Mgr. Jana Pastuchová je od roku 2013 členkou Poslanecké sněmovny PČR. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidovala za hnutí ANO 2011 v Libereckém kraji. Je členkou hnutí ANO 2011. V letech 1981–1984 studovala Střední zdravotnickou školu v Liberci. Při zaměstnání svou specializaci rozšířila vysokoškolským studiem. Vystudovala obor urgentní medicína na Vysoké škole zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislavě. V roce 2014 dokončila magisterské studium v oboru Veřejné zdravotnictví a management. Pracovala jako specializovaná sestra na ARO jablonecké nemocnice a později jako záchranářka Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Dvanáct let je také ředitelkou mezinárodní konference a soutěže pro záchranné služby Jablonecká Rescue Ski. V Poslanecké sněmovně zastává funkce místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku, místopředsedkyně Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny, je členkou Výboru pro zdravotnictví a několika podvýborů. Od roku 2014 je zastupitelkou města Jablonec nad Nisou. Je vdaná a má jednu dospělou dceru.
O studiu, práci a rodině
Nejdříve bych vás chtěla požádat, abyste mi řekla něco o sobě – odkud pocházíte, co jste studovala a jaké byly vaše pracovní začátky.
Celý život žiji v Libereckém kraji v Jablonci nad Nisou. Mou životní profesí je dětská zdravotní sestra. Pro toto povolání jsem se rozhodla už v první třídě, kdy jsem byla ve vinohradské nemocnici s operací ucha a byla tam jedna úplně úžasná sestřička, dodneška si ji pamatuji. Od té doby jsem věděla, že chci být sestřička. Dostala jsem se na zdravotní školu a v roce 1984 jsem odmaturovala. Dětské sny jsem rozšířila o touhu jít studovat dál na medicínu. Za minulého režimu to ovšem nešlo. Když jste vystudovala zdravotní školu, musela jste být sestrou a medicína pro vás byla nedostupná. Nakonec jsem se s tím vyrovnala a těšila se do praxe. Nastoupila jsem na chirurgické oddělení v jablonecké nemocnici. Záhy na to mi ovšem přivezli mého „osudového pacienta“ a toho jsem si vzala. Necelé dva roky po maturitě jsem tedy byla vdaná a na jaře 1986 se mi narodila dcera Míša.
Jak pokračovala vaše pracovní dráha? Jak jste zvládala rodinu při tak náročné práci?
Po roce a půl jsem se vrátila na chirurgii, už ne na směny, ale na jednu směnu, protože můj manžel jezdil po světě a já jsem byla s dítětem většinou sama doma. V nemocnici jsem zůstala až do roku 2000, ale ne na místě zdravotní sestry. Měla jsem nový cíl – začala mne zajímat záchranná služba. Znamenalo to další studium, dodělala jsem si atestaci z urgentní medicíny, pak jsem si doplnila vysokoškolské studium, bakaláře urgentní medicíny. Od roku 1990 jsem pak pracovala na záchranné službě v různých pozicích – jezdila jsem se záchrankou, dělala jsem také vrchní sestru. Manžel stále cestoval za prací, ale já jsem měla štěstí na úžasné babičky, které mi pomáhaly. Zvládala jsem všechno, ta práce pro mě byla (a pořád je) vším. Když vás práce baví, je to to nejhezčí, co může být.
Na záchrance jsem pracovala ve všech pozicích a pracovala bych asi dosud, ale pak nastala změna, která mne velice zasáhla. Chci to popsat jenom fakticky a stručně. Přišlo nové vedení a svým jednáním mne dostalo hodně, ale hodně na dno. Přemýšlela jsem o tom mockrát, dnes vím, že to byla šikana. Byla jsem i u právníků. Nakonec jsem vše řešila odchodem z Libereckého kraje. V té době mne oslovil jeden manažer, jestli bych mu nechtěla pomoci dát dohromady jednu nejmenovanou záchrannou službu v České republice. Ta nabídka pro mne byla výzvou ukázat, že svou práci umím. Navíc to znamenalo návrat ke stejné práci. Zastávala jsem i pozici náměstka, řídila jsem tři sta lidí. Událo se toho mnoho. Dnes s odstupem času vidím, že to tenkrát bylo sice zlé, ale že mne vše posunulo dál. Celá ta doba mne zasáhla a vím, že to byl „životní zlom“, který mne nasměroval k politice.
