 1891 aktivity v ženském hnutí dost oslabily.
Viditelné změny přišly až na počátku 20. století s právem žen účastnit se lokálních voleb a pak roku 1915 i těch parlamentních. A tím začal vývoj, který postupem času dovedl Dánsko, stejně jako ostatní skandinávské země, na nejvyšší příčky žebříčku genderové rovnosti a vlivu žen. Po prvních volbách roku, kdy mohly ženy hlasovat, se jich do parlamentu dostalo jen devět. Dnes mají skoro 40 procent ze 179 míst. Ve vládě je teď šest žen a 14 mužů, ale v jejím čele je žena. Helle Thorning-Schmidt, zvolena v roce 2014, je první premiérka v dánské historii.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
