Narodila se v Třinci, kde dodnes žije. Vystudovala Cyrilometodějskou teologickou fakultu na univerzitě Palackého v Olomouci, obor křesťanská výchova. Několik let také vyučovala náboženství na základních školách v Třinci a okolí. Dále absolvovala obory charitativní a sociální práce na Vyšší odborné škole sociální Olomouc. Od roku 2004 působila ve Slezské diakonii v poradně pro oběti domácího násilí, kde později tuto poradnu sama vedla. Dále zde pracovala i v sociálně aktivizačních službách pro rodiny s dětmi. V roce 2009 vstoupila do politiky a stala se členkou KDU-ČSL, o rok později byla zvolena v komunálních volbách do zastupitelstva města Třince. V roce 2014 svůj mandát obhájila. V roce 2013 kandidovala ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kdy se umístila jako 1. náhradník. Po odchodu kolegy T. Podivínského z místa poslance jej v Poslanecké sněmovně nahradila, a to od prosince 2014. Mgr. Pavla Golasowská je vdaná a má šest dětí a čtyři vnoučata.
O studiu a o práci v poradně pro oběti domácího násilí
Na úvod bych vás požádala, zda byste mi mohla vyprávět o tom, odkud jste a co jste vystudovala.
Pocházím z Třince, kde dodnes bydlíme s manželem. Máme spolu šest dětí a čtyři vnoučata. Vdávala jsem se z dnešního pohledu velmi brzo, a to ve svých jednadvaceti letech. Protože máme tolik dětí, byla jsem s nimi celkem osmnáct let doma. Když jsem byla doma, tak jsem měla pocit, že můj život je hodně stereotypní, a tak jsem ho chtěla nějak zpestřit. Proto jsem začala dálkově studovat teologickou fakultu Univerzity Packého v Olomouci, obor křesťanská výchova. Poté jsem pár let učila náboženskou výchovu na základních školách. Jenomže jsem otěhotněla, takže bylo po pracovních plánech, a do pracovního procesu jsem se naplno zařadila až v roce 2004, kdy jsem začala pracovat ve Slezské diakonii, která poskytuje širokou paletu sociálních služeb. Nastoupila jsem do nově otevřené poradny pro oběti domácího násilí, kterou jsem vedla. V průběhu těch let mi ještě přibyly starosti o další služby, jako jsou sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a program pro pěstounské rodiny. Navíc jsem při práci začala studovat vyšší odbornou školu se zaměřením na charitativní a sociální práci.
Co vás motivovalo k výběru těchto studijních oborů?
Já jsem křesťanka a mám ráda malé děti, takže to pro mě byla motivace pro studium na teologické fakultě. Když jsem začala učit, tak jsem měla jen malý úvazek, takže mě to nijak neomezovalo. Ale to samotné učení nebo příprava na hodiny pro mě byla zpestřením každodenního života. A ke studiu na druhé škole mě motivovala má práce vedoucí poradny ve Slezské diakonii, protože jsem vedla tým lidí, kteří to vzdělání měli a já ne. Uvědomila jsem si, že mi vzdělání v této oblasti hodně chybí, především teoretické znalosti.
V jakých pozicích jste ve Slezské diakonii pracovala?
