Vilmě jsou teprve čtyři roky a už ví, co to je rozpad rodiny. Maminka a tatínek se sice upřímně snažili jí před touto zkušeností uchránit, ale nepodařilo se to, a tak se malá Vilma zařadila mezi 25.000 dánských dětí, které každoročně zažívají rozvod rodičů. Její rodiče se k tomuto kroku definitivně rozhodli po měsíce trvajících diskuzích a řadě pokusů se krachu vyhnout. A holčička už to pochopila, ačkoli rodiče jí to zatím sdělili jen v náznacích. „Viď, že ty a tatínek se už nemáte rádi“, řekla nedávno své mamince.
„Máme se rádi, ale teď už jako kamarádi. To není dost na to, abychom spolu žili. Ale tebe máme oba moc rádi a oba se o tebe budeme starat“, odpověděla maminka Malina, 34letá absolventka kodaňské Filmové školy a sama dítě z rozvedené rodiny s mnohaletou zkušeností se střídavou péčí. Tu teď chce i pro Vilmu, protože tento model soužití po rozpadu rodiny považuje za nejlepší jak pro děti, tak pro rodiče – samozřejmě za předpokladu, že jsou schopni spolupracovat. Její stejně starý expartner a otec Vilmy, Timo, pochází z Finska, kde vyrůstal ve zcela harmonické rodině. S Malinou nikdy nebyli formálně oddání, ale žili spolu několik let a Timo je oficiálně zaregistrován jako otec dítěte a má na něj stejná práva, jako kdyby byl s partnerkou ženatý.
Na střídavou péči pro Vilmu má stejný názor jako Malina. „Oba chceme pro Vilmu to nejlepší, dohodli jsme se smírně a rozumně a já jsem si jistá, že to bude fungovat. Vilma zůstává ve školce, kterou má ráda, to znamená moc pro dítě, které bohužel zažívá takovou změnu v rodinném zázemí“, říká Malina, která přenechala společný byt Timovi a sama si koupila malý domek na okraji Kodaně. V něm právě zařizuje pokojíček pro Vilmu. „Věřím, že střídavou péči budeme zvládat stejně dobře, jako to uměli moji rodiče. Bylo mi sedm, když se rozvedli a dohodli, že se u nich budu střídat vždy po týdnu. Pamatuju si dodnes jasně, jak jsem vždycky v pátek přešla od maminky k tatínkovi nebo naopak a hned se cítila doma tam, kde jsem právě byla. Přešla platí doslova, rodiče bydleli od sebe jen pět minut chůze. A zůstali přáteli. Těmi jsou dodnes“, vypráví Malina, která sama sebe nazývá “dítě, co zažilo šťastný rozvod“.
Vilma to tak blízko mezi svými budoucími domovy mít nebude, ale odstup několika kilometrů není podle rodičů velký problém. Malina si vzpomíná jen na jedno krátké období, kdy se jí k tatínkovi chtělo méně než obvykle. To bylo v době, kdy se otec znovu oženil a jeho ženě se narodila dcera. Malině bylo 14 let a cítila určité obavy, že otec bude dávat přednost své nové rodině. Obavy se naštěstí nikdy nesplnily.
Otec: Většina dětí miluje oba rodiče stejně silně
Malinin nový přítel, Janus, už střídavou péči praktikuje a má s ní dobré zkušenosti. Nejvíc ho těší, že jeho sedmiletý syn Alfred, který velmi plakal, když se před třemi lety dozvěděl o rozvodu rodičů, je dnes veselé a vyrovnané dítě. „Alfred je vždycky rád, když přijde ke mně, ale stejně rád se pak vrací k mamince. A tak to má být. Děti, tedy určitě většina dětí, milují přece oba své rodiče stejně silně a normální rodiče miluji své děti a snaží se pro ně dělat to nejlepší. Při střídavé péči je velmi důležité, aby rodiče spolupracovali a vycházeli si vstříc. Já a moje bývalá žena nemáme nejmenší spory a stejně dobře funguje střídání u řady mých kamarádů. Znám vlastně jen jednu rodinu, kde to vůbec nejde. Bývalí partneři si nevěří a nerespektují se a nejvíc tím trpí jejich malý syn“, říká Janus.
