„Vlastně nevím, co zajímavého Vám o sobě můžu vyprávět“, řekla mi na uvítanou paní Běla Gran Jensen, Češka, která žila několik desetiletí v Norsku a tam i před čtvrt stoletím zahájila činnost, která později vyústila v založení dnes mezinárodně uznávaného hnutí Stonožka. To je dobrovolná humanitární a mírová organizace, jejímž cílem je motivovat děti, které žijí v bezpečí a dostatku, aby pomáhaly jiným dětem. Těm, které v životě neměly takové štěstí, které zažily bídu, války, nemoci a násilí, prostě těm, které pomoc potřebují, ale často o ní mohou jen snít.
„Základní kámen ke Stonožce jsem položila v roce 1990. Nápad to byl můj, ale na tom, že se úspěšně realizoval, mají hlavní zásluhu české děti a jejich fantastičtí učitelé“, říká paní Běla a je patrné, že nemá příliš chuť mluvit o vlastní osobě.
Klobouk dolů před „Stonožkovými dětmi“. Za 25 let své existence už pomohly statisícům svých vrstevníků v Česku a na Slovensku, ale postupem času i v zemích, které byly nebo stále jsou válečnými zónami. Jde o pomoc za mnoho miliónů, které vydělaly vlastními aktivitami, nebo vybraly ve sbírkách. A akce pomoci pokračují, stejně jako utrpení miliónů dětí. Mnohým už Stonožka splnila alespoň některé sny o lepším životě. Třeba těm sirotkům v Afghánistánu, kterým zařídila jejich společný domov.
Ocenění, skromnost a bůh
Paní Běla a její „Na vlastních nohou – Stonožka“, jak se hnutí oficiálně jmenuje, si za léta své činnosti vysloužily řadu nejrůznějších ocenění a přímou podporu od mnohých význačných mezinárodních osobností a staly se pevným pojmem ve sféře humanitárních aktivit.
Běla přesto říká, že ona sama toho zase tak moc neudělala a ze svých zásluh si občas dělá trochu legraci.
„Slavná? Jsem slavná hlavně svými šílenými nápady“, říká žena, která si tyká s politiky i generály, zná se s norskou královskou rodinou, byla ve Vatikánu na audienci u tří různých papežů, figuruje v několika knihách, má několik státních řádů a také ocenění „Významná česká žena ve světě“ nebo patronát od bývalého generálního tajemníka NATO, lorda George Robertsona. A výčet by mohl pokračovat.
A kdy si vlastně uvědomila, jaké cíle chce v životě sledovat? „Bůh mě vždycky nasměroval tam, kam mě chtěl mít. Stonožku jsem založila 12. června roku 1990 a kdyby mi někdo den předtím řekl, že něco takového udělám a budu v tom pokračovat čtvrt století, poslala bych ho k psychiatrovi. Stále věřím, že to byla jen Boží vůle“, říká paní Běla.
Václav Havel a jak to všechno začalo
Norsko se stalo druhým Běliným domovem v roce 1969, když se tu víceméně nuceně usadila. Původně plánovala jen tříměsíční stáž v „té nádherné zemi se spoustou čestných a ryzích lidí“, jak Norsko charakterizuje v knize „České ženy bez hranic“. Rozhodla se zůstat, když se dozvěděla, že jí v Československu hrozí vězení za účast ve studentských protestech proti sovětské okupaci. V Norsku pak studovala, pracovala a vdala se – odtud Gran Jensen. Jensen je něco jako Novák. Ale pro slovanské uši může znít jako „jen sen“, jak jednou Bělu upozornily děti v jedné škole na Slovensku. Ten sen, který dětem často plní.
Do rodné Prahy mohla přijet až po pádu komunistického režimu, tedy po více než dvaceti letech. Setkala se nejen s rodinou, ale i se známými a přáteli a viděla Václava Havla, který na ni udělal nesmírný dojem a jehož velkou obdivovatelkou je dodnes.
Dojem na ní udělala i jedna zdravotní sestra, která ji poprosila o pomoc pro svou nemocnici. Ta, stejně jako většina československých zdravotnických zařízení té doby nutně potřebovala lepší vybavení, ale neměla na něj. Běla pomoc slíbila, i když vlastně nevěděla, co a jak může udělat.
„Původně jsem chtěla ukončit návštěvu v Praze tím, že pošlu kytici Václavu Havlovi, odletím a sem se vrátím až „někdy“. Ale přišla ta prosba a já jsem musela něco vymyslet“, vypráví Běla. A pak dostala jeden ze svých prvních „šílených“ nápadů – vyzvat české děti, aby kreslily obrázky a vánoční přání, které by se pak pokusily prodat v Norsku.
