V roce 1993 absolvovala přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Poté žila s manželem rok ve Velké Británii. V polovině devadesátých let byla několik let redaktorkou časopisu Cosmopolitan. V roce 1997 vstoupila do ČSSD. V té době se stala ředitelkou Gender Studies, o. p. s., kde působila až do roku 2004. V letech 2004 - 2006 zastávala funkci ředitelky odboru rodinné politiky na MPSV ČR. Krátce působila také na Úřadu vlády. Ve státní správě pracovala od dubna 2009 do září 2010, kdy vedla odbor rovných příležitostí na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchvy ČR. V letech 2010–2012 byla radní a také místostarostkou na Praze 2 – Vinohradech. V lednu 2014 se stala ministryní práce a sociálních věcí a od března 2015 je místopředsedkyní ČSSD. Dlouhodobě se zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou, na tato témata přednáší, publikuje články, vystupuje v médiích. Je spoluautorkou knihy Na cestě do Evropské unie: průvodkyně nejen pro ženy a autorkou knihy Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se. Mgr. Michaela Marksová je vdaná a má dvě dcery ve věku 9 a 13 let.
O rodině, studiu i pobytu v zahraničí
Jak se odvíjel váš život před tím, než jste vstoupila do veřejného života? Co jste studovala?
Před rokem 1989 platilo v naší rodině pravidlo, že slušný člověk se neangažuje v tehdejší oficiální politice a nestuduje humanitní obory. V roce 89 jsem byla ve druhém ročníku na Přírodovědecké fakultě UK a studovala jsem učitelský obor biologie a matematika. Po převratu mi připadalo, že právě teď bychom se měli občansky angažovat, když jsme předtím nemohli. Já jsem to aspoň cítila jako svou povinnost.
Takže rok 1989 vstoupil významně do vašeho života.
Určitě. Začala jsem se víc veřejně angažovat a studium mě přestalo tak trochu bavit, anebo mě spíš už tolik nezajímalo. Kdybych si bývala mohla znovu vybrat, asi bych studovala něco jiného. Nicméně jsem si řekla, že školu dodělám. Po ukončení studií v roce 1993 jsem odjela s manželem, který byl tehdy v doktorandském studiu, do Cambridge.
Pokud vím, tak vás pobyt v Anglii dost ovlivnil. Mohla byste přiblížit v čem?
Tehdy mi bylo 24 let a tady vrcholila kuponová privatizace. Klaus mluvil v superlativech o kapitalismu a volném trhu a všechno, co bylo před rokem 1989, kritizoval. Když jsem přijela do Anglie, byli tam u moci ještě konzervativci a v médiích se občas objevovaly opravdu dost podivné historky. Vzpomínám si na jednu, kdy manažer nemocnice, ekonom, řekl rodičům šestileté holčičky s leukémií, že pravděpodobnost jejího vyléčení je malá, asi dvacetiprocentní, a její léčba příliš nákladná, takže ji propouštějí z nemocnice. Její tatínek to ale nevzdal, nakonec někde sehnal soukromého sponzora a holčička se vyléčila. Četla jsem tento příběh ve chvíli, kdy už měl dobrý konec, ale stejně mě šokovala jeho podstata, kdy o léčbě rozhoduje ekonom, a protože se léčba nevyplácí, ukončuje se. Bylo to něco, s čím jsem se doposud v životě nesetkala, a říkala jsem si, že je na tom něco špatně.
A bylo kromě utilitárního přístupu k člověku a důrazu na peníze ještě něco, co vás v Anglii překvapilo?
Pochopila jsem tam taky, že ze socialistického školství toho vím víc než oni, neznali elementární věci, jako třeba kde se nachází jaký stát. Pamatuju si, že jsem si koupila kapesní atlas světa a lidem, kteří si mysleli, že Praha leží někde u Moskvy, jsem ukazovala: „Tady je Praha, tady je Berlín, tady máme Londýn a tady Moskvu.“ Bylo to opravdu zoufalé, a to jsem se nebavila s dělníky, ale s lidmi na univerzitě. Také jsem se tam setkala s tím, že jsem byla brána jen jako něčí manželka. Lidé se ke mně chovali opravdu dost zvláštně a časem jsem pochopila, že si asi mysleli, že jsem žena v domácnosti, což byla kategorie, kterou jsem od nás vůbec neznala. Jen na doplnění, já jsem v Anglii pracovala, dělala jsem tam různé brigády a do toho jsem se učila anglicky.
