Ulmannová: V systému mužo-stran jsou ženy jen do počtu

 Rozhovor se Zdeňkou Ulmannovou vedla novinářka Andrea Cerqueirová.

Nejste pro třiceti či čtyřiceti procentní kvóty, ale přímo pro paritu. Proč?

Není logické, aby ženy měly jen třicetiprocentní kvóty, když je nás celá polovina lidstva. Jsou snad ženy a jejich názor jen třicetiprocentně validní?! Člověk je dvoupohlavní druh, a tudíž mluvíme za své zájmy a zájmy svého pohlaví – a druhdy i dětí, tudíž nám logicky přináleží nejméně poloviční zastoupení. A to bez výjimek a bezprecedentně.

Je reálné paritu hned prosadit?

Bylo by to reálné, pokud by si ženy duply, postavily si hlavu a neustupovaly. Což ovšem rozhodně není žádný extremismus ani netolerance či nekultura. Určitý radikalismus – tedy v tom dobrém slova smyslu pohybu kupředu – má v historii jistě nosný pokrokový význam. A ten, kdo není schopen prosazovat své zájmy, a to byť i za cenu jasného, razantního a kritického pojmenovávání faktů, nemůže počítat s tím, že ho – zejména muži – budou brát vážně.

Co vlastně ovlivnilo takový váš názor na postavení žen v politice?

Především skutečnost, že žijeme v brutálně sociopatických konstelacích světa, řízeného doposud muži. Fakta jsou nepopiratelná: plošné týrání žen a dětí ze strany mužů, zneužívání bezbranných, slabších či handicapovaných, vykořisťování ve všech patrech společnosti patriarchálnímu strukturami – to vše jsou natolik závažné negativní jevy, že není možné k nim mlčet nebo jen útrpně přihlížet.

A chtěla byste tedy působit ve vysoké politice?

Tak zvaná vysoká politika je pouze nástroj k tomu, aby v systému parlamentních demokracií člověk, jemuž jde o slušné ideály – a nejen o „koryta a prachy“ – mohl zasahovat do věcí veřejných. Jinak to totiž nelze. Občanská společnost, bohužel, nemá prakticky žádnou sílu ani vliv; to můžeme naprosto zřetelně vidět třeba dnes na případu „radar“. Drtivá většina občanské veřejnosti si zde nepřeje ani radar ani cizí vojenskou přítomnost, přeje si navíc referendum, a přesto lidem není umožněno o tom rozhodovat. Politická reprezentace selhává na celé čáře – komu pak lidé mají věřit?

Komu?

I přesto, že se říká, že politika je neslušné řemeslo a požívá důvěry asi tak jako prostituce, je problematické stáhnout hlavu mezi ramena a tvářit se, že se mne to jako řadové občanky netýká. Ale i politické názory jsou především věcí cti. A rozhodně v politice nemá co pohledávat člověk, který se za rouškou takzvaného „kompromisu“ stává mlčenlivým a loajálním ke špatnosti a nedemokracii. Pokud bych se dostala do vysoké politiky, jistě bych patřila k těm, kteří se nechají raději upálit na hranici, než kvůli hrsti peněz či výhod zradit to, zač bojuje a dýchá celý život. Čest a obyčejnou lidskou hrdost a důstojnost totiž nepřeplatí žádné peníze ani sebebáječnější postavení. Nechat se oslnit falešným leskem takzvané V.I.P. je to nejtrapnější, co může člověka potkat. Vždyť již sám výraz „Very important persons“ hovoří sám za sebe: což může být někdo víc člověkem, než někdo jiný? Nevěřím na velmi důležité osoby – ostatně, hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí... a svět se přesto točí....

Vnímáte v politice něco, čemu se říká ženská solidarita?

