Nielsine Nielsen si o Vánocích 1873 přečetla článek o ženách-lékařkách v Americe a okamžitě se nadchla. Bylo jí 23 let, toužila po vzdělání a začala snít, že také půjde na medicínu a stane se první dánskou lékařkou. Jenže to nebylo možné.
Na Kodaňskou univerzitu, jedinou v celém království, neměly v té době pro ženy přístup. A většina vlivných osobností věřila, stejně jako velká část veřejnosti, že to je správné, protože žena se na studia nehodí. Argumenty byly mimo jiné nízká inteligence, špatné nervy, nebo dokonce ohrožení zdraví.
„Studium může poškodit dělohu a vést až k neplodnosti“, tvrdil Frantz Howitz, dánský lékař a první gynekolog ve Skandinávii, respektovaný odborník, ale také silný odpůrce vzdělání žen. Údajnou spojitost studia a sterility vysvětloval tím, že vysedávání nad knihami brání dostatečnému prokrvování dělohy, která tím ztrácí své přirozené schopnosti.
Howitz nebyl sám. Řady význačných evropských učenců té doby brojily proti vzdělání žen absurdními postuláty á la ženy se „čistě biologicky“ nehodí ke studiu. V Praze tvrdil profesor Josef Thomayer, že ženy nemůžou studovat medicínu, protože nejsou dostatečně fyzicky zdatné. Mnozí tvrdili, že ženský mozek je menší než mužský. V Norsku hlasoval celý profesorský sbor proti jedné jediné studentce a biskup Johann Christian Heuch se přidal s tvrzením, že účast žen ve veřejném životě odporuje i Bibli. Bylo to, jakoby pánové soutěžili v šíření bludu o ženách. A masy lidí těm bludům věřili.
Nielsine vyhrála
Nielsine Nielsen se přes všechny překážky a předsudky na lékařskou fakultu dostala a vystudovala ji, ale byl to boj. Král sice v roce 1875 dovolil ženám přístup na univerzitu, ale žádná tam nemohla, protože neměla maturitu. Gymnázia dívky nepřijímala. Nielsine proto napřed musela složit maturitní zkoušku za peníze u soukromého profesora, a pak si opatřit speciální povolení od ministerstva školství.
První dánskou lékařkou se Nielsine stala roku 1885. Promovala na výbornou a chtěla se specializovat na gynekologii, ale to bojkotoval doktor Howitz. Nechtěl konkurenci, Nielsine neměl rád a měl moc komplikovat jí život. Ale ona zvládla výbornou kariéru i přes Howitzovu snahu ji brzdit.Otevřela si ordinaci v Kodani, pracovala jako všeobecná lékařka až do své smrti v roce 1916 a k tomu ještě stíhala být aktivní v ženském hnutí. Silně se angažovala v oblasti vzdělání žen, protože odpor proti němu přetrvával. V Dánsku jako jinde v Evropě. Nejméně stravitelným soustem pro protivníky vzdělání byly ženy na medicíně, po staletí výsadní doméně mužů. V Praze první žena narušila tento monopol až v roce 1902. To bylo 17 let po Nielsine a 24 let po vůbec první ženě v Evropě, která vystudovala lékařskou fakultu. Byla to Finka Rosina Heikel.
Švédsko: málo geniálních žen
Švédsko bylo v některých oblastech trochu progresivnější než sousední země – např. byl ženám povolen přístup na gymnázia už v roce 1870. Mohly tedy složit maturitu, což jim otevíralo cestu na univerzity, jenže tyto možnosti byly dlouho až na malé výjimky jen teoretické. Skoro žádné ženy se na vyšší vzdělání nehlásily, pro což měli protivníci vzdělání pádné vysvětlení: „Univerzity jsou vhodné jen pro těch několik málo géniů, které Bůh stvořil mezi ženami. Ostatní žádné vzdělání nepotřebují“, zněl argument. Cituje ho „Malá chronologie ženského hnutí“, kterou uveřejnil švédský rozhlas.
