www.padesatprocent.cz › Zdeňka Wiedermannová-Motyčková: neúnavná propagátorka vzdělávání žen

Zdeňka Wiedermannová-Motyčková: neúnavná propagátorka vzdělávání žen


Právě před 100 lety zemřela učitelka, redaktorka a propagátorka ženského vzdělávání, zakladatelka prvního Dívčího gymnázia na Moravě, Zdeňka Wiedermannová Motyčková.

„Otevíráme ženě moravské bránu osvěty.“

Zdeňka Wiedermannová-Motyčková (17.4.1868 – 16.10.1915) byla aktivní žena, která volala na svou dobu po pokrokových opatřeních nejen pro své kolegyně učitelky, ale i pro všechny příslušnice svého pohlaví.

Pracovala ve stavovské organizaci učitelů a jako rodačka z Moravy si uvědomovala nevýhodu vzdálenosti od Prahy jako centra vzdělávacích, ale i emancipačních aktivit. Roku 1900 zde proto založila "Jednotu učitelek moravských". Roku 1905 poté založila se svou sestrou Ludmilou "Dívčí akademii v Brně" a ten samý rok začala vydávat časopis "Ženská Revue", později také "Právo ženy".



Postavení učitelek na přelomu 19. století

Jako učitelka si kromě jiného velmi silně uvědomovala podřízené postavení žen v této profesi. Když však v roce 1898 na učitelském sjezdu požadovala stejnou finanční odměnu pro pedagogy obou pohlaví, ozýval se při jejím proslovu smích z řad posluchačů.

„Nevím, proč jste se smáli, milí kolegové, ale prosím, jděte do školy, kde působím a zeptejte se mého ředitele, mám-li méně vyučovacích hodin, mám-li méně žákyň, mám-li horší kázeň a zeptejte se inspektora, mám-li horší prospěch, než muži na této škole, a oni vám zcela jistě odpoví: ne! A tož mi, prosím, odpovězte, proč mám menší plat a proč až do smrti mám být podřízenou učitelskou osobou?“

Ve své snaze o podporu kolegyň založila v roce 1902 "Jednotu učitelek moravských", s jejíž pomocí chtěla zjednat stejné postavení v této profesi pro ženy i muže. Nerovnost mezi příslušníky obou pohlaví vycházela především ze stereotypního pohledu na ženu, která podle tehdejších názorů patřila do domácnosti, ne do zaměstnání. Velká část společnosti (a především muži) nebyla připravena na ženy studující a pracující stejně jako muži. Možná proto byl moravským sněmem v roce 1904 přijat zákon o celibátu učitelek. Až do té doby bylo manželství učitelek tolerováno. Nyní však mohly učit pouze svobodné ženy. Na tomto sněmu samozřejmě zasedali pouze muži, kteří i přes velké protesty učitelek zákon přijali.

Vzdělávání dívek na Moravě

Již dlouho zrál ve Zdeňčiných představách plán, který toužila uskutečnit – založit na Moravě dívčí gymnázium, kde by se učilo podle reformovaných osnov, s možností maturity pro studentky. Uvědomovala si, že v Brně má mnohem horší podmínky pro prosazování pokroku než v Praze. Početná část německého obyvatelstva v této oblasti nechtěla mezi sebe jako úředníky pouštět Čechy, navíc zde ještě v této době ani neexistovala žádná univerzita, ale zároveň zde již fungovaly řeholní dívčí ústavy. Církevní školy ale kritizovala pro jejich pokrytectví a výchovu vedoucí dívky k podřadnému postavení žen.

„Mravní základ našich dětí – hochů i dívek – musí být stejný.“

Zároveň prosazovala, aby se dívky a chlapci na státních školách vzdělávali společně. Ministrovi školství Richardu Bienerthemovi se však myšlenka koedukace nelíbila. Souhlasil pouze s hospitacemi žákyň na některých chlapeckých gymnáziích. Na dívčí školství prý vláda neměla peníze. Proč? Vídeňská vláda sice vydávala na školství ročně 43 milionů korun, z toho však šlo 40,5 milionu na chlapecké a zbytek na dívčí školy.

