Mgr. Soňa Marková je poslankyní Parlamentu ČR za KSČM a zastupitelkou města Náchod. V roce 1986 absolvovala pedagogickou fakultu v Hradci Králové, aprobace ruský jazyk a dějepis. V letech 1988–2002 vyučovala na základní škole v Náchodě. Od roku 1997 je členkou Ústředního výboru KSČM, v roce 2000 byla zvolena předsedkyní OV KSČM Náchod. V období let 1998–2002 působila v Zastupitelstvu města Náchod. Od roku 2002 je poslankyní Parlamentu ČR, kde působí mimo jiné jako místopředsedkyně Výboru pro zdravotnictví. V roce 2008 kandidovala na funkci předsedkyně KSČM. V rámci KSČM iniciovala vznik Komise žen, která ve straně prosazuje rovné příležitosti mužů a žen. Je rozvedená a má dvě dospělé děti.
O dětství, rodičích a začátku pracovní dráhy
Na úvod bych se zeptala, do jaké rodiny jste se narodila. Co dělali vaši rodiče a z jakého kulturního prostředí pocházíte?
Jsem jedináček, narodila jsem se rodičům, kteří byli na tehdejší dobu spíše starší, protože mamince bylo osmadvacet, když jsem se narodila, a tatínek byl ještě o šest let starší. Hrozně jsem toužila mít sourozence. Jako malá jsem vyprávěla ve školce, že ho budu mít. Učitelky stále čekaly, kdy to bude. Potom už jim to nedalo, takže se ptaly maminky, kdy se to má narodit. Chudák mamka zažívala krušné chvilky. Když se ve školce někomu narodil sourozenec, běžela jsem domů a křičela jsem: „Mami, mami, už je dostali, už ty miminka dostali.“ (směje se) Naši mě samozřejmě oblbovali různým způsobem.
Byla jsem milované dítě, naši se mi maximálně věnovali, jezdili jsme na výlety, na dovolené, měli mě moc rádi. O to horší to potom je, když vás rodiče opustí. Tatínek zemřel už před deseti lety a maminka teď v létě, bylo to pro mě hodně složité. Byli to obyčejní lidé, neměli vzdělání, pocházeli z velmi chudých rodin, ale snažili se mě podporovat v tom, abych studovala. Oba byli státní zaměstnanci. Pracovali jako úředníci na odboru národní bezpečnosti. Já jsem odmalička chtěla být učitelka, takže jsem věděla, že musím jít na vysokou. Naši mě podporovali ve všem, co jsem dělala, ať to bylo plavání nebo výtvarná výchova. Vždycky mi jen říkali: „Dělej si, co chceš, ale dělej to pořádně.“
Vždycky jsem se zajímala o práci s dětmi. Nejenom že jsem závodně plavala, ale od patnácti let jsem učila plavat děti, navštěvovala jsem trenérskou a cvičitelskou třídu. Jezdila jsem tehdy každý rok také jako instruktorka na tábory, vedla jsem pionýrský oddíl nebo jsem pracovala ve Svazu mládeže, s čímž byla tehdy spojena spousta kulturních a sportovních aktivit.
Na vysoké škole jsem studovala kombinaci ruský jazyk-dějepis, tím pádem jsem se dostala i na půlroční stáž do tehdejšího Sovětského svazu, do Volgogradu. Jazyk se nejlépe učí tam, kde jsou rodilí mluvčí. Měla jsem ale trochu problém s uplatněním po roce 1989. Učila jsem jen dva roky, do roku 89, potom jsem šla na druhou mateřskou. První dítě jsem měla už za studia. Když jsem se vrátila z mateřské, musela jsem se přeorientovat. Učila jsem pak především dějepis a společenské vědy a okrajově ještě německý jazyk. Nejraději jsem měla dějepis. Ráda jsem s dětmi pracovala na různých projektech, jezdila jsem s nimi na školy v přírodě a na všelijaké exkurze. Snažila jsem se, abych dějepis skutečně učila tak, jak si to přál Komenský.
