O čem nemluvíme, když mluvíme o zastoupení žen v politice
MARTIN WEISS
Podívejme se na kauzu pandury z genderového hlediska. Proč, když o nákupu rozhodla Paroubkova vláda a objednávku zrušila a přejednala vláda Mirka Topolánka? Proč, když poslední zprávy hovoří o tom, že o koupi údajně vyjednával Marek Dalík, který sdělil taxu za souhlas premiéra Topolánka? I Saša Vondra se podílel tím, že tlumočil názor lorda Robertsona. Víme to díky Miroslavu Kalouskovi, který nechtěl, aby v tom jeho muži Barták, Kopřiva a Severa byli sami. Do jednoho samí muži! Takže je velmi snadné zapomenout, že tím, kdo o tom všem z moci úřední rozhodl, byla žena – Vlasta Parkanová. Až na to, že nikdo soudný nepředpokládá, že o tom Parkanová fakticky rozhodla. Takže se jí víceméně ani na nic neptá.
Deník MF DNES učinil poctivý pokus a při příležitosti zprávy o Dalíkově angažmá se jí 12. května zeptal. Výsledek by se dal shrnout do věty „Kdybych to bývala byla věděla, tak bych tam bývala byla nechodila“. S Dalíkovou participací by nikdy nesouhlasila, jenže o ní nebyla informována. „Začal na mě být tlak, abych kontrakt na tatrovky i pandury vypověděla,“ říká Parkanová v mluvnicky podivuhodné konstrukci. Tlak musí vyvíjet nějaký činný subjekt. Ale ministryně to nebyla. Tudíž nikdo nežádá její skalp. Až prohrajeme u Evropského soudního dvora soud o zakázku na letadla CASA za 4,5 miliardy korun, taky nikdo nebude chtít ze všeho nejdřív slyšet komentář Parkanové, která ji podepsala. Nejsme bláhoví. Pověst Parkanové tedy zůstane nedotčena. A tím nepřímo i pověst žen v politice.
Zároveň si tak potvrzujeme, že od žen v politice neočekáváme skutečnou zodpovědnost. Jeden příklad sám o sobě nic nedokazuje. Na druhou stranu nikdo tak nevýrazný, nespojený s jedinou myšlenkou a s jediným výsledkem, se v politice nedostal tak vysoko. Ať hledáme kde hledáme, jiný důvod než Parkanové ženskost pro její pobyt na vrcholu popularity (od září 2006 do ledna 2008 se držela v první pětce nejoblíbenějších politiků, z toho půl roku na samém vrcholu) ani pro její posty (ministryní spravedlnosti a obrany) nenajdeme. Muže se srovnatelně bezestopou politickou kariérou bychom našli snad jen ve vládě Miloše Zemana (vzpomene si někdo na všechny jeho ministry školství a zdravotnictví?) a to byla jednobarevná vláda s autoritativním premiérem, v níž jeden nebo dva nulitní členové neměli vliv na výsledek. Ostatním ženám v kabinetech, ať už jsou hodnoceny jakkoli, nelze upřít jistou míru nezávislosti a iniciativy.
Obecné, abstraktní kvality Proč si takto neuctivě prohlížet právě Parkanovou? Protože téma „více žen do politiky“ v podání jeho zastánců trpí jedním setrvalým defektem: houževnatě jsou proklamovány a slibovány obecné, abstraktní kvality kýžené přítomnosti žen v politice. Zato skutečné výsledky konkrétních žen v politice jsou přehlíženy.
Přítomnost žen v politice není požadována jen jako samozřejmost vyplývající z jejich podílu na populaci a ze všeobecného postupu rovnosti ve společnosti. Má způsobit něco transformujícího, co tu ještě nebylo. „Není náhoda, že my ženy jsme jiné než muži. Máme trochu jiné způsoby komunikace, myšlení, vnímání potřeb druhých, máme jiné starosti a přání,“ dočteme se například na webu věnovaném „rozpočtování z hlediska rovnosti mužů a žen“ (gender budgeting; disciplína, jež jakousi shodou okolností vždy dojde k potřebě vyššího přerozdělování a regulace). Přitom nejradikálnější pokrok v genderovém mainstreamingu se v poslední dekádě odehrál bezesporu ve Španělsku, kde si socialistická vláda dávala záležet na tom, aby dohonila to, co považovala za zaostalost. Takže se chlubila genderovou paritou v kabinetu. Zemi ovšem od katastrofální hospodářské krize ženy v čele s ministryní financí nezachránily a nezachránily ani vládu od nedůvěry veřejnosti včetně pokrokově naladěné velkoměstské mládeže.