Pracovala jsem v poradně pro oběti domácího násilí, která poskytovala pomoc mužům i ženám od šestnácti let. Tu hranici jsme stanovili záměrně, protože pro děti existuje i oddělení sociálně-právní ochrany dětí, ale my jsme se chtěli zaměřit na dospívající a dospělé. Samozřejmě k nám do poradny přicházely i děti, protože domácí násilí se dotýká i dětí, ale naše oddělení jim poté doporučovalo naše další služby, jako je psychologická poradna pro děti. Nejvíce našich klientů byly ženy. Není to tím, že by muži nebyli oběťmi domácího násilí, ale muži takové poradny moc nenavštěvují. Většinou se za to stydí, myslí si, že to musí zvládnout sami a že je to nějaká společenská hanba, když si to doma nevyřeší sami. S domácím násilím se pojí i další mýty, například že se týká jen sociálně slabších, ale u nás v poradně byli i lidé vysokoškolsky vzdělaní a s dobrým společenským postavením. V takových případech do toho vstupují i finanční a majetková rozhodnutí. Několik našich klientek zvažovalo, co dělat, když by jim po odchodu od manžela nic nezbylo. Také jsou tito lidé ve společnosti více vidět a více se jejich problém probírá na veřejnosti. Domácí násilí je skutečně fenomén, který jde napříč společenským postavením i náboženským vyznáním. Měli jsme v poradně i ty, kteří jsou věřící. U nich je tato situace specifická, protože tito lidé jsou svázáni dvakrát – kromě finančních dopadů rozvodu řeší ještě otázky související s vírou a výchovou. Ve všech případech je ale důležité, jak se k tomu postaví okolí. Jestli uvěří tomu, zda někdo, kdo je milý sympatický, může být i násilnický. Také je důležité, aby okolí netlačilo toho, komu se to děje, do nějaké akce, protože každý má jinou hranici tolerance a bod, kdy s tím chce vážně něco udělat. Několik našich klientek odešlo od manžela do azylového domu, ale manžel přišel s kytkou a omluvou a ona se vrátila a vše začalo nanovo. Nicméně služeb poradny mohou klienti samozřejmě využít vícekrát, pracovníci poradny jsou často jediní, kdo obětem věří.
Ovlivňuje či formuje vás práce v poradně pro oběti domácího násilí?
Každý, kdo pracuje v sociálních službách, si musí stanovit cílovou skupinu, se kterou chce pracovat. Já bych například nemohla pracovat s týranými dětmi, pro mě je to hodně citlivé téma. Kdybych seděla naproti dítěti a brečela bych, k čemu bych mu byla platná? Proto je důležité, aby každý sociální pracovník byl fér k sobě i ke klientům, protože jen tak někomu pomůže. Ale všichni sociální pracovníci mají nad sebou supervizora, který je pro ně psychickou podporou a pomocí. Protože se několikrát stalo, že se sami pracovníci psychicky zhroutili. Valná většina lidí se domnívá, že se v poradnách pomáhá jen obětem, ale ve skutečnosti potřebují pomoc i zaměstnanci poradny.
Promítá se váš zájem o sociální témata, jako je například domácí násilí, do vašich politických témat?
Já jsem nastoupila takzvaně do rozjetého vlaku, protože jsem do sněmovny nastoupila jako náhradnice, takže úkoly již byly rozdané. „Zdědila“ jsem Volební výbor a Ústavně právní výbor. Ani jedno není moje parketa, ale já to vzala jako výzvu a jako možnost, naučit se zase něco nového. Co se týká sociální oblasti, tak poslanci mají přístup do všech výborů ve sněmovně. Začala jsem pracovat v pracovní skupině, která spolupracuje se sociálním výborem a jde o skupinu pro rodiny s dětmi a pěstouny. Do budoucna bych se chtěla zapojit i do skupiny věnující se sociálnímu bydlení. Co se týká domácího násilí, tak mám dojem, že dnes na půdě sněmovny nevznikají žádné skupiny věnující se přímo tomuto tématu. Před pár lety byl uzákoněn institut vykázání, který, podle mého, obětem domácího násilí velmi pomáhá. Ale ani v současnosti nejsem úplně mimo téma domácího násilí, protože mě dodnes kontaktují naši klienti, a i když už v poradně nepracuji, vždy jim velmi ráda pomůžu a poradím.
O začátku politické kariéry
Jaký byl váš politický start?
