V letech 1978–1982 studovala Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, v letech 1989–1992 pak pedagogiku v Praze a v letech 2004–2006 ještě navíc pedagogiku v Olomouci (obor muzikoterapie). Mezi lety 1984 a 1992 pracovala jako učitelka na základních školách např. v Pardubicích nebo Dašicích. Od roku 1992 působí jako ředitelka základní a praktické školy SVÍTÁNÍ v Pardubicích, která poskytuje vzdělání i sociální služby osobám s mentálním a kombinovaným postižením. Je zakladatelkou a aktuálně místopředsedkyní správní rady Koalice nevládek Pardubicka o. s. V letech 2008–2010 přednášela na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové na katedře speciální pedagogiky. V roce 2010 kandidovala za hnutí Nestraníci v senátorských volbách a byla zvolena. Od roku 2012 je místopředsedkyní Senátu PČR. Za svoji práci pro politický a sociální rozvoj Pardubic získala vyznamenání města Pardubic a stala se vítězkou ankety o největší žijící osobnost Pardubic. Dále získala medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Mgr. Miluše Horská je rozvedená, má dvě dospělé dcery a jednu vnučku.
O studiu a o snaze změnit svět k lepšímu
Na úvod bych vás požádala, zda byste mohla říci něco o sobě – odkud pocházíte, co jste vystudovala.
Pocházím z Českomoravské vysočiny a od dětství jsem chtěla být zdravotní sestrou. Nakonec jsem se rozhodla vystudovat gymnázium a pedagogiku. Při mateřské dovolené jsem začala studovat další pedagogický obor, a to speciální pedagogiku, protože mě tato oblast oslovila. Když se mě někdo zeptá, čím bych chtěla být, kdybych nebyla političkou, odpovím, že bych chtěla být členkou záchranky v sanitce. Sama sebe totiž považuji za týmového hráče a v sanitce musí být všichni sehraní, každý musí plnit své úkoly. Také mám velmi ráda hudbu, dokonce jsem dříve hrála na hudební nástroje. Dále mě baví sport, bohužel na něj ale nemám tolik času, kolik bych si přála.
Protíná se váš zájem o pedagogiku a zdravotnictví s vašimi politickými zájmy a prioritami?
Ano, jde o mé politické téma. Zaobírám se především školstvím, konkrétně speciální pedagogikou. Když jsem byla oslovena s nabídkou kandidatury do Senátu, přijala jsem ji právě proto, abych mohla učinit změny především v oblasti vzdělávání obecně a vzdělávání lidí se specifickými potřebami, jako jsou mentálně či zdravotně postižení. Ve své profesní praxi jsem narážela na problémy a cítila jsem, že je mohu vyřešit vstupem do politiky. Mým cílem bylo a je propojování různých oblastí. O propojování se snažím dodnes, například před pár týdny bylo pořádáno slyšení se zdravotním výborem Senátu PČR na téma velmi kontroverzní problematiky posuzování zdravotního stavu. Ačkoliv se může zdát, že jde o téma zdravotnické, má v sobě i sociální aspekty, jako je ne/schválení dávek nebo návrat do práce po nemocenské. Velmi jsem též vyzdvihovala téma sociálního bydlení, protože to nám v Čechách chybí. Sociální aspekty jsou dosud velmi často přehlíženy, proto se ve škole, kde jsem ředitelkou, snažím na různé problémy dívat i ze společenské perspektivy. Například se intenzivně snažíme integrovat hendikepované děti do společnosti.
O nevýhodném nastavení pracovního trhu v České republice pro zaměstnané rodiče
Před vaší kanceláří je k dispozici leták ke konferenci o slaďování pracovního a soukromého života, která proběhne pod vaší záštitou. Jaký je váš názor na podmínky pracovního trhu, kterým čelí zaměstnaní rodiče?
