Ing. Klára Liptáková je první náměstkyní primátora města Brna, má na starosti obory majetku, školství a sportu. Do této funkce byla zvolena na podzim roku 2014 v komunálních volbách, v nichž kandidovala na funkci primátorky za KDU-ČSL s programem První krok pro Brno zítřka. Členkou KDU- je od roku 2002. V roce 2006 byla poprvé zvolena do zastupitelstva MČ Brno-Maloměřice a Obřany a stala se předsedkyní Finančního výboru. O čtyři roky později mandát obhájila a stala se starostkou této městské části, kde je doposud členkou zastupitelstva. V roce 2012 se stala zastupitelkou Jihomoravského kraje, kde byla zvolena místopředsedkyní Výboru finančního a je členkou Výboru pro územní plánování a dopravu. V letech 2010 až 2015 byla celostátní místopředsedkyní KDU-ČSL. Pro následující volební období se rozhodla již nekandidovat na tento post. V roce 1993 absolvovala provozně-ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. Po studiích pracovala dva roky jako hlavní ekonomka v IT firmě obchodující se zámořím. Poté 17 let pracovala jako daňová poradkyně. Krátce vykonávala správcovství konkurzní podstaty. Je vdaná a má tři děti.
O studiu, profesi i rodinném životě
Mohla byste mi na úvod říci něco o sobě, z jakého prostředí pocházíte, čím jste chtěla být, když jste dospívala a co jste vystudovala?
Nikdo z naší rodiny se nijak veřejně ani politicky neangažoval. Ani já jsem nebyla relativně dlouho veřejně aktivní. Když jsem byla na střední škole, zajímala jsem se o biologii člověka a chemii. Ale zamilovala jsem se a začala uvažovat, že šestileté studium s následnými atestacemi by šlo těžko dohromady s rodinou a dětmi. Proto jsem se na poslední chvíli rozhodla místo medicíny pro ekonomii, která se mi jevila jako praktický a dobře použitelný obor. Vystudovala jsem tedy Provozně ekonomickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Brně.
Co všechno jste dělala před tím, než jste vstoupila do politiky?
Těsně po fakultě jsem dva roky pracovala jako hlavní ekonom v počítačové firmě a asi po roce jsem složila zkoušky do Komory daňových poradců. Pak se narodil první syn, jemuž jsem se věnovala plně asi rok, a pak jsem začala nabírat klienty jako daňař a ekonom. Otevřela jsem si daňovou kancelář, kterou jsem provozovala sedmnáct let. V době, kdy byly děti malé, byl provoz komplikovaný, protože nechcete-li ztratit zákazníky, nemůžete přerušit činnost a říct: „Teď rok nepracuju – narodilo se mi dítě.“ Musela jsem si platit různé paní na hlídání až do doby, než šla moje maminka do důchodu a začala mi vypomáhat.
O vstupu do veřejného života a do místní politiky
Co mělo vliv na vaše veřejné angažmá?
Bylo to „kouzlo nečekaného“, co zcela neplánovaně přinesl život. Za hodnotu našeho panelákového bytu jsme koupili dům. Co na tom, že byl prastarý, ke kompletní rekonstrukci a na celkem živé ulici. Neměli jsme negativní zkušenosti a neřešili to, ale jak se ukázalo, měli jsme… Během následujících pěti let se provoz zvyšoval geometrickou řadou, až se deset tisíc aut denně tři metry od fasády domu stalo neúnosných. Založili jsme tedy se sousedy občanské sdružení, navrhovali nápravná řešení, posléze, když jsme byli nevyslyšeni, sepisovali petice a sbírali podpisy.
A jaký jste měli se svou občanskou iniciativou úspěch?
Moc velký ne, i přes různá veřejná slyšení i jiné použité postupy na lokální úrovni. Nakonec jsme dospěli se sousedy k závěru, že musíme vstoupit do politických stran a prosadit požadavek touto cestou. Každá rodina měla jít tam, kam jí to je nejbližší. S manželem jsme si tehdy řekli, že tou stranou je pro nás KDU-ČSL, protože oba pocházíme z křesťanské rodiny. Ale ani touto cestou se nepodařilo situaci významně zvrátit. Nakonec jsme náš první dům prodali a přestěhovali jsme se do klidnější lokality v Obřanech.
