Mgr. Helena Langšádlová je místopředsedkyní TOP 09, kterou se stala v roce 2011. V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR působí od roku 2010. Zastávala zde například funkci místopředsedkyně rozpočtového výboru, působila ale také v pozici předsedkyně stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti a na postu předsedkyně podvýboru pro bankovnictví, pojišťovnictví a finanční trhy. Od roku 2013 je místopředsedkyní výboru pro evropské záležitosti a od r. 2015 je předsedkyní podvýboru pro migraci a azylovou politiku. V současnosti je také členkou petičního výboru. V období let 1998 až 2006 vykonávala funkci starostky města Černošice za KDU-ČSL. Pak až do roku 2010 působila ve funkci místostarostky a do listopadu 2011 pracovala jako zastupitelka města. V letech 2000 až 2008 a v letech 2012 až 2013 byla krajskou zastupitelkou. Od roku 2004 do roku 2010 působila jako členka Výboru regionů EU. Po svém odchodu z KDU-ČSL se v roce 2009 stala předsedkyní středočeské organizace TOP 09 a členkou výkonného výboru. V roce 1983 ukončila studium na Střední průmyslové škole stavební, obor vodohospodářské stavby. Bakalářské studium na Vysoké škole politických a společenských věd v oboru politologie absolvovala v letech 2004 až 2008. Od roku 2008 do roku 2010 pokračovala na magisterském stupni studiem oboru politologie a politiky v mezinárodních vztazích na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů. V roce 2007 ukončila kurz MBA Basics na Business School Netherland/International, organizovaný ve spolupráci s britskou International Management Centres Association. Od roku 1984 do roku 1986 pracovala jako stavební technička na odboru výstavby a územního plánování Prahy-západ. Pak byla čtyři roky na mateřské a rodičovské dovolené. V období let 1990 až 1998 podnikala jako majitelka penzionu. Je vdaná a má dva dospělé syny.
O studijní a profesní dráze
Mohla byste mi na úvod říci, co jste vystudovala a co vás k tomu motivovalo?
To je poměrně jednoduché. Tatínek pracoval ve stavební firmě a maminka na odboru výstavby. Já jsem měla vždycky dobré výsledky z matematiky i z fyziky, takže jsem šla na stavební průmyslovku.
Potom jste si ale doplnila své technické vzdělání o netechnické obory...
Po roce 1989 jsem studovala politologii a management, což byly obory, které v době, kdy jsem končila střední školu, vlastně neexistovaly, respektive se nestudovaly. Původně jsem po střední škole chtěla dělat historii, ale nedostala jsem se tam. Pak jsem měla děti a ve chvíli, kdy už byly starší a kdy jsem měla přece jenom o něco víc prostoru a času, konečně jsem mohla znovu studovat. Oba tyto obory mě dost zajímaly.
Co jste dělala, než jste vstoupila do politiky?
Podnikala jsem, měla jsem penzion pro cizince v Černošicích, kde bydlím.
Představuje podle vás podnikání dobrou průpravu pro politiku?
Já si myslím, že určitě. Protože každá demokratická společnost má stát na střední třídě a k té střední třídě patří malí a střední podnikatelé. Tady si spousta lidí neuvědomuje, jaké to je podnikat a muset uživit sama sebe. Někteří kolegové si podnikáním neprošli a já si myslím, že potom některým věcem nerozumějí. U nás (ve straně) existují různé expertní skupiny, kde člověk může zúročovat zkušenosti ze své profese, ať už je to lékař, učitel nebo podnikatel. Člověk potom může připomínkovat zákony, které se projednávají, takže i když člověk není třeba přímo hned poslancem, tak se vlastně může zapojit do politiky strany, a může tu společnost nějak ovlivňovat.
Zúročila jste nějak studium politologie ve své profesi političky?
Politika a politologie jsou dva trošku rozdílné světy. Ale samozřejmě vám studium tohoto oboru rozšíří přehled jak o naší minulosti, tak o tom, jak fungují politické systémy jiných zemí. Studium politologie je hodně široké, jsou tam základy geopolitiky, statistiky, sociologie, psychologie, ekonomie a mnoha dalších oborů. Člověk sice v žádném z těchto oborů nejde do hloubky, ale i získání rámcové představy o těchto oblastech mu v politice pomáhá.
O působení v místní politice
Co podnítilo váš zájem o politiku?
Já jsem odjakživa člověk politický. V době, kdy děvčata četla dívčí románky, tak já jsem četla životopisy Churchilla, Masaryka a Beneše. Takže to začalo naprosto přirozeně. Možná můj zájem o politiku byl ovlivněn i tím, že jeden můj strýc byl v roce 1948 zavřený a z komunistického vězení se vrátil až v roce 1962. O politice se doma tedy přirozeně hodně mluvilo.
Jak konkrétně začala vaše dráha političky?
Už v zimě roku 1989 jsem byla oslovena tehdejšími zástupci KDU, abych se zapojila do politiky. A já jsem tehdy opravdu cítila, že ve chvíli, kdy už jsme dosáhli svobody, zodpovídá za to, jak bude vypadat naše společnost, každý z nás. Byla jsem toho názoru, že mojí povinností je zapojit se do veřejného dění.
Vy jste se stala relativně v nízkém věku starostkou Černošic…
Ano, stala jsem se jí v pětatřiceti letech. Synům v té době bylo tak deset, dvanáct let, takže jsem komunální politiku šla dělat naplno. Myslím si, že komunální politika vytváří pro ženy, které mají i menší děti, než jsem měla tehdy já, docela dobrý prostor pro to, aby se uplatnily a zapojily se do politického života. Je určitě dobré začít na komunální úrovni, zkusit si tu politiku nejdříve tam. Nejsem zastáncem toho, aby člověk v pětadvaceti skočit rovnou do Poslanecké sněmovny.