Podle mého názoru jde o dlouholetou politiku státu – měl by podpořit rodiny s dětmi i mladé lidi, kteří se teprve chystají rodinu založit. Podle mě je nesmírně důležité, aby se mladí lidé naučili zabezpečit a postarat se o rodinu, nedocházelo by pak k tomu, že budou využívat státní podpory. To je totiž dražší varianta. Další věc je naše dlouhá rodičovská dovolená. Samozřejmě není špatně, když někdo zůstane s dítětem doma. Když se podíváme na demografickou křivku, je jasné, že už nemůžeme takzvaně zůstat ve starých kolejích. Stát by měl spíše nabídnout rodině takové možnosti, aby se sama rozhodla, zda žena zůstane doma a jak dlouho. Pak je ale potřeba například daňovou politikou motivovat zaměstnavatele, aby zaměstnal rodiče malých dětí a vytvořil jim podmínky pro to, aby se mohly ženy rychleji vrátit do práce – místnost, kde budou moci ženy kojit, apod. Ale tohle jde u nás bohužel velmi ztuha. Dále nemají čeští rodiče k dispozici flexibilní formy práce. Zanedlouho pořádáme další konferenci, která bude propagovat právě flexibilní formy práce, a to skrze dobré příklady firem, které zavedly třeba práci z domova, a osvědčila se jim. Lidé si tyto formy zaměstnání žádají, takže tlak na politiku je nyní skutečně velký. Samozřejmě, že některé aktivity jdou realizovat i bez zákonů, například zmíněná práce z domova je hodně o zodpovědnosti a důvěře zaměstnavatele a zaměstnance. Ale jsme svědky toho, že změny se prosazují velmi ztěžka. Podívejte se na diskusi o dětských skupinách s často iracionálními názory a na to, jaký byl výsledek. Jen to ztěžuje podmínky skupině, která s tímto nápadem přišla, jako jsou neziskovky nebo samotní rodiče, kteří si takto vypomáhají. Tento zákon je ve čtení již podruhé, ale i přesto se tyto problémy nepodařilo úplně odstranit. To jasně ukazuje, že u nás se musí o nových věcech mluvit a trochu je tlačit, jinak se nic nezmění. Překvapením možná je, že zákon vetovaly především ženy, ale v pozadí jsou i politické tahanice. Tento zákon spadnul poprvé pod stůl právě kvůli změně vlády a poté přešel pod gesci jiných lidí. Podporovatele tohoto zákona stála jeho příprava a diskuse nad ním mnoho práce, ale nepodařilo se jím pokrýt celou praxi předškolní péče. Negativem tohoto zákona je, že není zodpovědnost přenesena na občana. Proč mu nedáme možnost svobodně se na vlastní zodpovědnost rozhodnout, kam dítě umístí? Proč nenecháme žít dětské skupiny a lesní školky jakožto alternativu pro aktivní rodiče, jejichž děti se například nedostaly do klasických mateřských školek? Ne, my raději vše naměříme a navážíme a předestřeme konkrétní řešení.
Myslíte si, že možnost volby je řešení, jak pomoc rodičům malých dětí ve sladění práce a péče?
Ano, protože se vůbec nebere v potaz, že by některým rodičům školka nevyhovovala. Například spaní po obědě ve školkách. Toto je každodenní realita českých školek, přesto je mnoho rodičů, kterým to nevyhovuje. Já sama jsem nechtěla, aby moje dcera chodila po obědě spát. Učitelky ji však posadily před spící děti a ona sama seděla v rohu, hrát si nemohla, jen čekala, až se všichni vzbudí. Sama si pak řekla, že půjde raději s ostatními spát. Možná jde jen o strachu státu, že kdyby rozšířil možnosti, rodiče by nezodpovědně nebo bez přemýšlení umístili dítě do špatného zařízení.
O motivacích vstupu do politiky
Kandidatura do Senátu vám byla nabídnuta. Co vás motivovalo nabídku přijmout a vstoupit do vysoké politiky?
Když mi kandidaturu nabídli, byla jsem velmi překvapena. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych vstoupila do politiky, ani to nebyl můj sen. Je ale pravda, že si ze mě přátelé a kolegové často utahovali, že jednou budu sedět na ministerstvu. K mému oslovení zřejmě přispělo, že jsem dlouhodobě působila jako ředitelka soukromé školy v menším městě. I samotná škola se za ta léta rozrostla z dvaceti sedmi dětí na více než dvě stě. Rozšíření školy korespondovalo s narůstajícím zájmem o hendikepované děti a jejich vzdělání a život. Začalo to jako iniciativa několika málo rodičů, postupně se zapojovalo čím dál více lidí a nakonec jsme založili obecně prospěšnou společnost. Následně jsme se spojili s dalšími neziskovkami a byli jsme čím dál více vidět i slyšet. Já jsem se stala takovou krajskou koordinátorkou těchto neziskovek a také nejmenovanou mluvčí problematiky vzdělávání hendikepovaných dětí. Díky tomu jsme začali spolupracovat s krajskými úřady, které nám vypomohly například finančně. Při senátních volbách mi jako známé osobnosti nabídl kandidaturu zástupce hejtmana pardubického kraje. Začala jsem přemýšlet, proč bych do toho měla jít. A ihned mě napadlo, že celou dobu narážím na neexistenci legislativy pro školy s hendikepovanými studenty. I v naší škole se tento problém neustále řešil. Na začátku jsme založili jen základní školu, ale tyto děti na klasických středních školách nechtěli, tak jsme založili střední školu. Pak ale vznikl problém s jejich zaměstnaností, proto jsem se snažila motivovat zaměstnavatele k jejich přijetí. Bohužel to nepomohlo. Z toho důvodu jsem si řekla, že kandidaturu přijmu, protože bych byla na správném místě a mohla bych pomoct. Léta jsem měla se školstvím a zdravotnictvím zkušenosti a moje praxe je to nejlepší, co do politiky mohu přinést. A musím říci, že se mi to vyplácí a že každý, kdo rozhoduje o věcech, které mají dopady na lidi, by měl mít i praxi a konkrétní zkušenost.
