JUDr. Lenka Teska Arnoštová, Ph.D., je legislativní náměstkyní ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka. Od března 2015 zastává také funkci místopředsedkyně ČSSD pro vztahy se společenskými organizacemi (MDS, SDŽ, KS, MDA). Současně působí jako odborná asistentka v Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Civilním zaměstnáním je advokátka a zabývá se otázkami zdravotnického práva. Vysokoškolské vzdělání získala na Právnické fakultě UK v Praze, kde v roce 2009 také úspěšně obhájila disertační práci. Její profesní dráha začala v roce 1999 na Ministerstvu zdravotnictví ČR, kde pracovala až do roku 2007 nejprve na řadové pozici, později na pozici ředitelky legislativního odboru. Následně mezi lety 2007 a 2008 působila jako ředitelka legislativně-právního odboru v agentuře CzechInvest. Po odchodu z CzechInvestu se věnovala advokacii se zaměřením na zdravotnické právo. V letech 2010–2014 byla zvolena zastupitelkou Hlavního města Prahy, od února 2014 působí jako náměstkyně ministra zdravotnictví ČR. Je vdaná a spolu s manželem, který je také advokát, vychovávají dvouapůlletou dcerku.
O studiu, motivaci a vztahu ke zdravotnickému právu
Mohla byste na úvod říci něco o sobě? Z jakého kulturního a rodinného prostředí pocházíte a kde jste vyrůstala?
Pocházím z Uherského Hradiště, takže z jižní Moravy, Moravského Slovácka. Většina lidí z této oblasti se věnovala zemědělství a vinařství. Spousta spolužáků odešla studovat do Brna a do Prahy, ale málokdo se vrací zpět. Hlavně ti, co studovali v Praze. Já jsem toho příkladem.
Co se týče rodinného zázemí, mamka se věnuje lékárně, otec právu a sestra je lékařkou. Odmalička jsem v rodině slyšela probírat právní a zdravotnické problémy a u mne se to spojilo v jedno. Už řadu let se věnuji zdravotnickému právu.
Když jste volila práva jako vysokou školu, vycházela jste tedy ze své rodinné tradice…
Neměla jsem hned jasnou představu, čemu se chci věnovat, protože právnická fakulta umožňuje jít různými směry. Můžete dělat notáře, soudce, advokáta, můžete se pohybovat i v jiných právních oblastech, v neziskové sféře. Tušila jsem, co obnáší advokacie, věděla jsem, co obnáší soudcovská práce, a chtěla jsem poznat, co to je práce ve státní správě. U ní jsem pak na nějakých osm let zůstala. Potom jsem odešla a zase jsem se vrátila, stále se mi to životem prolíná. Myslím, že jde hlavně o získávání zkušeností.
Všimla jsem si, že máte titul Ph.D., přestože pracujete v aplikované sféře. Co vás motivovalo k tomu si doktorát udělat? Je to přece jen spousta úsilí a práce…
Nastoupila jsem na ministerstvo zdravotnictví na referentskou pozici. Mé nadřízené postupně odcházely buď do důchodu, nebo do jiného oboru, takže jsem v dvouročních cyklech postupovala výš. Kolegové ve mně většinou vidí člověka, který něco chce, pragmaticky za tím jde a je kariéristicky založený. Ale to já vůbec nejsem. Nikdy jsem nebyla tím člověkem, který si řekne: „Já chci dělat politika.“ (směje se) Ráda dělám práci precizně a věnuji jí maximum. A možná kvůli tomu si mě tehdejší paní ředitelka, dnes přednostka ústavu na 1. lékařské fakultě, vybrala jako vedoucí oddělení a zástupkyni ředitelky. Když pak odcházela, chtěla, abych byla její nástupkyní.
A jak jsem se dostala k doktorátu?
