Prof. JUDr. Helena Válková, CSc., je od roku 2013 poslankyní Poslanecké sněmovny. Do PS úspěšně kandidovala jako nestraník za hnutí ANO 2011 na pražské kandidátce. Od ledna 2014 zastávala pozici ministryně spravedlnosti. V současné době je členkou Ústavně-právního výboru a Výboru pro bezpečnost. Je předsedkyní Podvýboru pro justici a soudní samosprávu a členkou dvou dalších podvýborů: Finančního podvýboru a Podvýboru pro vězeňství. Vystudovala Právnickou fakultu UK v Praze, kde v oboru trestní právo získala kandidaturu věd. V letech 1975–1988 působila jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminologického a poté, až do roku 1993, působila v Ústavu státu a práva ČSAV. Od roku 1991 dosud vyučuje na Filozofické fakultě UK, kde položila základy sociální práce v trestní justici. Od roku 1993 vyučovala na Fakultě právnické ZČU v Plzni a tamtéž se stala roku 1998 vedoucí katedry trestního práva. Profesuru trestního práva získala roku 2006 na Trnavské univerzitě. Po kritice poměrů ve vedení a kauze tzv. „rychlostudentů“ byla v roce 2009 z funkce vedoucí katedry na přechodnou dobu odvolána. Z fakulty nakonec v polovině roku 2011 společně s řadou dalších vyučujících pro přetrvávající rozdílné názory s vedením odešla. V roce 1993 založila v Praze českou pobočku německého prestižního právnického nakladatelství Verlag C. H. Beck, kterou jako ředitelka a šéfredaktorka Nakladatelství C. H. Beck vedla až do roku 2011. V roce 2015 se stala členkou hnutí ANO 2011. Na ministerský post k 1. březnu 2015 rezignovala. Helena Válková je vdaná a má jednoho syna.
O studiu a práci před začátkem politické kariéry
Na úvod vás chci požádat, abyste mi krátce řekla něco o sobě – odkud pocházíte, jak probíhalo vaše studium a proč jste si své studium a pracovní zaměření vybrala?
Pocházím z Chlumce nad Cidlinou, ale mnohem víc mé dětství a dospívání ovlivnilo městečko Bečov nad Teplou, kde jsem chodila do školy a žila do odchodu na vysokou. Velmi mne ovlivnilo rodinné zázemí. Můj otec obdivoval kulturu a klasiky a uvedl mne nejen do kulturního světa českého, ale i německého. Navíc v prostředí takzvaných Sudet jsem měla kamarádky a přátele z rodin, které byly napůl německé, jezdila jsem do východního Německa už od svých třinácti let a toto zázemí mne, v tom nejlepším smyslu slova, poznamenalo. Studovala jsem na gymnáziu v Karlových Varech (tenkrát to byla střední všeobecně vzdělávací škola), měla jsem výborného učitele němčiny, který zprostředkoval i výměnný pobyt v Bad Nauheimu. Psaly se roky 1968–69 a já jsem váhala, jak zaměřím své další studium. Otec mě přesvědčil, že nejlepší budou práva, protože jsem dovedla všechno vysvětlit a argumentovat. On sám byl lékař, chtěl také studovat právnickou fakultu, začal ji studovat, ale po roce 1948 byl vyhozen. Naštěstí medicínu mu dovolili dostudovat. Moje mladší sestra vystudovala medicínu jako on.
Jakou fakultu jste vystudovala a kde jste začala pracovat?
Šla jsem na právnickou fakultu a promovala jsem v roce 1973. Už během studia jsem zjistila, že mě víc než konkrétní kauzy zajímají odborné práce. Během studia jsem pracovala jako pomocná vědecká síla a pomocná asistentka na katedře trestního práva a trestní právo mne začalo přitahovat. Na pražské právnické fakultě jsem měla takové učitele, jako byli například pan profesor Růžek nebo pan profesor Musil. Zajímala jsem se o práci na katedře kriminalistiky a také na katedře trestního práva a chtěla jsem tam po promoci zůstat. Profesor Růžek mne ujišťoval, že splňuji veškeré předpoklady, nicméně tam nakonec zůstaly jiné absolventky, které je splňovaly ještě více. Shodou okolností to byla Eva Štrougalová (dcera tehdejšího předsedy vlády) a Taťána Pješčaková (dcera tehdejšího ministra vnitra a posléze generálního prokurátora ČR).