Školu jsem ukončila v roce 86, syn se narodil v roce 85. Od roku 87 jsem začala učit a učila jsem až do roku 89, kdy se mi narodila dcera. Tehdy jsme žili v Hradci Králové. Pak jsme se přestěhovali do Náchoda. Tam sice byly střední školy, ale tehdy bylo celkem obtížné získat práci. Učila jsem na druhém stupni základní školy. Byla to pestrá směs dětí, od nadaných až po ty méně nadané. V každé třídě byli i romští žáci, protože v té lokalitě žilo hodně Romů. Většina mých kolegyň byla o mnoho starší než já. Byl to opravdu vybraný kolektiv. Ředitel dbal na to, aby jeho učitelé byli kvalitní, sám si je vybíral na pedagogických fakultách nebo podle referencí. Na této škole jsem učila až do chvíle, než jsem šla do Poslanecké sněmovny. Měla výborné renomé, patřila k nejlepším na okrese.
Dělali jsme svou práci rádi. Velká část této práce vlastně ani nebyla zaplacená, všechny ty exkurze, výlety a pobyty, ale my jsme to dělali rádi, protože učitelské povolání je poslání. Dříve byla tato práce společensky uznávaná, nyní se bohužel často stává, že učitel je v celém procesu vlastně ten poslední. Ředitel se musí klanět před starosty, před zřizovateli, aby dostal potřebné dotace. Pak tam jsou rodiče, kteří si myslí, že když sponzorují školu, mohou mluvit učitelům do práce. Vidím, že situace učitelů a učitelek dnes není úplně jednoduchá a jejich společenské a finanční uznání je skutečně velmi malé.
Je zajímavé, že zatímco lékaři si dovedou vydobýt pozornost a nátlakovým způsobem se domoci zvýšení mezd, učitelé toho nejsou schopni…
Nemají takové zbraně, jako mají zdravotníci. Protože když nenaučíte dítě, kdy byla bitva na Bílé hoře, dá se bez toho žít. Ale když lidem přestanete poskytovat péči, je to silný argument. Zatímco svého života a zdraví si většinou ceníme, u vzdělání to tak často není. Řada lidí, hlavně ti s nízkým vzděláním, si význam vzdělání za celý život vůbec neuvědomí. Vzpomínám si, jak u nás kdysi probíhaly stávky ve školství. Tehdejší předseda odborů to naplánoval takovým stylem, že stávky byly řetězové, to znamená, že na sebe navazovaly. Stávkovali jsme vždy pouze hodinu, přitom jsme ale byli ve třídách, jen jsme neučili látku, kterou jsme měli učit. Rodiče to tedy nijak nezasáhlo. Média ale začala živit názor, že učitelé nic nedělají, mají prázdniny a ještě k tomu se jim nechce pracovat a teď způsobují problémy rodičům, kteří nemají děti kam dát, takže co by vlastně ještě chtěli. Pro nás to dopadlo tak, že stávky vlastně zasáhly jen nás učitele. Byli jsme ve třídách, hlídali jsme děti, ale tu hodinu jsme měli neplacenou, protože když stávkujete, nemáte to hrazeno. Práci s dětmi ocení jenom ten, kdo s nimi někdy dělal. Nikdo jiný to nedokáže.
Mohly bychom se vrátit k vaší profesní dráze? Jak se dále odvíjela?
Od roku 89 do roku 91 jsem byla na mateřské s dcerou. Pak šla do jeslí a já jsem se vrátila do školy, kde jsem byla až do roku 2002. Tehdy to bylo hodně náročné, protože dcera šla do jeslí a syn do školy. Jsou od sebe čtyři roky. Po mateřské jsem nastoupila rovnou do pozice třídní učitelky. K tomu jsem začala trénovat děti v plavání. A postupně jsem se začala angažovat i politicky.
O vstupu do politiky a politické dráze
Jak jste se dostala k politice?
Vstoupila jsem do KSČ už na vysoké škole. Tehdy jsem pracovala v základní organizaci bez jakékoliv funkce. Můj manžel byl voják z povolání, museli jsme se kvůli jeho práci stěhovat. Tehdy jsme v Náchodě dostali byt. Byl ale problém, že jsme byli oba odjinud, takže jsme tam nikoho neznali. V té době jsem měla rok a půl starého syna, chvíli jsem s ním zůstala doma, ale potom jsem zjistila, že jak jsem si zvykla pečovat o dítě při studiu, být doma mi úplně nevyhovovalo. Najednou jsem byla doma s dítětem v místě, které vůbec neznám, manžel přišel domů jednou za čas…
On nechodil každý večer domů?