Když jsem byla na ministerstvu zdravotnictví, řešila jsem spoustu velmi složitých právních otázek. Kolikrát jsem si říkala: „Vždyť to je na doktorskou práci!“ Při své práci na ministerstvu zdravotnictví jsem si tedy nakonec udělala doktorát na právnické fakultě UK v Praze. Moje disertační práce se týkala zdravotnictví, takže to pro mě bylo prohloubení a zvyšování kvalifikace, o což by měl usilovat každý zaměstnanec. Navíc mě to bavilo. Zároveň mi to umožnilo podívat se na danou problematiku i z jiného úhlu, včetně historického, a ujasnit si, proč určité věci vznikly a kam směřují.
O pracovní a politické dráze a jejich vzájemném prolínání
Mohla byste zrekonstruovat svou pracovní dráhu? Jak vypadal váš pracovní start po škole? A jak jste se dostala až na svou dnešní pozici?
Jako čerstvý absolvent jsem nastoupila na Ministerstvo zdravotnictví. Tam jsem vykonávala různé funkce od referentky, vedoucí oddělení, zástupkyně ředitele až po ředitelku odboru. Na ministerstvu jsem působila osm let. Po nástupu pana ministra Julínka jsem odešla, rok jsem byla v agentuře CzechInvest na pozici ředitelky legislativně-právního odboru a následně jsem se rozhodla, že opustím státní správu a budu se věnovat advokacii. Po vykonání advokátní zkoušky jsem se v rámci advokacie zaměřila zejména na zdravotnické právo. Myslím, že pokud se člověk věnuje zdravotnictví, zůstane u toho delší dobu, protože je to pro něj většinou srdeční záležitost. Je to odvětví, které má smysl a které se dotýká nás všech. I v době, kdy jsem byla v CzechInvestu, jsem si pořád monitorovala, co nového se ve zdravotnictví děje. V advokacii jsem byla aktivní asi pět nebo šest let, spolupracovala jsem s jednou z největších advokátních kanceláří u nás. V roce 2014 mě oslovil pan ministr Němeček, jestli bych si nechtěla vzít na starosti legislativu na ministerstvu zdravotnictví. Známe se již od mého vstupu do sociální demokracie v roce 2008, a to z ústřední odborné zdravotnické komise. Předpokládám, že nabídku jsem dostala proto, že věděl, jak dobře znám úřad a jeho chod. Od února 2014 působím na ministerstvu zdravotnictví, kde jsem měla nejdříve na starosti legislativu a právo a od července 2015 jsem na pozici politické náměstkyně. Dostala jsem na výběr, jestli budu odborný náměstek, nebo politický náměstek. Tím, že jsem se stala v březnu místopředsedkyní strany, nemůžu být zároveň odborný náměstek. Nakonec jsem se rozhodla, že politická role je důležitější, jelikož je pro mě zásadní prosazovat určité vize.
Zdá se mi, že je to takový paradox. Kdo jiný než vy, která máte z daného oboru doktorát, má větší odbornost v této problematice?
No co se dá dělat! (směje se) Musím říct, že se v roli politického náměstka trošku hledám, protože je to vlastně taková historická událost. Vždycky jsem byla pro služební zákon, protože sama jsem (ještě v době, kdy jsem byla zaměstnanec na ministerstvu) těžko snášela to neuvěřitelné střídání ministrů a s nimi i jejich štábů poradců a týmů lidí, kteří nebyli vždy úplně erudovaní. Bylo to dost náročné a musím říct, že některé měsíce byly velmi krušné. Než se nový tým zaučil, často ho vystřídal další. Speciálně ministerstvo zdravotnictví je velmi náchylné ke střídání ministrů. Když půjdeme do historie, od roku 1918 tam bylo asi čtyřicet ministrů, po revoluci pak minimálně přes dvacet. Resort zdravotnictví těmito změnami hodně trpěl. Ten zákon sice má nějaké chyby, ale státní správa by měla být profesionální, neměla by být závislá na politických rozhodnutích.