Nejdříve jsem zamířila do advokacie, myslela jsem si, že tam budu nejsvobodnější, ale tam mě nepřijali z důvodu, který dodnes neznám. Stále jsem inklinovala k trestnímu právu a chtěla jsem se seznámit i s vyšetřováním, s policií, takže jsem nakonec šla k prokuratuře, stala jsem se tam čekatelkou a udělala jsem si justiční zkoušky. Ale když jsem končila, psal se rok 1975 a masově se stíhali lidé za trestný čin nedovoleného opuštění republiky. A čekalo se, že právě mladí prokurátoři budou tyto obžaloby připravovat. Já jsem si řekla, že tohle dělat nebudu. Odešla jsem a nikdy jsem toho nelitovala. Tenkrát se jednalo o desetitisíce případů, na kterých se skutečně „nedalo nic pokazit“, protože soudy se konaly v nepřítomnosti obžalovaných a tresty byly ukládány nepodmíněné spolu s propadnutím majetku. Na tom jsem se zcela logicky podílet nechtěla.
Kde jste se uplatnila v normalizační době?
Měla jsem štěstí, že byla volná místa ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře České republiky a já jsem se tam tehdy přihlásila a byla jsem přijata. Pracovala jsem tam až do roku 1988. Mou specializací byla tři velká témata – zacházení s recidivisty, mládež a mladiství a drogové závislosti a kriminalita. A zůstala bych tam zřejmě pořád a moje kariéra by vypadala jinak, kdyby nenastoupil jako generální prokurátor Pješčak a nezačali jsme na sebe od prvního okamžiku velmi „narážet“. Nebyl můj přímý nadřízený, ale pracovali jsme ve stejné budově, a protože jsem uměla němčinu, občas si mě pozval, když tam byly delegace, abych mu překládala. Někdy jsem to, co říkal, překládala volně a netušila jsem přitom, že umí taky dobře německy. Dostali jsme se do konfliktu. Vytýkal mi, že nepřekládám doslovně, a já se bránila, že údaje, které mi dává k překladu, jsou nepřesné. Nicméně odejít jsem musela kvůli něčemu jinému – byl tam velmi přísný režim a já jsem udržovala předem nenahlášené kontakty s Poláky a západními Němci, kteří mi posílali odbornou kriminologickou literaturu. Bylo to kvalifikováno jako udržování nedovolených kontaktů a nenahlášení styku s kapitalistickou cizinou, konkrétně například s univerzitou v Kolíně nad Rýnem. Vyhrožovali mi, že vědí, jak si koresponduji za zády generální prokuratury se západními Němci, a že tam tedy nemám co dělat. A že v případě, když neodejdu sama na dohodu, generální prokurátor Pješčak se postará, abych už nikde v České republice nenašla slušné pracovní uplatnění… Takže jsem samozřejmě dohodu nakonec, byť nerada, podepsala.
Co jste dělala v této nelehké situaci?
Ještě než jsem stačila odejít, přišla nečekaná nabídka. Zavolal mi ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd docent Blahož, že slyšel o mém odchodu a že mne zná z odborných seminářů a sleduje mou publikační činnost a byl by rád, kdybych u něj nastoupila. Zabývat jsem se kromě jiného měla pro mne novou, zajímavou problematikou základních lidských práv. Možná že mi tenkrát pomohlo i členství v KSČ. Vím, že to teď nezní dobře, ale když jsem končila svá studia na právnické fakultě, bylo mi jasně řečeno, že pokud zde chci zůstat a pracovat na katedře trestního práva, nemám bez legitimace žádnou šanci. Jak jsem řekla, stejně mne na fakultu pak nevzali. Brala jsem to již tenkrát jako zasloužený trest za svou tehdejší naivitu. Do Ústavu státu a práva jsem však v roce 1988 nastoupila, práce zde mne od začátku zaujala. Pak přišel listopad 1989. Moje životní dráha nabrala nový směr.