Jak jste se tedy nakonec dostala do politiky?
V novém místě si nás „bratři ze strany“ našli (úsměv) a řekli: „Tak vy jste se přistěhovali do naší organizace? My vás tady vítáme a těšíme se, že přijdete na schůzi.“ Pozvání jsme přijali a hned na první schůzi mě zvolili předsedkyní místní organizace, protože dosavadní předseda už nemohl pro nemoc funkci vykonávat. To byl rok 2004, a jako předsedkyně místní organizace jsem se postupně seznámila s lidoveckými představiteli města Brna.
Jak se pak dál odvíjela vaše politická dráha?
V roce 2006 jsem kandidovala do místního zastupitelstva a byla jsem zvolena jako poslední z lidovců, protože jsem byla naprosto neznámá „náplava“. Čtyři roky, mezi lety 2006 až 2010, jsem byla předsedkyní finančního výboru, což u nás není uvolněná funkce. Dál jsem pracovala ve své civilní profesi, a ve snu by mě nenapadlo pomýšlet na profesionální politické angažmá, protože mi připadala existence politika jako velmi nejistá a krátkodobá. Ale stalo se, že umřela moje kamarádka, matka tří malých dětí, a ve mně postupně uzrál postoj, že nemá smysl na čemkoliv lpět, když si člověk na tom světě nemůže nic zajistit natrvalo. Tak jsem se rozhodla v roce 2010 přijmout nabídku stát se lídryní KDU v komunálních volbách. Protože mne politici z jiných stran znali jako předsedkyni finančního výboru a věděli, že se orientuji, a nikomu z nich jsem nevadila, podpořili mou kandidaturu na pozici starosty. Tak se přihodilo, že jsem byla zvolena starostkou naší městské části.
O cestě do vrcholové politiky a působení v ní
Ale tím vaše politická dráha nekončí, že? Stala jste se místopředsedkyní stany…
Asi bych měla připomenout, že jsem se dostala do politiky v době, kdy KDU vypadla ze sněmovny, a většina aktivních politiků z vrcholové úrovně tak ztratila své „pašalíky“. Doba si žádala dobrovolníky, kteří udělají spoustu práce zadarmo a potáhnou stranu na svých bedrech dál. Tak se mi naskytla šance kandidovat na místopředsedkyni strany. Na ničem jsem nelpěla, a zřejmě byla drzost začátečníka natolik okouzlující, že jsem uspěla nejdřív na krajské konferenci a posléze i na celostátním sjezdu strany.
To máte asi pravdu. Ale mohla byste mi říci něco více o tom, jak jste byla zvolena?
Víte, tenkrát byla celospolečenská touha po naprosté změně, po generační obměně ve vrcholové politice. Mluvilo se o vymetání dinosaurů, a to se konalo také v naší straně. Podle mě je prostě nutné, aby byl člověk zrovna v tom správném věku, tedy ani ne moc mladý, ani ne moc starý, což jsem splňovala. Mám pocit, že mi pomohlo i to, že jsem žena. Protože i muži ve straně vnímali potřebu mít na vrcholové úrovni také vzorek jiné části lidstva. Myslím, že jsem zkrátka byla v pravý čas na pravém místě.
Vaše zvolení vyznívá spíš jako síla okamžiku. Nebyly tam tedy žádné neformální domluvy?
Každá věc, která se vám podaří, musí být podpořena souhrou okamžiku. Byly tam ale i domluvy. Samozřejmě. Každý kraj lobbuje za svoje kandidáty. Nelze si ale myslet, že všechny domluvy byly v můj prospěch, ale o tom teď nechci mluvit. Ve funkci jsem byla čtyři roky, což jsou dvě vnitrostranická dvouletá volební období. V květnu 2015 jsem potřetí nekandidovala a důvodem byla má čtyřletá zkušenost, že pro mimopražského, v jiném regionu plně angažovaného a vytíženého politika je pozice ve vedení strany časově neslučitelná.
Proč tomu tak podle vás je?
