Ing. Michaela Šojdrová je poslankyní Evropského parlamentu, kam byla zvolena v květnu 2014. Je členkou tří parlamentních výborů: Výboru pro kulturu a vzdělávání (CULT), Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM) a Výboru pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL). Celoživotně je pro ni klíčová politická orientace a ukotvení v KDU-ČSL. Vystudovala Zahradnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, obor sadovnictví a krajinářství. Studium ukončila v roce 1987 a pracovala pak jako projektantka zahradní architektury. V roce 1989 vstoupila do Československé strany lidové. V roce 1992 byla zvolena místopředsedkyní okresního výboru ČSL v Kroměříži. V letech 1994–1995 vykonávala funkci okresní tajemnice strany. Od roku 1995 byla zároveň členkou Celostátní konference a od července 1998 členkou Celostátního výboru strany, kde zastávala funkci předsedkyně školské komise KDU-ČSL a zároveň předsedkyně Sdružení žen KDU-ČSL. Program a činnost v KDU-ČSL prosazovala jako zvolená poslankyně Parlamentu ČR (1996–2010), kde pracovala v řadě výborů, také jako místopředsedkyně Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. V době jejího působení byly připraveny a prošly důležité zákony, jako například zákon o vysokých školách, zákon o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků, zákon o předškolním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), zákon o pedagogických pracovnících a mnohé další. Zasadila se mimo jiné o zavedení etické výchovy jako samostatného vzdělávacího předmětu. V roce 2009 jí francouzský prezident N. Sarkozy udělil Řád za zásluhy, za přínos v rozvoji česko-francouzských vztahů. Je vdaná, s manželem vychovala dva syny.
O studiu, rodinném zázemí, motivaci a zájmu o krajinu a umění
Na úvod bych vás chtěla požádat, abyste mi řekla něco o sobě. Odkud pocházíte, jak probíhalo vaše studium a proč jste si vybrala právě dané zaměření?
Jsem rodilá Hanačka, pocházím z Kroměříže, kde jsem také absolvovala gymnázium. Měla jsem zájem studovat francouzštinu a jazyky, historii umění. Protože to byla doba socialismu, rok 1983, nedostala jsem doporučení pro žádný pedagogický obor. Moji rodiče mi pomohli překonat tuto bariéru tak, že mi doporučili, abych šla na jiný obor, který by odpovídal mému zájmu o umění a přírodu. Začala jsem studovat na Fakultě zahradnické dnešní Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně obor sadovnictví a krajinářství a v roce 1987 jsem zde absolvovala. Byla jsem tomu velmi ráda, protože zahradní architektura a Francie, to spolu velmi úzce souvisí. Celou dobu jsem studovala francouzštinu. Brzy pak přišel rok 1989.
A rodinné zázemí? Vaše maminka je známá politička z devadesátých let.
Ani jeden z mých rodičů nebyl v komunistické straně, a tak měli spíše potíže z toho důvodu, že se zapojovali do aktivit, jako byly petice Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, Několik vět či Petice kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla. Moje maminka Eva Nováková pak byla v devadesátých letech poslankyní Federálního shromáždění a později poslankyní i senátorkou Parlamentu ČR.
Já jsem jí tehdy doporučila, aby také vstoupila do lidové strany. Sama jsem vstoupila do ČSL v roce 1989, ještě před revolucí. V té době jsem se už začala zajímat o politiku v rámci mladých křesťanů, kteří se scházeli pod hlavičkou strany lidové. Učila jsem francouzštinu a zároveň jsem dělala okresní tajemnici strany lidové. Jedinou stranou, která se v té době začala obrozovat, byla právě lidová strana. Protože jsem byla jedna z mála žen ve straně, navíc mladá, moje kariéra byla velmi rychlá. V roce 1992 jsem byla zvolena místopředsedkyní okresního výboru, moje maminka byla poslankyní. Byly to závratné roky: udělala jsem státnice z francouzštiny, mezitím jsem porodila dva syny a podnikala jsem ve svém oboru zahradní architektury – měla jsem poradenskou firmu.
O práci a kariéře v nové době a startech ve vysoké politice
Jak začala vaše pracovní a politická kariéra?
Do roku 1990 jsem měla přesně devět měsíců praxe ve státním podniku v zahradní architektuře. Ale práce s lidmi mne taky bavila a hlavně jsem cítila, že ta doba – devadesátá léta – chtěla, aby se lidi zapojili. Pak se v roce 1996 stalo to, že mne a hlavně mého manžela Josef Lux přesvědčil, že je třeba, abych kandidovala do Poslanecké sněmovny. V roce 1996 jsem pak byla zvolena a tím odstartovala má profesionální politická dráha.