Od roku 2006 jsem byla aktivní v různých komisích v Třinci. V roce 2009 jsem se stala členkou KDU-ČSL, nicméně již předtím jsem byla příznivkyní strany. Chodila jsem na schůze, když jsem byla pozvaná, nebo jsem byla dobrovolnicí na akcích, které strana pořádala. O rok později jsem vstoupila do komunální politiky a v roce 2010 jsem byla zvolena zastupitelkou ve městě Třinec. Já jsem měla vždy pocit, že člověk by měl něco udělat pro komunitu, kde žije, a neexistovat jen sám pro sebe a svoji rodinu. Ale to je podle mě syndrom pomáhajících profesí.
Jste neustále aktivní i v komunální politice v Třinci?
Já v Třinci bydlím, takže se snažím neztratit kontinuitu a spojení s obcí. Kdybych zde úplně přestala působit, tak ztratím povědomí o dění ve městě i kontakt se zastupiteli. Sice je to náročné, ale pro mě je to důležité. Dodnes jsem v bytové komisi města Třinec a jsem členkou komunitního plánování v Třinci.
Pracujete i dnes v poradně Slezské diakonie?
Byla jsem takzvaně uvolněna pro veřejnou funkci, tudíž zde nemám pracovní úvazek, ale jsem pořád v databázi zaměstnanců. Spolu s kolegou pracujeme na projektu Adopce pro budoucnost, který jsme odstartovali v minulém roce. Jedná se o materiální a finanční podporu dětí z Třince a blízkého okolí. Cílem je, aby tyto děti získaly vzdělání, takže jim ze sponzorských darů jedinců či firem hradíme obědy, jízdné, školní pomůcky či zájmové kroužky. Dnes už tímto způsobem podporujeme čtyři děti. Jde o dlouhodobý projekt. V roce 2013 jsem založila projekt Potravinový fond a to z důvodu zpožďování sociálních dávek, na kterých byly závislé zejména rodiny s dětmi. Projekt je postaven na dobrovolných potravinových darech veřejnosti, kdy takto získané potraviny jsou dále rozdávány potřebným rodinám s dětmi. Projekt Potravinový fond spolupracuje i s orgánem sociálně-právní ochrany dětí a s Úřadem práce, na jejichž doporučení je možné také čerpat potraviny z Potravinového fondu. V roce 2015 jsme obdrželi v rámci dotačního řízení také finanční podporu ze strany města Třince. Zde můžeme vidět, jak je důležitá i spolupráce na komunální úrovni.
Co vás motivovalo ke vstupu do strany a následně i do politiky?
Zrovna dneska jsme měli duchovní chvilku. Jednou za čas pozveme duchovního a členové našeho klubu, jejich asistenti a každý kdo chce, může na toto setkání přijít. V dnešní diskuzi zazněl názor, že politické prostředí je plné hádek a nekalého jednání, a že by si s ním křesťan neměl špinit ruce. Ale pozvaný duchovní přednášel o tom, že papež František naopak zastává názor, že bychom se naopak měli zapojit a snažit se něco změnit. Lidé umí nadávat a říkat, co je špatně a co by se mělo změnit, ale málokdo začne pro změnu něco dělat. Pak ale přeci nemůžou ostatní kritizovat, že se děje něco, s čím nejsou spokojeni. Tím motivem, který mě hnal do aktivního zapojení do politiky, byla snaha překročit své zájmy a snažit se udělat něco dobrého i pro ostatní. Já jsem se vždy snažila pomáhat, a vstup do strany a politiky mi přišel jako dobrý nápad, jak pomoci lidem okolo sebe. Když jsem vstoupila v roce 2009 do strany, byla to doba, která pro stranu nebyla moc příznivá. Zatímco někteří lidé ze strany odcházeli, já jsem do ní vstoupila. I to byl pro mě motiv, proč do toho jít. Odejít, když se nedaří, umí každý, ale přijít a mít snahu něco zlepšit, to každý neudělá. Navíc v té době byl ve straně i můj manžel, což byl další impulz, proč jsem do ní vstoupila.
