U příležitosti blížícího se výročí "Šestého února jsem byla za Občanské fórum kooptována do české národní rady a ještě týž den zvolena do funkce místopředsedkyně. (...) Občanské fórum mělo společný klub s nestraníky, kteří byli v ČNR už před listopadem. Nepamatuju si už jejich jména, ale všichni byli zakřiknutí a hlasovali vždy s většinou. Byli naučení hlasovat jednomyslně. Když na to teď vzpomínám, vybavuje se mi, že zbylí komunisté v ČNR byli taky zakřiknutí, určitě očekávali tvrdší jednání ze strany nové politické síly, a nová politická síla asi byla příliš sametová. Taky jsme však nebyli zvyklí mít nějaká práva a moc a neuměli jsme jedinečnou, neopakovatelnou šanci využít.
I po prvních svobodných volbách jsme byli podivná sbírka. Do té doby přece nikdo žádné politiky neznal, většina lidí ani nevěděla, že nějakou Českou národní radu máme, a jak to vlastně je s dvěma sněmovnami nevěděl vůbec nikdo z lidí, co jsem znala. Vůdčí duchové Občanského fóra proto hledali na své kandidátky lidi, jejichž jména by byla voličům alespoň povědomá. A tak po prvních svobodných volbách zasedli v České národní radě i ve federálním shromáždění herci, herečky, zpěváci, lékaři, všechny možné profese. Za OF nekandidovali žádní politici, kde by se taky vzali! (...)
Po červnových vítezných volbách, ve kterých jsem kandidovala za severní Čechy jako jednička na kandidátce, navrhli hlavní aktéři Občanského fóra za předsedkyni ČNR Dagmar Burešovou, do té doby ministryni spravedlnosti. Jak Dáša, tak Petr Kučera, i Petr Pithart mi řekli: "Jistě chápeš, že když bude předsedkyně ženská, nemůžeš ty být místopředsedkyně." Chápala jsem, což je nepochopitelené a absurdní. Vláda může být čistě mužská záležitost (viz první vláda sociálních demokratů), ale aby byly dvě ženské v předsednictvu... Je to podle všeho hluboce zakořeněný předsudek."
Z knihy Jaroslavy Moserové-Davidové "Na koho se nezapomíná" (Praha, Olympia) vydané v roce 2003, s. 208 - 209.
I po prvních svobodných volbách jsme byli podivná sbírka. Do té doby přece nikdo žádné politiky neznal, většina lidí ani nevěděla, že nějakou Českou národní radu máme, a jak to vlastně je s dvěma sněmovnami nevěděl vůbec nikdo z lidí, co jsem znala. Vůdčí duchové Občanského fóra proto hledali na své kandidátky lidi, jejichž jména by byla voličům alespoň povědomá. A tak po prvních svobodných volbách zasedli v České národní radě i ve federálním shromáždění herci, herečky, zpěváci, lékaři, všechny možné profese. Za OF nekandidovali žádní politici, kde by se taky vzali! (...)
Po červnových vítezných volbách, ve kterých jsem kandidovala za severní Čechy jako jednička na kandidátce, navrhli hlavní aktéři Občanského fóra za předsedkyni ČNR Dagmar Burešovou, do té doby ministryni spravedlnosti. Jak Dáša, tak Petr Kučera, i Petr Pithart mi řekli: "Jistě chápeš, že když bude předsedkyně ženská, nemůžeš ty být místopředsedkyně." Chápala jsem, což je nepochopitelené a absurdní. Vláda může být čistě mužská záležitost (viz první vláda sociálních demokratů), ale aby byly dvě ženské v předsednictvu... Je to podle všeho hluboce zakořeněný předsudek."
Z knihy Jaroslavy Moserové-Davidové "Na koho se nezapomíná" (Praha, Olympia) vydané v roce 2003, s. 208 - 209.
