Po ukončení střední zdravotnické školy na Alšově nábřeží v Praze na oddělení klinické hematologie a krevní transfúze v Motole, dále se podílela na výzkumu vlivu aminokyselin na těhotné ženy. V roce 2006 získala magisterský titul na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Od roku 2006 je členkou Strany zelených. Ve stejném roce byla poprvé zvolena zastupitelkou Městské části Praha 10. V letech 2006–2010 předsedala komisi pro regeneraci památek. V roce 2010 mandát obhájila a v letech 2012–2014 se stala místostarostkou MČ Praha 10, kde působila v územním a strategickém rozvoji a cyklodopravě. V doplňovacích volbách do Senátu PČR v roce 2014 kandidovala ve volební koalici Strany zelených a ČSSD a od září roku 2014 je senátorkou za obvod č. 22 – Praha 10. Její mandát potrvá do řádných voleb, které se budou konat na podzim roku 2016. Stala se historicky první členkou Strany zelených, která získala mandát v Senátu PČR. Taktéž je historicky nejmladší členkou Senátu PČR – v době zvolení bylo Ivaně Cabrnochové 40 let. V roce 2013 získala druhé místo v soutěži Nadějná politička, kterou pořádá nezisková organizace Fórum 50 %, podporující vyrovnané zastoupení mužů a žen v politice a v rozhodovacích pozicích. Mgr. Ivana Cabrnochová žije s partnerem a vychovává s ním tři děti.
O studiu a o podpoře osob se zdravotním postižením
Mohla byste říci krátce něco o sobě? Odkud pocházíte a co jste studovala?
Narodila jsem se v Praze 10, kde jsem i vyrůstala a vlastně zde bydlím doteď. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu, obor zdravotní laborant. Zhruba rok jsem pracovala na oddělení hematologie a krevní transfúze v nemocnici v Motole. Poté jsem přešla na oddělení biochemie, kde jsem se podílela na výzkumu vlivu hladin některých aminokyselin či léků především na těhotné ženy. V roce 2000 jsem začala studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy obor tělesná a pracovní výchova postižených. Po ukončení vysoké školy v roce 2006 jsem zahájila svoji politickou kariéru v zastupitelstvu na Praze 10, kde pracuji doteď.
Co vás motivovalo k výběru oborů, jako je zdravotnictví a pracovní výchova postižených?
Nejvíce mne zaujala skladba předmětů na FTVS. Zaprvé jsme absolvovala pedagogické předměty, jako je speciální pedagogika, která se zaměřuje na vzdělání zdravotně postižených. A zadruhé mne oslovily i kurzy zaměřené na pohyb a sport pro zdravotně postižené a hendikepované sportovce. Naučila jsem se tak pracovat se zdravotně postiženými v oblasti sportu i vzdělávání.
A prolínají se tato témata s vaší politickou praxí?
Ano, dodnes využívám zkušenosti ze studia i ze svého působení ve zdravotnictví. Jako radní na Praze 10 se snažím zvelebit zdejší prostor tak, aby zdravotně postižení, hendikepovaní nebo maminky s kočárky mohli využít městský prostor stejně kvalitně a efektivně jako každý jiný. Z mé iniciativy se rekonstruuje dvanáct bytových jednotek, které budou fungovat jako startovací byty pro osoby po úraze míchy, které si prošly nebo procházejí zdravotnickou a rehabilitační péčí. Touto pomocí vlastně suplujeme stát. Navíc je v blízkosti bytů Centrum Paraple, poliklinika, potraviny a běžné služby. Díky tomu lidé zjistí, že i s hendikepem mohou normálně fungovat a že úrazem neskončil jejich aktivní život. Většinou se totiž takový úraz přihodí lidem, kteří jsou poměrně aktivní, a naše pomoc poté spočívá v jejich zpětném začlenění do společnosti.
Jak se taková myšlenka prosazuje v politických kruzích? Pomoc hendikepovaným není mainstreamové téma.