Situace se začala výrazněji měnit až kolem přelomu století. S rostoucí emancipací žen rostl i počet adeptek na studia, který markantně posílil ve dvacátých letech 20. století a od té doby růst nepřestal. Ale zpátky k těm údajně nečetným ženským géniům, které to zvládly už dřív. Jedna taková osobnost byla první švédská lékařka, Karolina Widerström.
Když roku 1888 opustila lékařskou fakultu s diplomem v ruce, nikdo kromě jejich blízkých ji nevítal. A žádná nemocnice jí nechtěla, protože byla žena. Otevřela si tedy soukromou gynekologickou kliniku a rychle dosáhla široké popularity. Byla to novátorka, která učila ženy hygieně a mluvila s nimi otevřeně o sexu, prevenci, venerických chorobách i jiných dosavadních tabu. Byla také velmi aktivní v ženském hnutí, účastnila se založení Spolku svobodomyslných žen, propagovala sexuální výuku pro učitele a rovný plat pro ženy a muže a přispěla k zákonu o povinných alimentech na děti. Během let se stala jednou z nejváženějších švédských osobností. V roce 1933 byla jmenována čestnou profesorkou na své bývalé fakultě.
Už dva roky po Karoline habilitovala další švédská lékařka a o osm let později získala země i svou první doktorku práv. To bylo pořád ještě v období „několika málo géniů“. Pak už to šlo rychle. Po pár desetiletých byly vzdělané ženy běžný jev. A sexuální výuka se díky Karolinině iniciativě začala už roku 1914 vyučovat na pedagogických školách.
Finské ženy mají několik rekordů
Ruský car Nikolaj II podepsal bez protestu dekret, kterým uznal rozhodnutí finského parlamentu o volebním právu žen. Tím se Finsko, které bylo pod ruskou nadvládou, ale mělo širokou autonomii, roku 1906 stalo první zemí v Evropě, kde ženy mohly volit a být voleny. Car považoval toto právo za vnitřní záležitost Finska. V samotném Rusku se ho ženám dostalo až o 12 let později.
Finské ženy mají ale i několik rekordů v oblasti vzdělání. Už kolem roku 1840 existovaly vyšší státní školy pro dívky. V následujících letech počet škol rostl a v roce 1870 měly ženy přístup i na univerzitu, rok poté dokonce i na jinde nedobytnou medicínu. Musely k tomu ale mít zvláštní povolení, tzv. dispens. Jako první toho využila Marie Tschetschulin, dcera z kupecké rodiny z Helsinek, ale, jak jméno napovídá, ruského původu. Univerzitu pravda nedokončila, ale své prvenství má a figuruje ve zdrojích o historii finského školství.
Mnohem známější je ovšem Rosina Heikel, první žena ve Skandinávii, která vystudovala medicínu. Diplom získala v roce 1878, ale měla, stejně jako později její kolegyně v sousedních zemích, problémy se zaměstnáním. Oficiálně směly ženy fungovat jako lékařky až od roku 1897, ale se zvláštním povolením to šlo i dřív. „Dispensy“ na univerzitách byly zrušeny v roce 1901, kdy už 14 procent studentů tvořily ženy. Ve dvacátých letech už byla žen jedna třetina. A v roce 1927 dosáhla první žena, Alma Søderhjelm, na post univerzitní profesorky.
A pak už šel vývoj bleskem, vzdělané ženy byly stále více „normální“ jev a kvalitní vzdělání se stalo silnou tradicí, která přetrvává dodnes. Finsko se v poslední době několikrát umístilo na nejvyšších příčkách průzkumu PISA, před čímž smekají i sousední země. Úspěchy školství se vysvětlují vysokou vzdělaností učitelů plus dalšími tradičními hodnotami jako angažovanost rodičů a dobrá disciplína dětí. Velkou zásluhu mají finské ženy, které tvoří kolem dvou třetin učitelů.
