MUDr. Olga Sehnalová, MBA, je poslankyní Evropského parlamentu, kam byla poprvé zvolena v roce 2009 a znovu v roce 2014. Vystudovala medicínu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pracovala v nemocnici v Kroměříži na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Aktivní politickou dráhu zahájila v roce 1990 vstupem do České strany sociálně demokratické. V roce 1998 byla zvolena do Zastupitelstva města Kroměříže a zároveň se stala místostarostkou. Tuto funkci vykonávala po dobu tří volebních období až do září 2009. I nadále však působí jako zastupitelka města. Po celou dobu svého členství vykonává i další funkce na místní, okresní a krajské úrovni ČSSD a SDŽ. Působila také jako předsedkyně Národní sítě Zdravých měst ČR a členka Rady vlády pro udržitelný rozvoj. V Evropském parlamentu pracuje ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele a ve Výboru pro dopravu a cestovní ruch.
O studiu a začátku pracovní dráhy
Na úvod vás chci požádat, zda byste mi krátce řekla něco o sobě: odkud pocházíte a jak probíhalo vaše studium, proč jste si vybrala práci, kterou jste si vybrala?
Narodila jsem se v Kroměříži v roce 1968 a s tímto městem je spojena většina mého osobního života i politického působení. Po absolvování zdejšího gymnázia jsem v roce 1987 zahájila studium na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Nebyla jsem cíleně vyhraněná, měla jsem poměrně hodně zájmů. Na rozhodnutí jít studovat medicínu nemělo vliv rodinné zázemí, v rodině žádné lékaře nemáme, brala jsem to tak, že na medicínu odcházeli studovat středoškoláci, kteří měli dobré studijní výsledky.
Pak bylo všechno jinak. Byla jsem ve třetím ročníku, když mne revoluční a porevoluční doba pohltily natolik, že pro mě bylo hodně obtížné soustředit se na studium medicíny. Chtěla jsem vycestovat, poznat svět, takže jsem studium přerušila na dva roky. Na fakultě mi pomohli vycestovat na partnerskou univerzitu do Salt Lake City ve Spojených státech amerických. Pracovala jsem v mezinárodním a multikulturním prostředí, měla jsem možnost zapojit se do výzkumu v oblasti biomedicínského inženýrství. Byla to pro mne obrovská životní zkušenost.
Po dvou letech jsem se vrátila, dokončila jsem školu a nastoupila do nemocnice v Kroměříži na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Jedním z impulzů, proč jsem se vrátila, byla situace u nás v rodině, protože v té době zemřel můj otec.
Jak se odvíjela vaše pracovní dráha?
Má pracovní dráha se propojila s politickou angažovaností na mnoho let. Můj život nebyla jenom medicína, kterou jsem dělala v nemocnici, vždycky jsem měla širší záběr, táhlo mě to k politice. Už v roce 1990 jsem vstoupila do České strany sociálně demokratické. Po první atestaci v roce 1998 jsem kandidovala v komunálních volbách. O veřejné záležitosti jsem se zajímala vždycky, ale tehdy jsem dostala možnost aktivně se zapojit a prosadit. Rodinné zázemí v tomto případě rozhodování podpořilo – moje maminka v té době byla v politice, spoluzakládala sociální demokracii, respektive spolupracovala na jejím obnovení v Kroměříži. V komunálních volbách jsem byla zvolena a stala jsem se místostarostkou. Nicméně nadále jsem pracovala i v nemocnici, byla to kombinace práce a politiky na dva úvazky.
Jak jste to zvládala?
Zvládnout tyto dvě profese zároveň bylo možné jenom díky velkému pochopení na všech stranách, u kolegů a kolegyň v nemocnici i na radnici. Než jsem kandidovala, první tři roky jsem se věnovala hlavně tomu, abych získala atestaci jako anestezioložka a na plný úvazek jsem pracovala v nemocnici. Po svém zvolení jsem po několik volebních období svůj pracovní život dělila mezi nemocnici a radnici.
V regionální politice jste byla více než deset let, na co jste se zaměřila?