Není to úplně mainstreamové téma a řekla bych, že důvodem je nulová zkušenost politiků a političek se životem s hendikepem nebo s hendikepovanými. Bez zkušenosti se toto téma nestane prioritou. Lidé si nedokážou představit, že třícentimetrový schůdek může být pro někoho velkou bariérou, ať už je to člověk, který má třeba vymknutý kotník, anebo ten, který je upoutaný na vozík. Když situaci kolegům a kolegyním na radnici dobře vysvětlím, pak se i takové projekty, jako jsou startovací byty pro zdravotně postižené, setkávají s pochopením a podporou.
O motivacích vstupu do politiky a o participaci na veřejném životě
Jaký byl začátek vaší politické kariéry?
Byl velmi ovlivněn mou rodinnou situací. Už v průběhu studia na vysoké škole jsem byla na mateřské dovolené. V prvním ročníku se nám narodil syn a v době, kdy jsem promovala, se narodila dcera. Krátce na to se narodil náš druhý syn. Když jsem byla na mateřské dovolené, chtěla jsem využít svůj čas i jinak než jen péčí o rodinu. V této době se mi naskytla možnost vstoupit do politiky a já jsem ji zkusila využít. Mohla jsem to udělat díky tomu, že mám velmi dobré rodinné zázemí, že s partnerem se o práci doma dělíme.
A co konkrétně vás motivovalo ke vstupu do politiky?
Už dlouhou dobu před vstupem do politiky jsem se snažila být aktivní ve veřejném životě. V jedné středočeské vesničce, kde máme chalupu, jsme se s partnerem snažili pomáhat v rozvoji obce, například při zpracování územního plánu pro obec nebo při opravě kulturních památek, jako jsou kapličky. Poté jsme začali být aktivní i zde v Praze. Díky těmto zkušenostem jsme dospěli k názoru, že chceme-li měnit svět okolo sebe k lepšímu a aktivně jej ovlivňovat, jediná možnost je vstoupit do politiky. Partner vstoupil do politické strany jako první. Ze začátku jsem si říkala, že se ještě budu věnovat rodině, ale situace se vyvíjela tak, že jsem se postupně stala politicky aktivní i já. V partnerově práci jsem viděla, jak se dá využívat zázemí politické strany k tomu, abychom mohli prosazovat svoje vize, svoje cíle a celkově měnit život ve městě k lepšímu.
Domníváte se, že ve své funkci máte reálné možnosti ovlivňovat dění kolem sebe?
Ano, ze své praxe vidím, že to lze a že se mi to daří. Kdybych za sebou neviděla výsledky, nejspíše bych se dál politicky neangažovala, protože jsem praktik a potřebuji za sebou vidět odvedenou práci. Na komunální úrovni vidíte výsledky práce relativně rychle, na té senátní úrovni to vypadá, jako když chce tanker na moři brzdit: musí s tím začít několik kilometrů před přístavem, aby zvládnul zastavit. Ale i přesto si myslím, že moje politická snaha má smysl.
Jaké další pozice, mimo účasti v zastupitelstvu na Praze 10, v současné době zastáváte?
Kromě toho, že jsem v zastupitelstvu městské části Praha 10, jsem radní pro oblast dopravy, což je velmi zajímavé; pak mám na starosti Agendu 21, v níž jde o zapojování veřejnosti do rozhodovacích procesů městské části, a dále informatiku. Také jsem členkou některých dozorčích rad akciové společnosti Prahy 10 a její dceřiné společnosti, zastupuji městskou část ve Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, což je organizace, která se zabývá podporou obnovy památek nebo památkových zón. V loňském roce jsem byla zvolena do Senátu Parlamentu České republiky, kde jsem členkou výboru pro zdravotnictví a sociální politiku, a dále jsem členkou Stálé komise pro rozvoj venkova a Stálé komise pro práci Kancléře Senátu. Ale vše se dá s dobrou organizací práce a času a s rodinnou podporou zvládnout.