Mezitím skončila i jedna jiná etapa mého života. Ve čtyřiceti letech jsem se po dvaceti letech manželství rozvedla. Bylo to hodně těžké, protože jsem zůstala sama s dcerou, která studovala vysokou školu. Táhly jsme to samy a já jí budu vždycky děkovat, že mne podržela a zvládly jsme to. Jak to už v mém životě chodí, řízením osudu jsem po dvou letech, kdy jsem byla sama, našla toho pravého muže, kterého jsem si po třech letech vzala. Mám manžela, který mne podporuje. Má životní dráha nabrala nový směr, změnil se mi jak soukromý, tak profesní život.
Kde pracuje váš manžel? A jak to souvisí s vaší politickou dráhou?
Manžel je kapitánem na lodi, takže je tři týdny doma a tři týdny v práci. Jsme osm let spolu a je to takové pestré, pořád se loučíme a vítáme – je to bezvadné. Ale k té politické dráze – dost často jsem s ním probírala, co se mi stalo v práci, že se práce nehodnotí podle odbornosti, ale podle sympatií a politické příslušnosti a tak dále pořád dokola. Až to dospělo k jeho verdiktu: „Tak neseď a běž něco udělat! Tak se do toho zapoj, ať vidíš, jak to je.“ A já říkám: „No prosím tě, co já bych v té politice dělala?“ A on: „No jo, ale pak nenadávej.“ V tu dobu vzniklo hnutí ANO 2011 a my jsme se i s manželem stali sympatizanty, protože nám jejich program začal být něčím blízký. Dostávali jsme všechny e-maily, které posílali sympatizantům, a jednoho dne se k nám tak dostala zpráva, že v našem městě, v Jablonci nad Nisou, hledají nové členy, jestli tedy nemáme zájem. Manžel říká: „Běž, zapoj se.“ Tak jsem šla, setkala jsem se s krajskou manažerkou, řekla jsem jí, že jsem politikou nedotčená, ale že mě to tady všechno štve a že chci něco změnit. A ona mi řekla: „Takové lidi potřebujeme.“ Říkala jsem si, že se budu muset hodně učit. Držím se ale svého osobního názoru, že do politiky by měl jít člověk, který si odpracoval v praxi několik desítek let. Také si myslím, že politiku by neměl mít každý napořád, že by se měl zase vrátit do běžného života. Všechno by pak fungovalo líp. Jsem člověk, který má za sebou třicet let praxe ve zdravotnictví, který se naštval na to, jak to tu vypadá, a proto šel do politiky, aby si jednou nevyčítal, že to v praxi bylo špatné a nic pro to neudělal.
O začátku politického působení a současných funkcích v politice
Rozhodnutí jste měla za sebou, ale jaký byl váš skutečný politický start?
Byla jsem přijata do hnutí ANO, které bylo zcela novým politickým subjektem, bez zkušeností s komunální politikou, natož s tou krajskou či parlamentní. Samozřejmě jsem politiku sledovala, ale to má pramálo společného s praxí v politice. Začali jsme pracovat a najednou (asi po roce mé činnosti v ANO) padla vláda, rozpustila se Sněmovna a byly vypsány předčasné volby. Sestavovala se kandidátka a já souhlasila, že budu kandidovat. Nejdříve na nevolitelném 5. místě u nás v Libereckém kraji, pak mne oslovili, jestli bych nechtěla postoupit na místo třetí. Důvodem bylo to, že jsem žena a že na prvních čtyřech pozicích byli muži, což nebylo přijatelné. Začaly volby, na to nezapomenu; jela jsem podpořit naše dva vedoucí kandidáty – favority (pana Komárka, známého novináře, a našeho krajského předsedu, pana Batthyányho, což je dnes primátor města Liberce). V předvolební době jsem pracovala na kampaních opravdu hodně. Ale i na výsledky jsem byla zvědavá, jestli se tam vůbec dostane Liberecký kraj, jestli uspějí oba kandidáti. Najednou mi začali volat novináři z Libereckého kraje, že jsem v Parlamentu. Byla jsem zvolena do Parlamentu za Liberecký kraj. Potěšilo mne, že jsem se dostala do Sněmovny preferenčními hlasy. Velice mne povzbudilo, že mne tu chtějí, protože kdyby nechtěli, dostanou se tam ti, kteří byli na prvních místech – ale mne si vykroužkovali. Znají mne, čekají ode mne změnu a já jejich důvěru nechci zklamat.
