Třetina skandinávských dětí je po rozvodu ve střídavé péči

Týden u maminky, týden u tatínka. Nebo osm dní na jednom a šest dní na druhém místě. I střídání po dvou týdnech existuje. Počet dní je různý, princip tentýž: dítě má dva domovy a střídá je v intervalech, na kterých se jeho rozvedení rodiče dohodli – někdy s ohledem na přání dítěte samotného, někdy s pomocí úřadu. Důsledek je, že dítě tráví zhruba stejné množství času v každém domově a udržuje si pevné citové pouto jak k matce, tak k otci, kteří v naprosté většině případů mají společná rodičovská práva.

A takovéto uspořádání chválí velká část skandinávských dětí i rodičů, ale také sociologů, psychologů a jiných odborníků. Počet párů, které považují střídavou péči o společné děti za nejlepší model soužití po rozpadu manželství, markantně vzrostl za posledních pár desetiletí. Existují samozřejmě i rodiny, které takovou péči z různých důvodů odmítají. A existují děti, zvláště teenageři, kteří dávají přednost stálému bydlení u jednoho z rodičů. Celkově ale popularita střídavé péče stoupá. Dnes ho praktikuje zhruba každé čtvrté – podle některých údajů dokonce každé třetí – severské dítě. Podobná tendence je patrná i v mnohých jiných částech světa, např. ve Velké Británii, USA či Austrálii.

„Před dvaceti lety byla střídavá péče marginální fenomén. Dnes je to zcela běžný jev“, konstatuje rozsáhlá dánská analýza „Děti v rozdělené péči“ (Børn i deleordning), kterou před čtyřmi lety vydalo Národní vědecké Centrum pro obecné Blaho (SFI). Novější průzkum podobného rozsahu v Dánsku zatím neexistuje, ale stoupající popularitu střídavé péče ve Skandinávii potvrzují i různé jiné zdroje.

Dánská analýza vysvětluje tento trend několika faktory: během posledních desetiletí se výrazně změnily funkce rodičů v rodině, především otce, který se stále více podílí na péči o děti a nechápe se už jen jako hlavní živitel. Posílil i kladný přístup žen k účasti otců na péči a výchově po eventuálním krachu manželství, stejně jako názor, že dítě má právo na blízky kontakt s oběma rodiči, i když ti už spolu nežijí. Střídavá péče ovšem funguje dobře jen v případě, že oba rodiče spolu komunikují a vycházejí si vstříc. Další předpoklad je poměrně krátká vzdálenost mezi oběma domovy a každopádně dostupnost školy a mimoškolních aktivit z obou míst. Velmi důležité je také, jak dále zdůrazňují dánští vědci, aby rodiče naslouchali mínění dětí a pokud možno plnili jejich přání, například o návštěvě u otce během pobytu u matky. Rodiče by rovněž měli být ochotní vyslechnout děti, které navrhují zrušení střídavé péče a chtějí žít trvale u jednoho z rodičů. Podle SFI takovou změnu preferuje až polovina 15-letých.

Obdobné teze figurují i v jiných materiálech – nejen skandinávských – mimo jiné v průzkumu, který v loňském roce provedl Švédský statistický Úřad (SCB). Ten uvádí ještě vyšší číslo než zdroje ze sousedních zemí – střídavě u „mamma“ a „pappa“ žije 35 procent švédských dětí z rozvedených rodin. Před 30 lety to bylo procento. Relativně nejlépe funguje střídavá péče v rodinách s vyšším vzděláním a nadprůměrnými příjmy, konstatuje SCB. Ostatní děti rozvedených párů bydlí většinou u maminek, u tatínka jen každé desáté dítě. U matek má trvalé bydliště ale i naprostá většina dětí ve střídavé péči. Ty sice tráví polovinu času u otce, ovšem adresu mají u matky, která tím pádem získává řadu výhod. Dostává zvýšené státní přídavky na dítě a často i alimenty od otce a navíc se může bez svolení expartnera s dítětem odstěhovat nebo převést ho do jiné školy.