To už jste měla děti?
To už jsem měla děti. V roce 1988 se narodil první a v roce 1990 druhý syn. Bylo to dost rychle za sebou. Ale měla jsem hodné děti. Velice důležité pro mne bylo, že jsem dělala také nějakou dobu okresní tajemnici strany lidové. Tam jsem poznala politiku zespoda. Viděla jsem, jak lidé politiku berou, jak uvažují, tam jsem si vše vyslechla.
A tak jste se dostala k veřejným tématům?
Můj start v politice byl opravdu typický pro celou naši generaci, které bylo v letech 90–93 kolem třiceti. Tehdy byla doba plná nadějí a nových témat a pro nás bylo všechno nové. Najednou jsme viděli, že když chceme svobodu, ne vládu jedné strany, ale pluralitu, musíme do toho jít, musíme vybudovat nové politické strany. Bylo to velice těžké, zvlášť pro lidovou stranu, protože jsme se museli generačně vyměnit a to byl obrovský problém.
O co šlo v politice v té době vám?
Já jsem bojovala za to, aby se v ČSL, od roku 1992 KDU-ČSL, prosadil křesťansko-demokratický proud Josefa Luxe. De facto to znamenalo vystoupit proti bývalému vedení, které reprezentoval Josef Bartončík, spojovaný s Národní frontou. Také veřejnost nás s nimi spojovala – bylo to velice těžké období. A dnes? Dnes to vidíme s odstupem jako dobu, kterou jsme museli projít. Pan Bartončík je dnes zván na naše sjezdy, dokázali jsme se smířit, on přijal, že tady je úplně nová generace, a musím říct, že vystupuje velmi dobře, podporuje mladé lidi. Je to lidsky složité, ale na druhou stranu je to i velmi osvobozující, když se můžeme podívat navzájem do očí a říct si, že změna byla potřebná. Můžeme si to vzájemně odpustit a jít dál. Já jsem se potom v roce 1996 začala věnovat práci v Poslanecké sněmovně.
Politický vývoj nakonec vedl k tomu, že jsem v poslaneckém klubu byla jediná žena. Josef Lux měl bohužel pravdu, když mi říkal: „Pokud tam nebudeš ty, nebude tam žádná žena.“ Bylo to velice těžké životní období, protože tu byla má rodina. Doma jsem měla syna, který začínal první třídu, druhý chodil do třetí třídy. Tehdy jsem všechno zvládla jenom díky manželovi. Řekl, že když do toho půjdu, podpoří mne. A měla jsem také obětavé babičky a dědečka, kteří pomohli.
O životě v politice, úspěších i prohrách
Dostáváme se k vaší politické dráze. Česká republika nabrala demokratický a tržní směr a vy jste měla možnost tento vývoj politicky ovlivňovat. Celou dobu pracujete v různých politických a veřejných funkcích?
V roce 1992 jsem byla místopředsedkyní okresního výboru. V roce 1996 jsem se stala poslankyní a byla jsem členkou Celostátní konference a Celostátního výboru KDU-ČSL. Hodně jsem pracovala ve stranických funkcích. Do Poslanecké sněmovny jsem od roku 1996 byla zvolena opakovaně, naposledy v roce 2006 (na období do roku 2010). Mezitím jsme měli v roce 2009 sjezd KDU-ČSL a tam jsem byla zvolena 1. místopředsedkyní strany. V roce 2010 jsme vypadli z Poslanecké sněmovny a já se stala dokonce na půl roku zastupující předsedkyní KDU-ČSL. Připravila jsem sjezd, který potom zvolil nové vedení. Myslím, že v té době to bylo pro přežití strany velice důležité. Členové dodnes oceňují, jak jsem stranu vedla v tomto dramatickém období. Že jsme to nevzdali…
Dokonce jsem v této tíživé situaci kandidovala na podzim v roce 2010 do Senátu v Kutné Hoře, i když to bylo velmi náročné a dost marné. Šla jsem do toho proto, abych dala najevo, že máme šanci. Tehdy jsme uspěli v komunálních i senátních volbách a obnovili senátorský klub, což stranu posílilo. V prosinci byl sjezd ve Žďáru nad Sázavou, kde jsem kandidovala na předsedkyni strany. Kandidovala jsem, protože jsem měla pocit, že jsem stranu dokázala sjednotit, vést a prosadit. Ovšem mým protikandidátem byl dnešní předseda Pavel Bělobrádek a nakonec vyhrál. Mohu říct, že toho nelituji.