Jaká pro vás byla devadesátá léta?
Z německého Institutu Maxe Plancka pro zahraniční a mezinárodní trestní právo ve Freiburgu jsem dostala pozvání a malé stipendium na studijní měsíční stáž. Pak jsem tam napsala projekt, získala na něj od Nadace Humboldt Stiftung velmi dobré stipendium a zůstala ve Freiburgu na MPI, jak se ve zkratce říká tomuto vědeckému ústavu, téměř dva roky. Bylo to právě v letech 1992–93, kdy se dělila republika. Moji kolegové právníci mi tenkrát radili, abych neodcházela, že se mají rozdělovat obrovské majetky a my bychom u toho měli být. Pro mě ale bylo mnohem důležitější, že mám šanci si kompenzovat to, na co jsem čekala celou dobu. Bylo mi čtyřicet let a chtěla jsem konečně dělat vědu. Když jsem se vracela z Německa, zjistila jsem, že v mezidobí zrušili moje místo na Ústavu státu a práva a já prakticky nemám kam nastoupit… V té době však již vznikala právnická fakulta v Plzni, kam jsem později nastoupila a podílela jsem se na vybudování její katedry trestního práva. V roce 1997 jsem přebírala vedení této katedry a začala ji s velkým entusiasmem rozvíjet, dala jsem do toho vše, co jsem se do té doby naučila. Zároveň jsem v roce 1993 založila českou pobočku německého právnického nakladatelství C. H. Beck, jehož jsem se stala ředitelkou i šéfredaktorkou. Na začátku jsem to byla pouze já a moje sekretářka, ale když jsem dobrovolně sama odcházela v roce 2011 a předávala nakladatelství svému nástupci, zaměstnávala jsem již 53 kolegyň a kolegů. I dnes jsem hrdá na to, co se mi podařilo tehdy od roku 1993 do roku 2011 postupně vybudovat, jak pokud jde o Nakladatelství C. H. Beck, které stále patří k nejlepším právnickým nakladatelským domům v České republice, tak pokud jde o katedru trestního práva na tehdejších plzeňských právech, byť jsem ji nakonec sama opustila.
Jak jste řešila tento další životní zlom?
Po roce 2011 jsem měla možnost pokračovat ve výuce na Filozofické fakultě v Praze. To byla odjakživa taková moje srdeční záležitost. Jiřinka Šiklová v roce 1990 založila katedru sociální práce a já jsem na ní založila specializaci sociální práce v trestní justici. Zařídila jsem v Německu za pomoci spolkového ministerstva spravedlnosti semestrální stáže pro studenty. Tito studenti se mnou po návratu založili občanské Sdružení pro rozvoj sociální práce v trestní justici. Psali jsme pilotní projekty, podíleli jsme se na přípravě zákona o Probační a mediační službě, který byl pak v roce 2000 přijat a vznikla Probační a mediační služba České republiky. Jejími prvními probačními úředníky byli právě absolventi sociální práce se specializací na trestní justici. Z toho jsem vždy měla a stále mám obrovskou radost.
Ale ne vše se podařilo tak, jak bych si to přála. Spolu s dalšími kolegyněmi a kolegy, kteří stejně jako já v roce 2011 odešli z plzeňských práv, jsem dostala nabídku založit prvou soukromou právnickou školu – konkrétně magisterský studijní obor právo – v České republice. Pokusili jsme se o to na tehdejší Vysoké škole manažerské informatiky a ekonomiky. Akreditovat magisterské studium práva se nám však nepodařilo, i když jsme pro to udělali maximum a myslím, že jsme byli tenkrát skvěle sehraný a dobře odborně sestavený tým – profesoři, docenti a odborní asistenti, povětšinou ti, co odešli z plzeňských práv. Akreditační komisi to bohužel nestačilo. Ta vysoká škola, kde jsme chtěli magisterský studijní program právo realizovat, údajně nesplňovala požadavek odpovídající vědecké činnosti. Moc nás to tenkrát zklamalo, věnovali jsme tomu více než rok intenzivní přípravy. Zřejmě nebyl a ani nyní není zájem o to vytvářet pro veřejné vysoké školy konkurenci v podobě vysokoškolského právnického studia na soukromé škole. Vzali jsme to na vědomí a naše cesty se rozešly. Já jsem pak například vstoupila i do politiky.
