Skoro každý pátý dánský kojenec si ráno musí přivstat, i když by možná chtěl spinkat déle. Ale vstát musí, protože maminky/rodiče spěchají do práce a potomky předtím musí odvést do jeslí nebo podobného zařízení, kde se o ně v době jejich nepřítomnosti starají profesionální pečovatelé. Toto se týká 18 procent dánských dětí mladších než jeden rok.
Takový počet jich tráví dny v různých „hlídacích“ zařízeních, v čemž se Dánsko naprosto odlišuje od ostatních skandinávských zemí. Hlavně od Švédska, které má vůbec nejvyšší počet pracujících žen v Evropské unii – celých 73 procent proti průměru 59 procent. V Dánsku pracuje sedm z deseti žen. Ale Švédové mají o dost delší rodičovskou dovolenou – 72,5 týdne proti 52 týdnům v Dánsku – a tím pádem si své malé potomky mohou sami pohlídat déle než jejich sousedé. V Norsku je rodičovská 68 týdnů.
Podle statistik není ve švédských jeslích ani jedno dítě mladší jednoho roku a v norských a finských jsou naprostými výjimkami. Ovšem po prvních narozeninách se situace malých seveřanů a seveřanek markantně mění – sedm z deseti Norů, polovina Švédů a každý třetí Fin začne chodit do jesliček a dalších zařízení buď proto, že se maminky vracejí do práce, nebo proto, že rodiče považují péči v kolektivu za prospěšnější pro vývoj dítěte než např. hlídání babičkou. I mnozí experti říkají, že pobyt v jeslích atd. pozitivně ovlivňuje vývoj jazyka dítěte a také jeho sociálních návyků. Fenomén celodenních babiček je mimochodem ve Skandinávii velmi málo rozšířený.
Dánsko vede suverénně i co se týká dětí nad jeden rok – 86 procent (některé prameny udávají celých 90 procent) z nich tráví svou „pracovní dobu“ v jeslích nebo podobných zařízeních. Velmi rozšířená je tzv. denní péče (dánsky dagpleje), což je hlídání doma u osoby – v naprosté většině je to žena – která může pečovat až o pět dětí. Většinou se ale stará o 3-4 děti ve věku od půlroku do tří let, kdy jdou do školky. Některé děti zůstávají v dagpleje až do začátku školní docházky. V dánských jeslích je v průměru 3,5 dítěte na jednoho dospělého, ve školkách se jeden dospělý stará v průměru o 6 - 7 dětí. Podobně je tomu v ostatních severských zemích. Jak dagpleje, tak jesle, školky a tzv. integrované instituce které pečují o děti různých věkových kategorií, jsou dostupné pro naprostou většinu obyvatelstva. Rodiny s nízkými příjmy, například studující rodiče, dostávají různé slevy a mohou dokonce i získat bezplatné místo.
Ženy na pracovním trhu
Vysoká zaměstnanost žen má zvláště ve Švédsku a v Dánsku dlouhou tradici. V Norsku, které není členem EU, ženy vyšly na pracovní trh později, ale dnes už jich pracuje dokonce o procento víc než ve Švédsku. Ve Finsku je to o pár procent méně než v ostatních skandinávských zemích a výrazně nižší je také počet dětí v jeslích a školkách. Ten je nejnižší v celé Skandinávii.
„Finové mají poněkud tradičnější pohled na postavení ženy a na role matek a otců v rodinách. Finští muži využívají ze všech Skandinávců nejméně možnost vybrat si část rodičovské dovolené, např. Švédové jsou v této oblasti třikrát aktivnější“, komentovala dánská profesorka Anette Borchorst před pár lety analýzu o souvislosti mezi zaměstnaností žen a péči o dítě mimo domov. Profesorka je expertka na genderovou problematiku na univerzitě v severodánském Älborgu. Finská socioložka Annelli Anttonen z univerzity v Tampere v té souvislosti řekla, že velká část Finů v posledních letech stále více zastává názor, že děti do tří let se mají hlídat doma, ale že to nemusí nutně být rodiče nebo prarodiče, kdo se o ně stará od rána do večera. Mohou si na to někoho najmout, na což je možnost dostat finanční příspěvek. Rodičovská dovolená je ve Finsku stejně dlouhá jako v Dánsku, ale 5 z 52 týdnů si musí vybrat otec.