Bylo pro vás jako pro ženu těžké kandidovat na takovou pozici?
Bylo to nepředstavitelně těžké. Muži mají u našich voličů přece jenom pořád větší váhu; mají větší sebevědomí, sebejistotu, nepochybují o sobě. Já mám pořád tendenci pochybovat, jestli to má smysl, jestli jsem opravdu vhodná, jestli to nebudu spíš kazit. Zdá se mi, že muži takovéto pochybnosti nikdy nemají – a vyhrají.
Co to znamenalo pro vás?
Mne výsledky nakonec vždycky povzbudí. Sjezd ve Žďáru, v době, kdy byla strana v útlumu, byl velmi dobrý. Já jsem i přes svoji prohru zůstala aktivní, dávala jsem prostor dalším. Nechala jsem je, ať ukážou, co umí, neshazovala jsem je. Mým zvykem je vždycky budovat kolem sebe tým dobrých spolupracovníků. Na tom jsem si zakládala a to se mi daří. Iniciovala jsem vznik odborných komisí KDU-ČSL, které by byly regionálně zastoupeny – u školství je kontakt s regiony velmi důležitý. Chtěla jsem budovat struktury, které nejsou jen nahodilé, ale které budou kompetentní řešit určité téma. Kromě struktury školské komise jsem vytvořila i „ženskou platformu“, letos si připomínáme deset let od jejího vzniku. Ženy mně ve straně chyběly a říkala jsem si, jak je tam dostat. Založila jsem Sdružení žen KDU-ČSL. Je to platforma pro ženy, které nedostaly prostor v krajských a okresních výborech, ale chtějí pracovat a vyjadřovat se k ženským a sociálním tématům. Naším cílem je, aby ve všech orgánech KDU-ČSL bylo minimálně třicet procent žen. K tomu chceme formovat rodinnou a sociální politiku, zkrátka témata blízká ženám. Když se nám to podaří splnit, můžeme se v podstatě rozpustit. (úsměv)
Jak se odvíjela vaše cesta k pozici europoslankyně?
V roce 2010, když jsme odešli z Poslanecké sněmovny, jsem dostala nabídku pracovat na České školní inspekci a zastupovat Ministerstvo školství při OECD v Centru pro výzkum a inovace ve vzdělávání. Dostala jsem práci, která souvisela s tím, co jsem dělala i v politice, a čtyři roky jsem zde pracovala. Dostala jsem se takto k mezinárodní spolupráci s OECD, a když se začalo hovořit o volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, měla jsem dojem, že bych tyto zkušenosti mohla využít. Je velice dobré, když vás podpoří významná politička. Mne podpořila Zuzana Roithová a velmi mi pomohla. Mezi ženskými kandidátkami se opět nikdo nerýsoval, přitom bylo třeba, aby kandidovala výrazná osobnost. Přišly primárky a tam nás sjezd seřadil: Svoboda, Šojdrová.
Žádné zipování nebylo, ale kandidovala i Marie Jílková, takže v první pětce jsme byly dvě ženy. Do Evropského parlamentu jsem se dostala na prvním místě díky preferenčním hlasům. Měla jsem velkou podporu týmu žen, se kterým jsem léta pracovala. Eurovolby mají svá specifika, mně určitě pomohlo, že si mě voliči pamatovali: čtrnáct let jsem byla poslankyní a při práci pro inspekci jsem jezdila po celé republice.
O evropské politice
Jak to zvládáte? Ptám se na časové vytížení a vaši mobilitu v rámci Evropy.
Práce, kterou jsem dělala do té doby, než jsem nastoupila do Evropského parlamentu, vyžadovala stálé ježdění, stejně jsem tedy jezdila neustále do Prahy. Jezdila jsem do Poslanecké sněmovny, pak jsem jezdila na Českou školní inspekci, časté přejíždění pro mě není největší problém. Větší problém je přejíždění Brusel–Štrasburk. Dvě sídla Evropského parlamentu považuji za zbytečná.
Na co se zaměřujete tematicky?
Zaměřuji se na práci ve třech výborech. Jsou to tři výbory, které se tematicky překrývají a doplňují: Výbor pro kulturu a vzdělávání (CULT), Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví (FEMM) a Výbor pro zaměstnanost a sociální věci (EMPL).
Mohla jste si zaměření vybrat sama?