O feminismu, práci v neziskové organizaci a o cestě do politiky
Jak jste se dostala k feminismu tady v Čechách?
Když jsem se vrátila domů, na nějaké akci jsem se potkala se Sašou Lienau a Bärbelou Butterweck a s dalšími ženami, které se angažovaly ve feministickém hnutí. Na počátku devadesátých let jsem si myslela, že feminismus je tady zbytečný, protože socialistická žena byla dost emancipovaná, ale postupně jsem změnila názor a tato problematika mě začala zajímat víc.
Možná k tomu přispělo i to, že po návratu z Anglie, když jsem hledala práci, jsem zažila dost divné okamžiky, kdy mi došlo, že mne nechtějí, protože jsem mladá žena. Přitom mí spolužáci z oboru, kteří ani neuměli jazyky jako já, měli úplně jiné možnosti. Viděla jsem, jak jdou do soukromých firem na místa, kde mají perspektivu kariéry. Po mně se přitom pořád chtělo vařit kafe a dělat asistentku. Tak jsem pochopila, že asi bude zapotřebí s tím tady něco dělat. Než jsem začala pracovat v Gender Studies, krátce jsem pracovala pro jednu starostku z ODS, kterou taky zajímalo ženské hnutí, a chodila na různé akce. Motivačních zdrojů bylo tedy víc.
Zmínila jste Gender Studies… Co vám dala práce v této neziskové organizaci z hlediska možnosti uplatnit se v politice?
Strašně moc. Na Gender Studies mě nadchlo zaměření na zlepšení postavení žen v naší společnosti. Tenkrát jsem o tomto tématu mnoho nevěděla, nedefinovala jsem si to jako sociální problém. Ale i tak jsem měla pocit, že je to úžasné téma, protože se týká každé ženy – prodavačky i intelektuálky. V Gender Studies jsem pochopila, jak mnoho se toho v neziskovce může udělat, co lze navrhovat, jak se může o problémech žen mluvit do médií.
Myslím, že pro mě byla důležitá možnost seznámit se s různými lidmi, víc je poznat. V té době jsem občas chodila do médií, psala články, snažila jsem se v té věci dost angažovat. Jenže pak stejně narazíte na nějaké poslance nebo politiky, a oni jsou ti, kdo nakonec rozhodují. Protože součástí naší rétoriky bylo i heslo „víc žen do politiky“, říkala jsem si: „Tak je tedy potřeba to realizovat.“
O prolínání vnitrostranické a profesní kariéry
Kdy jste nakonec vstoupila do politické strany a jak jste se zapojila do práce v ní?
To bylo v roce 1997 a šla jsem tam z čirého idealismu. Nikoho jsem v ČSSD neznala, kromě několika osob ze sociálnědemokratických žen, se kterými jsem se předtím potkala na různých feministických akcích. Když mě přijímali v naší základní organizaci, bylo tam tehdy asi tak patnáct důchodců, pak tam byly dvě, tři ženy a já jsem byla široko daleko nejmladší. Protože jsem byla angažovaná v ženském hnutí, říkala jsem si, že je potřeba řešit rovnost žen a mužů, a tak jsem se propracovala do sociální komise. Ale zase jsem přišla mezi samé důchodce. Kromě nich tam vlastně tenkrát byla ještě Jana Volfová a Anna Čurdová. Vybavuji si jednu akci v Parlamentu, kdy se politici bavili o diskriminaci na trhu práce, o roli odborů a podobně. Já jsem zvedla ruku a řekla jsem: „Když se bavíme o diskriminaci na trhu práce, chtěla bych vám jenom připomenout, že tady taky máme diskriminaci žen, rozdíly v podstavení žen a mužů na trhu práce, a že bychom to měli reflektovat.“ Jejich první reakce byla hrozná, pohoršili se, co jim to tam kdo říká. Po nějaké době na toto téma začali slyšet a objevilo se i ve stranických dokumentech. Já jsem s tím ale přišla v době, kdy ČSSD poprvé vyhrála volby.