V rámci funkce politického náměstka mám také za úkol projednávání zákonů. Ke zdravotnictví mám velmi blízko a není mi lhostejné, jakým způsobem se přijímají a aplikují zákony. Teď se chci zaměřit na zakotvení pacientských organizací, zákon o neziskových nemocnicích, protikuřácký zákon, vzdělávací zákon lékařů a nelékařů a také na koncepční věci týkající se například úhrad ze zdravotního pojištění.
Jak těžké pro vás bylo přesunout se z advokacie? A jak těžké pro vás vůbec bylo udělat rozhodnutí, že se přesunete z lukrativního místa do státní správy, kde člověk neví dne ani hodiny?
Je pravda, že ve státní správě člověk neví dne ani hodiny. Ale já jsem to brala tak, že se do advokacie můžu zase vrátit (teď mám pozastavenou činnost advokáta). Přijala jsem to i z toho důvodu, že v advokacii je to zase jiný druh poradenství. Zjistíte, že lidem můžete pomoci, poradit, ale nemáte instrumenty na změnu legislativy. Řekla jsem si, že bych tu možnost měla využít a určité věci změnit. Můžete kritizovat ledacos, můžete říkat, že systém je takový nebo onaký, ale pokud se to nerozhodnete změnit, situace se nezlepší. Čím déle jako advokát posloucháte lidské příběhy a čím víc jste součástí živého organismu soudních sporů, tím víc si uvědomujete, že s tou úpravou není něco v pořádku. Moje funkce mi teď dává možnost říct: „Ano, pojďme tyto věci změnit!“ V dřívější době, kdy jsem působila na ministerstvu, jsem tuto možnost neměla. Byla jsem pouze nástrojem toho, kdo řekl: „Politické vedení rozhodlo, že máme udělat tento předpis, tak ho pojďte udělat.“ Ale neměla jsem možnost zasahovat do podstaty, do politického rozhodnutí. Nechci, aby za mnou zůstávaly pomníčky předpisů, chci mít možnost věci měnit a spolupodílet se na tom.
O vstupu do ČSSD a stranické kariéře
Zmiňovala jste, že jste v roce 2008 vstoupila do ČSSD. Zajímalo by mě, jakou jste k tomu měla motivaci. Proč jste se tak rozhodla?
V roce 2008 jsem vstoupila na akademickou půdu, nastoupila jsem na 1. lékařskou fakultu na tehdejší Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva. V té době se mluvilo o tom, že by měly být některé nemocnice zprivatizovány, resp. některé fakultní nemocnice by měly fungovat ve formě akciových společností. To se mi tedy úplně nelíbilo. V té době to byly jedině univerzity, kdo nahlas vyslovil názor, že to není správné, a šly do ulic s tím, že tímto směrem by se nemocnice neměly ubírat. Rok 2008 byl pro mě v mnohém zlomový. Začínaly radikální změny spojené s naplňováním programu tehdejší pravicové vlády. Co mě ale určitě zvedlo ze židle, byla právě privatizace nemocnic, kde probíhala výuka lékařských fakult. To byl jeden z hlavních momentů, proč jsem vstoupila do politické strany.
Jak se poté vyvíjela vaše politická kariéra?
Vstoupila jsem do sociální demokracie v roce 2008. Nejdříve jsem působila na Praze 5, kde jsem byla předsedkyní kontrolní komise. Potřebovali člověka, který bude hlídat předpisy a má nějaké minimální právní vědomí. V roce 2010 se tvořil tým na kandidátku do zastupitelstva Hlavního města Prahy. Nečekala jsem, že se na magistrát dostanu, ale tehdy vedl kandidátku Jiří Dienstbier a získali jsme 14 mandátů. Já jsem byla ta poslední čtrnáctá. Tehdy jsem se dostala na zastupitelstvo, protože to byl historický volební výsledek pro sociální demokracii v Praze. Na zastupitelstvu Prahy jsem byla od roku 2010 do roku 2014. Byla to pro mě velmi obohacující zkušenost. Byla jsem předsedkyně výboru pro sociální politiku a místopředsedkyně pro zdravotnictví, to vše v neuvolněných, tedy neplacených funkcích. Zastupitelstvo končilo na podzim 2014. V té době už jsem působila na ministerstvu zdravotnictví.