O vstupu žen do politiky a bariérách, kterým v politice čelí
Bylo pro vás jako pro ženu těžké kandidovat do Senátu nebo získat funkce, které nyní zastáváte?
Mám velkou výhodu v tom, že jsem si zvolila politickou stranu, která podporuje zastoupení žen v politice. Strana zelených je v tomto směru opravdu otevřená ženám a dává jim prostor. Když ženy ukážou, že mají zájem o věc, jsou pracovité a chtějí něčeho dosáhnout, u nás prostor dostanou. Někdy se nám dokonce stává, že na některé pozice máme více ženských kandidátek než mužských kandidátů. Takže genderovou rovnováhu musíme dodržovat i vůči mužům. Žádné znevýhodnění jsem nepocítila ani při kandidatuře v komunální politice. V prvním volebním období jsem kandidovala z nevolitelného místa. Tehdy jsem měla malého syna a říkala jsem si, že zatím budu méně aktivní a počkám, až trošičku povyroste. Lidé mne ale proškrtali z nevolitelného místa na první místo a to jsem cítila jako velký závazek. Dá se říci, že šlo o největší milník v životě, který mě motivoval k větší politické aktivitě. V dalším volebním období jsem už kandidovala z prvního místa. Byli jsme zvoleni ještě s kolegou, takže náš zastupitelský klub byl vyvážený – jeden muž a jedna žena. Ani při kandidatuře do Senátu jsem necítila, že bych se musela nějak víc prosazovat. Na druhou stranu však proti mně v té době stála spousta silných kandidátek za TOP 09 nebo hnutí ANO. Každá strana měla své silné osobnosti a ve finále to byl víceméně ženský souboj.
Často se hovoří o rodinném životě jako o možné překážce v politické kariéře. Máte obdobnou zkušenost? Přece jen jste vstoupila do politiky v době, kdy jste s partnerem vychovávali tři malé děti…
Ženy víc přemýšlejí o tom, že musí zabezpečit rodinu, že je dobré, aby měly uvařeno, nakoupeno, postaráno o děti, vyžehlené prádlo a podobně, takže se snaží pracovní čas podřizovat potřebám rodiny. A to lze pozorovat i v politice. Pokud nemají podporu rodiny, tak to pro ně může být částečné omezení. A pokud kolegové ze zastupitelstva nebo z politické strany nevycházejí vstříc potřebám zaměstnané matky, které například nevyhovují určité schůzky v odpoledních nebo večerních hodinách, může to být komplikace. Důležité je, jak si to žena sama v sobě vyřeší. Žena s malým dítětem je téměř vždy postavena před otázku, zdá dá přednost rodině, nebo práci, a mnohdy zvažuje, zda její práce za to stojí, nebo ne. Předpokládám, že rodinu staví na první místo většina lidí. Kdybych já osobně měla pocit, že moje rodina trpí mojí prací, své pracovní aktivity bych omezila.
Domníváte se, že i politici a muži všeobecně jsou postaveni před tuto volbu?
Rodinný život do svého plánování určitě promítají. Ale podle mne jde hlavně o dělbu rolí v domácnosti. Pokud stěžejní část péče o rodinu leží na ženě a muž není nepostradatelnou součástí v běžném chodu domácnosti, rozhoduje se podle toho i ve svém profesním životě.
Jak se žije ženám v politice
Jaké to je být ženou v politice?