Váš muž je či byl politicky aktivní?
On byl politicky angažovaný, když jsem byla doma s dětmi. A když děti povyrostly, tak se naše role obrátily. Manžel nyní dělá zázemí v rodině a já jsem politicky aktivní. Protože kdybychom byli politicky aktivní oba, nešlo by to. Našemu nejmladšímu dítěti je čtrnáct let, ale i v tomhle věku rodiče potřebuje. I když je sám v pokoji, tak ví, že někde vedle ten rodič je.
O postavení žen v politice
Bylo pro vás jako pro ženu těžké dostat se do vrcholové politiky?
Když se podívám na mé působení ve vrcholové a v komunální politice, tak vidím rozdíly. Komunální politika je jiná v tom, že vás lidé volí většinou proto, že vás osobně znají, a nezáleží ani tak na politické straně, za kterou kandidujete. Ve vrcholové politice je zaštítění politickou stranou důležité. Když jsem kandidovala do poslanecké sněmovny, tak jsem to brala jako možnost kam dál, ale rozhodně to pro mě nebyl jediný cíl. Takže moje zvolení bylo velké překvapení.
Ani jste nepocítila žádné znevýhodnění, nebo naopak zvýhodnění, protože jste žena?
Já jsem vstoupila do klubu, kde byli samí muži, takže jsem jim ten pánský klub nabourala. Ale musím říct, že mě přijali velmi dobře. Necítím se mezi nimi jako nějaký cizí element. Podle mě je to ale dáno soudržností klubu, že všichni táhneme za jeden provaz. A co se týká mé pozice v klubu, tak se vždy musím smát, když na schůzi moji kolegové často říkají, že se dříve oslovovali „chlapi“, ale že dnes už to nejde. Já jim vždy říkám, že mi to nevadí, že se cítím jako bych k nim patřila, že jsem splynula s mužským prostředím. Cítím se zde opravdu dobře, ženský kolektiv, kde jsem pracovala v minulé práci, byl jiný, a v něčem horší.
V čem vidíte rozdíly mezi ženským a mužským pracovním kolektivem?
V mužském kolektivu je to jednodušší, protože když se něco stane, tak ti muži si to hned vyříkají a jede se dál. Ale v tom ženském kolektivu se nějaké drobnosti řeší neustále dokola a také vám kolegyně dokáží vyčíst něco, co se stalo před dlouhou dobou. Nejlepší je podle mého smíšený kolektiv. Každý do toho kolektivu přidá nějaký aspekt, ženy pracovní prostředí zjemní a muži do týmu přinesou dynamiku.
Mají podle vás ženy v politice své místo?
Upřímně si dnes nedokážu představit, že by ve sněmovně byli jen samí muži. Nebo naopak jen samé ženy. Ženy v politice mají být. V poslední době se hodně mluvilo o kvótách v politice, a já jejich zastáncem nejsem. Podle mého není důležité, jestli jste žena nebo muž, ale jaký máte vztah k práci. Když se sem dostane žena, která jen vyplní místo, ale opravdu to sama nechce nebo nemá k té práci dobrý vztah, tak to rozhodně není to pravé ořechové.
Podporují se ženy vzájemně, například při prosazování určitého tématu?
Když jsem přišla do sněmovny, tak mě vítaly i ženy z jiných klubů, to bylo velmi milé. Dodnes se setkáváme ve výborech a diskutujeme o práci. Mnoho kolegyň mi řeklo, že práce politika je velmi náročná a únavná, a že by jim vlastně ani nevadilo, kdyby už nebyly zvoleny a vrátily se zpět k původní práci. V současné době se hodně setkáváme v pracovní skupině na podporu pěstounů a zde jsem se setkala se ženami napříč politickým spektrem. A myslím si, že to, co nás spojuje, je právě ženství a to, že jsme matky. Máme společné téma a umíme se do této životní situace vžít, takže si umíme představit i tu situaci, kdy jde malé dítě z jedné rodiny do druhé nebo do institucí. V té chvíli není ani tak důležitá strana, jako to téma.