U nás je ve zvyku významně připomínat cifru počtu ministryň v současném kabinetu, méně už vzpomínat na některé exempláře ženskosti z kabinetu minulého. Může někdo dělat horší reputaci svému pohlaví než Daniela „sex po jídle“ Kovářová? Nechat se svést ke vstupu do KSČ blonďatým adonisem – horší potvrzení stereotypu o emocionální povaze žen abychom pohledali. Zkoumal někdo podíl žen (Zubová, Jakubková) na pádu Topolánkovy vlády? Pokud by se stala Karolína Peake ministryní, navázala by na sérii neúspěšných žen s cizokrajnými příjmeními v české politice (MacDonagh Pajerová, Reedová, Jacques)?
Zato ve feministickém kontextu málokdy slyšíme o určitých ženách v českém veřejném životě, namátkou o Daně Drábové či Renatě Vesecké, což jsou, ať už jejich výsledky hodnotíme jakkoli, nepominutelné osobnosti. V mezinárodním kontextu se feministky jak upír česneku vyhýbají nejvlivnější političce evropských dějin Margaret Thatcherové. Evropa a Amerika vyhlížejí ženy v nejvyšších funkcích, jako by šlo o projekt Apollo pro 21. století, a nereflektují, že premiérky už měly i Turecko a Bangladéš (kromě korupce se do dějin nijak nezapsaly).
Genderově politické počty 1.6.2011, Lidové noviny str. 10, Názory
Političky nejsou světice, přesto se vyplatí je mít
EVA M. HEJZLAROVÁ
Prý si lžou do kapsy všichni, kdo požadují více žen v politice. Vyzvedávají abstraktní kvality žen a přehlížejí výsledky konkrétních političek. To tvrdí Martin Weiss ve svém komentáři Genderově politické počty (LN 1. 6.). Důkazem je mu především exministryně obrany Vlasta Parkanová. Pakliže tato žena nezabránila korupci při nákupu pandurů, jasně to ukazuje, že více žen v politice by stejně nic nezměnilo.
Předně, zaměření se na konkrétní úspěchy či neúspěchy toho či oné nedává v kontextu otázky po ženách v politice úplně smysl. Nikdo soudný nemůže čekat, že ženy v politice budou dělat výrazně méně chyb než muži. Jde o něco úplně jiného. Sociologické studie hovoří o tom, že aby se politický styl díky účasti žen proměnil, je potřeba, aby jich v politice bylo alespoň 30 procent. Tato hranice je považována za nutnou k tomu, aby se mezi političkami mohlo rozvíjet spojenectví, získávat podpora pro různé návrhy napříč politickým spektrem a aby se naplnilo to, čemu Weiss říká abstraktní kvalita žen jako skupiny.
Je třeba zvyknout si na to, že političky nejsou a nebudou žádné dokonalé světice, a je třeba naučit se je podle toho taky hodnotit. Pro Danielu „sex po jídle“ Kovářovou nemá Weiss dobrého slova a jistě pro to má své důvody. Exministryni spravedlnosti lze ale hodnotit i tak, že vnesla do politiky vstřícný komunikační styl, když otevřela téma výživného pro veřejnost způsobem, jaký u nás neměl obdoby. Zavedla schránku, kam se se svými názory a podněty mohli obracet všichni, kdo se k alimentům chtěli vyjádřit, diskutovalo se i na webovkách Blesku. Díky výsledným „tabulkám“ navrhujícím soudcům orientační výši výživného pak došlo nejen k částečnému sjednocení výše alimentů, ale i k tomu, že o třetinu vzrostl počet rozvádějících se rodičů, kteří jsou schopní se na výživném rychle domluvit.
Každopádně onou přidanou hodnotou žen jako skupiny, která podle Weisse nekoresponduje s empirií (ale podle řady sociologů je neoddiskutovatelná), je odlišná životní zkušenost, která způsobuje, že zapojí-li se do rozhodování více žen, na pořad dne se tak spíš dostanou třeba školky nebo podpora flexibilních forem práce. Tato zkušenost je pak něčím, co opravdu odlišuje většinu žen od většiny mužů, co sdílí většina žen a kvůli čemu stojí za to ženy v politice mít. Právě proto stojí těch 30 % za pokus.
Polemika 10.6.2011 Lidové noviny str. 11 Diskuse