Jak to bylo dál s vaší prací?
Před volbami jsem říkala, že pokud uspěji, budu dělat jenom jednu práci, protože dvě práce naplno podle mne dělat nejde. Po zvolení do Sněmovny jsem si pozastavila práci, nicméně mám jednu až dvě služby měsíčně na dohodu. Pracuji pořád na záchrance, protože medicína jde velice rychle dopředu a za dva roky tady mohu skončit – nemusím, ale mohu. A kvalifikace nepočká, jsou nové léky, nové postupy… a já se vrátit chci. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli tomu, abych neztratila odbornou praxi a kontakty s lidmi.
Obecně chodím ráda za zdi Sněmovny. Kdo vám jinak řekne, jak se věci mají? Když pracuji na připomínkování zákona (konkrétně teď se dělal zákon o hmotné nouzi, o příspěvcích na bydlení a doplatku na bydlení), jdu například na úřad práce u nás ve městě a celý den sedím za přepážkou s jeho zaměstnankyněmi. Právě ony mi řekly, co je na tom zákonu štve, a já jsem se to snažila ve svých připomínkách zohlednit.
Jak to chodí v politice?
Politika je vyjednávání, takže co může být lepšího než spojit své město s Parlamentem? Jsem zákonodárce, ale pro své město chci pracovat, protože tady žiji padesát let a sem patřím. Proto jsem kandidovala do městských voleb. Jeden den v měsíci na zastupitelstvo mám a o víkendu si materiály stačím pročíst. V Parlamentu jsem místopředsedkyní Výboru pro sociální politiku, členkou Výboru pro zdravotnictví, také místopředsedkyní Stálé komise pro rodinu, rovnost a rovné příležitosti. Pak jsem v několika podvýborech: v podvýboru cestovního ruchu a také v podvýboru pro lidská práva. Práce mám dost. Ale umím si práci zorganizovat a časově to zvládám. Jsem zapojena také v řadě projektů a snažím se pomáhat. Podporuji například nadační fond MA-MA Foundation a také se angažuji v realizaci koncepce řešení problematiky osob s poruchou autistického spektra.
O rodinných souvislostech
O své soukromé rodinné dráze jste už mluvila, ale zajímá mne, jak hodnotíte své rodičovství.
Vdávala jsem se velice brzo, ale dneska jsem tomu ráda. V osmnácti jsem poznala svého manžela v nemocnici jako pacienta, v devatenácti jsem se vdávala a ve dvaceti se mi narodila dcera. Dneska zpětně říkám, že je to úplně super, protože jsme jak kamarádky. Měla jsem jedno dítě, ne že bych nemohla mít druhé, ale můj manžel si další dítě nepřál. Dceři je 30 let, má vystudovanou vysokou školu, je inženýrkou leteckého provozu. Žije i se svým přítelem v Praze, oba jsou z Jablonce. Říká, že na rodinu je ještě čas. Jak jsem už řekla, já jsem se po dvaceti letech prvního manželství rozvedla, bylo to tak, jak to bývá u mužů. Manžel odešel za mladší, bylo to moc zlé, ale podržela mne moje dcera. A tak jsem byla dost dlouho sama, až na mne kamarádky ušily boudu a seznámila jsem se s nynějším manželem. Čekal mne před záchrankou, žádný výjezd nebyl, tak jsme si povídali tři hodiny. Byla to láska na první pohled, opravdu jsme se našli. Moje dcera s ním vychází bezvadně. On má dva syny, 29 a 31 let. Rozumějí si. Když všichni se svými partnery přijedou k nám, uvědomuji si, že jsem přišla k velké rodině.
Myslíte, že byste zvládala vysokou politiku, funkce a práci v nadacích s malými dětmi?