O politickém startu
Jak jste se dostala k politice? Jak se prolnula politika s vaší životní dráhou?
Start byl velmi prozaický a nenápadný. Někdy na jaře roku 2013 se ozvali ze sociální demokracie, že potřebují materiál k trestní politice. Tak jsem jej zpracovala. Údajně byl dobrý, ale nikde jej neuplatnili. Já jsem si však v této souvislosti uvědomila, že jsem schopná napsat odborný text tak, aby mu porozuměli i politici. A pak, to bylo někdy koncem května 2013, jsem jela právě po dálnici a volal mi někdo od pana Babiše s tím, zda bych byla ochotná se podílet na přípravě jejich programu pro oblast práva a spravedlnosti. Poslali mi původní text a já jsem po jeho pročtení došla k závěru, že je nepoužitelný a musí se od začátku až do konce přepsat. Požádali mne, zda bych tedy text nepřepracovala, a já jsem s tím souhlasila. O pomoc a konzultaci jsem tehdy požádala Hanku Marvanovou, se kterou jsem se znala řadu let z mnoha iniciativ a považovala ji za zkušenou političku. Napsala jsem pak program, který ona revidovala a poradila, co doplnit. Zanedlouho poté mně zavolal pan Babiš, dal si se mnou schůzku a nabídl mi, abych za Hnutí ANO kandidovala. Původně jsem si to chtěla pořádně promyslet, ale pak padla Nečasova vláda a vše se dalo do pohybu. Připravovali se volby do Poslanecké sněmovny. Vzala jsem si na rozmyšlenou několik dní a pak jsem panu Babišovi zavolala, že jeho nabídku přijímám. Pochopitelně jsem si mezitím zjišťovala, jaká je pravděpodobnost, že se vůbec Hnutí ANO dostane do Parlamentu. Všichni mí známí, včetně Hanky Marvanové a Jiřinky Šiklové, tipovali, že bude mít Hnutí ANO maximálně mezi třemi a pěti procenty.
Jak to bylo před volbami a potom?
Před volbami jsem stála na náměstích a spolu s ostatními rozdávala koblihy. Bylo to zajímavé, komunikovala jsem s neznámými lidmi a zjišťovala, že komunikace mi nejen jde, ale i funguje a baví mne. Pak si jako silný zážitek vybavuji, jak stojím před tabulí průběžných volebních výsledků, a když se to přehouplo přes deset procent, jak jsem začala mít strach. Došlo mi, že se do Parlamentu nejen dostaneme, ale že možná budeme i ve vládě. Tedy žádná kritická opozice, ale konstruktivně zacílená koalice. A když výsledky stoupaly k osmnácti procentům, uvědomila jsem si, že na tak vysokou politiku nejsem vůbec připravená. A jak se později ukázalo, bylo to správné tušení…
O začátcích politického působení a politických pozicích
Jak jste se stala ministryní?
V říjnu 2013 jsem složila poslanecký slib. Stala jsem se poslankyní a pan Babiš mne tehdy poprvé oslovil, zda bych nechtěla být ministryní spravedlnosti. Já jsem to hned odmítla, bez zaváhání. Pak v polovině prosince přišel znovu. Stále jsem nechtěla, byla jsem v té době místopředsedkyní prestižního Ústavně-právního výboru a práce v Parlamentu mne zaujala. Nechtěla jsem být v exekutivě. Řekl, že to dobře chápe, ale pak mne ještě jednou, před Vánoci, zavolal: „To je do třetice a naposledy, potřebuji to vědět co nejdříve, protože mám i další kandidáty…“ Dala jsem si tenkrát tři podmínky: že mi nikdo nebude mluvit do mé personální politiky, že jako svou prvou náměstkyni chci Hanku Marvanovou a že nechci být často v médiích. Souhlasil s tím, s výjimkou té medializace, kde se zasmál a řekl, že to bude záležet více na mně než na něm. A tak jsem řekla napotřetí „ano, přijímám“. Nakonec to dopadlo s tím třetím přáním přesně naopak. Stala jsem se jednou z nejmedializovanějších ministryní vůbec, bohužel většina mých rozhodnutí a postupů byla kritizována a napadána. Až v okamžiku, kdy jsem o svou funkci přišla, jsem zaznamenala pozitivní obrat, média se mnou začala – pozdě, ale přece – sympatizovat…
O jaké střety a prohry šlo? Jaká byla politická praxe?