Stoupající vzdělanost žen
Široká, finančně zvládnutelná a dobře fungující síť různých dětských zařízení je jedno z hlavních vysvětlení velkého počtu žen na severských pracovních trzích. Velmi důležitou roli hraje ale také úroveň vzdělání žen. Podle analytiků vysoká zaměstnanost jasně souvisí i se stále se zlepšující vzdělaností žen, které stále častěji zaujímají poměrně vysoké a dobře placené posty.
V Dánsku některé ženy dnes už dokonce vydělávají víc než muži, jak informovala zpráva, kterou Světové ekonomické fórum uveřejnilo v říjnu tohoto roku. Podle tohoto fundovaného materiálu se sice jedná jen o dvouprocentní rozdíl, nicméně je Dánsko jedinou ze 142 zemí, které Fórum zkoumalo, kde tomu tak je.
Týká se to ovšem jen malého počtu vzdělaných žen na štědře honorovaných pozicích. „Obyčejné“ dánské ženy vydělávají kolem 16 procent méně než muži, i když dělají stejnou práci. To je trochu méně než průměr v Evropské unii, který je 16,4 procent a dost méně než českých 22 procent, ale spokojené ženy nejsou, i když platové rozdíly mají mírně klesající tendenci. „Ženy na dánském pracovním trhu dávno předhonily muže co se týká délky vzdělání a tento vývoj pokračuje. Přesto i nadále existuje poměrně velký rozdíl v platech obou pohlaví“, píše Mona Larsen, badatelka z Národního Výzkumného Institutu pro Blahobyt, v článku „Vzdělání ženám nezajistí rovné platové podmínky“.
Stejně nespokojené jsou ženy v ostatních skandinávských zemích, kde se rozdíly podobají těm dánským. Nejlépe si v oblasti genderové rovnosti celkově vede Švédsko, ale i tam ženy stále vydělávají méně než muži. Otázka stejných platů se velmi často objevuje v médiích, v různých veřejných debatách, píšou se o ní diplomové a dizertační práce, diskutuje se u piva, prostě boj pokračuje. Začal už dávno, v Dánsku sociální demokraté navrhli rovné platy už v roce 1888, ale až v roce 1917 vláda vytvořila komisi, která měla prozkoumat a srovnat příjmy žen a mužů. Na naléhání národní organizace žen zasedla v komisi i jedna žena, známá učitelka Thora Pedersen, která své výrazné pedagogické zkušenosti využila k vyjednávání s přítomnými pány. Po delších diskusích se komise dohodla doporučit „stejný plat za stejnou práci“. A v roce 1919 parlament přijal příslušný zákon, ale týkal se jen státních zaměstnanců. Teprve v roce 1960 ratifikovali skandinávské země zákon, který platil všeobecně. A o 37 let později nařídila EU v Amsterodamském traktátu svým členským státům respektovat rovnoprávnost žen a mužů ve všech oblastech, tedy nejen pokud se platu týká.
I někteří muži chtějí rovné šance
Na úplnou rovnoprávnost zatím čeká i Skandinávie, která je přes plno nedostatků ve srovnání s mnoha zeměmi „genderový premiant". Pro Čechy a Češky možná některé formy rovnosti pohlaví vypadají řekněme velmi netradičně nebo překvapivě – např. mladí muži, kteří profesionálně pečují o kojence. V dánských dětských zařízeních pracuje mužů poměrně hodně, letos je to 19 procent zaměstnanců. V jeslích jsou to jen čtyři procenta. Ale brzo jich bude víc. Mnoho mladých mužů má o takovou práci zájem a ministr pro sociální věci, rovnost pohlaví a záležitosti dětí, Manu Sareenm, sám bývalý pedagog, velmi myšlenku podporuje. „Společnost se skládá z poloviny žen a poloviny mužů a to by se mělo odrážet na složení pečovatelů v dětských institucích", říká ministr a mnoho rodičů s nim souhlasí. Jsou ale také tací, kterým se kombinace malé děti a mužští pedagogové nelíbí a kteří se obávají pedofilie. Část jeslí a školek proto zakazuje mužským zaměstnancům např. vyměňovat plenky kojencům nebo pomáhat holčičkám na toaletě. Mnozí to nazývají diskriminací mužů a poukazují jak na domácí zákony, tak na pravidla EU, která jasně vyžaduje rovná práva pro obě pohlaví.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