„Když jsem přemýšlela, jak bych mohla pomoci, vzpomněla jsem si na české kantory. Věděla jsem, že mnozí jsou ochotni dělat daleko víc než jen odučit své hodiny. Navázala jsem kontakt s několika školami a už to jelo“, vzpomíná Běla…
Zanedlouho poté už stála před největším obchodním domem v Oslu, nabízela kresby českých dětí a Norové je kupovali. Bělina první prodejní akce vynesla 3.500 norských korun. Výborný začátek a důvod k optimizmu. Současně se po Norsku rozkřiklo, na co Běla sbírá peníze a ozvaly se norské nemocnice. Věnovaly prakticky nové kvalitní zařízení jako třeba rentgen, dohromady za více než milion norských korun.
Václav Havel – první patron hnutí
A pak už to šlo rychle, díky novým kreativním nápadům Běly i jejich přátel a hlavně díky, jak zdůrazňuje, českým školám, které se ve stále větší míře přidávaly k hnutí. A jistě také díky podpoře známých osobností, jejich počet rovněž stále rostl.
Prvním patronem Stonožky se nestal nikdo menší, než prezident Václav Havel, který pak v říjnu 1996 dal paní Běle státní vyznamenání. Tento zážitek považuje za jeden z největších ve svém životě. Ale zpět k začátkům: V roce 1991 české děti posílaly nejen vánoční přání. Ten rok Norsko slavilo 1.000 výročí objevení Ameriky Vikingy a Bělu napadlo, že se středověcí severští mořeplavci by mohli zaujmout české dětské výtvarníky. A nemýlila se. „Dětem se vikingové líbili a kreslily jak divé. Výsledek byl 8.000 Picassů, jak to nazval tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar, když kresby přivezl do Norska“, vypráví Běla, která všechny obrázky zpeněžila na dvou prodejních výstavách.
Téhož roku navštívil Václav Havel Norsko a zpátky do Prahy se vracel letadlem, které bylo plné darů pro české nemocnice. Věci byly částečně zakoupené za vydělané peníze, částečně šlo o dary od norských lékařských zařízení.
Pomoc do válečných oblastí
V následujících letech se aktivity Stonožky a počet jejich příznivců stále rozšiřovaly a nové Stonožkové školy vznikaly například v Norsku, Polsku, Kanadě nebo na Slovensku. Celkově se na různých akcích – zdaleka už nešlo jen o kresby vánočních přání – dosud podílelo už více než 2.500 škol. A současně rostl také počet a velikosti oblasti, do kterých pomoc dosáhla. Jeden z příkladů bylo Kosovo, kam české děti přislíbily dodat jednu sanitku. To domluvily s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem při jeho návštěvě v Česku v roce 2000, ale nakonec daly dohromady tolik peněz, že se mohly koupit čtyři sanitky.
Tu první Běla s pár kamarády sama odvezla do Kosova. A nevezla jí prázdnou. Těsně před odjezdem jí ještě stihla naplnit sešity, pastelkami a jinými školními potřebami pro kosovské děti. Dopravit na válku zmítaný Balkán najednou další tři sanitky byl těžší úkol, ale i pro ten našla Běla řešení, které se stalo začátkem plodné spolupráce mezi Stonožkou a armádou.
„Obrátila jsem se na generální štáb české armády, kde jsem jednala s generálem Josefem Šibou. Ten okamžitě pochopil, že jde o dobrou věc a slíbil pomoc. Nikdy na jeho reakci nezapomenu a jsem šťastná, že mám možnost s ním stále spolupracovat. Dříve bych si byla vůbec neuměla představit, že se nejlepším přítelem mírového hnutí Stonožkových dětí stane právě armáda“, říká paní Běla a zdůrazňuje, že čeští vojáci i nadále asistují Stonožce při akcích v nebezpečných částech světa, kde často jde o život. Třeba v Afghánistánu, kde Bělino hnutí už pomohlo postavit nebo opravit řadu škol a realizovat další projekty.
Ale Běla a její Stonožka mají i další blízké přátele, kteří jí podporují. Jeden z nejvěrnějších je kardinál Dominik Duka, který je i jedním z patronů hnutí a který pro Stonožku 4. prosince celebroval slavnostní mši v pražském chrámu Svatého Víta. „Jsem za tu podporu a projevy sympatie moc ráda a vždycky budu. Hodlám totiž ve své práci pokračovat a snažit se likvidovat alespoň něco z bídy a utrpení našeho světa. A ještě jednou chci zdůraznit, že bych tu práci nemohla dělat bez nezištné pomoci českých kantorů a školáků, kteří zvládají neuvěřitelné věci. Několik škol, mezi nimi třeba 15. základní škola z Plzně, například sehnaly celkové vybavení pro jeden sirotčinec v Afghánistánu. Jedna z nich je malá základní škola v Kostelci nad Orlicí, která má jen 200 žáků, a přesto významně přispěla k tomuto daru pro afghánské sirotky“, říká Běla Gran Jensen na rozloučenou.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