A co se týče mé dráhy v ČSSD, v červnu 2014 jsem dostala nominaci z Prahy na pozici místopředsedkyně. Nominaci jsem přijala a vyjela jsem do všech možných regionů v republice. Jsem totiž zvyklá dělat svou práci precizně. Podzim jsem proto strávila tak, že jsem jezdila na nominační konference a do krajů. Byly to příjemné víkendy, protože člověk se seznámí se spoustou nových lidí a dostane se do míst, kde předtím nebyl. Neříkám, že bych v té době nabyla přesvědčení, že uspěju. Hodně mi k tomu ale určitě pomohl pan předseda Sobotka, protože řekl, že chce ve vedení dvě ženy. Stála jsem na správném místě ve správnou dobu a dopadlo to tak, jak to dopadlo. V den, kdy proběhla volba, jsem měla zdravotní problémy. Tři týdny jsem se léčila z virózy a ráno, když jsem se probudila, jsem si říkala: „Dnes to s hlasem nemůžu zvládnout!“ Byla jsem ráda, že vůbec mluvím. Bylo to něco šíleného.
Adrenalin dělá neuvěřitelné věci…
On to nebyl ani tak adrenalin, dávali mi předtím kalciovku, protože jsem ztratila hlas. Po sjezdu jsem dostala definitivně antibiotika, která mě konečně dala dohromady. Bylo mi špatně, byla jsem ve stresu, musela jsem tam ale vystoupit. Takže jsem ráno byla ještě na kapačce v nemocnici a pak jsem tam lítala jak šílená, to jsem ale „nebyla já“. Nejsem žádná herečka, já jsem úplně normální. (směje se) Jsem ráda, že to mám za sebou, že jsem to vůbec přežila.
O životě ženy v mužském světě
Jaké je pro ženu pohybovat se ve vyloženě mužském prostředí?
Já si to vůbec nepřipouštím! Je to správná otázka, ale já si takové otázky vůbec nepokládám, protože ani nemám čas nad nimi přemýšlet. Občas se nad tím zamyslím, když jsem na dovolené nebo když mám chvilku. Pokud mám pocit, že mi něco nevyšlo, začínám vždy sama u sebe. Vezměte si advokacii – to je také mužské prostředí. Nemám pocit, že by politika byla v tomto ohledu specifická.
Nesetkala jste se třeba někdy s diskriminací nebo s podceňováním vaší osoby právě kvůli tomu, že jste žena?
Možná si nepřipouštím, že by to byla nějaká diskriminace. Spíš to beru jako formu humoru nebo odlehčení. Kdyby si to člověk připustil, musel by být pořád v defenzivní pozici. Je na jednu stranu dobře říct těm chlapům, že nemají úplně správný úhel pohledu, ale já ten pocit nemám. Je to zvláštní, asi jsem prostě měla štěstí.
ČSSD má jako jedna z mála stran interní kvóty na zastoupení žen ve vedení. Jak je toto opatření vnímáno vašimi spolustraníky?
Při přípravě tohoto pravidla jsme vycházeli z toho, že na kandidátních listinách by mělo být aspoň čtyřicet procent méně zastoupeného pohlaví. Není to tak, že by to musely být pouze ženy. Samozřejmě to ale není vnímáno úplně nejlépe. I dneska se vedou diskuse o tom, jak toto pravidlo obejít. Ostatně vždycky, když se udělá nějaké pravidlo, je spousta těch, kteří se snaží ho obejít a interpretovat tak, aby jim co nejlépe vyhovovalo. Vytváříme teď příslušné dokumenty, aby bylo zavedeno čtyřicetiprocentní zastoupení na kandidátních listinách. V září by měl ústřední výkonný výbor schvalovat tento nový volební řád, uvidíme, jak to dopadne.