Já ne, já určitě ne. Kdybych měla manžela, kterého mám teď, nešlo by to. Je tři týdny pryč a tři týdny doma. A dnešní doba je úplně jiná. Já měla hlídací babičky a to maminky dneska moc nemají. Jde to zaplatit si chůvu, ale zase dítě je malé jen jednou – já bych do toho nešla. Rok a půl jsem byla doma a pak šla dcera do jeslí. Muž jezdil s kamionem, jinak to nešlo. Obě jsme to zvládaly v pohodě.
Jak to máte s péčí o domácnost?
Když si dokážu zorganizovat náročnou práci, zvládání domácnosti pro mne nemůže být problém. I když možná by se někomu zamotala hlava. Víte, já mám teď tři byty! V Jablonci byt v paneláku, kde žiji padesát let, takže to je běžný úklid. Pak mám přechodnou ubytovnu tady v Praze, tam to vůbec neřeším. Pak ještě chalupu, kde jsme často. Takže můj domov je teď kufr, se kterým pořád cestuji, zvládám to. Ale podívejte se na to, proč se pořád žen ptají na chod domácnosti. Opravdu chod domácnosti musí být pro každou ženu problém, když jsou na to dva? Copak neexistuje dělba práce? Tady pořád panuje mýtus, že muž by měl vydělávat víc – já to neuznávám. Muž je stále považován za živitele rodiny a žena má udržovat oheň, starat se o děti… ale dneska už jsme tak daleko, že to je na dohodě. Jsem opravdu ráda, že jsou dneska i muži třeba na mateřské, že muž a žena se dovedou domluvit jako rovnocenní partneři.
O mobilitě v každodenní politické praxi
Jak zvládáte přesuny a přejezdy mezi svými politickými aktivitami a činnostmi?
Velmi ráda řídím, takže být v autě není pro mne žádný problém. Dneska ráno jsem třeba přijela do Prahy, protože jsem včera měla zastupitelstvo, někdy to otáčím i na jeden den, Prahu a Jablonec a zase zpátky. Je to moje práce a ježdění k ní patří. Liberec a Jablonec jsou naštěstí blízko.
O politické praxi, pravidlech, překážkách a politikách rovnosti
Jaké to je být ženou v politice, jak vás berou muži, jak muže berete vy?
V politice zkušeností moc nemám. Samozřejmě, když jsem vyhrála volby, jisté rozpaky mužů tu byly, to jsem nemohla přehlédnout. Ty by jistě nevznikly, kdyby je přeskočil muž, protože muži na rozdíl ode mne počítali s tím, že vyhrají. První dny i měsíce byly pro mého kolegu hodně nepříjemné, asi ho to muselo mrzet a já se mu nedivím, protože lídr byl on. Nejprve vedl kandidátku, pak ho přeskočil pan Komárek a nakonec ho přeskočila žena. Myslím si, že volby ANO zaskočily. Bývali bychom se ještě nějakou dobu připravovali a programovali věci, ale stalo se. Myslím, že ho to mrzelo, že mi to někdy dával trošku „sežrat“, ale teď jsme úplně v pohodě. Muži na mne nebyli zlí a vůbec už nedělali nějaké naschvály, ale cítila jsem, že jsou rozladění a ješitní.
V Parlamentu je nás v klubu ANO deset žen z celkových čtyřiceti sedmi. V klubu jsem nepocítila nikdy diskriminaci nebo nevraživost z důvodů, že jsem žena. Překážky se objevily kvůli mé profesi. Když se ustanovovaly výbory, nárokovali si členství ve zdravotnickém výboru lékaři-muži. A já jsem, byť mám dodělané magisterské studium managementu, veřejného zdraví a další specializace, pro lékaře „pouze zdravotní sestra“. Ve zdravotním výboru jsme měli podle výpočtů tolik a tolik míst a samozřejmě si všichni ti muži-lékaři mysleli, že „sestra“ tam nepatří a že výbor patří jen jim! Tak jsem začala bojovat. A místo ve výboru jsem získala. Cítila jsem se dobře jako žena i zdravotní sestra.
Je to v práci jiné než v politice?
Měla jsem štěstí na kolektiv, jak v nemocnici, tak když jsem dělala na ARU. Osm let jsem pracovala na operačních sálech, na záchrance, kde pracují většinou ženy. Ale byli tam samozřejmě i muži – lékaři, řidiči, záchranáři a další. To jsem se právě naučila v práci: když smíšený kolektiv pracuje v týmu, je vám úplně jedno, jestli je to doktor, řidič nebo sestra, potřebujete zkrátka šest rukou. A je vám úplně jedno, kdo vám je podá. To je tým, tam si nikdo na nic nehraje, protože jde o životy.