„Žádáme od mužů, aby nám nedávali přednost proto, že jsme ženami, ale pro svou práci“

V roce 1903 začala obcházet známé osobnosti a shánět podporu pro své plány na novou školu. Nejdříve kontaktovala Masaryka, se kterým se setkala na jedné z konferencí učitelů. Zároveň se šla poradit i se zakladatelkou pražské Minervy, Eliškou Krásnohorskou, která ji na rovinu upozornila na úskalí projektu, na který se Zdeňka chystala. Především finanční zajištění školy bylo náročným úkolem vzhledem k nízké podpoře ze strany státu. Proto si musela zakladatelka nové akademie pro dívky vypomáhat soukromými akcemi – pořádala výstavy, kulturní akce, koncerty. Na návrh Charlotty Masarykové byla dokonce uspořádána série přednášek osobností z oblasti vzdělání, kultury a osvěty. Zdeňka rozeslala přes 500 obálek s prosbou o finanční výpomoc.

Obrovské úsilí jedné ženy s velkým cílem se vyplatilo. Po čtyřech letech vzrostlo jmění Dívčí akademie na 7000 korun – šlo o největší lidovou sbírku, kterou kdy Morava uskutečnila. Jak napsala historička Věra Bednářová: „Byl to výsledek ženského hnutí, promítnutý do praxe…“ Po takovém pracovním vypětí však Zdeňku přepadla nečekaně nemoc, po které jí zůstala nedoslýchavost a srdeční vada. Neodbytně však pokračovala ve své práci dál. V této době založila měsíčník "Ženská revue". První číslo vyšlo v červenci 1905 s Masarykovou přednáškou "O moderním názoru na ženu". Měsíčník později vycházel s podtitulem „Ženy budiž na roveň postaveny muži kulturně, právně i politicky“. Časopis si držel vysokou úroveň a publikovalo v něm mnoho známých osobností.

Přestože se Dívčí akademii podařilo přežít první krušná léta, kdy musely její zakladatelky bojovat s nedostatkem studentek, složením profesorstva i se zázemím, stále se Zdeňce nedařil prosadit její největší sen. Tím bylo získání maturity pro dívky a možnost pro akademii používat název „gymnázium“. V roce 1907 se však vše podařilo a studentky dokonce získaly možnost skládat maturitu přímo na škole, což byla velká výsada oproti jiným dívčím školám. Škola však nesměla používat název gymnázium až do roku 1910.

Soukromý život

Dlouhá léta žila Zdeňka Wiedermannová pouze pro svou práci. Proto veřejnost i její známé velmi šokovalo, když se veřejně přiznala ke vztahu s Vincencem Motyčkou, rozvedeným učitelem na penzi se dvěma dětmi. Jako katolík se nemohl podruhé oženit, proto se rozhodli žít společně bez sňatku. Zdeňka poté přijala jeho příjmení. Žili spolu šťastně a harmonicky, ale jejich vztah byl velkým skandálem, a tak Zdeňka vystoupila ze všech veřejných aktivit a spolků a věnovala se hlavně "Ženské revue". V roce 1910 začala vydávat Právo žen, které mělo vychovávat čtenářky k občanské rovnoprávnosti, demokracii, veřejné politice a kultuře.

V roce 1915, rok po smrti svého druha, podlehla srdeční vadě přímo před očima své nevlastní dcery. Její přítelkyně a známí ji popisovali jako aktivní a upřímnou ženu, jako silnou osobnost se zaujetím a vášní pro věc, která si však na svých bedrech nesla příliš. Na náhrobním kameni ji rodina nechala vytesat slova básníka Petra Bezruče: "Kdo místo mne na stráž? Kdo zvedne můj štít."

Autorka: Petra Boumová 

Zdroje:

Encyklopedie Brna

UHROVÁ, Eva (2008) České ženy známé a neznámé. 191 s. ISBN 978-80-254-3002-6.

Článek vznikl v rámci projektu "Ženy a muži v rovnováze". Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

březen 52024
březen 122024
březen 142024
březen 192024

Města a obce pro všechny

diskusní setkání