Já se vlastně dnes už ani nedivím ženám, že do politiky nechtějí jít. Protože pokud člověk nemá zázemí v rodině, což já – musím zaklepat – mám, je těžké se prosadit. Ženská politika je paradoxně hlavně o chlapech, protože bez zázemí v partnerovi, bez tolerantního manžela by to nešlo. Čím delší dobu jsem v politice, tím víc si uvědomuju, že do politiky nejdete pouze vy sama, ale jdete tam s celou svojí rodinou, jdete tam se svým manželem a málokdo to skousne. Já jsem si to sama užila v mediální kauze, která se rozpoutala hned po sjezdu. V sobotu byl sjezd, kde jsem získala nominaci, a hned v pondělí jsem se v novinách dozvěděla, jak jsem se „dostala“ k lukrativním pozemkům. Vezměte si, že do té kauzy byla zavlečena i moje rodina. Kdo pak půjde do politiky? Člověk sterilní, který se celý život věnuje jenom politice? Jak to pak asi dopadne? Málokdo má sílu bránit se prostřednictvím soudu, vyjádření v médiích či žádat o tiskovou odpověď. Politika je každopádně náročná pro celou rodinu!
O kombinaci rodinného života a politiky
Jak reagoval váš partner, když jste se rozhodla vstoupit do politiky, ve vašem případě do relativně vysoké politiky?
Manžel to bere tak, že je to můj koníček. Podporuje mne v některých situacích svým humorem a nadhledem. Jsme spolu nějakých sedmnáct let, už od vysoké školy. Ví, že jsem člověk aktivní, a bere mne takovou, jaká jsem. Za takový přístup jej obdivuji. Politika je tvrdé prostředí, pravidla se často mění a člověk k ní musí mít skutečně silný vztah. Mně jde vždy o věc samu.
Mám ráda mladou generaci, ale vadí mi, že spousta mladých lidí na facebookovém profilu řekne anonymně svůj názor, ovšem to je tak všechno, co udělají. Nejdou do politických stran, neříkají svůj názor nahlas všem a nestojí si za ním. Nechci říct, že jsou pasivní, ale vyjadřují svoje názory jiným způsobem. Myslím, že tady vzniká nějaká nová anonymní kultura…
V jednom rozhovoru jste se zmínila, že máte malou dceru. Zajímalo by mě, v jaké fázi vaší kariéry se narodila a jak se vám dařilo to všechno zvládnout…
Elišce je dva a půl roku. Narodila se, když jsem byla členkou Zastupitelstva hlavního města Prahy. Šla jsem do politiky s vědomím, že mi manželovi rodiče pomohou s péčí a že o ni bude dobře postaráno. Když jsem šla na ministerstvo, Elišce bylo přes rok. Kdybych neměla takovou pomoc rodiny, je vůbec otázka, jestli bych se do politiky vydala. Manželovi rodiče jsou již v důchodu a s nabídkou na hlídání přišli sami. A je vidět, že si ji užívají a ona jim to svým dětským způsobem vrací.
