Na norských Špicberkách trvá polární noc, kdy si pomalu nevidíte na špičku nosu, skoro pět měsíců, a mrzne tam od října do dubna. Někdo říká, že tak tvrdé klima se hodí jen pro silné chlapy a že v něm vydrží jen poměrně málo žen. Jiní takovou tezi odmítají, ale možná na ní špetka pravdy bude – muži tvoří skoro 60 procent obyvatelstva Svalbardu (norský název ostrovů, ležících za severním polárním kruhem, severně od mateřského Norska, v Severním ledovém oceánu), které čítá kolem 2 800 osob. A tradičně tu měli muži i větší vliv, protože zaujímali většinu vůdčích postů v politice i ekonomice, tedy hlavně uhelném průmyslu, rybolovu a turismu.
To se ovšem teď zásadně mění. Ženy jsou sice stále početně v menšině, ale jejich moc markantně roste. „Zřejmě je na čase změnit pojetí Svalbardu jako čistě macho-mužské společnosti, protože teď na jejich úplném vrcholu trůní ženy“, napsala agentura High North News na začátku roku a zdůraznila, že ženy jsou v čele jak místní vlády, která sídlí v hlavním městě zvaném Longyearbyen a je podřízena norské vládě v Oslu, tak dvou nejdůležitějších průmyslových koncernů. Jeden z nich je státní obr, Velká norská uhelná společnost. Agentura také připomněla, že ženy sedí na vysokých postech i ve vedení místního univerzitního centra, které je logicky zaměřeno na vědní obory spojené s polární tematikou. Založeno bylo v roce 1993.
Žena na nejvyšším postu
Od citované agenturní zprávy ovšem přibyla ještě jedna význačná žena. Je to Kjerstin Askholt, která od 1. října zastává nejvyšší administrativní funkci – je guvernérkou celého Svalbardu. Kjerstin Askholt je 53 let, vzděláním je právnička a se Svalbardem má velké zkušenosti, i když tu zatím nežila. Mnoho let pracovala jako ministerská úřednice pro záležitosti této nejsevernější norské provincie. Teď už je i s manželem přestěhována do služebního bytu v Longyearbyenu a soudě podle toho, co říká v rozhovoru s novinami Svalbardposten, je svou novou prací nadšena. Týdeník Svalbardposten je mimochodem „nejsevernější“ tiskovina na světě a jmenovaná univerzita je nejseverněji položená alma mater.
Ženy vítězí ve vědě
Ženy na Svalbardu se dostávají do popředí nejen v politice a řízení průmyslu, ale i jako vědkyně a expertky na polární oblasti. Ještě před 25 lety pro ně byl tento obor dost těžko dostupný, protože jim byl zakázán přístup na základny v polárních oblastech. V posledních letech si ženy ale ty staré ústrky dokonale vynahrazuji: v roce 2013 bylo ženského pohlaví devět z deseti čerstvě vystudovaných polárních badatelů z univerzit ve Svalbardu a severonorském Tromsø, kde se také dají polární vědy studovat.
„A v letech 2011-13 udělaly ženy 27 z celkových 31 doktorátu z polárních oboru“, říká profesorka arktické biologie, Edel Elvevoll, v rozhovoru s deníkem Aftenposten.A na svalbardskou univerzitu, která je se 70 stálými zaměstnanci největší pracoviště v Longyearbyenu, přijíždějí adepti na polární badatele z celého světa a každoročně se jich tu na různých kurzech vystřídá kolem 600. Ženské pohlaví je mezi nimi zastoupeno o něco silněji než mužské.Obyvatelstvo je převážně mužské
“Bašta mužské dominance v mnoha oblastech už na Svalbardu padla, ovšem podíváme-li se na údaje z demografie, je jasně vidět, že maskulinní živel stále silně převažuje“, píše agentura High North News a uvádí, že v norské části obyvatelstva ženy tvoří jen 42,5 procent, zatímco v mateřském Norsku je žen nepatrně víc než polovina národa. Norské etnikum na Svalbardu tvoří 72 procent všeho obyvatelstva a sestává se podle nejnovějších údajů z 1271 mužů a 924 žen.
Druhá nejsilněji zastoupena národnost jsou Rusové, kteří mají podle mezinárodních smluv z roku 1925 právo využívat část přírodního bohatství ostrovů. Rusů je na Svalbardu kolem 500. Žijí tam také představitele dalších etnik. Třetí největší skupinou jsou lidé původem z Thajská, kterých je už kolem stovky, jsou prý velmi spokojeni a zvykli si na tvrdé klima. Část thajských žen se vdala za místní muže. Partnera/partnerku na život na ostrovech je mimochodem možné najít i na dálku. Stáčí jít na internet a podívat se pod „Svalbard Dating“.
Polární hrdinky
Wanny Woldstad byla ve 30. letech minulého století první ženou-taxikářkou v Tromsø a dařilo se jí docela dobře. Občas vozila lovce ze Svalbardu, kteří se přijížděli pobavit v místních pivnicích. Vyprávěli ji o své práci, o zimě, ale i nádherné přírodě a napínavých lovech. Jeden z nich, Anders Sætterdal, vyprávěl tak poutavě, že s ním na Svalbard odjela. To bylo v létě 1932, kdy jí bylo skoro 40 let. V prosinci téhož roku zastřelila svého prvního ledního medvěda. A brzo na to další. Dokázala chlapům v loveckých koloniích, kteří ji zpočátku nevěřili, že se jim může rovnat. To se žádné ženě před ní nepodařilo. Na ostrovech vydržela několik let, po druhé světové válce se vrátila do Norska, živila se přednáškami o svých zážitcích a napsala knihu „První žena-lovkyně na Svalbardu“.
Sama figuruje snad v každé knize o Svalbardu a polárních oblastech vůbec a v Polarmuseum v Tromsø má zvláštní místo. Je také jednou z postav knihy Polární hrdinky (Polarheltinner), kterou napsala Sigri Sandberg Maløy a vydalo nejznámější norské nakladatelství Gyldendal. Autorka píše o osmi ženách, které se v různých letech proslavily svým pracovním nasazením v polárních oblastech, často v podmínkách, které by možná nevydrželi ani mužští siláci.
„Spisovatelka svou knihou dokazuje, že Norsko je země silných žen, které nedovolily ani mužům, ani ledním medvědům, aby jim stáli v cestě“, píše se v recenzi na knihu na serveru Litteratur för folket. To znamená literatura pro lid.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