Podporují se ženy v politice? Podporujete se ve straně nebo napříč stranami?
Budu ráda, když přijde žen do politiky víc. Už chodím i na besedy, abych ženy do politiky trošku vtáhla. Právě nyní bych chtěla i ve městech nebo v kraji s ženami mluvit a udělat si takový svůj výzkum, proč nejdou do politiky, jestli je to opravdu rodinou, jestli si myslí, že na to nemají, nebo je politika nebaví. Ale jestli se podporují? Říkám rovnou, že nepodporuji kvóty, s těmi vůbec nesouhlasím. Jinak, pokud jde o nějaké konkrétní téma týkající se žen, myslím si, že podpory nejdřív samozřejmě dosáhneme mezi ženami, ale my ženy umíme chodit i za poslanci-muži a přesvědčovat je, jinak to v Parlamentu nejde.
O politikách rovnosti mužů a žen
Jsou ženy v české společnosti v rovném postavení?
Vítala bych, kdyby bylo v politice víc žen, ale dobrovolně, ne díky kvótám. Myslím si, že ženy by spolu měly začít mluvit, učit se být v politice, protože často nemají dostatek sebevědomí. Pozice žen je nastavena pořád tak, že mají být u ohně, vařit a starat se o děti, i když dneska je situace úplně jiná. Muži se ale stejně vždycky u piva nebo jinde domluví. Dost často chlap své ženě nedovolí, nebo přímo zakáže politický či společenský život! Muž si často nepřeje, aby jeho žena byla úspěšnou političkou a on byl někde mimo její sféru. Jsou muži, kteří si nepřejí, aby jejich žena byla úspěšná, přičemž měřítko úspěšnosti si určují sami.
Co si myslíte o prosazování politik rovnosti na české nebo evropské úrovni?
Myslím si, že tyto aktivity jsou důležité, zúčastňuji se jich. Právě nedávno jsme měli besedu u nás v Libereckém kraji. Řešili jsme problém, jak se rozhoduje o územním plánování hřišť a volných ploch. Proč se neptají maminek a žen, ale vždycky to rozhodují muži, kteří mají na tyto záležitosti zcela odlišný pohled? Co se týká volnočasových aktivit, měla by se dělat i anketa mezi dětmi, protože ty vám řeknou, co jim ve městě chybí. S genderovými politikami, které k nám přicházejí z EU, zatím moc zkušeností nemám.
O českých politických tématech a mediálním světě
Jaká témata v české společnosti vidíte jako klíčová, nezbytná, alarmující?
Taková témata mohu pojmenovat. Je to například korupce. Podle některých studií jsme byli ve vnímání rozsahu korupce dokonce na předním místě. S tím bych chtěla na půdě parlamentu něco udělat. Taková země jako Dánsko je bez korupce, ale když to někomu u nás řeknete, myslí si, že to nemůže být pravda. Má to jistě složitější důvody, já chci ale upozornit na skutečnost, že u nás už ani lidi nevěří, že někde je líp. Vidí to jako nesmysl a nemožnost.
Vyrovnáváte se dobře s mediálním tlakem? Najednou jste v centru pozornosti, s tím jste dříve zkušenosti neměla.
Nejsem tak známá politička, abych potkávala novináře na každém kroku. Jistě v kraji, v regionu je to jiné. Je to změna pro moje soukromí, protože v komunální politice vás znají. Pak mně vadí, že s někým uděláte v dobré vůli rozhovor a on si vypíchne věci, které nejsou pravdivé, jsou vytržené z kontextu.
Jaké máte plány a cíle v politice a v soukromém životě?
Co bych chtěla? Kdyby se mi to podařilo, chtěla bych tady pracovat ještě jedno volební období, protože si myslím, že čtyři roky jsou na změny velice málo. Cíl je dělat politiku dobře, udělat v ní kus práce, který by za mnou zůstal, až odejdu.
Rozhovor proběhl v květnu 2015.
Rozhovor připravila Marie Čermáková.