Měli různé služby a pohotovosti, takže ne vždycky přišel domů. A když už přišel domů, byl unaven, protože na ně byly kladeny v armádě velmi vysoké nároky. První půlrok byl tedy náročný. Rozhodla jsem se, že začnu učit. Tehdy nebyl problém mít jesle, školku. To byla automatická věc. Manžel byl většinou pryč, takže péče o děti byla vlastně celá na mně. Nepravidelnost jeho služeb a různé výjezdy po republice znamenaly, že jsem si nemohla nic naplánovat – sice slíbil, že bude hlídat, ale potom nemohl, protože byl na opačném konci republiky. Nicméně přesto jsem byla šťastná.
S politikou to bylo tak, že jsem pracovala v základní organizaci, potom jsem byla zvolena za okres Náchod do nejvyššího stranického orgánu – to bylo všechno až po listopadu 89. Stala jsem se místopředsedkyní našeho okresního výboru. Následně, myslím, že od roku 2000, jsem pak byla zvolena neuvolněnou předsedkyní našeho okresního výboru. Nebyla jsem tedy placenou funkcionářkou. K tomu jsem za naši stranu kandidovala i do zastupitelstva města Náchoda, takže od roku 98 jsem v zastupitelstvu.
K naší straně tu skutečně nebyly přátelské postoje, ale přesto jsem ve škole nikdy neměla problém ani s rodiči, ani s žáky a ani s kolegy. V souvislosti s mojí kandidaturou v komunálních volbách v roce 1998 jsem dostala nabídku na kandidaturu do Poslanecké sněmovny, ale protože byly děti v té době ještě malé, odmítla jsem to. Nabídku kandidovat jsem pak přijala až v roce 2002. To byly děti stále ještě ve věku, kdy maminku potřebovaly, ale už byly dost samostatné. Terezka byla v sedmé třídě a Venda byl už na střední škole. A změnila se i moje rodinná situace v tom, že jsme si s manželem už tolik nerozuměli a směřovali jsme k rozvodu. Nicméně v době, kdy jsem nastupovala politickou dráhu, jsem jeho podporu ještě měla a všechno jsem dělala po dohodě s ním.
V té době se rozhodl, že v armádě skončí jako voják a bude tam pracovat jen jako občanský zaměstnanec – to kvůli tomu, že jsem se tak exponovala a šla jsem do Poslanecké sněmovny. Nabyl dojmu, že moje politická kariéra by mohla škodit jeho kariéře v armádě. V roce 2005 jsme se pak rozvedli. Nicméně nebylo to jednoduché, protože nesplnil úlohu, kterou slíbil, že zastane.
Měli jste nějakou dohodu?
Ano, dohodli jsme se, že na sebe vezme péči o rodinu, protože do té doby jsem vlastně rodinu držela jen já, on kvůli službám skoro nebyl doma. Když bylo jasné, že budu velkou část týdne trávit mimo Náchod nebo budu mít nějaké další pracovní povinnosti, bylo třeba, aby převzal určité role. To se ale úplně nezadařilo, povinnosti, jako třeba péče o domácnost, přešly spíše na děti. On svou roli sehrál v tom, že si našel mladší ženu, se kterou má teď novou rodinu. Takže moje děti mají dvě malé sestřičky a k tomu jsem jim pořídila ještě jednu sestřičku – adoptovala jsem si na dálku holčičku v Africe.
Myslíte si, že váš vstup do vysoké politiky v roce 2002 byl důvodem k vašemu rozvodu? Že například znamenal pro partnerství nějaké problémy, které v něm předtím nebyly?
Ne, myslím si, že to byl spíše katalyzátor… Rozvedli jsme se po dvaceti letech s tím, že zhruba půlka manželství už nebyla taková, jak si každá z nás vysní na začátku. Můj vstup do politiky nebyl příčinou, jenom vše urychlil. Nebylo to jednoduché, ale moje angažmá v politice mi pomohlo se přes to přenést a znovuzískat určité sebevědomí i prostředky, abych mohla zajistit sebe a svoje děti po rozvodu. Dříve jsem k tomu nenašla dostatek odvahy, ale tohle mi paradoxně pomohlo.