V prvním období, když jsem nastoupila jako místostarostka, jsme měli na radnici takovou unikátní sestavu – kromě pana starosty byly všechny místostarostky ženy. Stereotypní představa, že žena může řešit pouze kulturu, sociální věci a školství, za těchto okolností padla. Já jsem dostala na starost komunální služby, dopravu a podobné záležitosti. Velmi mne to bavilo a myslím, že jsme udělali kus práce. Abych vyjmenovala aspoň něco: za mého působení jsme se třeba pustili do třídění dopadu ve městě, pochlubím se bezbariérovými trasami pro pěší, hodně jsme se věnovali veřejné zeleni… Na starosti jsem mimo jiné měla také projekt Zdravé město. Jednu dobu jsem dělala i celostátní předsedkyni Národní sítě Zdravých měst. To byla všechno velmi zajímavá témata. Doprava mi je stále blízká, možná i proto, že jsem se vždycky angažovala v bezpečnosti dopravy, což svým způsobem souvisí i s medicínou.
O vstupu do evropské politiky
Proč jste se rozhodla vstoupit do evropské politiky?
Postupem času jsem cítila, že komunální politika má svá omezení a že se musím posunout zase dál. V roce 2004 jsem poprvé kandidovala za ČSSD do Evropského parlamentu. Sociální demokracie však ve volbách těžce neuspěla a já s ní. Vrátila jsem se k práci na radnici a k práci v nemocnici. V roce 2009 jsem šla do evropských voleb znovu. Sociální demokracie měla mnohem lepší výsledek než o pět let dříve a já jsem napodruhé uspěla. A byla jsem nucena udělat těžké rozhodnutí.
O jaké rozhodnutí šlo?
Byla jsem sedmá na kandidátní listině, přičemž dlouho do noci nebylo jasné, jestli bude mít ČSSD sedm mandátů. Nad ránem se pak sedmý mandát ve prospěch sociální demokracie potvrdil a já jsem se stala poslankyní Evropského parlamentu. Byl to pro mne životní okamžik, který mne přinutil udělat zásadní rozhodnutí: věnovat se politické dráze na plný úvazek a dráhu lékařky zcela opustit. V roce 2014 jsem pak obhajovala svůj mandát v dalších volbách. Moje výchozí pozice byla jiná než v předchozích volbách, na kandidátce sociální demokracie jsem byla tentokrát na druhém místě. Volby tohoto druhu jsou do velké míry nevyzpytatelné. Nejde jen o samotné volby, ale už sestavování kandidátek je složitá šachová partie a hraje se tam o mnoho zájmů. Osobně jsem vsadila hlavně na práci, kterou jsem v předchozím období udělala. A k tomu přistoupila spousta dalších okolností, protože rozhodnutí je konec konců rozhodnutím předsednictva a širšího vedení sociální demokracie. Roli hraje faktická podpora krajů, které vás nominují, a podobně. Je velká alchymie takovou kandidátku, která by měla většinovou podporu, sestavit.
Nyní jste politicky na vrcholu. Jaké funkce zastáváte v Bruselu?
Jsem členkou Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele, protože spotřebitelskou problematiku jsem si zvolila cíleně jako téma, na kterém se budu profilovat. Druhý výbor, ve kterém působím, je Výbor pro dopravu a cestovní ruch. Pořadí těchto dvou výborů jsem změnila v druhém období, protože ochraně spotřebitele se věnuji nejvíce. Jsem místopředsedkyní delegace pro vztahy mezi Evropskou unií a Izraelem, resp. Evropským parlamentem a izraelským Knesetem, a dále jsem místopředsedkyní meziskupiny pro záležitosti osob se zdravotním postižením.
Je těžké se do těchto funkcí dostat a udržet se v nich?
V Evropském parlamentu je situace do značné míry ovlivněna tím, v jaké a v jak velké politické skupině jste. Také záleží na tom, jak velká je vaše národní delegace, protože sestavování různých orgánů závisí na velikosti skupiny, kterou máte za sebou, je to opět ohromná alchymie. Vliv má i důraz na genderovou vyváženost jak ve složení, tak ve vedení výborů a delegací. Funkce nejsou primárně to, po čem europoslanci prahnou, i když i to je určitě otázka prestiže. V Europarlamentu se práce dá udělat bez ohledu na to, jestli funkci máte, nebo nemáte. Významnější co do vlivu jsou pozice koordinátorů, což jsou lidé vybraní za jednotlivé frakce, kteří jsou u klíčových rozhodnutí. Jsou mluvčími své frakce pro určitou oblast a musí zajistit shodu, aby frakce v dané záležitosti mluvila jedním hlasem.