Celý sbor profesorů proti jediné ženě
První norská lékařka, Marie Spånberg, musela o svá studia bojovat ještě více než její severské kolegyně. I ona byla nucena překousnout absurdní tvrzení o škodlivosti studia a nižší inteligenci žen, která zaznívala i z úst vážených učenců na Lékařské fakultě v Kristianii (dnes Oslo), kde promovala roku 1893. To bylo 80 let po otevření fakulty. Přijata tam byla 1887 až po předložení povolení od úřadu, ale budilo to silnou nevoli mezi lidmi, přesto, že univerzita začala přijímat ženy už o tři roky dříve. Ale ne na medicínu.
„Veřejné diskuze na téma ženy-medičky byly intenzivní a protesty silné“, píše se o Marii v norském Časopisu svazu lékařů (Tidsskrift for den norske legeforening). A proti Marii byl i profesorský sbor, která si o pár let dříve odhlasoval zákaz proti ženám. To byla reakce na návrh několika poslanců otevřít ženám lékařskou fakultu. Hlavní argument pánů profesorů byl „biologický rozdíl mezi pohlavími“, tedy slabší intelekt u žen než mužů.
Marie Spånberg ale musela překonávat i jiné překážky. Na rozdíl od většiny studentů pocházela z velmi chudých poměrů. Její otec zemřel, když jí byl jen rok a matka se sama musela starat o šest dětí. Ale rodina jí podporovala a ona sama byla schopná jak studovat, tak si přivydělávat. A snadné to neměla ani po promoci. Musela na čas odjet do ciziny, protože žádná norská nemocnice ji nechtěla zaměstnat.
Norsko byla poslední skandinávská země, která nechala nějakou ženu vystudovat medicínu – ve Finsku se to stalo už v roce 1878, v Dánsku 1885 a ve Švédsku 1888. Island byl až do roku 1918 pod dánskou nadvládou. Univerzita v Rejkjaviku byla založena 1911 a ženy na ní měly od začátku volný přístup.
První česká lékařka až roky po seveřankách
V Praze to byla Anna Honzáková, která v roce 1902 jako první žena získala lékařský diplom na Karlo-Ferdinandově Univerzitě. Tam mohly dívky od roku 1897 chodit jako řádné studentky. Předtím musely mít zvláštní souhlas od profesorů, kteří byli ochotni je učit jako „hospitantky“. Anna Honzáková byla ve skutečnosti třetí česká promovaná lékařka, ale její dvě předchůdkyně, Bohuslava Kecková a Anna Bayerová, vystudovaly ve Švýcarsku. Doma pro ně byla v té době lékařská fakulta nedostupná.
Zato Rusko mělo dokonce speciální lékařskou školu pro ženy. Státní Lékařská univerzita I.P.Pavlova (Pervyj Sankt-Peterburgskij gusudarstvennyj medicinskij universitet imeni akademika I.P.Pavlova) byla otevřena v září 1897 v tehdejším hlavním městě, Sankt Peterburgu, jako první lékařská fakulta pro ženy v celé Evropě. Roku 1916 začala přijímat i muže. Velmi rychle si získala vynikající mezinárodní renomé a dobré jméno má dodnes.
„Lékařky jsou lepší než lékaři“
Společné pro první ženy v bílých pláštích a jejich kolegyně v jiných zemích není jen jejich povolání, ale především fakt, že otevřely dveře na dříve ženám zapovězené posty a přes všechny překážky, které jim kladli především muži, úspěšně dostudovaly. Vyžadovalo to výdrž, trpělivost i odvahu. A někdy možná i smysl pro humor. Dnes jsou ženy v medicíně přinejmenším stejně úspěšné, jako muži.
A to platí nejen v Evropě. „Lékařky jsou lepší než lékaři. Mají lepší přístup k pacientům i lepší výsledky“, píše kanadský časopis Medical News Today o průzkumu mezi 870 lékaři. I některé skandinávské průzkumy dávají ženám vyšší známky. A žen-lékařek je stále více, ve většině evropských zemí dokonce i o dost víc než mužů. V Česku je žen 21 133 z celkového počtu 38 776 lékařů, což je asi 55 procent, v Dánsku už je to kolem 65 procent. A roste i počet studentek na lékařských fakultách. Jeden z webů českých lékařů tomu říká feminizace medicíny.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