Mohla byste popsat nějaký konkrétní případ, kdy bylo propojení politiky a vaší praxe užitečné?
Kdybyste se mě zeptala na konkrétní zákony, musela bych vám říci, že nejspíše ne. Ale neustále se snažíme propojit praxi s politikou. Dnes máme velký zájem na tom, aby byly akademické výstupy důležité i pro politickou praxi. Já jako místopředsedkyně Senátu často pořádám různé debaty, kam jsou přizváni odborníci, mohou spolu navázat kontakty a své poznatky předat politikům. Toto se děje s přípravou zákona o sociálním bydlení. Dnes kolem něj vzniká platforma politiků i odborníků. Sama jsem obcházela ministerstva a další úřady, kterých se tento zákon týká, diskutovala jsem i s odborníky a pochopila jsem, kde je hlavní problém. Poté jsme pořádali kulatý stůl a slyšení v Senátu, kde byli i ministři a další kompetentní lidé, a mohlo začít vyjednávání. Příprava takového zázemí, kde se diskutují meziresortní témata, je jedním z pozitivních příkladů propojení politiky a praxe. Jsem hrdá ještě na další věc, která se mi podařila, a to je čerpání evropských dotací. Byla jsem pyšná na to, že jsem jako ředitelka dokázala přinést škole i městu finance. Spolupořádala jsem i konferenci na téma čerpání evropských dotací a na tuto konferenci se přijel podívat dokonce náměstek ministryně sociálních věcí a vyjádřil se v tom smyslu, že tato aktivita je nesmírně důležitá. Dnes hodně lidí kritizuje Evropskou unii, včetně čerpání dotací, ale mě mrzí, že nevidí důvod, proč to u nás nefunguje. My jsme sice získali peníze na různé projekty, ale jakmile dotace skončily, skončil i projekt a miliony doslova odtekly do kanálu. Chybí tady aktivita státu, která by v nastartované činnosti pomáhala. Je ale pravda, že některé parametry čerpání dotací byly nastaveny nešťastně – firmy nebo neziskovky ihned věděly, že doba udržitelnosti je pro ně nereálná. Po této zkušenosti jsme se snažili čerpání dotací změnit, ale nepovedlo se to.
O životě žen v politice a o bariérách, kterým čelí
Zastáváte velmi vysokou politickou pozici. Bylo pro vás jako pro ženu těžké se do této pozice dostat?
Ve vrcholové politice je většina mužů, to ukazují i oficiální statistiky. Muži mezi sebe nechtějí ženy pustit, vidím to i u svých kolegyň. Moje zvolení do Senátu nebylo provázeno takovými obtížemi, ale i tak vím, že si své místo musím vybojovat například na stranických kandidátkách. Když je první žena na kandidátce na dvacátém místě, říkám si, k čemu to je? Když už se nějaká žena dostane do funkce, kolegové jsou rádi, alespoň já to tak vidím. Podle mého názoru je problém v samotném principu sestavování kandidátek a v systému rozhodování, kdo kde bude. Já jsem se stala místopředsedkyní, protože v Senátu neobstál kandidát z mého klubu, a to dvakrát. Po třetí ho nikdo nenominoval, a protože všichni ostatní již měli nějaké funkce a já ne, funkci jsem získala. Každé dva roky si musíme tyto funkce znovu obhájit, ale ve druhém období to bylo lehčí, protože jsem už byla známá. Už jsem nestála před problémem, že mě nikdo nebude nominovat anebo mne pak nezvolí, protože jsem žena.