Jak zvládáte práci europoslankyně časově a fyzicky?
Během prvního půlroku, v tom prvním období, to bylo ohromně stresující a fyzicky vyčerpávající, protože jsem začínala s nulovým zázemím. Všichni jsme si svůj tým museli postavit, učili jsme se – moji asistenti stejně jako já. Po pár měsících mně došlo, že tak to nemůže jít dál, takže jsem začala víc dbát i na fyzičku a životosprávu. I když s životosprávou je to složitější, pravidelnost tam není žádná a časově je má práce opravdu nesmírně náročná. Pro nás, co nejsme z Prahy, jsou přesuny ještě mnohem náročnější, já třeba létám z Vídně. Každý den trvá práce parlamentu minimálně do sedmi do večera. To ale mluvím o klasické práci, kdy zasedají výbory, musím ale dělat také přípravy a podobně, takže málokdy odcházím před osmou, devátou hodinou. Bydlím kousek od parlamentu, nemusím se tedy složitě přesouvat, což na druhou stranu znamená, že Brusel vlastně neznám. Zpátky domů se vracím většinou ve čtvrtek, letí to někdy v sedm večer, kolem deváté jsem ve Vídni a doma kolem půlnoci. Pátek a sobota jsou dny, kdy mám povinnosti v České republice. Pro nás je volebním obvodem celá Česká republika, takže to znamená zase jezdit a pracovat. Neděli si nechávám, když to jde, pro sebe. Je to opravdu časově náročné a docela vysilující.
Máte stranické povinnosti také doma?
Jsem předsedkyní místní organizace ČSSD Kroměříž a zastupitelkou v kroměřížském městském zastupitelstvu. Musím proto vše dobře a efektivně časově organizovat tak, aby to sedělo. Nedá se stihnout úplně vše, co bych si představovala. Čas je to, co poslancům Evropského parlamentu opravdu chybí, protože agenda je široká a potřebujete hodně věcí konzultovat. Musíte dobře sledovat i domácí politickou scénu, nebýt mimo, aby vám neutekly věci, které se dějí doma, takže máte těch pracovních povinností a „front“, na kterých se musíte angažovat, opravdu moc.
Rodinné zázemí a podpora
O koho se opíráte, kdo vás podporuje v kariéře?
Je to určitě moje maminka. Velmi ji respektuji a část politické kariéry máme společnou, protože jsme obě začínaly v komunální politice. Vím, kam si mohu jít postěžovat, a pořád mám jistotu, že bude chápat, co jí říkám. Ale na druhé straně není z těch, kteří říkají „máš dělat to a ono“. Svoje věci si musím vyřešit sama, v tom mi nepomůže ani ona, ani nikdo jiný. Podporuje mě jistě i můj přítel. Opřít se můžu i o své spolupracovníky, se kterými jsem si vytvořila za tu dobu, co se známe, vztahy vzájemné důvěry a řadu rozhodnutí s nimi konzultuji.
A soukromý život? Máte rodinu?
Vlastní děti nemám, ale to na politiku určitě svádět nebudu. Svým způsobem obdivuji kolegyně, které rodinu mají, třeba i malé děti, a ještě dělají politickou kariéru, fandím jim. Rodinný život je v kontextu práce v Evropském parlamentu velice složitý; pokud jezdíte každý týden tam a zpátky mezi Bruselem a domovem, partner nebo rodina vás vlastně větší část týdne nevidí. Přijedete na víkend, někdy ani to ne, a jedete zase zpátky. Každý vztah tím do velké míry trpí. A varianta, že si vezmete partnera do Bruselu, a on tím pádem opustí svou práci doma a veškeré zázemí, také nefunguje. Znám hodně lidí, kteří to udělali, a nedopadlo to dobře. Pro rodinný život tento typ práce není dobrý.