Jak se to stane, že dostanete nabídku kandidovat do Poslanecké sněmovny na volitelné pozici?
Byla jsem jako zástupkyně okresu Náchod v ústředním výboru. To je mezi sjezdy nejvyšší rozhodovací orgán naší strany. Pokud jste v pozici místopředsedkyně nebo předsedkyně okresního výboru, samozřejmě o vás vědí i na krajské úrovni, která potom sestavuje kandidátky. Když vidí mladého člověka (tehdy v roce 2002 mi bylo devětatřicet), který má své názory a zkušenosti s komunální politikou, je to pro ně ideální kandidát pro oslovení. Každá politická strana po vás sáhne, protože máte ideální věk, máte zkušenosti a jako učitelka nebo třeba lékař máte povolání, které zaručuje, že vás lidé znají. U učitelů je navíc ta výhoda, že umí mluvit a že se umí učit. Naše politická strana je také specifická v tom, že nemá mnoho lidí, kteří by byli tímto způsobem použitelní. Máme hodně starou členskou základnu, která stále stárne a zmenšuje se, takže kandidátů na oslovení není příliš mnoho.
Roli hraje i to, že spojení s naší stranou může pořád ještě znamenat, že přijdete o práci, že vás budou ostrakizovat ve společnosti, že vám budou dělat problémy. Abyste mohla kandidovat za naši politickou stranu nebo pro ni pracovat, musíte mít určitou dávku odvahy. Nebylo to jednoduché. Do té doby, než jsem kývla na nabídku participovat ve volbách do Sněmovny, jsem neměla žádný problém, ale od chvíle, kdy se před volbami objevily po městě moje plakáty s nápisem KSČM, to začalo být hodně složité. Všechny plakáty byly potrhané, pomalované, počmárané, vulgární. Můj syn se kvůli urážkám pral ve škole s klukama, Terezka chodila s pláčem domů, protože jí děti ve škole nadávaly.
Určitá nedůvěra a ostrakizace stále trvá. Děti se s tím pořád musí vyrovnávat, včetně faktu, že maminka je poslankyně. Je to jako v tom vtipu, kdy se paní učitelka ptá dětí, co dělají jejich rodiče, a Pepíček říká: „Můj tatínek je pornoherec.“ Paní učitelka je z toho úplně špatná. Po hodině jde za ním a ptá se: „Pepíčku, to je tvůj tatínek opravdu pornoherec?“ A on na to: „Ne, on je poslanec, ale my se za to doma všichni stydíme.“ Takže asi tak to je.
Děti sice neříkají, že jsem pornoherečka, ale snaží se zatloukat, jak jen to jde. Mě to neuráží, rozumím tomu. Ani já, třeba když jedeme s dcerou na dovolenou, nikde neprozrazuju, kdo jsem, je to tak mnohem jednodušší.
Proč jste se vůbec rozhodla jít do KSČM a aktivně se angažovat v politice?
Moje rozhodnutí vstoupit do KSČM automaticky vyplynulo z toho, že moji rodiče byli dlouholetí členové KSČ. Byli to obyčejní, prostí lidé, neměli žádné majetky, pocházeli z velmi chudých poměrů. Tatínek se narodil v roce 1929 a mamka v roce 1935. Poválečná republika, ta nová společnost jim dala šanci vymanit se z chudoby. Když pocházíte z chudé vesnické rodiny z osmi dětí, příliš šancí asi nemáte. Nová doba jim přinesla možnost uplatnění, slušnou práci za dobré peníze. Naši vstoupili do strany po válce. Pomáhali budovat republiku. Kromě své práce ještě chodili na brigády. Brali to jako součást svého života, jako způsob boje za spravedlivé ideály. Doopravdy tomu věřili, byli pro mě vzorem.
Do strany jsem vstoupila na vysoké škole, byla jsem zvyklá být aktivní a pracovat. Takovou tu angažovanost, vědomí, že má člověk nezištně pomáhat druhým, mi vštípili rodiče. Byla jsem na ně pyšná, vážila jsem si jich a tak to zůstalo po celý život. A pak přišly ty nabídky. Jak už jsem říkala, byla jsem ideální typ.