… a sestavila svou první vládu kompletně bez žen…
Ano, byla to vláda bez žen. Jana Volfová tehdy vytvořila stínovou ženskou vládu, kde jsem byla také. V té době jsem se dostala do poradního sboru externích poradců Vladimíra Špidly. Pracovala jsem ale pořád v neziskovce a jednou za týden jsem chodila od sedmi od rána na porady sem na ministerstvo, kde jsem zase byla široko daleko nejmladší. V rámci sociální komise jsem začala opět řešit genderovou agendu, po vnitrostranické linii jsem se podílela na psaní částí programu o rodinné politice nebo rovnosti žen a mužů.
Jak se dál odvíjela vaše profesní i vnitrostranická kariéra?
Chvíli jsem pracovala na částečný úvazek na Úřadu vlády, což bylo dost důležité kvůli tomu, že se člověk naučil, co to státní správa vlastně je, jak tam fungují různé organizační procesy. V roce 2004, to bylo v období druhé sociálnědemokratické vlády, jsem šla pracovat sem na MPSV. Ministrem byl tehdy Zdeněk Škromach a já jsem tady vedla odbor rodinné politiky, takže jsem se ve straně pořád angažovala odborně. Také jsem kandidovala na Praze 2 do městského zastupitelstva a potom i do Parlamentu, ale vždycky jsem byla na úplně nevolitelném místě. Nikdy mi totiž moc nešly vnitrostranické dohady o tom, kdo kde na kandidátce bude.
V době, kdy byl premiérem Paroubek, jsem byla zase jako jediná žena ve skupině, která se zabývala modernizací strany. Každý se snažil vymýšlet něco ve své oblasti odbornosti. Pak se mi podařilo dostat se spolu s Jiřím Dienstbierem do zastupitelstva na Praze 2, kde jsem byla v letech 2010 až 2012 místostarostkou. Ale mezitím jsem na ministerstvu školství vedla odbor rovných příležitostí. Někdy v té době začal nynější premiér Sobotka sestavovat stínovou vládu a nabídl mi v ní místo expertky pro lidská práva a rodinu. Zase jsem tam byla jediná žena, vlastně tam byla ještě Alena Gajdůšková za vědu a výzkum, jinak tam byli opět samí chlapi. Nakonec v lednu 2014 jsem se stala ministryní práce a sociálních věcí a relativně čerstvě, od března, jsem také místopředsedkyní strany.
O ženách v mužské politice
Jaké je být ženou v politice, když je tam převaha mužů?
Když si vzpomenu na své začátky v politice, opravdu není pro ženu moc příjemné vstoupit do místnosti, kde je nejméně patnáct chlapů nad šedesát. Jakmile člověk otevře pusu, připadá si jako z jiné planety, mluví jiným jazykem. Mám pocit, že žena v politice musí mít v něčem hroší kůži, že se nemůže ohlížet na to, jestli se na ni někdo křivě podívá, že má malé dítě.
Pokud to mám zhodnotit obecně, v politice jsou ženy, které se v ní uplatňují takovým tím v uvozovkách ženským způsobem, což moc nesouvisí s odborností. V takovém případě žena často hraje tu, která je na mužích závislá, vždycky se s nimi nějak dohodne. A politici pak mají tendenci dávat přednost ženám, o kterých vědí, že je neohrozí a že je budou poslouchat. Jestli je to někomu milé, ať to tak dělá, ale já nejsem ten typ. Vždycky jsem byla ženou, která se uplatňovala po odborné stránce a nekamarádila se moc s těmi, kteří rozhodovali o kandidátkách.
A co ženy v ČSSD? Funguje zde nějaký systém jejich podpory?
V naší straně na to žádný systém není. Máme organizaci sociálnědemokratických žen, která na Západě běžně funguje, ale v naší straně skutečně fungovala tak před patnácti lety. Tehdy probíhala různá školení pro ženy – jak se mají chovat, čemu budou čelit a tak dále – ale teď to upadlo a celá organizace se v sobě jakoby zapouzdřila. Jako reakce na tuto situaci byl založen Oranžový klub. Je to alternativní struktura ke staré organizaci a vypadá dost moderně. Vytvořil například odznaky s heslem „více žen do politiky“. Na stranickém sjezdu SDŽ nebyly vůbec schopny mít vlastní stánek, a Oranžový klub ho měl. Myslím, že členky OK podaly nějaký projekt na vzdělávání.