Dobré rodinné zázemí si můžete vybudovat, ale musíte zapomenout na tradiční představy o rodině a přistupovat k tomu tak, že tradiční zvyklosti a představy na vás nebudou sedět. Má to však podmínky: rozhodnutí nesmí být jen vaše individuální, musíte ho udělat s partnerem a rodinou a ti si musí být vědomi toho, do čeho s vámi jdou, a musí vaše rozhodnutí brát se všemi plusy a minusy, podporovat vás, i když je to často těžké. Patří sem i takové drobné detaily, například když jdete na nějakou společenskou akci a váš partner není člověk, který by se politikou zabýval, nezná prostředí ani lidi, pak víte, že konverzace s okolím je na vás, že partner se jí neúčastní. To je jen příklad, ale takových situací je mnoho.
O zkušenostech z politiky v praxi
Vraťme se ještě k politické praxi. Jaké je to být ženou v politice, jak vás berou muži, spolustraníci? A liší se tyto postoje v jednotlivých institucích?
Evropský parlament je tomto ohledu určitě mnohem otevřenější a korektnější. Předsudky vůči ženám tam netrpí vůbec a také ten fakt, že žen je tam mnohem víc, způsobuje, že to je, z pohledu žen-političek, jiný svět. Pokusím se o takové zobecnění na základě své zkušenosti. Když si vzpomenu na začátky své politické kariéry, nebyla jsem si v lecčems jistá, cítila jsem pochyby typu „doktorka jde do politiky, čemu tam asi bude rozumět“? Na to konto jsem si dodělávala postgraduální studium MBA a tak dále, ale stejně to pořád nebylo ono. Časem přijdete na to, že žádný takový hendikep nemáte, že přezíravé postoje mužů vůči ženám v politice dalšími kompetencemi či znalostmi nezlomíte. Svou pozici v politice si každá žena musí vydobýt, a to nekompromisně. Musíte ukázat ostré lokty, a teprve když je ukážete, dostáváte se na pozici toho, koho respektují nejen v debatách, ale také jako politika, který může danou situaci zkomplikovat, změnit či ovlivnit.
Na druhou stranu ani v Bruselu není nic samo sebou. Když se sestavovala Evropská komise, Evropský parlament deklaroval, že nepodpoří komisi, ve které by nebyla aspoň třetina žen. Komisaře nominují vlády jednotlivých států, myslím si, že se jim do toho moc nechtělo, ale parlament řekl velmi jasně, že jinou komisi neschválí. A najednou vidíte, že to funguje, že se jedná, vlády dostaly pobídku, že ty, které nominují ženy, budou mít i zajímavá portfolia, že nepůjde o nějaké méně důležité posty. Pod tímto tlakem se podařily významné kroky: Evropská komise má 9 žen z 28, komisařky jsou na velmi dobré úrovni a řídí významná portfolia. Kdyby tu tlak z Evropského parlamentu nebyl, asi bychom dalších pět let debatovali o „skleněném stropu“ v nejvyšších patrech evropské politiky a Evropská komise by možná měla samé komisaře.
A co ve vaší politické straně doma? Podporují se ženy? Vždyť sociálních demokratek už je opravdu hodně.
Pozice žen v sociální demokracii byla v různých dobách různá, vyvíjela se a i teď se mění. Nálady vůči ženám v sociální demokracii jsou také možná ovlivněny personálními vztahy a osobami, které ženské hnutí reprezentovaly v různých dobách. Mám za to, že hlavně ženy samy nejsou příliš sebevědomé a hlasité, aby si vyjednaly větší zastoupení. Často to bývá tak, že když okolnosti přejí, prezentujeme to jako svou zásluhu, ale když okolnosti nepřejí, nadáváme, jak je stav genderově nevyvážený a jak by se měl změnit.
Ale dnes máte dvě místopředsedkyně strany…
To je určitě velký posun, ale bylo to také výslovné přání pana předsedy. Jeho tlak byl naprosto jednoznačný. Kdyby to nechal být, myslím si, že by to dopadlo jinak.
Ale vrátíme se z politiky trochu na zem. Co si myslíte o postavení žen v české společnosti? Jsou ženy u nás v rovném postavení s muži?