Ve volbách v roce 2002 jsem měla motto: „Lepší je zapálit malou svíčku, než jen sedět a nadávat na tmu.“ Je to čínské přísloví, ale je to také moje osobní heslo, kterým se řídím. Právě proto jsem nabídku vždycky přijala. Když má člověk šanci alespoň něco málo změnit a ovlivnit, měl by to zkusit. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale o tohle jsem se ve své práci vždycky snažila.
Jak vám vstup do vysoké politiky změnil život?
Myslím si, že svým způsobem hodně, a zároveň vůbec. Zůstali mi všichni přátelé a kamarádi, které jsem do té doby měla. A to i přesto, že řada z nich rozhodně nesdílí mé politické přesvědčení. Co se týká mých spolupracovníků ve škole, většina mi úspěch přála. Představte si, že před volbami v roce 2002 za mnou chodili rodiče mých žáků a říkali: „Paní učitelko, víte, co dělají naše děti? Přemlouvají nás, abychom vás nevolili, protože nechtějí, abyste odešla ze školy. Ale nebojte se, my vás stejně budem volit, protože si myslíme, že tam budete na správném místě.“
Takže na jednu stranu se toho moc nezměnilo, protože mi zůstali přátelé, kamarádi, a doufám, že jsem zůstala stejná i já. Na druhou stranu to je samozřejmě velká oběť ve smyslu změny způsobu života. Najednou člověk musí dojíždět, je trochu známý, takže musí počítat s tím, že ho osloví novináři, musí si dávat pozor, jak se projevuje na veřejnosti, musí dbát na to, jak vystupuje. I když to jsem jako učitelka musela také.
Vysoké politice jsem vděčná za možnosti setkat se s lidmi, se kterými bych se jinak nikdy nesešla, neměla bych šanci. Získala jsem mezi nimi za tu dobu několik přátel. Díky tomu jsem celou dobu optimistická, nepodléhala jsem nikdy „blbé náladě“. Jezdila jsem po dětských domovech, domovech důchodců, školách, zdravotnických zařízeních a všude jsem nacházela úžasné lidi, kteří dělali víc, než byla jejich povinnost. Druhé plus je, že mi to umožnilo cestovat a poznat země a jejich kulturu. A v neposlední řadě mi to dalo možnost skutečně něco měnit, byť v omezené míře. Problém je ten, že naše politická strana je stále v opozici, kde téměř nemáte šanci něco významného prosadit. Musíte se naučit, že když za vámi přijdou lidé, kteří něco chtějí, navedete je na někoho z vládní koalice a potom jejich věc podpoříte.
O ženách v politice
Jaké to je působit jako žena v tak výsostně mužské profesi? Setkala jste se třeba někdy s diskriminací?
Byla to velká změna, protože jsem šla z ženského kolektivu do mužského. Ale už před tím, než jsem se dostala do Parlamentu, jsem se v politice setkávala spíše s muži, takže to pro mě nic výjimečného nebylo. S žádnou diskriminací jsem se nesetkala, spíš naopak. Myslím si, že nabídky kandidovat přicházely od mužů, protože právě muži jsou většinou v rozhodovacích stranických funkcích. Možná jsem ovšem nesplnila očekávání v tom, že jsem nikdy nebyla pouze „na ozdobu“, vždycky jsem se snažila být jejich rovnocennou partnerkou.
Myslíte, že muži očekávají od žen v politice, že budou držet ústa a krok?
Obávám se, že mnozí ano. Pořád tu vládne stereotyp, že když se sejde nějaká skupina, kde jsou samí muži a jedna žena, která jim je postavená naroveň, automaticky se očekává, že žena půjde a uvaří všem kávu. Automaticky se také očekává, že ženy ponesou ta „měkká“ témata jako děti, rodina, zdravotnictví, školství a podobně, nepředpokládá se, že by se věnovaly rozpočtům, armádě, bezpečnosti nebo průmyslu. My samy často vidíme jako něco normálního, že když máme jednání, přineseme napečené buchty a uvaříme kafe. Ne že bych jim tu kávu někdy neuvařila, ale zrovna tak často si ji nechám uvařit já od nich.