Nevěřím, když někdo říká, že dokonale zvládá rodinu a současně i politický život. Já sama nemám pocit, že to zvládám. Pořád mám výčitky na jedné straně i na druhé straně a myslím si, že se toho pocitu, že něco nemůžu dělat precizně na obou dvou stranách, asi nikdy nezbavím. Snažím se dceři co nejvíc věnovat večer a o víkendu, ale nemám odvahu říct, že skvěle zvládám oboje. Na druhou stranu jsem ale díky dítěti získala ten správný nadhled. Myslím si, že není úplně dobře, když člověk tráví čtyřiadvacet hodin v práci a když má taková očekávání i od ostatních. Takovým lidem se asi nebude chodit dobře do práce, přitom kvalita šéfa se vždycky pozná podle toho, jestli jeho podřízení rádi chodí do práce, či ne. Podle mě stačí, že jsou spokojeni, mají pocit, že se pod tímhle člověkem dobře pracuje a že jsou v týmu, za kterým jsou vidět výsledek. Dát jim nějaký smysl a směr, aby měli pocit, že jejich práce k něčemu je, to je prostě základ, ať je to ve státní správě, nebo kdekoliv jinde.
Počítá se ve vrcholové politice s tím, že mají lidé také nějaký soukromý život, že mají rodiny a že se jim chtějí věnovat?
Politická práce jde většinou nad rámec plnění standardních pracovních povinností. Často se jí musíte věnovat o víkendech. Občas se to dá skloubit, protože třeba na různé akce pořádané pod záštitou ČSSD s sebou můžete vzít rodinu. Myslím si, že je důležité si v každém konkrétním případě určit priority a cíle a na ty se pak zaměřit.
O kvótách, vzájemné podpoře žen v politice a sexismu
Jaký je váš názor na postavení žen v politice a v rozhodovacích pozicích? Myslíte si, že jich tam je dost?
Co se týče tématu kvót, musím sama za sebe říct, že nejsem jejich zastánce a nikdy jsem nebyla. Uznávám, že v úrovni politické to může nastartovat mechanismus, který ženy do politiky přivede. Já sama jsem toho příkladem – kdyby pan předseda neřekl, že chce dvě ženy ve vedení ČSSD, nevím, jestli bych byla zvolena. Jinak jsem ale kvóty nepotřebovala. Dostala jsem se do pražského zastupitelstva díky tomu, že jsem byla v pravý čas na správném místě. Kvóty v politice můžou pomoct, ale co mi vadí víc, je horší odměňování žen oproti mužům za stejnou práci. Když se podíváte na statistiky, vidíte, že ženské mzdy jsou úplně jinde než v jiných vyspělých evropských zemích. To by si určitě zasloužilo řešit, i když je to složité. Jde o soukromý sektor, kterému můžete něco nařídit jen prostřednictvím zákonů nebo evropských direktiv, jinou možnost prakticky nemáte. Z hlediska odměňování by se ženy rozhodně měly zrovnoprávnit s muži.
Jak spolu ženy v politice spolupracují? Jsou schopny se semknout a prosazovat společně témata a opatření na svoji podporu? Nebo spíš každá hraje za sebe?
Nemám pocit, že bychom jednaly roztříštěně. Spíš jde o to, že jako ženy máme méně času než muži, protože se musíme věnovat rodině a partnerům. Myslím si, že každá to má v sobě takhle nastavené, že by měla udělat maximum pro rodinu. My si spolu nesedneme k pivu, než se někde dáme dohromady, trvá to delší dobu. Když se třeba jede někam na víkend, člověk zvažuje, jestli bude s rodinou, anebo jestli si půjde někam sednout s ženskými. Myslím, že se dokážeme integrovat. Když je potřeba, semkneme se. Spojuje nás mimo jiné i to, že každá z nás cítí, že jsme pořád trochu podezřelé, že býváme označovány jako ty ženské, co do politiky nepatří, co nemůžou mít jiný názor a mají stát doma u plotny a vařit. Myslím, že latentně jsme při sobě. Nemám dojem, že bychom mezi sebou soupeřily.
Můžu se zeptat, kde jste se setkala s názorem, že do politiky ženy nepatří?
Hlavně na Moravě, u veřejnosti. Morava je hodně tradiční. Když si vezmete oblast Uherského Hradiště, je tam největší podpora lidovců ze všech regionů.
Narazila jste na takový názor také u svých stranických kolegů?