Předně je třeba říci, že jsem nečekala tak tvrdý střet zájmů nejrůznějších lobbistických skupin, a to na mnoha frontách zároveň. Střety zájmů se týkaly Vězeňské služby, advokátů, exekutorů, neziskovek, státních zástupců, soudců a dalších profesních skupin, které legitimně hájily své zájmy a já musela stanovovat priority, určovat postupy a hledat nejlepší možná řešení. Byla to vyčerpávající, nevděčná, a často se mi zdálo, že i zbytečná práce, protože systém výhod, známostí a protekcí byl hluboce zakořeněn, bylo to jako boj s větrnými mlýny. Přesto se pomalinku dařilo tento pokřivený systém narovnávat – cena, kterou jsem za to zaplatila, však byla vysoká. Atmosféra i v mém bezprostředním okolí houstla, někteří z mých blízkých spolupracovníků mě začali před panem Babišem pomlouvat a vyrábět dezinformace o mé práci na ministerstvu.
Koncem roku 2014 vše nabralo rychlý spád, bohužel jsem si toho všimla až v okamžiku, když už bylo pozdě tento vývoj zvrátit. Byla jsem tehdy naprosto pohlcená dojednáváním dohody mezi soudci, státními zástupci a státem o narovnání jejich platů, aby nežalovali stát a nevznikly zbytečné náklady. Dohodu se mi ještě podařilo uzavřít a podepsat. Státnímu rozpočtu jsem tak ušetřila více než čtyři miliardy. Mylně jsem se tehdy domnívala, že to je moje velké vítězství. Opak byl však pravdou. Pan Babiš mi řekl, že jsem si prosadila v této věci svou, že za mnou tedy zůstane kus práce, ale že mám nyní odejít, protože s mou prací celkově spokojen není – jsem příliš pomalá, dlouho vyjednávám, hledám kompromisy a ustupuji justici tam, kde bych neměla. S tím jsem samozřejmě nesouhlasila, nechtěla jsem odejít od rozdělané práce v okamžiku, kdy se mi konečně začalo dařit s některými reformami pohnout: nadějně to vypadalo s přípravou nového trestního řádu, vězeňské reformy i reformy v oblasti justice.
Ale pak začaly vycházet články, které mne měly zdiskreditovat po stránce odborné i morální: osudové chyby ministryně Válkové, podivný advokát na ministerstvu spravedlnosti, otazníky nad veřejnými zakázkami, chaos v justici apod. Tenkrát jsem si uvědomila, že za jeden, dva měsíce si bude každý myslet přinejmenším to, že svou práci neumím, v horším případě, že jsem zkorumpovaná, kdo ví s kým a na čem se domlouvám a kdo má na mne vliv. Proto jsem nakonec svou rezignaci, ač nerada, podepsala a nechala doručit panu prezidentovi, který tím tenkrát vůbec nebyl nadšený. Jeden redaktor z Lidových novin se pak měl vyjádřit v tom smyslu, že mě tzv. udělal, když na mne cíleně napsal sedmdesát dehonestujících článků. Pokud to byla pravda, a nemám důvod o tom pochybovat, pak se mu to skutečně „povedlo“. Stálo mě to kus zdraví a života, ale nelituji toho a mohu se i nyní za svou prací na ministerstvu ohlédnout, aniž bych se za ni styděla. A to není tak málo, myslím. Škoda jen, že jsem nestihla skoro nic dovést do konce – většina projektů a reforem se pozastavila, některé byly zrušeny, jiné nepokračují tak, jak by měly. Ale to je již odborná i politická odpovědnost mého nástupce, nikoli moje. A já mohu alespoň zase klidně spát…
Vrátila jsem se do Parlamentu a pracuji zde v Ústavně-právním výboru, kde jsem i předsedkyní Podvýboru pro justici a soudní samosprávu. Takže úzký kontakt s justicí jsem neztratila a mohu ji ovlivňovat způsobem, který je mi bližší než moje dřívější ministerské kompetence. Kromě toho pracuji ve Výboru pro bezpečnost. Práce mám hodně, což mi vyhovuje.