Celých těch dvanáct let, co jsem v nejvyšší politice, se snažím rovné příležitosti prosazovat v naší politické straně. Když jsem s tím tématem poprvé vystoupila na jednání našeho nejvyššího stranického orgánu, vzbudilo to naprosté zděšení. Představte si, že na tom fóru domluvíte a nastane hrobové ticho. Chvíli hrobové ticho – a potom se ozve z dálky frenetický potlesk jednoho, který to úplně neunesl. A když se pak po skončení jednání lidi rozcházejí, chodí za vámi muži a nabízejí vám v žertu sex, protože mají pocit, že ženy, které otevírají tato témata, jsou zřejmě sexuálně neukojené, sufražetky, modré punčochy atd.
O kvótách pro ženy v politice a bariérách jejich uplatnění
O čem konkrétně jste tehdy mluvila?
Snažila jsem se od začátku, abychom měli jakýsi druh kvót pro sestavování kandidátek, abychom ženy dávali na volitelná místa, což se mi postupně podařilo ve straně prosadit. Nemáme povinnou kvótu, ale máme dobrovolné doporučení, které je součástí všech našich materiálů pro sestavování kandidátek, aby byl na prvních dvou místech zip a na dalších třech místech vždycky jeden člověk opačného pohlaví. Týká se to sestavování kandidátek na všech úrovních.
Na minulém sjezdu se mi podařilo iniciovat vznik Komise žen při ÚV KSČM, která má být oficiálním orgánem, prosazujícím rovné příležitosti žen a mužů ve straně. Komise žen soustavně tlačí na to, aby se kvótní doporučení změnilo na povinnost. Je to samozřejmě velmi složité, nicméně díky tomu, že dvanáct let soustavně působím v tomto směru v nejvyšším vedení, jsou už tato témata přijímána mnohem lépe. Jako strana máme nejvíce žen v poslaneckém klubu a v minulých volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 jsme měli dokonce ve dvou krajích na prvních dvou místech ženy. Důvodem kvót je dosažení vyváženosti. Já vždycky kolegům v žertu říkám: „Jednou budete, chlapi, tu kvótu potřebovat sami pro sebe!“ (směje se)
Druhá věc je, že se snažím používat genderově korektní jazyk. Prosazujeme to i do všech materiálů, teď jsme třeba udělali genderovou úpravu stanov. Už jsem to tu i pár lidí naučila. Předseda poslaneckého klubu nikdy nezapomene říct „poslanci a poslankyně“. (směje se)
Ještě se vrátím k té diskriminaci: já jsem žádnou nezažila, ale jsem člověk, který si opravdu dokáže říct. Problém je i v tom, že genderová témata nejsou oblíbená, zvláště pak u mužů, protože jejich prosazování vede k tomu, že jim bereme ty „jejich“ posty. Ve straně si s takovými tématy popularitu člověk nezíská. Ale mně nejde o popularitu, mně jde o to, že jestliže nás je v populaci polovina, jestliže jsme stejně vzdělané, stejně pracovité, máme stejné schopnosti, měly bychom mít i tu plus mínus polovinu rozhodovacích pozic. Ať už je to na úrovni strany, na úrovni celé společnosti, nebo v konkrétních profesích.
Zajímalo by mě, zda jsou kvóty ve vaší straně naplňovány, i když fungují na dobrovolné bázi.
V rozhodovacích pozicích ve straně je samozřejmě více mužů. Máme u nás dva kraje, které se vymykají těmto doporučením a neakceptují je téměř vůbec, a to je Olomoucký kraj a Karlovarský kraj. A souvisí to s lidmi, kteří tam na důležitých pozicích dlouhodobě pracují. Snažíme se to v Komisi žen měnit. Pořádáme různé semináře a mentoringové programy, abychom ženy, členky a sympatizantky (ale i muže) vzdělávaly a abychom je podpořily.