Ano, vybrala jsem si. Na začátku, tedy v prvním pololetí, jsem neměla na starosti zaměstnanost, ale měla jsem Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin jako takzvaná náhradnice. Měla jsem tento výbor proto, že má hodně legislativy. Když se dělají žebříčky práce poslanců, body se počítají právě za legislativní zprávy. Ale nedalo se to vůbec propojit s tématem vzdělávání, které je pro mne prioritou. Takže jsem si vyměnila výbor pro životní prostředí za zaměstnanost a udělala jsem dobře.
O kombinaci rodinného a politického života: jeden život, dvě prostředí
Povězte mi o své rodině v časech politických. Jaký jste vedla rodinný život a jak to vidíte dnes?
Považuji za svůj největší úspěch v politice to, že se mi nerozpadla rodina a manželství. Měla jsem velké štěstí, že kluci byli zdraví, měli se k světu, všechno je bavilo, zejména sport, což mě taky bavilo. Já jsem je všechny sporty učila, dodnes jsem fandou fotbalistů, hráli jsme a hrajeme tenis, jezdili jsme spolu na lyže, kluky jsem to naučila. Naučila jsem je hrát tenis tak, že dneska už mě porazí ve všem. Kde jsou ty časy! (směje se) Dokonce i manžel mě už v tenise poráží, přitom když jsem ho učila hrát, musela jsem s ním mít velkou trpělivost. Všechny jsem je to naučila a dneska mě všichni porážejí. A to jsem hrála tenis chvíli i závodně. Na začátku sezóny občas vyhrávám, na závěr už ne. Je to tím, že hraji málo, není čas.
Čemu se manžel věnuje? Jakou má profesi?
Manžel je stavební technik, stavař, inženýr, má realitní kancelář a zároveň pracuje jako znalec.
Kde je dnes váš domov?
Můj domov je Kroměříž a nikdy bych jinde nechtěla bydlet. Mám to tam velmi ráda. Je mi trochu líto, že si Kroměříž dost neužívám, protože je to krásné město. Podílela jsem se tam na projektu vzniku Národního centra zahradní kultury.
Jak jste zvládala ta léta v politice, kdy byly děti malé? Jezdila jste do Parlamentu, angažovala se ve stranických strukturách, k tomu jste měla doma malé děti a jednu babičku v politice…
Nepochybně se to všechno zvládnout nedalo. Měla jsem ale výbornou babičku ze strany manžela, která se hodně starala, a musel se hodně starat i manžel. Měla jsem výhodu, že jsem měla kluky. Kdyby to byly holky, bylo by to obtížnější.
Skutečně? Spíše se setkávám s opačným tvrzením.
Mně by to připadalo složitější, měla bych pocit, že dcery potřebují přednostně mne. Nicméně pomáhali všichni – manžel, babičky, dědeček, můj bratr, přátelé. Moje maminka byla dost zaměstnaná. Byla místostarostkou města, ale i tak pomáhala, a dědeček, můj tatínek, se klukům hodně věnoval.
Já se snažila rodině vše vynahradit o víkendech. Nebylo to vůbec jednoduché. Ale na počátku toho všeho jsme s manželem absolvovali takové manželské setkání, kurz pro manžele. To bylo rozhodující, to nastavení a vůle je dodržet. Pro mne bylo důležité, že jsem si uvědomila, že když budu intenzivně pracovat, ponese to obrovská rizika pro soudržnost mé rodiny. Věděla jsem, kde jsou hranice, a byla jsem rozhodnuta, že ve chvíli, kdy by se to jakkoli negativně odráželo na mé rodině, půjdu z politiky. Proto jsem si taky vymínila u svých kolegů, že se nebudu účastnit víkendových politických akcí. Nejezdila jsem na svěcení praporů a nejrůznější slavnostní zahajování… Zhruba do roku 2000 jsem se těmto věcem vyhýbala.
Jak to řeší vaše kolegyně z Evropského parlamentu, které mají malé děti? Jezdí za dětmi a rodinou, nebo je mají u sebe?
Je tam jedna, myslím, že je to Britka. Dítě má s sebou, dokonce ho tam kojí. Musím říct, že nejsem příznivcem tohoto modelu. Myslím si, že všechno má svoji mez. Zvládnout se to teoreticky dá, ale vždycky je to něco za něco a toto je příliš velká daň. Dokud je dítě malinké, dokud nechodí do školy, vůbec bych nedoporučovala jít do nejvyšší politiky. Na úrovni komunální to určitě možné je. Ale když kolegyně vystupuje a má dítě u sebe v takovém tom vaku, to se mi moc nezdá. Na posledním plenárním zasedání ve Štrasburku mluvila velmi hlasitě a rázně, rozčilovala se. Co její dítě asi vnímá a jak se cítí? Všechno má svůj čas, rané dětství svých dětí by si rodiče měli užít, být s nimi a pak se teprve věnovat politické kariéře. Život není tak krátký, aby to i ženy nezvládly.