Je tu vůči ženám hodně předsudků. A když se podíváte na čísla, uvidíte platové nerovnosti, ženy se do vedení dostávají těžko. A zlom je právě v té fázi, kdy začnou být ženy v produktivním věku a v práci. Protože když se podíváte na děti ve školách, to znamená ještě v průběhu studií, ať už na základní, střední nebo na vysoké škole, jsou to právě dívky, kdo je sebevědomý, schopný a aktivní.
Co si myslíte o politikách rovnosti a o kvótách?
Jako sociální demokratka bych o kvótách neměla v žádném případě pochybovat! Ale je třeba se zamyslet nad tím, v jakém prostředí je aplikujete. Mluvily jsme o příkladu Evropské komise, Evropský parlament v podstatě požadoval kvótu. Ale váhám, jestli lze stejným tlakem donutit českou společnost, aby se chovala jinak. Váhám, jestli metoda z EP bude fungovat i v krajských či obecních volbách a jestli tam kvóty budou úspěšné. Nejde o to, že by ve stranách ženy nebyly. Spíš mám obavu, aby v praxi, „kvóty nekvóty“, nominace nevypadaly, jako kdyby se nic nedělo. Jako když máte hromadnou fotku: na ní to bude vypadat hezky, už to nebude pánský klub a vše bude barevnější. Ale s velkou pravděpodobností půjde na předních místech zase o mužskou záležitost. Ovšem na druhou stranu, kolik žen je vlastně ochotno říct: „Ano, jdu na kandidátku, chci se ucházet na kandidátce o přední místo a jsem ochotná potom jít do volené funkce.“ Kvóty podporuji, ale s tím, že pro úspěšnost tohoto mechanismu musíte udělat ještě další nezbytný krok: ženám podat ruku a vtáhnout je do systému tak, aby bylo na koho kvóty uplatňovat. A to se neděje u nás v žádných stranách. Politický potenciál žen je vysoký, ale jsem přesvědčena, že potřebují pro zvládnutí takového „detailu“, jakým je první vstup do politiky, podporu.
O české společnosti a českých tématech
Zajímá mě, jaká témata v rámci rozvoje české společnosti pokládáte za klíčová. Kam by bylo potřeba napřít jak ekonomické, tak lidské zdroje?
Za hodně rozjitřený sektor, od kterého se ale odvíjí mnohé jiné, pokládám školství. Vzdělání a vzdělávání je klíčová společenská výzva. Zdaleka nesdílím názor, že by se vzdělávací systém měl v podstatě změnit na dodavatele pracovní síly šité na míru průmyslu, protože si myslím, že všeobecná vzdělanost, rozhled a kritické myšlení jsou sebezáchovné záležitosti. Za náš další problém považuji veřejné služby. Mám na mysli hlavně zdravotnictví a sociální služby. Dostupné a dobré veřejné služby a rovný přístup k nim jsou tím, co drží společnost pohromadě.
A jaké máte soukromé plány do budoucna?
Moc daleko neplánuji. Začíná léto, tak se teď těším na parlamentní přestávku. Mám ráda přírodu, budu tedy chodit do přírody a hodně sportovat. Dovolenou si naplánuji tak dva dny dopředu, bude někde na kole, nebo vyrazíme s partnerem do hor, do lesa. Jsme oba dva sportovci, kdysi dávno jsme dokonce hráli za jedno družstvo – za kroměřížský dorost – tenis, takže ho máme jako společného koníčka. Těším se, že budu mít během léta taky víc času posedět s kamarády. Kdysi, když jsem přišla do Evropského parlamentu, mi jeden kolega dával takovou radu zkušeného a říkal: „O co přijdeš, jsou kamarádi doma, tak si je nenech utéct.“ A myslím, že to byla opravdu rada zkušeného moudrého člověka, proto si na to dávám velký pozor a snažím se být přáteli v častém kontaktu, nevyměnit je za dočasné známé. Hrozí, že bych se pak vrátila – a kamarádi by byli někde úplně jinde.
Rozhovor proběhl v červenci 2015.
Rozhovor připravila Marie Čermáková.