Ne, to určitě ne. Možná jsem se občas s něčím podobným setkala na fakultě, ale jinak ne.
Když jsem si o vás hledala informace na internetu, všimla jsem si, že velká část článků o vás začíná ve stylu: „Ve vedení ČSSD zasedne sexy blondýna.“ Jak vnímáte, že se snažíte vystupovat jako profesionálka, ale pro média jste primárně sexy blondýna, pak žena a vaše odborné kompetence stojí až někde v pozadí?
Krasavice, překrásná, přemoudrá. (směje se) Já si z toho dělám legraci! Tyto věci si vůbec nepřipouštím. Nemám na to čas, mám pořád tolik aktivit, že nad tímto ani nepřemýšlím. Možná je to moje obrana. Já si tedy osobně nemyslím, že bych byla nějaká krasavice. Nad tím, že mě někdo popsal jako sexy blondýnu, jsem se spolu s manželem pobavila.
O funkcích, možnosti ovlivňovat dění a plánech do budoucnosti
Jaké funkce a profese teď momentálně vykonáváte?
Tak zaprvé jsem matka, to je nejdůležitější. Pak jsem manželka. Až za třetí jsem politik. Ale pořád si myslím, že jsem odborným politikem, že se snažím věnovat se odborným věcem. Momentálně působím jako politický náměstek. Pořád také působím na akademické půdě, kde jsem od roku 2008 odborným asistentem na 1. lékařské fakultě. Konečně mám zase pocit, že se vracím k té odborné činnosti.
Víte, já se nedokážu vyjadřovat ke všemu. Prostě to neumím a dělat to nebudu. To je asi nějaká chlapská záležitost, muži s tím problém nemají. Snažím se vyjadřovat k problémům ve zdravotnictví a právu. V sociální demokracii jsem dostala do kompetence společenské organizace. Když řeknu „styk“, tak se vždycky všichni začnou smát. Tak raději říkám, že mám na starosti kontakt s Masarykovou demokratickou akademií, Mladými sociálními demokraty a Sociálně demokratickými ženami, i když oficiálně se tomu říká „styk“.
Je vaše pozice místopředsedkyně místem, ze kterého můžete reálně něco ovlivňovat? Není to jen formální funkce?
Zatím se mi nezdá, že by to byla formální funkce, a vypadá to, že mi dávají i nějaký prostor. V rámci dlouhodobého programu bych se chtěla věnovat zdravotnictví. Zajímá mě třeba otázka zdravotní péče o seniory. Zajímá mě, jak na mne bude nahlížet zdravotnictví, až budu za dvacet let seniorem. Ve zdravotnictví se potkávají podnikatelská touha a veřejný zájem, ale já si myslím, že podnikání do zdravotnictví nepatří, nebo jen v omezené míře. Veřejný statek zdravotnictví bychom si měli chránit. V 90. letech se toho příliš mnoho zprivatizovalo a teď nám dochází, že ne všechno bylo dobře. Myslím, že zdravotnictví nejen u nás, ale i v Evropě, stojí před mezníkem, jak dál.
Jaké jsou vaše plány do budoucnosti? Kam byste to chtěla v politice dotáhnout?
Nemám žádný plán. Až bude politika nad moje síly, odejdu a vrátím se do advokacie. Mám to tak prostě nastavené. Možná si budu jednoho dne vyčítat, že jsem tam šla nebo že jsem neudělala víc. To by pro mě bylo asi nejhorší, protože chci v sociální demokracii udělat maximum. Soustředím se teď na to, aby byl v nějaké kvalitní podobě vypracován program pro sociální demokracii a aby sociální demokracie nebyla vnímána jenom jako strana pro seniory. Myslím, že právě zdravotnictví má šanci přitáhnout další lidi.
Rozhovor proběhl v červenci 2015.
Rozhovor připravila Marta Vohlídalová.