Pozoruju přitom velkou změnu v tom, jak jsou genderová témata u nás ve straně přijímána. Před třemi lety byl sjezd a já jsem tam vystoupila s tím, že bychom měli ustavit Komisi žen. Sice to tehdy vzbudilo poprask, ale už to nevyvolalo tak dramatické odezvy jako moje první vystoupení a nakonec byl návrh schválen. Když dnes vystoupím na jednání ústředního výboru s genderovým tématem, je to bráno jako normální věc. Ještě se mi ale nepodařilo, aby ty ženy, které už se do určitých pozic za naši politickou stranu dostaly, genderovou politiku také podporovaly. To je bohužel naprosto výjimečné. Z našich poslankyň je to tak jedna, maximálně dvě, a co se týká vedení politické strany, v těchto pozicích se bohužel ženy (na rozdíl od mužů) vzájemně nepodporují. Mají zřejmě strach, že by přišly o své postavení. Když se dnes chce žena dostat do nějaké takovéto pozice, musí mít hodně mužských vlastností, jinak by neuspěla. Ženy se bojí, aby je jiné ženy neohrozily. Druhá věc je, že genderová témata opravdu nejsou populární, což hraje roli, pokud myslíte na budoucí volby. Na rozdíl třeba od tématu zdravotnictví.
Často používaným argumentem proti kvótám je i to, že politické strany nemají dost schopných žen ve svých řadách. Co byste na to řekla?
Každá politická strana a společnost obecně má stejně schopných žen jako schopných mužů a stejně neschopných žen jako neschopných mužů. Používám jednu úžasnou definici demokracie, kterou jsem slyšela kdysi na nějakém genderovém semináři, a sice že demokracie nastane tehdy, až v Poslanecké sněmovně bude stejné procento hloupých žen, jako je tam hloupých mužů. To podle mě přesně odpovídá. Myslím, že ženy jsou stejně schopné a stejně neschopné jako muži.
A upřímně řečeno, mě vždycky hrozně baví, když mi někdo řekne po nějakém hloupém vystoupení ženy v Poslanecké sněmovně: „Vidíš to? To je důvod, proč já nepodporuju ženy v politice – podívej se, jak je blbá.“ Já na to říkám: „Teď jsme tady tři hodiny poslouchali úplně stejně hloupá vystoupení mužů. Říká snad někdo, že proto muži nepatří do politiky?“ Na to samozřejmě žádný argument není! Šikovných žen máme v politické straně i ve společnosti dostatek, jen nedostávají příležitosti.
Muži si zdvojují funkce – někdo je hejtman a zároveň je poslanec. Co udělala Milada Emmerová v momentě, kdy byla zvolena poslankyní? Okamžitě se vzdala funkce hejtmanky. Ženy mají více sebereflexe v tom, že zvažují, jestli zvládnou obě funkce, protože chtějí práci dělat pořádně. Muž nikdy neřekne: „Já to nezvládnu.“ A v tom je náš hendikep. Muži vůbec nepřemýšlejí o tom, že by něco nezvládli. Takže dneska jsou muži, kteří mají více funkcí než japonská kalkulačka. (směje se)
Dalším problémem je samozřejmě kombinace politiky a profese s rodinným životem, podmínky pro ni u nás nejsou dobře nastavené. Chybí tu větší podpora žen. Částečně si to zhoršujeme samy, protože naše maminky nevychovaly muže k tomu, aby se rovnocenně stavěli k péči o domácnost a o děti. Myslíme si, že to dokážeme samy nejlíp a že chlap by to tak dobře nezvládl. A potom chybí služby pro rodiče – jesle, školky, flexibilní úvazky, sdílené úvazky, home office, prostě všechny tyhle věci, které jsou v zahraničí běžné. Formálně sice máme rovnoprávnost, ale v podstatě tady rovnost není, protože tomu brání nejen věci, které jsem teď zmiňovala, ale také všechny ty předsudky a mýty namířené vůči ženám.
Počítá se ve vysoké politice třeba s tím, že poslanci a poslankyně mají malé děti, o které je potřeba se postarat, nebo že mají pečovatelské povinnosti vůči starším rodičům?