Podle mého názoru některé ženy atmosféru v politice kultivují, protože se před nimi snaží muži chovat lépe. Vstupem žen do komunální či vrcholové politiky nebude politika tak tvrdá a možná ani tak zlá, protože se sem dostane nový úhel pohledu. Podívat se na věc i z druhé strany může znamenat posun dopředu. Řekla bych, že kultivace se nejvíce projeví v proslovech a v tom, že už politika nebude tak agresivní a bojovná. Když muži-politikové v komunální či vrcholové politice cítí, že je zasaženo jejich ego, často dělají z žen ty „hloupé“. Ale řekla bych, že v politice je prostor i pro ženy a záleží na konkrétní ženě, jestli ho umí využít. A mnohdy záleží i na tom, zda nezneužívá své ženské role, aby si něco vynutila. Když toto nedělá, pak ji kolegové berou jako partnera, a když umí s lidmi jednat, má to v některých ohledech jednodušší.
Podle vás má žena v politice nějaké výhody oproti mužským protějškům?
Můžete dát jasně najevo, že jsou určité věci, které tolerovat nebudete. Například nějaké formy jednání. A když si je nastaví žena, muž je přijímá jinak. Zatímco partnera stejného pohlaví nemusí akceptovat, k ženě si takové chování nedovolí. Musím říct, že za dobu, co jsem v komunální politice, se forma jednání velmi posunula. Vlastně je na ženách, kam muže pustí. Pokud budou spíše submisivní a nechají si některé věci líbit, bude se s nimi tak i jednat, ale když si stanoví hranici, ostatní ji nepřekročí.
Takže se domníváte, že stereotypní vnímání žen v politice pomalu mizí? Například mizí názory, že žena do politiky nepatří?
Myslím, že se to posouvá. Dnes už muži obecně neočekávají od ženy naplnění jedné vymezené role, která se neslučuje s politickým životem. Jsou muži, kteří vítají, že jsou ženy v politice, s těmi se velmi dobře spolupracuje. Tito muži již přišli na to, že jde o jistou formu obohacení, právě díky jinému pohledu na věc. Ale stále existuje i skupina mužů, která uvažuje v zažitých modelech, pro ně je vnímání žen jako rovnocenných partnerů složité. S tímto jednáním jsem se setkala na začátku, kdy jsem v zastupitelstvu potkala pár mužů, pro které jsem byla tvrdý oříšek. Jsem žena, a navíc s pevnými názory, takže nevěděli, jak se mnou jednat.
O kvótách a vzájemné podpoře žen v politice
Spolupracují či podporují se ženy ve vaší straně?
Ano, dokonce máme i genderovou sekci Strany zelených. Jak je to v jiných stranách, to netuším, i když podle posledních zpráv se mění situace u sociálních demokratů. Ale jakou dobu jim to trvalo! Bylo trapné, když měli mít svého času podle svých pravidel ženu v předsednictvu, ale ve svých řadách ji nenašli.
Nevyřešily by tento problém právě kvóty? Jaký je váš názor na kvóty ve volených funkcích, popřípadě na možné sankce za nedodržení minimálního zastoupení žen?
Sankce mi přijdou tvrdé, já si myslím, že by si samy strany měly uvědomit, že mít mezi sebou ženy je pro ně dobré. Některé strany si to už uvědomovat začínají. Když se podíváte na kandidátní listiny v poslední době, zjistíte, že je „trendy“ mít na kandidátkách ženy. Myslím si, že kvóty mají nějaký smysl, že pomohou při nastartování politické kariéry a při zapojení žen (nebo jakéhokoliv podreprezentovaného pohlaví) do rozhodovacích procesů. Jde o prvotní a žádoucí impulz. Po nastartování kariéry by se však vše mělo nechat přirozenému vývoji. Důležitá je ale také vlastní motivace, je třeba, aby samy ženy na sobě pracovaly a měly ambice, ne aby jim místo zaručily pouze kvóty.
O soukromém a rodinném životě a o slaďování práce a péče
Jak se vyvíjel váš soukromý, tedy partnerský a rodinný život na začátku vaší politické kariéry?