Schůze předsednictva je většinou jednou za týden, a to pro mimopražského člověka znamená jeden celý pracovní den. Jako starostka jsem si to mohla dovolit, protože ostatní dny jsem pracovala víc, ale chápala bych ten jeden den jako maximum, co tomu člověk může dát tak, aby neutrpěla ostatní práce. Jenomže to je základ, k němuž se očekává formulování vizí, řízení různých pracovních skupin, vyjadřování se k aktuální politice formou tiskových zpráv atp. Na základě této zkušenosti jsem přesvědčena, že se této roli musí věnovat člověk z celostátní politiky a nikoliv z regionu. Proto jsem po čtyřech letech znovu nekandidovala. S funkcí 1. náměstkyně primátora Města Brna by to nešlo skloubit.
O kombinaci politiky a rodinného života
Jak jde dohromady vaše práce v politice s rodinou? Máte tři děti, a to už je docela velká rodina. Jak to všechno vůbec zvládáte?
Vždycky, když mi někdo říká: „Jak ty to zvládáš? Já tě obdivuju,“ tak se docela stydím. Stydím se, protože vůbec nemám pocit, že bych to extra zvládala. Když chcete udělat něco navíc, musíte zase něco ošidit. Nebudeme si nic nalhávat, nejsem superman, vlastně superwoman. Pokud jde o rodinu, tak se utěšuji úvahou, že možná není špatné dětem neumetat cestičku, a nechat na nich, aby byly od mládí co nejsamostatnější. I když už jsou dnes dost velcí, synům je dvacet a sedmnáct a dceři patnáct, a nejraději jsou zavřeni ve svých pokojích s kamarády na sociálních sítích, snažím se občas s „trapností“ vlastní matkám teenagerů zaujmout jejich pozornost a vymyslet nějakou společnou aktivitu.
Nepřemýšlela jste o možnosti pracovat v Praze?
Když byly předčasné volby do sněmovny, mohla jsem z pozice místopředsedkyně strany přijmout hozenou rukavici a kandidovat jako lídr za jižní Moravu, což se také očekávalo. Tehdy jsem se rozhodla do toho nejít. Díky činnosti v předsednictvu jsem měla celkem jasnou představu, co by to znamenalo. Byla bych většinu týdne v Praze mimo svoji rodinu úplně sama. Můj muž má v Brně zaměstnání, všechny tři děti školu. Oni by se tam se mnou nestěhovali. Pak bych na víkend přijela domů a hlavou by mi běželo, co jsem v Praze ještě nedořešila, a podobně bych se v práci užírala nad tím, jestli jsem dětem o víkendu přinesla aspoň minium nezbytného. Doma by se na mě po pár týdnech dívali jako na cizí paní, která sem jezdí občas na víkend. A tohle od života opravdu nechci!
Jak konkrétně u vás v rodině zvládáte chod domácnosti?
Tak co si budeme povídat, dneska máme k dispozici techniku. Manžel i děti stejně jako já umí dát věci do pračky, sušičky, do myčky nádobí a tak podobně Na úklid domu si sjednávám výpomoc. Co se týče žehlení, moc to neřešíme, a když jde o oděv, který se bez vyžehlení nedá nosit, musí trpělivě počkat na hromadě, než se k tomu dostanu. Pokud to šťastný majitel potřebuje dřív, musí se zapojit sám... Teplé jídlo vařím o víkendech a ve všední den se rodina stravuje po „ústavech“, v nichž je vzdělávána či zaměstnána.
O ženách v politice
Jaké je to být ženou na vrcholové pozici v politice, když tam žen moc není?
Myslím, že obecně je politika víc mužská záležitost, je to obor, který víc baví a zajímá muže. Nedomnívám se, že by měly ženy větší problém dostat se do vedoucích politických pozic než muži, protože všichni cítí, že pro dobré vnímání potřebují ve svém týmu i ženy. To, co je mezi většinově mužskou společností komplikované a někdy takřka nemožné, je získat respekt mužské většiny. Je fakt, že kdyby bylo ve vrcholové politice více žen, bylo by jim lépe nasloucháno. Na druhé straně je logické, že když se jich do politiky hlásí mnohem méně než mužů, tak jich taky méně uspěje.
Ale není divné, že vždycky kandiduje více žen, než je jich nakonec zvoleno? Nepomohly by vyššímu zastoupení žen v politice přece jenom kvóty?