Jak podle vás funguje spolupráce žen napříč politickými stranami?
To se dá měřit jen ve Sněmovně – a je to různé. Hlavně ženy z ODS nám vždycky říkaly, že nechtějí mít se ženami z jiných politických stran nic společného. Spousta žen z různých politických stran se dokáže dohodnout mezi sebou, ale není tady žádná spojka.
Dohodnou se vždycky na určitém tématu?
Ano, dohody se týkají jednotlivých témat. Ale vždycky záleží spíš na konkrétním člověku.
O překážkách politické aktivity žen i o systémové podpoře žen – o kvótách
Co podle vás brání ženám se do politiky dostávat a uspět v ní?
Podle mě je to opravdu hlavně nepřátelské prostředí. Žena musí mít obzvláštní výdrž, aby to všechno ustála. Politika, to jsou podle mě mužské struktury, které mají určité myšlení, a dá to práci v nich prorazit. Osobně jsem byla vždycky přesvědčená, že je správné se angažovat, proto jsem vytrvala.
A pak tu jsou ještě bariéry časové. Schůze jsou večer a po nich je dobré jít do hospody kvůli kontaktům. Buď jste tedy svobodná a nic vás neomezuje, nebo máte nějakého partnera, který to musí skousnout. Jestliže je ale domácnost zavedena tak, že když žena přijde z práce domů, uvaří večeři, pak asi těžko může jít ještě na schůzi. To si opravdu nedovedu představit. Pro takovou ženu je to podle mě problém.
A vnímala jste vy osobně podobné překážky, které by se stavěly do cesty vaší politické činnosti?
Politice jsem se vždycky nekompromisně věnovala, i když jsme o tom měli doma diskuse. Je pravda, že politika zabere hrozně moc času. Když jí člověk čas nedá, chybí mu pak kontakty. Myslím si, že kdybych byla svobodná, věnovala bych jí času ještě mnohem víc.
Cítila jste se být v politice někdy znevýhodněná, nebo dokonce diskriminovaná?
Já jsem asi fakt přišla do politiky s nálepkou na čele, že jsem feministka, takže si na mě naštěstí nikdo netroufl. Ale pozoruju, nebo slyším od druhých, že když vidí někteří politici mladou holku, mají tendenci ji obtěžovat. Na vládě už je ale úplně jiná úroveň mužů, tam je to v pohodě.
Ještě se vrátím k tématu znevýhodnění: vzpomínám si, že když jsme byli coby ČSSD v opozici, bylo docela těžké prosadit, aby na tiskové konference chodily ženy. Na tiskovém tehdy byli dva kluci, a když se ptali, kdo půjde na tiskovku, říkala jsem jim: „Já bych tam ráda šla se svými tématy.“ Ale oni to odmítali s tím, že to není pro média dost atraktivní. Tak jsem se ohradila, že strana by měla mít také ženské obličeje a neměli by tam být pořád jen samí muži. Ale vůbec na to tehdy v tiskovém neslyšeli. Já jsem se s nimi pořád dohadovala – a pořád nic.
Naše strana nemá příliš mnoho žen, a jakmile je společenství, kde převažují chlapi, s ženami se automaticky moc nepočítá. A pak se najednou objevilo hnutí ANO, které ženy umělo využít, a totéž vlastně už předtím udělaly i Věci veřejné. Až teď se to poprvé zlomilo i u nás díky kvótám.
Kvóty jsou dlouhodobým tématem vaší strany, že?
Najednou mělo téma kvót konečně podporu vedení. Předseda strany Sobotka otevřeně řekl, že na kvótách trvá, že mu na tomto opatření opravdu záleží, což tu nikdy předtím nebylo. Po šesti letech se na sjezdu na jaře tohoto roku odhlasovalo, že na kandidátkách pro krajské a parlamentní volby musí být nejméně 40 % žen. Konečně jim došlo, proč je důležité, abychom měli také ženské reprezentantky, nemusíme už čekat, až to nějaká strana ukáže na svém volebním výsledku. Věřím, že předseda strany pochopil marketingový dopad tohoto opatření.