O postavení mužů a žen v české společnosti a o kvótách
Jaké je podle vás postavení mužů a žen v české společnosti?
Podle mého názoru se postoj k této otázce bude měnit, pokud se zeptáte někoho ve městě, a někoho na vesnici. V malých městech podle mého neustále převažuje názor, že žena do veřejných funkcí a do politiky nepatří. Ve velkých městech se na to dívají úplně jinak. Nicméně celkově lze říci, že se to hodně zlepšilo, protože i na té vesnici ženy chodí do práce a mají své zájmy, ale pořád je zde politika vnímaná jako mužský prostor, kam žena nesmí. Ale podle mě by ženy v politice měly být, dokáží politické prostředí zjemnit.
Kvóty jsou nástrojem, který zvýší počet žen v politice. Jaký je váš názor na kvóty, například tak, jak jsou diskutovány v „zipovém zákoně“?
Často se stává, že ženy jsou na kandidátních listinách na posledních nevolitelných místech. Zároveň je ale podle mého špatně, když ženami, které o to ani nestojí, doplníme kandidátku tak, aby byly na těch určených místech. Znám to z komunálních voleb, kdy se doplňují kandidátky známými. Pokud o to požádáte ženu, tak vám řekne „A co když mě zvolí? Co pak budu dělat?“ Takže ty ženy to vnímají tak, že se sice nechají na kandidátku napsat, ale kdyby měly být zvoleny, tak do toho nejdou. Nejsou tolik ambiciózní, a rozhodně si neřeknou „když tam mohou být muži, tak tam mohu být i já“. Rozhodně jsem se v komunální politice nikdy nesetkala s tím, že by některá žena řekla „Když nemůžu být na kandidátce aspoň na druhém místě, tak do toho nejdu!“
Jaký je váš názor na politiky rovnosti na české nebo evropské úrovni?
Já mám takový pocit, že se neustále snažíme naše jednání napasovat do škatulek, a že se tím ztrácí naše přirozenost. To, co dřív bylo morálně špatně, bylo i společností odsouzeno. V minulosti jsme vnímali některé chování jako přirozené, a shodli se na tom muži i ženy, a nikdo nad tím nehloubal. Dnes si vše dáváme do zákona. Když se podíváme na to, co se děje v USA. Za sexuální obtěžování je považováno i to, když muž podrží ženě dveře. Možná jsem zvolila extrémní příklad, ale chtěla jsem tím ilustrovat, že se nám naprosto ztratila ze zřetele přirozenost ve vztahu muže a ženy. Muž je originálem stejně jako žena, a každý je jiný a každý má svou nezastupitelnou roli. A snažit se, aby muž i žena hráli roli i toho druhého, není dobře. Hanba není, když žena zůstane doma a pečuje o děti, stejně jako když muž je živitelem rodiny.
O slaďování politické praxe a rodinného života a o pracovní mobilitě
Je podle vás politické prostředí přátelské vůči rodinám?
Určitě můžete mít rodinu, a pracovat jako politik. Ale musíte si být vědomi, že ta práce je časově náročná. Samozřejmě můžete práci politika pojmout tak, že budete chodit na schůze, abyste si udělala čárky, že jste tam byla. Ale podle mého je hlavní náplň práce politika participace ve výborech, na setkáních a seminářích. Kdo chce práci dělat tímto způsobem, pak si musí být vědom, že tím rodina bude ošizená.
Myslíte si, že takto o práci politika uvažují i vaši kolegové a kolegyně?