Životní dráha a rodinný život
Řeknete mi něco o tom, jakou máte rodinu a soukromý život? Jak jste si udržela soukromí?
Velmi jsem se snažila okruh soukromí uchránit, protože si myslím, že soukromí je moje záležitost. Byla jsem vdaná třináct let. Manžel se pak seznámil s ženou asi o deset roků mladší, sice se později pokusil vrátit, ale pro mne už bylo pozdě, rozvedla jsem se s ním. Mám syna, je adoptovaný, ale to pro mě nehraje žádnou roli. Jednou mi zavolala Marie Vodičková, má spolužačka, která založila Fond ohrožených dětí. Řekla mi, že má obavy o osud jednoho opuštěného malého chlapečka, kterému je čtyři a půl roku, ať se na něj přijdu podívat do diagnostického ústavu, že by potřeboval vzít domů a pomoci, protože přišel tragicky o svou maminku a jeho otec se o něj nedovede postarat. Já jsem se tehdy sice trochu bála, ale potom jsem tam šla a uviděla „svého“ Vašíka, vyhodnotila jeho zoufalou rodinnou situaci a viditelnou citovou deprivaci. A tak jsem si jej přivedla domů a posléze i nezrušitelně adoptovala. Rok jsme byli úplnou rodinou, ten rok jsem se mu v rámci svých možností a s pomocí svých skvělých rodičů naplno věnovala. Mezitím odešel manžel a my jsme zůstali s Vašíkem sami. Tenkrát jsem mu slíbila, že já jej nikdy neopustím, a to jsem také dodržela. Myslím, že naše citové pouto je silnější, než kdyby byl můj biologický syn. Nikdy mne nezklamal a já doufám, že totéž platí i o mně.
A když se v roce 2012 ženil, dojal mě k slzám svým vyjádřením respektu a poděkováním před svatebními hosty. Mám vnuka, kterému je nyní čtrnáct měsíců. S rodinou jsem tedy nakonec měla štěstí. Jsem podruhé vdaná a mám skvělé přátele – to vůbec není málo a já si toho velmi vážím.
O ženách v politice a politikách rovnosti
Jaké to je být ženou v politice? Setkala jste se s diskriminací?
S diskriminací jsem se kupodivu ani ve své univerzitní kariéře ani v politice osobně nikdy nesetkala. Může to být i tím, že je o mně všeobecně známo, že se dovedu poměrně dobře a rázně bránit, když se cítím nespravedlivě napadená. S tímto tedy nemám problém, ale nezapomínejme na to, že jsem už zralá žena a profesorka k tomu, možná si lidé podvědomě dávají pozor. Taky si dovedu zachovat odstup, vynutit si určitou úctu a respekt. Nepřipustím, aby se ke mně někdo choval nedůstojně nebo aby mě urazil. Nebo se o to – zatím vcelku úspěšně – alespoň vždy snažím…
Jste velice zajímavý vzor ženy v politice, ne úplně běžný…
Snad chápu, jak to myslíte, především muži si takto političky ve straně, natožpak ve své straně, nepředstavují. Hnutí ANO ale bylo výjimečné na začátku i tím, že umožnilo, aby do politiky vstoupily odborně kompetentní ženy. Nebylo nás moc, ale stačilo to k tomu, aby se u nás ženy prosadily na relativně významných pozicích a nezůstalo u výjimek, jak tomu je nebo ještě nedávno bylo u jiných politických stran. A pokud jde o formální dodržování zdvořilosti například panem Babišem vůči nám ženám, ani zde si nemohu stěžovat. V emocionálně vypjaté situaci někdy sice došlo na výrazy, které by v přítomnosti dámy padnout neměly, nikdy ale nebyly určeny konkrétní ženě, a jakmile si uvědomil, že některá z nás je přítomná, omluvil se a začal se chovat opět zdvořile. Jsem ráda, že se ke mně nejen on, ale i ostatní kolegové chovali vždy s respektem. A tak je tomu dodnes.
