V loňském roce naše organizace Fórum 50 % natočila sérii spotů pod názvem Jituška chce do politiky. Imaginární Jituška prostřednictvím dosti černého humoru výtvarníka Kakalíka
názorně předváděla, jakým překážkám a předsudkům ženy často čelí pří
vstupu do politiky. Například, že se na ženy-političky pohlíží v zásadě
jako na "ty druhé", které přijdou na řadu až tehdy, když muži z různých
důvodů "došli". Kdyby vznikala Jituška až letos, měla by díky obsazování
dnes jmenované vlády arzenál na spot vůbec nejčernější. Jediná žena za
ČSSD se totiž do vlády dostala až poté, co původní kandidát na post
ministra práce a sociálních věcí Petr Krčál odstoupil z důvodu rodinné
tragédie (smrt bratra a vážná nemoc manželky).
Tragédie pana Krčála mne samozřejmě mrzí a touto cestou mu vyjadřuji upřímnou soustrast a podporu v nelehké životní situaci. Zároveň ale nepochybuji o tom, že paní Marksová - Tominová, která byla vybrána místo něj, je vhodnou kandidátkou na tento post. Osobně vítám, že byla jmenována právě ona. Má dlouholeté zkušenosti v sociální oblasti, působila i přímo na MPSV, je loajální členkou ČSSD. Proč ale s touto kvalifikací nebyla v okruhu kandidátů hned od počátku? A jakkoli drsně to bude znít – proč musel napřed někdo zemřít, aby si ČSSD „vzpomněla na ženy“? Jak je možné, že na rozdíl od svých kolegů byla paní Marksová - Tominová vybírána v jakémsi dvoukolovém výběrovém řízení, ve kterém se sešlo hned 5 žen? A mimochodem, všechny velmi kvalifikované. Kde se „najednou“ vzaly, když ČSSD obvykle tvrdí, že „schopné ženy prostě nemáme“?
Odpověď je bohužel zřejmá. Ženy v ČSSD stále nejsou vnímány jako samozřejmá součást politického života (což je koneckonců vidět i pří každých volbách do jejího předsednictva). S tímto problémem se potýkají i jiné strany, u ČSSD je to však o to smutnější, že rovnost žen a mužů je u moderních sociálně demokratických stran jednou ze základních hodnot a priorit. O to více držím paní Marksové - Tominové palce, nebude to mít na problematickém resortu jednoduché. Už nyní je na ni upřena zvýšená pozornost a kvůli svým názorům (jako například, že i otcové by se měli starat o své děti) je médii označována za extremistku.
Abych však byla pro jednou také optimistická :) Z hlediska rovných příležitostí žen a mužů je nová vláda příslibem pozitivních změn. Zasednou v ní nakonec celkem 3 ženy, všechny velmi vzdělané a kvalifikované pro příslušná ministerstva. Jmenovitě se jedná o ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou (ANO), ministryni pro místní rozvoj Věru Jourovou (ANO) a již diskutovanou ministryni práce a sociálních věcí, Michaelu Marksovou - Tominovou (ČSSD). Samozřejmě, 3 ženy ve vládě nejsou žádné velké „terno“, podíváme-li se na paritní vlády např. ve Francii, Švédsku či sousedním Rakousku, nicméně v české kotlině lze toto číslo považovat za úspěch. Fakt, že jsme hluboko pod evropským průměrem (podíl žen ve vládách EU 28 je 27 %), už nás vlastně ani nepřekvapuje…
Příznačné je také to, že všechny tři ministryně jsou skutečnými odbornicemi na témata, kterým se ve vládě budou věnovat. A že právě odbornost byla důvodem jejich jmenování. Totéž nelze tvrdit o části ministrů, kde klíčovým kritériem byla kvalifikace řekněme čistě politická. Osobně mi nejabsurdnější přijde kvalifikace pana Chovance na post ministra vnitra prostřednictvím dvojí zrady… O to víc mě potom štvou ony nářky nad nedostatkem kvalifikovaných žen, které jsou údajně příčinou jejich nízké účasti ve vrcholné politice.
Významným úspěchem je obnovení postu ministra pro lidská práva, menšiny a rovné příležitosti, který bude zastávat Jiří Dienstbier, ale i přístup médií, která zastoupení žen ve vládě sledovala a absenci žen z ČSSD kritizovala. Možné změny k lepšímu naznačuje také koaliční smlouva. Podpora školek i startovacích bytů, zavedení tzv. „náhradního výživného“ pro samoživitelky, důsledné prosazování stejné odměny za stejnou práci, to jsou jen některé z příslibů nové vlády. Jistě, že je něco psáno v koaliční smlouvě ještě neznamená, že to bude také dodrženo (vzpomeňme například, jak Nečasova vláda „nezvyšovala daně“). Ale i to, že se o některých tématech začíná mluvit a je jim věnován prostor v dokumentu tvořícím základ společného vládnutí, je významným posunem. Držme si palce, ať alespoň některé ze slibů přejdou i ve skutečnost.
Autorky: Jana Smiggels Kavková a Marcela Adamusová
Blog publikován 29. 1. 2014 na Dialogu HN