Ještě k jedné důležité stránce rodinného života. Co praktický chod domácnosti? Měla jste někoho na výpomoc?
Měla jsem a dodnes mám. Vždycky jsem měla někoho, kdo mi zajistil základní úklid. Naučila jsem se jednu věc. Na všem zlém si lze najít něco pozitivního. To pozitivní je, že když jsem přijela z Prahy domů, byla jsem zkrátka doma, nechala jsem práci v Praze a věnovala jsem se přednostně dětem a domácnosti. Postupně jsem si ale práce vozila domů víc. Dneska není problém pracovat přes internet, takže i to se občas děje. Snažím se to ale oddělovat a víkend si uhájit, a protože jsem s manželem, s rodiči a s dětmi, chci se věnovat především jim.
O politikách rovnosti a evropských hodnotách
Jaké je to být političkou, ženou v evropské politice? Jak vás berou muži, například spolustraníci? Je to v Bruselu jiné než u nás?
Je to jiné. A ten rozdíl je velký. V České republice je těžší být ženou v politice. Je to tady stále ještě méně zvykem a převažují muži. V naší Poslanecké sněmovně je necelých 20 % žen, v Bruselu je jich 34 %. Když se volili místopředsedové v poslaneckém klubu Evropské lidové strany, muselo to být 50 % žen. Říkalo se: „To se nezvolí tajnou volbou, to bude kol, to nepůjde.“ V prvním kole bylo zvoleno půl na půl – tři ženy, tři muži. To je velký pokrok. Na první pokus, v tajné volbě! Musím říct, že jsme zvolili dobře. Je fakt, že ženy jsou tam na dobré úrovni a že se umí prezentovat.
V čem je to jiné? Jak vás tam berou?
Musím říct, že daleko víc rovnoprávně. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jsem žena, člověk se tam nesetká s žádnými nemístnými poznámkami. A už tím, že žen je tam tolik, cítím se dobře, vše je samozřejmé. Vždycky jsem komunikovala s poslanci, ale u nás byla všude většina mužů, takže jsem musela komunikovat především s nimi. Pro mě je nové to, že teď komunikuji možná více se ženami než s muži, protože v některých výborech je žen dokonce více. Zkrátka ženy v Evropském parlamentu hrají najednou úplně stejnou roli jako muži a musím říct, že s nimi ráda spolupracuji.
Mají ženy v Evropě společná témata? Je to vzdělání, kultura? Ptám se proto, že u nás to tak stále je, ženy tíhnou k sociální politice, k péči.
Mění se to. Uvedu příklad: zvolili jsme za předsedkyni pracovní skupiny pro ekonomiku a rozpočet Francoise Grossetete. Nikdo neměl problém ji do této funkce zvolit, je v ní velmi dobrá, a přitom jde o téma ekonomické, rozpočtové. Umí výbor velmi dobře řídit. Ženy se v Bruselu už prosazují i v jiných tématech.
Jak se podporují ženy v prostředí Evropského parlamentu?
Určitě se podporují a mechanismy jsou transparentní. Vrátím se k té volbě. Všem bylo zřejmé, že musíme zvolit 50 % žen. Ale nikdo se nepozastavoval nad slovem „musíme“, všichni věděli, že je to tak správné. Otázky „proč“ se v tomto případě nekladou, mechanismus parity považují všichni za přirozený. Ženy řídí Parlament i výbory, samozřejmě jsou předsedkyněmi i místopředsedkyněmi – žádný problém v tom není.
Žen v politice se často ptají na jejich názory na postavení žen v české společnosti. Jak to vidíte vy?
