Ženy v ofsajdu aneb Hraje se v politice fair play?

„Vrcholová politika je jako hokejová šatna – je tam binec, hluk a smrad!“ prohlásil ve funkci premiéra Mirek Topolánek. Údajně proto je v ní málo žen. V diskusích o ženách v politice se sportovní paralely často objevují – o političkách se říká, že nemají tah na branku, komentátor Bohumil Doležal přirovnal ženy v politice k ženskému boxu. Podívejme se tedy, zda se v politice hraje fair play.

Každý sportovní fanoušek a fanynka se čas od času na stadionu nebo před televizní obrazovou rozčiluje, že to či ono je faul. Představme si, že se běží závod a někteří mají startovní čáru dál než ostatní nebo mají na dráze více překážek. Takový závod bychom asi nepovažovali za spravedlivý, protože je od začátku jasné, kdo vyhraje. A pokud by byl výsledek jiný, pak jedině za cenu toho, že by jedni museli být o mnoho lepší než ti druzí. Velmi podobně jsou nastavena pravidla v politice. Ačkoli to tak na první pohled nemusí vypadat, muži jako by běželi sprint a ženy překážkový závod. Před časem jsem se zde zabývala otázkou zájmu žen o politiku, dnes se zaměřím na bariéry, které ženám ztěžují vstup do politiky či postup do jejích vyšších pater.

Situace je jasná – ve společnosti je žen zhruba polovina, nijak výrazně se od mužů neliší dosaženým vzděláním, schopnostmi ani zájmem o politická témata. Přesto v politice tvoří stále jen pětinu. Je tedy na první pohled zřejmé, že něco nehraje. Zkušenosti Fóra 50 % stejně jako české i zahraniční studie ukazují, že ženy na rozdíl od mužů v politice čelí řadě specifických překážek. Ty můžeme rozdělit na tři typy: individuální, společenské a institucionální.

Individuální bariéry jsou zejména na straně žen samotných, ale i na straně mužů. Ženy bývají často podceňovány nebo hodnoceny přísněji než muži, což potom logicky vede i k jejich nižšímu sebevědomí. Samy na sebe proto kladou přehnané požadavky a snaží se být „superženami“ – vypadat dobře, být vzdělaná, úspěšná v práci a/nebo politice, mít doma naklizeno, čisté a upravené děti… Dostát všem těmto požadavkům je takřka nemožné. Politika je navíc stále převážně mužským prostředím, což pro ženy také může být odrazující. A pokud už ženy tyto překážky překonají a v politice uspějí, jen málokdy spolupracují s ostatními ženami nebo jim dokonce pomáhají.

Individuální bariéry se velmi těsně prolínají s bariérami společenskými. Sem patří především přetrvávající předsudky o ženách a mužích, které dopadají negativně na obě pohlaví. Ty „správné“ role se učíme už od raného dětství – ve škole, v rodině… Nároky, které na sebe ženy kladou, vyplývají právě z těchto představ. Zájem o politiku pěstujeme především u chlapců a vyzdvihovány jsou v ní vlastnosti jako soutěživost či dravost, které podporujeme především u nich. Pak není divu, že politiku vnímáme jako bojovou arénu – svět mužů a pro muže. Vzniká tak představa, že ženy se do ní jaksi nehodí a měly by se držet spíše zástěry a vařečky.

Když už se ženám podaří z předsudků vymanit a rozhodnou se do politiky jít, narazí na další překážky, tentokrát institucionální. Jednoduše řečeno, jde o to, jak je politika nastavena. Při sestavování kandidátních listin se jen zřídkakdy hledí na schopnosti či předchozí politickou práci. Klíčové je znát se s těmi správnými lidmi. Problém je však v tom, že o podobě kandidátních listin rozhodují převážně muži, kteří se znají spíše s dalšími muži. Při absenci jasných pravidel, jak jednotlivé kandidující vybírat, se pak snadno stane, že volitelná místa obsadí zase znovu muži… Specifickým typem bariér jsou i tzv. dominační techniky. Jde o mnohdy nevědomě uplatňované nekorektní způsoby jednání vůči osobám, které jsou v mocensky méně výhodné pozici, tedy především vůči ženám. Příkladem může být zesměšňování, ostentativní nezájem a přehlížení političek nebo upírání informací.

Ačkoli současné podmínky ženám moc nenahrávají, cesta, jak je dostat ze střídačky do hry, existuje. A nemusí být tak zdlouhavá a klikatá, jak je to tomu často dnes. Ženy se do politických funkcí dostávají až v momentě, kdy jejich kolegové nějakým způsobem selžou, dostanou lepší pozici a nebo dokonce zemřou. Domnívám se, že lepší cestou, jak podmínky v politice narovnat je aktivně podporovat ženy ve vstupu do politiky, přijmout konkrétní opatření jakou jsou například kvóty. Podporovat vzájemnou spolupráci žen – mentoring, vytváření ženských sítí – a posilovat ty dovednosti, které u žen tradičně nejsou příliš podporovány. Důležité je i působení na celou společnost, zejména větší zapojení mužů do péče o domácnost a děti. Opatření na lepší možnost sladění politické práce a osobního či rodinného života pak přijdou vcelku rychle sama.

Shrnutí hlavních informací k tématu včetně odkazů na konkrétní studie najdete na webových stránkách Fóra 50 % a v naší nové brožuře Proč je v politice málo žen?, která vznikla v rámci v rámci projektu podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

Projekt byl realizován i za finanční podpory Úřadu vlády České republiky a Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů.

Sdílejte s přáteli