Vrátím se zpět k tématu bariér nebo určitých překážek pro ženy v politice. Jak fungují ve vztahu k političkám média? Jakou s nimi máte osobní zkušenost?
To je dost různé. Opravdu záleží na jednotlivých novinářích, případně na tom, z jakého jsou média. Například televizní kameramani nechápou, jak mají ženu zabírat, třeba když vystupuje z auta. Když jsem je na to upozornila, odpověděli mi: „Ale nám to nikdy nedošlo!“ Já jsem na to kontrovala: „To je tím, že tady ve štábu nemáte mezi sebou žádné ženy.“ Když se mnou přijde dělat rozhovor redaktorka, je to úplně něco jiného, je to příjemné v porovnání s rozhovory, které dělají – hlavně mladí – novináři.
V čem pociťujete odlišnost mezi prací novináře a novinářky?
To je právě to: žena chápe ženské postoje, třeba to, čemu v politice jako žena čelíte, ale muž je někde úplně jinde. Třeba kvůli feminismu mě v Reflexu strašně zkarikovali, to bylo na úplném začátku mé kariéry. Přitom když se redaktor ptá, pořád člověku něco podsouvá.
O kombinaci práce v politice a rodinného života
V době, kdy jste začala zastávat pozice v politice, jste už měla děti. Jak se vám dařilo kombinovat politickou práci s péčí o děti?
Když byla první dcera ještě mimino, nosila jsem ji s sebou na spoustu schůzí. Mám i fotky ze sjezdu, kde jsem s miminem. Když jsem pracovala tady na ministerstvu, první dítě mělo chůvu a já jsem tehdy kombinovala dva dny v jeslích se třemi dny s chůvou.
Myslím si, že spoustě lidí ve straně vadilo, že jsem byla na stranických akcích s dítětem, ovšem nikdo se neodvážil mi to říct. Ale ona byla hodná a nikdy nikde nebrečela. Chápu, že ne se všemi dětmi jde tohle dělat.
Se dvěma dětmi už to bylo namáhavé, fyzicky dost náročné, protože obě byly ještě dost malé. V té době jsem někdy šla na schůzi, ale někdy taky ne, byla jsem z toho všeho dost unavená. Ale pořád jsem byla schopna doma něco psát do novin.
A co partner, ten se do péče nezapojoval?
Byla doba, kdy pracoval v Brně, to bylo nepříjemné. Jinak byl schopen se o děti postarat. Když jsem odjížděla na služební cesty, o děti se vždycky staral, někdy třeba v kombinaci s některou z babiček.
Jak se vám daří kombinovat práci s rodinou nyní, když už jsou dcery větší?
Řekla bych, že když je mimino v kočárku, je to ještě jednoduché stadium. Nejtěžší je to teď, ve věku, kdy je dcerám skoro devět a třináct let, protože někdy opravdu nebývám doma a nejsem tolik s nimi. Naštěstí nad námi bydlí moje matka, která už je v důchodu; je to ona, kdo drží ve školním roce tu hlavní zátěž a dohlíží na to, jak se dcery učí. Takže teď se o ně stará především babička a manžel.
O současném působení na ministerstvu, o plánech do budoucna i o volném čase
Jak náročné je zastávat post ministryně práce a sociálních věcí a jak jste byla na postu ministryně přijata?
Moc pomohlo, že už jsem dva roky tady na ministerstvu pracovala a že jsem byla na Úřadu vlády, znám díky tomu agendu státní správy, znám chod ministerstva, a hlavně jsem se celou dobu stýkala s některými lidmi odsud. Pokud člověk přijde odjinud, musí to být hrozné.
Když mě Sobotka jmenoval ministryní, spousta lidí ve straně si myslela, že se zbláznil, že jsem nějaká šílená feministka, která mluví buď jen o ženách, nebo o Romech.
Jakou agendu považujete na ministerstvu za nejdůležitější?
To se nedá takhle úplně říct. Moje „srdeční témata“ se týkají obecně práv dětí, která tady podle mě jsou pořád zoufale zanedbaná. O tom jsem mluvila už před deseti lety a pořád to není dořešené. Ale tohle téma se týká také problematiky opatrovnických soudů, které jsou u nás odstrčené úplně dozadu a všichni jimi pohrdají, že se věnují „jen“ dětem. Jejich činnost je nesystémová, soudci rozhodují každý jinak, nemá to žádná pravidla, je to ve špatném stavu a nikdo o tom nechce slyšet.