Z jakého důvodu nejsou podle vás ženy nominovány, a i když jsou, tak nejsou zvoleny?
Samozřejmě víme, že žen je ve vyšší politice málo, takže i šance na navržení je statistiky menší. Ale ani to, jak muži hodnotí práci žen, není lichotivé. A tím, že je nás málo, nejsme zapojeny v mužských sítích. O tom se zmínila jedna česká politička: řekla, že s kolegy nechodí na pivo, takže automaticky vypadává ze hry. Žen je málo, a tak si nemohou takový klub udělat. Kvůli tomu poté chybí ženský pohled na věc. Představte si situaci, kdy se diskutuje téma energetiky. Žena, pokud není odbornicí na toto téma, k tomu nic neřekne, zatímco muž ano.
Když je ve vyšší politice žen tak málo, podporují se podle vás navzájem?
Když jsem vstoupila do politiky a přinesla jsem s sebou tematiku neziskového sektoru, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny mi řekla, že k této ženské otázce svoláme všechny ženy v politice, ale nic se nestalo. Když se vrátím k zákonu o dětských skupinách, snažila jsem se komunikovat se ženami, se kterými si rozumím a kterých se toto téma také týká. Protože mám dvouletou vnučku, tak vím, jaké problémy má dcera s jejím umístěním do školky, a mohu proto argumentovat a navrhovat změny. Ale ani při prosazování tohoto zákona se ženy vzájemně nepodpořily. Určitě je to ovlivněno historií, že je žen tak málo, ale ve finále je nepodpoří ani muži. Jak má tedy názor žen zaznít? Jediná možnost je, aby žen bylo v politice víc, pak si je budeme muset vyslechnout. A je dobré mít ženy v politice. Dokážou tvář politiky zjemnit a udělat z ní něco lidského, z čehož ve finále těží všichni. To je ostatně také důvod, proč zakládám v těchto dnech Volební akademii žen, která má přivést do politiky více žen.
Říkala jste, že by podle vás mělo být více žen v politice. Souhlasíte tedy s kvótami, například takovými, které definuje velmi diskutovaný „zipový zákon“?
Některé ženy, které se dostaly do vyšší politiky, jednoznačně vnímají, že musely překonat daleko více překážek. Já osobně s kvótami souhlasím, protože díky nim vznikne šance na tzv. kritickou menšinu, kdy budou mít ženy konečně šanci iniciovat nějaké změny. Když to vezmu z druhé strany, jsem ředitelkou školy a zároveň jsem i učila a velmi jsem oceňovala tzv. náhradní civilní službu, kdy k nám do školy přišli muži, setkávali se s dětmi a učili je. Najednou jste viděli, co muži s dětmi umí a co učitelky nedokážou, například srovnat si děti do latě. I dětem se líbilo, že mají vzor v mužích, že nemají kolem sebe jen samé ženy. Pak se ale náhradní civilní služba zrušila a ve škole máme opět samé ženy. Já to nemyslím vůči učitelkám nijak zle, ale mužský element zde chybí. Tak jsme se snažili dostat muže k nám do školy. Nakonec jsme našli mladého a šikovného muže, vychovaly jsme si ho a snažily jsme se mu s kolegyní předat znalosti. Když jsme já i moje kolegyně, která je mojí zástupkyní, musely na tři týdny odjet, měl se o vše starat náš nový kolega a bohužel neobstál. Tak jsem si říkala, kde mám ty muže brát. Nakonec jsem vytipovala jednu mladou dívku, která byla neskutečně šikovná. Věnovaly jsme jí stejnou pozornost a stala se z ní jedna z nejlepších vedoucích, jaké u nás kdy byly. Já jsem se musela prodrat sama, ale ne vždy má žena spolu s dalšími povinnostmi v rodině energii prodírat se i v práci. Proto je dobré, aby ženám někdo nebo něco pomohlo. A z tohoto důvodu jsou dočasné kvóty podle mého na místě. Další věc, která je podle mne také velmi problematická, je dlouhá rodičovská dovolená. U nás neustále převažuje představa o dobré matce, která se o vše postará, hlavně pak o dítě. Realita je ale taková, že se ženy chtějí za každou cenu vyrovnat tomuto ideálu, ale nikoho nezajímá, že jejich vlastní život jde naprosto stranou. Pak dítě odroste, ale co ta žena? Nemá se kam vrátit nebo na co navázat. Pokud některá žena i v těchto podmínkách uspěje v politice, pak pro ni kvóty nejsou důležité, protože si říká, že když to zvládla ona, tak to zvládne každý. Ale co je to za nesmysl? Když se rozhodne pro kariéru v politice, kvóty jí pomohou tyto nevýhodné podmínky dorovnat. A pak už je to jen a jen na ní, zda obstojí, nebo nikoliv. Žena, která se do vedoucí pozice dostane přes kvóty, může být skvělá, ale také nemusí obstát, stejně jako muž. Názory, že kvóty mohou podpořit někoho, kdo na to nemá, jsou nesmyslné. Stejně se jednou ukáže, zda na to ten člověk má, nebo ne, takže v té pozici buď zůstane, nebo ho nahradí někdo lepší.