Jsem proti kvótám – je početní nepoměr mezi zájemci o politiku z řad žen a mužů. Kdybychom chtěli nastavit kvótu v poměru 40 : 60, tak někteří kvalitní mužští kandidáti neprojdou, a počty političek se budou uměle navyšovat „velrybařením“ NE-zájemkyň. Hlavní problém žen – političek kvóty neodstraní. A tím je získání respektu mužských kolegů. Stal by se totiž pravý opak. Političky by dostaly nálepku jako „ty do počtu“.
Nakolik vás osobně oslovují témata, která se týkají rovnoprávnosti žen?
Moc se o tom nemluví, ale rovnoprávnost u nás dosud není. Za A, při stejně vykonané práci mají ženy statisticky nižší plat. Za B, ve veřejnosti stále přetrvává názor, že domácnost má být na bedrech ženy. Jestli ale vydělává stejně jako muž, nebo i víc než on, tak proč by měla být její ostuda, když on nemá vyžehlenou košili nebo když mají děti špinavé boty a podobně? Za C: při stejné praxi a vzdělání mají muži vyšší šanci na jmenování do vedoucích funkcí. Jednoznačně to vidíte například ve školách, kde je většina učitelek a jen pár učitelů. Přesto se ředitelem často stává z pedagogického týmu právě muž.
Výše řečené je A, ale nemohu si odpustit k tomu dodat taky B, bez něhož by nebyl pohled ucelený.
Rovnoprávnost by neměla být zaměňována se stejností. Muži a ženy mají mít stejná práva, ale nejsou stejní, a neměli bychom se snažit, aby se v takové bezpohlavní unifikované jedince vlivem „pokroku“ proměnili! To hezké, vzrušující, co posouvá svět dopředu, je objevování různosti a doplňování se mezi muži a ženami. Proto si myslím, že má i nadále smysl, aby nebyly ženy uměle tlačeny do silových oborů (jen aby si něco dokazovaly) a aby směl být od přírody silnější muž i nadále k ženě galantní. Naopak mateřská dovolená by měla zůstat přednostně ženskou výsadou. Vždyť to nejsou muži, v jejichž těle se utváří dítě.
Spolupracujete s političkami ve vaší straně? Existuje v ní nějaká cílená podpora některých témat mezi ženami?
Musím říct, že v té věci jsem sólista. Nikdy jsem se neúčastnila výhradně ženských iniciativ a příliš je neprosazuji. Připadá mi nedůstojné získávat své politické postavení prostřednictvím zdůrazňování přirozené predispozice. Na druhé straně cítím, že by spolupráce se ženami byla někdy snazší. Pokud to bude v mých silách, jsem odhodlaná uvnitř strany aktivně podporovat jejich kandidaturu do vyšších funkcí.
A jakou cestu prosazení žen v politice byste viděla jako nejlepší?
Během mnoha hodin vysedávání na konferencích jsem si všimla, že ženy jsou mnohem skrupulóznější, mají větší trému, mají obavy z vystupování, zatímco muži mají tak říkajíc pevnější nervy, jsou sebevědomí a sebejistí, ačkoliv je jejich komunikační nebo znalostní úroveň zcela srovnatelná. Když muž vystoupí s nezlomnou sebedůvěrou, dokáže být věrohodnější než skromná, svých nedokonalostí si dobře vědomá žena. Bude tedy nezbytné ženy podpořit a doškolit v lepší sebeprezentaci a zvýšit jejich důvěru ve své schopnosti.
Vnímáte ještě nějaké jiné rozdíly mezi ženami a muži v politice?
Mně se jeví, že mužskou doménou jsou teoretická a strategická řešení a rozhodování, která jsou charakteristická pro vyšší politiku. Ve sněmovně se řeší zákony, které jsou často daleko od běžných lidí a do jejich života se promítají až po značné době, a to už se často odehrává mimo zorné pole zákonodárce. Ženy jsou praktické a chtějí vidět okamžitý výsledek. Jsou zvyklé řešit věci rychle a selským rozumem. Moc nebádají a radši vyzkoušejí (možná proto není tolik badatelek a vědkyň), a asi i proto se lépe uplatňují ženy v komunální politice, která je blíž lidem. Když je potřeba školka, park, hřiště, chodník, domov pro seniory a tak podobně; zkrátka – oslovuje je praktický každodenní život.