Je dobré, že člověk v pozici, jakou právě zastávám, může konkrétně o této problematice otevřeně mluvit, protože rétorika v médiích tady byla v uplynulých zhruba osmi letech šílená.
Obecně je důležité mluvit o sociálních otázkách, vysvětlovat, že je nutné lidi diferencovat, že když je někdo na sociálních dávkách, automaticky to neznamená, že neusiluje o práci. Mělo by se také mluvit o tom, co dělat s lidmi, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách: práce s nimi pomáhá situaci zlepšovat a hlavně se zde musí pracovat s dětmi. Dalším obrovským tématem jsou teď uprchlíci. Jenže my na to nejsme dostatečně připraveni, nejsme schopni dobře pracovat ani s našimi Romy. Na sociální práci je potřeba mít dostatečně kvalifikované lidi, a tady je to dost zanedbané. Navíc u nás panuje silný rasismus.
A co téma žen a problémy, na které v naší společnosti narážejí?
Obecně máme, a teď nemyslím jen ženy, problém se sebevědomím a s tím, že neumíme být asertivní. V době, kdy jsem pracovala v neziskové organizaci, jsem dělala různé kurzy s matkami na rodičovské. Ženy si jedním dechem stěžovaly, že je nechtějí v zaměstnání, a druhým dechem kritizovaly jesle. Oponovala jsem jim: „Buď chcete jít do zaměstnání, anebo chcete být tři až čtyři roky na rodičovské, ale obojí je neslučitelné.“ Na to mi říkaly, že musí být s dítětem doma ty tři čtyři roky. Když jsem jim zopakovala, že těžko jde být několik let doma a nemít pak problémy s návratem do zaměstnání, někdy mě obviňovaly, že je chci odtrhávat od dětí. Na to jsem jim říkala: „Ne, nechci. Jenom konstatuji, že nemůžete být šest let doma se dvěma dětmi a očekávat, že na trhu práce na vás budou čekat s otevřenou náručí.“
Tady na ministerstvu teď například řešíme problém důchodů žen – jsou nižší než důchody mužů. Důchodová komise přišla s návrhem, že pokud jsou lidi manželé, měli by sdílet vyměřovací základ. Pokud se rozvedou, ten, co vydělává nebo vydělával víc, dá tomu druhému část svého důchodu, většinou tedy manžel manželce. Vůči tomuto návrhu jsem se ale ohradila: „Nechtějte po mně navrhovat opatření, které zvýhodní osobu jen proto, že je něčí manželka. My budeme zvýhodňovat páry, které mají děti.“ Takže připravujeme variantu, která by nebyla závislá na manželství.
Kam směřujete, jaké jsou vaše plány do budoucna?
Protože jsem dost aktivní, je pro mě nejlepší v politice zůstat, tam člověk může věci ovlivňovat a realizovat. Jinak cítím jako svůj dluh udělat něco s postavením hlavně řadových žen, třeba těch, které pracují v příšerných podmínkách u pokladen v obchodních řetězcích. Pracovní podmínky zaměstnaných lidí jsou totiž jedním z našich ústředních témat.
Kolik máte volného času? Zbývá vám vůbec nějaký?
Nějaký mám. Teď jsem se vrátila z dovolené, byla jsem s rodinou na chalupě, kde nejvíc relaxuji při práci na zahradě, a chvíli jsme byli také v Rakousku. Během roku se snažím uchránit si víkendy. Proto o víkendu nechodím na pracovní nebo stranické akce, pokud to není nezbytně nutné. Mně osobně vyhovuje vysoké pracovní nasazení. Jsem ten typ, který doma upadá do pasivity. O víkendu jsem schopna vstávat v jedenáct, ale ve všední den klidně vstanu v šest a je mi to jedno. Vadí mi, že nemám víc času na své děti, ale chtěla bych také chodit cvičit nebo plavat. Nedostatek osobního času je teď pro mě asi to nejhorší.
Rozhovor proběhl v červenci 2015.
Rozhovor připravila Hana Maříková.