Mám velmi dobré rodinné zázemí a všichni moji blízcí mě v práci podporují. Díky rodinnému zázemí můžeme být s partnerem oba politicky aktivní. Jediné, co jsem doposud nestihla, je vdát se. Pokaždé do toho něco vstoupilo – zdravotní problémy, ukončení vysoké školy apod. Zatím jsme nenašli čas, takže to je asi jediný rest z minula, který si s sebou neseme. Vždy se nad vlastní svatbou pozastavím, když oddávám. Přijde mi zvláštní, že já, která ještě nejsem vdaná, svatebčanům povídám o manželském soužití. Vždy ale vycházím ze své životní zkušenosti. U nás už to bude spíš jenom úřední formalita, protože svůj vztah s partnerem vnímáme jako manželství.
Jak se vám dařilo a daří slaďovat rodinný život s pracovní dráhou, ať už v zastupitelstvu, nebo v Senátu?
Vyzkoušela jsem si to už na vysoké škole, kde jsme měli několik týdenních kurzů mimo Prahu. Už v této době jsme se s partnerem naučili zvládnout péči o dítě, když byl jeden z nás pryč. Naučili jsme se vycházet si vstříc, byť nám vždy hodně pomáhali i rodiče. Politik si díky povaze své práce může rozvrhnout čas do jisté míry podle sebe. I když máme tři děti pod patnáct let, je vždy podstatné zorganizovat si čas a vše naplánovat a pak to lze zvládnout.
Jaký je běžný chod vaší domácnosti? Má každý člen rodiny vymezené konkrétní domácí práce?
Ne, nemáme. Nemáme rozdělené role jako za první republiky, kdy bylo standardem, že některé věci dělá jenom žena a některé věci dělá jenom muž. Mě zajímají technické věci, dá se říct, že domácí kutilství baví víc mě než partnera, byť samozřejmě děláme i tohle víceméně společně. Ale nerada se starám o finanční záležitosti, jako je elektronické bankovnictví, to přenechávám partnerovi. Práci v domácnosti si tedy dělíme skutečně jen v těchto drobnostech. Ale rozhodně nejde o práci pro ženu a pro muže.
O politikách rovnosti a postavení žen
Co si myslíte o postavení žen v české společnosti?
Já osobně si nemohu stěžovat. Ale možná je to tím, že se pohybuji v okruhu lidí, kteří přemýšlejí podobným způsobem. Vidím, že naše společnost ještě není rovnostářská. Neustále si s sebou někteří neseme stereotypy z první republiky a to postavení žen neprospívá, spíše je to neustále izoluje. Dát ženám vlastní prostor je podle mého názoru klíčové, protože ten pro české ženy není samozřejmostí.
Jak vnímáte politiky rovnosti na české i evropské úrovni? Myslíte si, že je důležité je prosazovat?
Ano, je to důležité. A nejde jen o oblast politiky, ale také například o pracovní trh a kariéru. Když budeme pracující matky podporovat dostatkem kvalitních jeslí a školek nebo možností vzdělávat se na rodičovské dovolené, výrazně tím zlepšíme jejich pracovní i soukromou situaci. Když si vezmete, že žena na rodičovské celý den komunikuje jen s dítětem, i taková drobnost jako komunikace s dospělými lidmi pro ni může být problematická. To se poté odrazí i při návratu na pracovní trh. Je třeba rodiny podporovat, aby mohly efektivně fungovat a neodnášel to jeden z partnerů. Ženy mají společnosti co nabídnout a v tom je třeba je podpořit.
Domníváte se, že uplatňování politik rovnosti je na české a mezinárodní úrovni dostačující?
Vždy je prostor pro zlepšení. Domnívám se, že momentálně děláme jen to, na co je naše česká společnost připravená. Podle mého názoru bychom mohli být aktivnější v osvětě, vzdělávání, nabourávání stereotypů. Dnes se této problematice věnuje například ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením paní Marksové-Tominové. Domnívám se, že máme našlápnuto správným směrem, ale klidně ještě můžeme přidat.
Rozhovor proběhl v květnu 2015.
Rozhovor připravila Romana Volejníčková.