To nedokážu posoudit. Ale když se podíváte do minulosti, tak vidíme, že se mnohým politikům rodina rozpadla. Protože časově náročná práce klade i na partnery opravdu velké břemeno. Starost o rodinu a děti je na jejich bedrech. Ale ono to jinak nejde, nedokážu si představit, že bych několik hodin seděla ve výboru a řešila například paliva, a pak přišla domů a tam mě čekalo prádlo, s dětmi psát úkoly a vaření večeře.
Jak se vám daří kombinovat práci v politice a rodinný život?
Myslím, že daří. Když jsem byla zvolena, tak jsem měla pouze čtyři dny na to, abych nastoupila do sněmovny. Ale diskutovala jsem to s manželem. Kdyby mi řekl ne, tak bych to neudělala. Rodina je důležitější než práce. Když se podíváte na politickou scénu, tak sem lidé přicházejí a odcházejí. Pro mě byla kariéra těch osmnáct let doma s dětmi. V politické praxi vytváříte zákony, které se mohou mrknutím oka změnit. I když vám výchova dětí přijde jednotvárná, když děti dospějí a vy vidíte, že jste je zvládla do života dobře připravit, je to hodnota. Když jsem začala být politicky aktivní, mému nejmladšímu dítěti bylo devět let, takže už nepotřebovalo intenzivní péči. Navíc pořád doma bydlely starší děti, které doma velmi pomáhají. Ale neumím si představit, že bych v té době měla malé děti. V té souvislosti si říkám, že naše společnost neumí ocenit úlohu ženy jako matky a vychovatelky. Neustále se snažíme přehazovat péči o malé děti na instituce, a já nejsem zastáncem toho, aby matka s dítětem v náručí spěchala do práce. Podle mého, dítě matku potřebuje, a ta matka by s ním měla být alespoň do tří let doma. Takhle dítě získá pocit bezpečí a zázemí.
A jaký je vás názor na otce, kteří se rozhodnou být ty tři roky s dítětem doma?
Podle mě je důležité si uvědomit, jestli to byla jeho volba, nebo k tomu byl společností donucen. Náš supervizor v poradně vždy říkal, že úloha matky v životě dítěte je nesmírně důležitá a otec na rodičovské je nesmysl. Že jde pouze o výdobytek moderní doby a že mnohé výzkumy prokázaly, že péče matky je důležitá. A já s ním souhlasím.
Jak podle vás vypadá současná česká rodina?
Já si myslím, že tradiční rodina je dnes v krizi. Stále se snižuje podpora tradiční rodiny, tedy rodiny, kde je matka, otec a děti. Naopak se podporují alternativní formy rodiny, jako samoživitelky nebo pěstouni. Společnost úplně nahrává tomu, aby nám narůstal počet samoživitelek, aby otcům bylo jedno, že mají někde dítě a aby lidé neuzavírali sňatky. Podle mého názoru je manželství důležité i pro důstojnost ženy, že o ni někdo stojí a že je tu někdo, o koho se může opřít. Nehledě na to, že i pro stabilitu dětí je funkční rodina nezbytná. Když má žena každé dítě s jiným mužem a vždy do domácnosti přijde nový muž, ke kterému si dítě vytvoří vztah, tak jak si může to dítě vytvořit v dospělosti funkční vztah a rodinu?
Dodnes bydlíte v Třinci. Jak zvládáte týdenní přejezdy mezi Prahou a Třincem?
Je to náročné, protože je to čtyři sta kilometrů každý týden, a někdy jedu jen na dva dny. Takže jsem vlastně neustále na cestách a balím se a vybaluji. Musela jsem si zvyknout na úplně nový režim. Nehledě na to, že dřív jsem šla do práce na sedmou, a ve čtyři jsem byla doma. Teď mimo neustálé přesuny musím být na zasedání sněmovny, které je od devíti do sedmi. Ale člověk si zvykne na všechno, když ho práce baví.
Rozhovor proběhl v květnu 2015.
Rozhovor připravila Romana Volejníčková.