Pokud vůbec, tak jen velice chabě – a žel, spíš vyplývající z pokrytectví takzvaného trendly proudu. Formálně se sice rovnost příležitostí považuje za politicky korektní, ale formalizování naopak té skutečné věci spíš škodí, než prospívá, neboť ona papírová rovnost šancí a příležitostí jen na papíře myšlenku solidarity – neděje-li se i v praxi – jen diskredituje a zprofanuje.

Proč jste založila výhradně ženskou stranu?

Jednoduše proto, že v systému politických mužo-stran, kde prakticky celé dění ve straně ovlivňují mužská grémia a ženy jsou tam jen pasivně do počtu a na méně populární práci, není opravdová šance pro ženy se prosadit. Dokonce i v systému vnitrostranických kvót, například formou zipu, jsou ženy v nevýhodném postavení – a to proto, že historicky stále nepožívají takové vážnosti jako hlas „chlapa“. Ženy nejsou soutěživé stejným způsobem, jako muži. To je jakoby se na start postavili v jedné disciplíně a kategorii jak muži, tak ženy. Muži prostě umějí lépe boxovat. Tedy lépe…, spíš surověji a bez jakýchkoliv ohledů na slušnost a fair play. Jsou tvrdí. Zbytečně tvrdí. A dokonce to považují za největší ctnost. Brrr, hrůza! To přece ale není o kultuře a civilizaci. A už vůbec ne o politické kultuře. Muži by měli brát od žen, a především matek, kurzy slušného, zodpovědného a statečného chování. Vždyť být jen účelově tvrdý, neznamená totéž jako být moudrý. Tvrdost je známka mentální slabosti. Tvrdý manažer nemůže být nikdy dobrým manažerem, natož vyjednavačem, už proto, že používat tvrdou pěst místo pochopení, empatie, tolerance a soucitu se slabšími je nejapné. Ženská strana tedy proto, že nechceme bojovat s drsnými chlapy v neférovém souboji, a spoléháme naopak na širokou solidaritu ženského principu.

Máte v politice nějaký ženský vzor? Nemusí být z tuzemska…

Myslím, že za ten nejlepší konec to vzala Bertha Suttnerová, první ženská nositelka Nobelovy ceny za mír. Už proto, že napsala velevýznamný román „ODZBROJTE!“

A které české kolegyně si nejvíc vážíte? A proč?

Mé vzory žen neleží mezi takzvanými vysokými političkami. Ale zato je vidím všude kolem sebe – ve školách, v ordinacích, v prodejnách, v továrnách, v rodinách.... Leckterá z těchto „bezejmenných“ žen by v mnoha vlastnostech či ryzosti charakteru, poctivosti a odvahy se postavit těžkému životu, schovala politiky a političky vůbec do kapsy. Myslím, že každá běžná všední žena ví i bez politiků, jejich prebend a bezočivých výhod, co má v životě dělat, co je správné a důležité. Zná své priority a priority svých dětí nejméně tak dobře, jako je znají politici. A fakt, že ženy umějí hospodařit například s rodinným rozpočtem jako samoživitelky dětí (a to v celé polovině), je také čehosi příznakem. Každý rozpočet – jak ten mikro, tak i makro – má přece svá hlavní kritéria a priority v tom, co je pro život nezbytné a co zbytné. A ženy toto umí velice správně rozlišovat, znají míru hodnot, co je pro udržení druhu potřeba. Mají na to kromě své zodpovědnosti či vzdělání i zdravý instinkt mírumilovnosti. Nemusejí proto podléhat šamanství a klamům různých rádoby ekonomických teorií, podporujících často jen mechanismy zmaru, válek a věčného boje. Vědí, která hodnota je skutečnou hodnotou a která pseudohodnotou. Mají totiž ten svůj žebříček hodnot pro přežití logicky seřazený. A to považuji za politiku. A i proto ženská strana...

Autorka: Andrea CERQUEIROVÁ pro Fórum 50 %, o. s.

Článek vznikl za podpory ESF a státního rozpočtu ČR.

Sdílejte s přáteli