Podobná situace je i v Dánsku a Norsku. Tradiční pojetí matky jako „hlavní pečovatelky“ tedy částečně přežívá i přes výrazný nárůst počtů rozvedených rodičů, kteří volí střídavou péči. Ve všech skandinávských zemích má velká většina matek a otců společná rodičovská práva, ale pokud se nedohodnou na porozvodovém pořádku a nejsou schopni kolem dětí komunikovat, můžou zasáhnout úřady a jednomu z rodičů práva odebrat. Pokud se k soudu dostane nějaký případ kvůli neshodě o trvalém bydlišti dítěte, končí ve více než 90 procentech vítězstvím matky. I tady se stále ještě projevuje tradiční myšlení, ovšem řešení, která téměř automaticky zvýhodňují ženy, narážejí na stále ostřejší kritiku ze strany mužů – nejen rozvedených otců, ale i některých odborníků a politiků. Téma „druhořadých rodičů“, jak si nespokojení otcové říkají, se ve Skandinávii diskutuje často a intenzivně.

Jedna taková debata vzbudila poměrně velkou pozornost vloni v Norsku. Vyvolal ji známý advokát Tore Frellumstad, který do jednoho z hlavních deníků (Dagbladet) napsal úvahu „Bezcenní muži“, v níž napadá „státní politiku rozdělování dětí“ v případech, kdy se partneři nejsou schopni domluvit na střídavé péči. V takové situaci se ocitl i on sám po vlastním rozvodu. Dělal co mohl, aby neskončil jako „otec jen o středách a každý druhý víkend“, tedy jen několik dnů za měsíc. Takový způsob styku s dítětem se využívá stále méně, ovšem úřady k němu mohou přistoupit v případě silných neshod kolem rozvodů. „Jako otec nemáš skoro žádné šance. Oficiálně se hlavně jedná o blaho dítěte, ve skutečnosti se hlavní ohled bere na matku… Všechny osoby, které rozhodovaly během všech jednání, byly ženy. Jak experti v nižších instancích, tak u soudu. Společnost by nikdy neakceptovala, kdyby všude seděli jen muži“, napsal advokát, který nakonec přistoupil na model 60-40 procent.

„Člověk je vlastně nucen přijmout řešení, že dítě bude více času u matky a ty na něj budeš platit. Jinak riskuješ, že soud ti ještě více omezí kontakt s dítětem“, napsal Frellumstad. Krátce poté prohlásila norská ministryně pro práva dětí a rovnost pohlaví, Solveig Horne, že dobře ví o nespokojenosti mnohých otců a jejich pocitu diskriminace v porozvodových řízeních o dětech. Přislíbila pracovat na opatřeních, která povedou k větší rovnoprávnosti rodičů a zdůraznila, že „každé dítě má právo na dobrý kontakt s oběma rodiči“. Znělo to skoro identicky s prohlášením několika dánských politiků, když před pár měsíci v parlamentu diskutovali dosavadní praxi dělení rodičů na A-rodiče a B-rodiče, jak se běžně nazývají zvýhodňované matky kontra otcové. Skoro všechny dánské strany jsou v této otázce výjimečně jednotné a chtějí dosavadní praxi upřednostňování žen radikálně modifikovat. Diskuse probíhala v rámci příprav na plánovanou změnu zákonu o odpovědnosti rodičů.

„Je naprosto nepřijatelné, aby jeden z partnerů měl po rozvodu téměř neomezené právo rozhodovat o bytí dítěte. Oba rodiče by měli mít úplně stejná práva. Nutně musíme eliminovat přežívající pojetí, že matka je ten „nejspravedlivější rodič“, bylo mimo jiné slyšet v parlamentu, kde také zazněl návrh na zpřísnění trestu pro ty rodiče, kteří sabotují kontakt druhého rodiče s dítětem. Mluvily mimochodem převážně poslankyně. Ministr pro sociální záležitosti, Manu Sareen, přislíbil podobně jako jeho norská kolegyně podpořit revizi relevantních zákonů. Ty se v malém Dánsku využívají velmi pilně, neboť rozvodem končí 43 procent manželství. To je jedno z nejvyšších čísel v EU. Česko má ještě o něco vyšší, rozvodem končí zhruba polovina manželství. Do střídavé či společné péče je přitom u nás svěřeno cca 5 % dětí.

O autorce Daně Schmidt 

Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.

Sdílejte s přáteli