O politikách rovnosti a roli rodiny v politické kariéře
Jaký je váš názor na politiky rovnosti?
Domnívám se, že tyto požadavky s sebou nese i doba. Pokud mají lidé na výběr a dělají, co je baví, pak jsou pro společnost největším přínosem. V České republice chybí rozmanitost názorů a především snaha si je vyslechnout. Máme mnoho úhlů pohledu a z té různorodosti můžeme čerpat. Země, kde toto umí, jsou na tom lépe, například v zaměstnanosti žen. Jednoduše si vyslechly další názory a zařídily se podle nich. My ani neumíme podpořit pracovní sebevědomí žen. Nabýt sebevědomí skrze práci a umět uznat, že jsem v něčem opravdu dobrá, to se musí ženy naučit právě v práci. Ale ne vždy se dostanou do takové pozice, která by jim pracovní sebevědomí navýšila.
Je podle vás rodina překážkou v politické kariéře?
Práce politika není od–do, jste v práci o víkendech, například na nějakých akcích, a velmi často jste dlouho pryč. Když jsou oba partneři časově vytížení, musí se o děti postarat oba dva. Když vstoupí do politiky žena s malými dětmi, musí se smířit s tím, že žije jiný život, než jaký by žila mimo politiku. A pokud převezme péči o dítě a rodinu muž, pro oba to bude jedině dobré, ale tento model u nás není častý. Samozřejmě má každá žena jiný život, některá je doma tři roky a je šťastná, že to mohla zažít. Jiná začne podnikat nebo kariérně růst, pak má dítě, doma je jen pár týdnů, vrací se do práce a je také šťastná. Podle mě je to jen o podmínkách, které společnost ženám dává, žena by měla mít možnost zvolit si takovou variantu, která jí bude vyhovovat. Politické prostředí je v tomto trochu jiné. Práce politika je podle mě služba lidem, není to byznys. Byznys zabezpečí rodinu, ale politika je služba. A mohla bych sloužit lidem dobře, kdybych věděla, že mám doma řvoucí dítě s cizí chůvou?
Jaký byl váš soukromý start, když jste se rozhodla vstoupit do politiky?
Já jsem v té době byla rozvedená, takže jsem se nemusela s partnerem radit. Zároveň jsme měla dospělé děti, nemusela jsem si vyčítat, že šidím rodinu. Starší dcera mi sama řekla, že se musím rozhodnout sama, a mladší dcera byla tak nadšená, že se mnou šla do předvolební kampaně. Kandidovala jsem jako nestraník, takže jsem neměla takové možnosti zviditelnění přes politickou stranu jako jiní kandidáti. Před těmi pěti lety, když jsem kandidovala, nebylo ani zvykem, aby kandidovala do Senátu žena. Ale já jsem se nestresovala, protože jsem měla civilní zaměstnání, které mě bavilo. Když jsem byla zvolena, na večírku byli i nějací novináři a pozitivně zhodnotili celou moji kampaň, což bylo milé, protože mi jednak pomáhala dcera a za druhé nás to stálo nemalé úsilí a nemalé peníze. Podpora rodiny a přátel pro mne byla v době kandidatury důležitá. Věřili mi, že to zvládnu, zatímco odborné kruhy či jiní politici si určitě říkali, že jsem žena a ještě k tomu nestraník, tak nemám šanci ve volbách uspět. Možná jsem pro někoho i vzorem, protože mnohé dcery mých kamarádek mi samy řekly, že u mne na vlastní oči viděly, jak se poctivá práce vyplatí. A to je pro mne velmi krásná odměna.
Rozhovor proběhl v prosinci 2015.
Rozhovor připravila Romana Volejníčková.