Průzkumy potvrzují úspěšnost
Dobré zkušenosti se střídavou péčí potvrzují i některé průzkumy. „Děti, které žijí ve střídavé péči a tráví zhruba stejnou dobu u matky a u otce, jsou většinou vyrovnanější a spokojenější než jiné děti, které zažily rozvod a s jedním z rodičů mají jen omezený kontakt.“ K tomuto výsledku došli před pár lety badatelé z dánského Národního vědeckého centra pro sociální zabezpečení (SFI) na základě anket mezi 6.000 dětmi ve věku 11-15 let. Jedná se tedy o větší děti, které střídavou péči praktikují už několik let. „Celkový pozitivní obrázek chápeme především jako důsledek dobré komunikace mezi rodiči. Rodiče, kteří se dohodnou na střídavé péči, jsou si zpravidla vědomi toho, že spolupráce je hlavní předpoklad pro pohodu dětí. Většinou se také snaží bydlet blízko od sebe“, říká jedna z expertek, Mai Heide Ottosen. Průzkum současně odhalil psychické problémy u některých dětí, jejichž rozvedení rodiče spolu nekomunikují nebo se dokonce hádají a pomlouvají. A vědci rovněž zdůrazňují, že střídavé péče se i přes dobré zkušenosti mnohých rodin nedá doporučovat jako nejhodnotnější model pro všechny děti.
Rozvod je „normální jev“
Jiný průzkum, který v loni provedli vědci z univerzity v Oslu, konstatuje, že mnoho dnešních teenagerů nese rozchod rodičů snáze, než tomu bylo u předchozí generace, protože rozvody jsou stále více „normální jev“. „Nechceme tvrdit, že rozvod je menší problém než dříve. Ale děti jsou dnes odolnější, protože být z rozvedené rodiny se už nebere jako nějaké stigma. Okolí také už nehledí na takové dítě jako na potencionálně problémového jedince. Být dítětem rozvedených rodičů je dnes podstatně přijatelnější než dřív“, tvrdí věděc Henok Zaratsion.
Rebecca, které je 14 let, chodí do osmé třídy a rozvod rodičů zažila před pěti lety, souhlasí s tezí o „normálnosti“. „V mé třídě je několik dětí, které jsou na tom stejně jako já. A v některých třídách je jich skoro polovina. Nikdy jsem nezažila, že by se mnou někdo jednal jinak než s dětmi z nerozvedených rodin. A sama to také necítím jako nějaký velký problém, i když bych samozřejmě byla mnohem šťastnější, kdybych měla mámu i tátu u sebe každý den. Teď jsem týden u jednoho a další týden u druhého a tak pořád dokola. To je ten nejlepší možný způsob soužití v naší situaci“, říká Rebecca. Její rodiče jsou lékaři, pracují ve stejné nemocnici a bezproblémově komunikují kolem střídavé péče pro Rebeccu a jejího mladšího bratra. I on má několik spolužáků, jejichž rodiče se rozešli. Není divu. V Dánsku se rozvádí 40 procent manželství.
O autorce Daně Schmidt
Články o inspiraci ze Skandinávie pro Vás připravuje novinářka Dana Schmidt. Narodila se v roce 1943 v Praze. Vystudovala FF UK (obor germanistika a bohemistika), v roce 1967 se po sňatku s dánským občanem odstěhovala do Dánska, kde několik let učila češtinu na katedře slavistiky místní univerzity v Aarhusu. Později vystudovala novinařinu na Vysoké škole žurnalistiky (Danmarks Journalisthøjskole). Po většinu své novinářské kariéry pracovala v prestižních novinách Politiken - jednom z hlavních deníků Dánska a Skandinávie vůbec. Po odchodu do důchodu žije v Praze, několik měsíců v roce však tráví v Dánsku se svým synem a vnoučaty. Dodnes se příležitostně věnuje psaní článků.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