O současném politickém směřování a plánech do budoucna
Na magistrátu Města Brna máte ve své gesci tři hlavní témata, a sice majetek, školství a sport. Jak to jde dohromady?
Myslím, že velmi dobře, neboť město vlastní většinu školských budov i četná sportoviště, takže velká část materiálních potřeb školství i sportu tkví ve správě majetku. Když ale vezmete jakýkoliv obor lidské činnosti, má některé oblasti zcela nesourodé a samostatné, přesto se musí zvládnout.
Jaké máte pracovní plány? Co byste tady chtěla dokázat, prosadit? Máte nějakou vizi?
Zaměřuju se na každodenní potřeby lidí a snažím se realisticky vyhodnotit, co je a co není možné během jednoho volebního období zvládnout.
Cítím potřebu rozšířit nabídku levného, a přitom zdravého trávení volného času obyvatelům města. Na cyklostezkách je v tuto chvíli přetlak veřejnosti a jejich další výstavba je problematická kvůli vypořádávání soukromého vlastnictví pozemků. Jedním z mých témat jsou proto singletraily, což jsou jednosměrné zokruhované stezky pro cyklisty. Singletrailové trasy vedou lesem, který má obvykle malé množství vlastníků, a náklady na budování jsou desetinové.
Taky připravujeme elektronický zápis do základních škol. Budeme první v republice. Smyslem je odstranění chaosu a neinformovanosti škol, rodičů i města, a především likvidace negramotnosti! Dosud není systém, který by podchytil rodiny, které vůbec nepřihlásí svoje děti do školy. Je tak nemalá skupina dětí, které v 21. století vůbec nechodí do školy.
Dál připravuji pomoc rodinám se školními dětmi – chci odlehčit rodičům a zajistit v rámci družiny jejich dětem sportovní vyžití, aby jen neseděli (jako kdysi my) s klíči na krku a nekoukali na hodiny, kdy už budou moct odejít domů. Od pololetí spouštíme projekt, kdy budou brněnské sportovní kluby docházet do škol a zdarma trénovat děti v různých sportovních disciplínách a dovednostech.
Taky píšeme projekt, který by měl zajistit doučování dětí a psaní úloh během odpolední družiny, které by zajistili studenti pedagogické fakulty v rámci své praxe. Rodiče nebudou muset po náročném pracovním dnu absolvovat druhou směnu při dovzdělávání potomstva, a místo toho se budou moct zabývat příjemnými společnými volnočasovými aktivitami, třeba si vyjet na singletrail.
Další aktivitou, která sice nenáleží do mé gesce, ale měli jsme ji ve volebním programu, je senior taxi. Jde o dopravu seniorů k lékaři a zpět nebo po nezbytných pochůzkách. Výhoda oproti MHD je, že budou dovezeni co nejblíž a doprovázeni „ode dveří ke dveřím“. Výhoda oproti taxíku – cenová dostupnost. Tento projekt je nutné sladit s odborem sociální péče a Dopravním podnikem.
Ostatní plány zde zatím nebudu rozvíjet, ale doufám, že se do konce volebního období podaří uskutečnit i mnoho dalšího.
O volném čase
Kolik máte volného času?
Nejen v politice platí, že máte tolik času, kolik si ho uděláte.
V jakémkoliv povolání, které konáte s plným nasazením, vás může semlet touha po perfekcionismu. Nutně se pak dopracujete do stádia chronické únavy a skleslosti, přestanete být lidem kolem sebe inspirací a oporou, což po nějaké době vyvolá jejich nespokojenost.
Jestli se mám udržet v duševním zdraví a šťavnatosti, musím v sobě najít sílu uchránit si časový prostor pro sebe. Proto zvažuji na lékárnických vahách prospěšnost a nezbytnost účasti na večerních a víkendových akcích, a pokud to jen trochu jde, odmítám, a trávím čas tak, abych dobila baterky.
Rozhovor proběhl v červenci 2015.
Rozhovor připravila Marie Čermáková.