S tím se tady nepočítá, ale to je skoro všude stejné. Vezměte si, že dnes po vás už od středních manažerských pozic chtějí, abyste pracovala od nevidím do nevidím, a vůbec se neohlížejí na to, jestli máte děti nebo jestli máte rodiče, o které se musíte starat. Takže to bohužel není problém jenom v Poslanecké sněmovně. Máme tady maminky, které mají úplně malé děti. Můžete mít děti tady s sebou, případně máte nějakou chůvu nebo manžela, který se o děti postará. Podle mě je problém v momentě, kdy děti musí do školy, kdy mají nějaké povinnosti a kdy je prostě musíte někde zakotvit. Rozhodně by ale nebylo od věci, kdyby tady v Poslanecké sněmovně byly nějaké mikrojesle nebo mikroškolka.
O kandidatuře na předsedkyni strany a výzvách
V roce 2008 jste kandidovala na post předsedkyně strany a neuspěla jste. Jak to reflektujete? Je KSČM podle vás vůbec zralá na to, aby měla ženu ve svém čele?
Myslím si, že důvodů neúspěchu bylo více. Byl to takový pokus nabídnout něco jiného, než jsme tu vždycky měli – v čele politické strany jsme měli vždycky muže. Taky asi do určité míry hraje roli tradice. Částečně to pak bylo i tím, že nominace procházejí složitým vyjednáváním podpory pro kandidáty a rok dopředu (nebo i více let) se přemýšlí, kdo bude stát v čele. Tenhle proces jsem možná trochu podcenila.
Bylo asi potřeba udělat pro to více. Objet republiku, získat podporu v regionech. Spíš to byl takový pokus, neměla jsem dostatečné zázemí, které člověk musí mít, aby mohl na takovou funkci kandidovat. Nemyslím si ale, že by naše strana nebyla připravena mít v čele ženu. Jde spíše o to, že stát se předsedou nebo předsedkyní takové politické strany nejde tak, že vám jeden den někdo dá nominaci (nebylo to tak, že bych se já sama přihlásila, byla jsem nominována jedním krajem), ale je to otázka dlouhodobých příprav. Pro mě to byla spíš zkušenost. Vzala jsem si z toho, že to není funkce pro mě. Neplánuji, že bych se ještě nějaké takové volby v budoucnosti zúčastnila.
Jaké jsou podle vás největší problémy žen v České republice, co jim brání v dosažení faktické rovnoprávnosti?
V tuhle chvíli je zcela jasné, že pouhým přirozeným vývojem se nám faktické rovnoprávnosti nedostane. Pokud se zaměřím na ženy v politice, přirozenou cestou by k tomu mohlo dojít tak za sto, sto padesát let. Nevěřím, že by to mohlo být dřív, pokud pro to něco neuděláme. To znamená, že v tuto chvíli je potřeba, abychom přijali alespoň na dočasnou dobu zákon, který ženy do politiky fakticky dostane. Je třeba prosadit zipový zákon a zároveň sankcionovat strany, které ho nedodrží. To je podle mě věc, kterou bychom mohli udělat, s tím, že se toto opatření stanoví jako dočasné a později bude možné ho zrušit, protože už nebude potřeba.
Za druhé je samozřejmě třeba na faktické rovnoprávnosti pracovat. Ženy už jsou v tuto chvíli vzdělané, mají schopnosti, koneckonců v mnoha oborech je dnes více vzdělaných žen než mužů, takže v tom není problém. Je proto potřeba pracovat na zvyšování sebevědomí žen, a to výchovou už těch nejmenších. Počínaje tím, že ve slabikáři nebude „máma mele maso a táta čte noviny“, přes to, že budeme hlídat, aby byla média genderově korektní (protože to rozhodně nejsou), až po vytváření opatření ve prospěch slaďování rodinného a profesního života.
Problémů, které je třeba řešit, je velké množství. Ženy mají nižší platy, pak i nižší důchody a feminizace chudoby rozhodně není pojem, který by si někdo vymyslel, to je bohužel realita. Je dobře, že už i prostřednictvím Fóra 50 % se o některých věcech mluví. U mnohých lidí se už způsob myšlení změnil. Ale je to otázka dlouhodobého procesu, výchovy, osvěty. Na druhé straně některé věci jdou udělat hned, ale my k nim nemáme ještě dostatečnou odvahu. Je potřeba, abychom tu odvahu našli.
Rozhovor proběhl v říjnu 2015.
Rozhovor připravila Marta Vohlídalová.