Jaký je váš odborný i osobní názor na politiky rovnosti a na uplatňování evropských politik?
Mně to připadá samozřejmě nesmyslně přepjaté v tom smyslu, že pozitivní diskriminace nám ženám spíše škodí, než že by přinášela pozitivní efekty. Jsem přesvědčena o tom, že jsme dostatečně dobré a nemusíme usilovat o nějaké zvýhodnění, a to nejen v práci, ale i v politice.
Na druhé straně je třeba určitý tlak na muže vyvíjet. Muži se v politice velmi rádi předvádějí a uplatňují a ženy upozaďují, s velkou chutí říkají, že ženy politiku stejně nechtějí dělat. To slyším stále. A není to tak úplně pravda – hlavně mladší ženy o politiku i o politickou kariéru stojí. Proto jsem pro pomoc ženám v jejich politickém uplatnění, ale ne pro pozitivní diskriminaci. Co mají znamenat ty historické průpovídky typu „postel, kostel, kuchyně“ v 21. století? To je naprosto šílené a občas to uslyšíte jako rádoby duchaplný bonmot i od jinak rozumného muže.
Jaká témata v české společnosti vidíte jako klíčová, nezbytná, alarmující?
Jako společnost máme největší deficity v oblasti hodnotového systému a jeho uplatňování v každodenním životě. Postrádám i vzory, ke kterým by se upínali mladší nebo nezkušení lidé v nejistých dobách, jako je ta naše, nyní aktuálně poznamenaná „stěhováním národů“, kterému nezabrání ani sebelépe míněná ochranářská politika. Je třeba více se věnovat kultivaci české společnosti, tedy časově, ale hlavně obsahově do ní více investovat, zejména pokud jde o důvěru ve smysl etických hodnot, které vyvěrají z židovsko-křesťanských kontextů a jsou pro Evropu charakteristické, jako je pomoc bližnímu, solidarita, respekt vůči slabším, aniž bychom se současně tolik báli o to, že tím přijdeme o svou životní úroveň a pocit bezpečí a jistoty. Vím, že je to dlouhodobá záležitost a bezprostředně neuvidíme konkrétní výsledky. Nadto většina politiků usiluje pouze o politické body, které bezpečně přinese populistické přitakávání názorům většiny. To je velmi dobře patrné v oblasti migrační politiky. Na jedné straně jsme všichni rádi, že naše vláda usiluje o zajištění maximální ochrany našich vnitřních hranic v rámci EU, na straně druhé ji často a rádi kritizujeme, pokud máme pocit, že jde příliš daleko ve své vstřícnosti vůči imigrantům. Přitom jich zde máme zatím poskrovnu, asi i proto, že dobře vědí, jak obtížný je náš jazyk a jak nevlídné jsou vůči nim postoje většiny našich spoluobčanů. Já mám samozřejmě z odlišné kultury většiny těchto imigrantů také obavy a s tím související pochybnosti o možnostech jejich úspěšné integrace, na straně druhé je třeba hledat schůdná politická řešení. Ta nevidím v tom, že se budeme vzájemně ujišťovat, jak nebezpečná je to situace a jak je namístě se strachovat o další osud Evropy, aniž bychom jednali strategicky a jako součást právě této Evropy, o kterou máme takový strach… Ať chceme nebo ne, jsme její nedílnou součástí a měli bychom proto postupovat ve shodě s ostatními evropskými zeměmi, tuto shodu hledat a podporovat – ne naopak, jak se nyní i u nás často v poslední době stává. To by byla, podle mého názoru, cesta do pekla, tedy do izolace končící dříve či později v nesvobodě. Toho bych se opravdu již dožít nechtěla.
Rozhovor proběhl v srpnu 2015.
Rozhovor připravila Marie Čermáková.