Máme rovná práva, ale něco jiného je, zda můžeme ta práva naplňovat. Volit mohou všichni, ale být zvolen znamená angažovat se, chodit na schůze, prosadit se na kandidátku a spolurozhodovat. Tam mají ženy hendikep, protože mají rodinu. Pro nás ženy je rodina prioritou, protože kdo jiný o ni má pečovat než my? V tu chvíli se dostáváme do problémů, protože naše šance se tím snižují. Mezi rovnými právy a rovnými šancemi je rozdíl. V České republice jsou ženy oceňovány, ale přístup k nim je hodně konzervativní. Pořád nenastala doba, kdy by společnost pochopila, že promarňuje kapitál, který v ženách je, a jestli jej nechce promarňovat, musí ženy více podpořit. Tam, kde je žena ve vedoucí funkci, to funguje. Ne vždycky líp, ale může to fungovat stejně dobře a někdy, v určitých pozicích, je žena i lepší, ale to podstatné a důležité je, že je to obohacující – ženy mají jiný názor, jinou zkušenost.
Jaký je váš názor na prosazování evropských politik rovnosti? Spolupracujete s nějakými občanskými ženskými skupinami?
Spolupracuji především se Sdružením žen KDU-ČSL, protože má své aktivity nejen v této oblasti, ale i v širším pojetí politik rovnosti. Není to vždy jen o ženách. Politiky rovnosti se týkají všech znevýhodněných skupin – hendikepovaných, minorit apod. Já se velmi angažuji právě v oblasti rovnosti ve vzdělávání. Dnes ženy vzdělanostní kapitál mají a zbývá ještě rozhodnout, co s ním individuálně i celospolečensky udělají. Co se týká evropské politiky, rovnost žen a mužů je tam velmi zdůrazňována a její vývoj v různých zemích je sledován, protože v zemích Evropy je vývoj těchto politik různý. Já jsem konzervativní, myslím si, že je dobré sledovat a porovnávat, udělat určitá doporučení, ale pak už je třeba nechat to na jednotlivých zemích. Oceňuji také Fórum 50 %, které se o vyšší zastoupení žen v politice zasazuje.
Jaká témata pokládáte za evropská, tedy důležitá pro vývoj Evropy, a jak je to v Česku?
Čerpám ze své životní zkušenosti a soudím, že nejlepší investice je investice do vzdělání. Vzdělaný člověk, který je vychovaný, má dovednosti a kompetence, je tím, o co má společnost usilovat. Kvalita vzdělávání a výchovy, to je pro mě nejlepší investice. Pro podporu předškolního vzdělávání jsou kapacity důležité, ale nesmíme zapomínat na kvalitu výchovy.
Sdílíme s Evropou společné hodnoty?
Svoboda, solidarita, demokracie, to jsou hodnoty, na kterých se shodneme. Jako příklad vám uvedu poslední zajímavé hlasování, na kterém jsme se shodli: šlo o řešení migrační vlny.
O médiích a plánech do budoucna
Jak vycházíte s médii?
O mě bulvár nemá moc zájem. Mediální vliv je ovšem zásadní a jen tak jej pominout nelze. Bulvár mne jednou napadl, protože jsem svému synovi veřejně ubalila facku. Bylo to na hokeji. Synovi bylo tak čtrnáct, odhaduji. Bylo to ve Vsetíně, rozhodčí pískl nějaký špatný faul a my jsme pískali na něj. Mnozí ovšem házeli na hřiště flašky, můj syn taky hodil prázdnou PETku a v ten moment dostal facku – a oni si ji vyfotili. A bylo to komentované: „Poslankyně nezvládá výchovu svého syna.“
Jaké máte plány a cíle do budoucna? Co vás ještě v politice čeká?
Mým cílem je dělat v Evropském parlamentu dobrou práci, práci, která má smysl, abych naplnila očekávání svá i svých voličů. Evropští poslanci jsou velmi dobře placení a za to musíme odvádět špičkovou práci. Takže to je moje vize. Konkrétně pak chci udělat kus práce v programu Erasmus+, který je nejvýznamnějším programem podporujícím cíle EU v oblasti vzdělávání. Jeho konkrétní výsledky nejsou zatím zcela přesvědčivé. Proto spolupracuji s MŠMT ČR. Chci se také věnovat podpoře rodinné politiky i na evropské úrovni, aby se vyjasnila role Evropské unie a členských států. Tady se vidím v příštích letech. Také usiluji o větší zapojení žen do politiky a o podporu zaměstnanosti, programy věnující se zaměstnanosti by měly být skutečně efektivně využívány.
Jsou v plánech také vaše osobní zájmy?
Zahrada, tenis, hory, příroda, umění. To chce trochu času. Já moc času nemám, ale je životně nutné také odpočívat a mít nějaké koníčky. Mé štěstí je, že je mám s kým sdílet.
Rozhovor proběhl v červenci 2015.
Rozhovor připravila Marie Čermáková.