Byla jste starostkou obce několik let. Co považujete za svůj největší úspěch na tomto postu?
Tak to přesně nevím, mohla bych vyjmenovávat spoustu věcí… Třeba často jezdím okolo domu s pečovatelskou službou, kde bydlí kolem čtyřiceti seniorů, kteří tam jsou, myslím si, spokojení. Nebo nedávno jsem byla na oslavě šedesátého výročí naší základní umělecké školy, kdy jsme se snažili vytvořit pro její činnost hezké prostředí. Mám velkou radost z toho, že se to povedlo. Vždycky je to ale výsledek práce spousty lidí. Starosta není žádný mocipán, který by sám rozhodoval. Komunální politika je hodně o kolektivních rozhodnutích, i když někteří lidé to vnímají tak, že „starosta něco udělal, rozhodl, dosáhl úspěchu“, ale tak to opravdu není.
O práci v politické straně a ve vrcholové politice
Vy jste se do vrcholové politiky propracovala z jejích nižších pater. V čem to pro vás bylo přínosné?
Podle mě je to opravdu důležité. Jsem vděčná za to, že jsem sem nepřišla v pětadvaceti jako nepolíbená předchozí zkušeností, protože práce na radnici je hodně široká, pestrá. Řešíte tam záležitosti od financí po sociální politiku, školství, životní prostředí, takže vám to zase dá rámcovou představu o jednotlivých oblastech, které jsou důležité na komunální úrovni. Já jsem velkým zastáncem toho, že komunální úroveň a vůbec lokální komunita sehrávají pro kvalitu života a spokojenost lidí obrovskou roli a že tam můžete udělat spoustu konkrétních věcí. Zkušenost z místní politiky mi určitě dala také určitou míru odolnosti. Protože se tam učíte, jak s lidmi, často velmi odlišných názorů, diskutovat a jak se vyrovnávat s různými tlaky a útoky. To je taky věc, která je hrozně cenná. Vybavená touto zkušeností jsem mohla přijít sem, bez toho by to ve vrcholové politice bylo o hodně těžší. Určitě je třeba zkusit si politiku odspoda. Je to o lidské vyzrálosti a zkušenosti.
Jak moc bylo pro vás náročné působit v komunální a pak ve vrcholové politice?
Tak komunální politika je víc zaměřená na komunální problémy, kdy žijete v daném městě, nemusíte tolik jezdit do jiných regionů. V tom je ten zásadní rozdíl. Jinak všechny politické roviny mají své další dimenze. Je tu vždycky rovina vnější politiky, ať už jste na radnici, na kraji, ve Sněmovně nebo na úrovni Evropské unie, a rovina vnitřní politiky v politické straně, která je taky velice náročná.
Mohla byste mi přiblížit, v čem je práce ve straně pro vás osobně náročná?
Je to hlavně časově náročné. Já jsem v tuhle chvíli předsedkyní kraje a jsem místopředsedkyní strany. Letos mám za sebou dvanáct regionálních sněmů, což obnáší zpravidla dvanáct večerů. Mám za sebou několik krajských sněmů a několik jich mám ještě před sebou. V tomto případě se ale jedná o celé víkendy, a to je opravdu hodně náročné.
Takže když se chcete v politické funkci udržet, tak tomu musíte věnovat hodně času a úsilí…
Já to ale takhle nemám vůbec postavené.
Ne?
Beru to tak, že jestli tam mám být, tak tam budu. V tuhle chvíli cítím, že mám být v politice, že nemám utíkat. Necítím to ale tak, že bych tam musela být, to vůbec ne.
Působila jste nejprve v KDU-ČSL, pak jste se dostala do TOP 09, kde jste místopředsedkyní…
Po dvaceti letech.
Když jste kandidovala na post místopředsedkyně, jakou jste měla podporu mužů a žen ve straně?
Já si myslím, že to není vůbec takhle rozdělené, že vlastně člověk musí nejdřív přesvědčit ty své kolegy, že něco přináší, že je schopný pracovat. Ale samozřejmě je to těžké uvnitř každé politické strany, není to úplně v rovině muž a žena. Jinak musím říct, že já si hrozně vážím spolupráce jak s Miroslavem Kalouskem, tak s Karlem Schwarzenbergem. Oba pánové jsou gentlemani, kteří se ke mně vždycky chovali velmi vstřícně, a spolupráce s nimi je opravdu moc prima.
Jak moc náročná je funkce místopředsedkyně politické strany?
Je to hlavně časově náročné, protože se snažím jezdit i do ostatních krajů. Je to časově náročné i z hlediska počtu mediálních výstupů, protože jste častěji oslovována, abyste vyjadřovala stanoviska k různým politikám, k tomu, co se stane. Každý člen vedení by měl přinášet svoje názory, pohledy, měl by být aktivní v návrzích toho, co by strana měla dělat. Teď jsem například spoluiniciovala pořádání ideové konference, která již proběhla. To představuje nejméně měsíc obsahových a organizačních příprav s různými týmy.
A jak se jako vrcholná politička vyrovnáváte s případným mediálním tlakem?
Takhle to vůbec nevnímám. Zkrátka člověk si musí uvědomit, že k téhle práci a k téhle pozici to zkrátka patří. Pokud ji chci dělat, chci prosazovat určité věci, které považuji v tuhle chvíli za důležité pro společnost, musím přijmout, že mediální pozornost k tomu prostě patří.
Co považujete za svůj úspěch v politice?
Možná za úspěch považuju to, že se mi občas podaří prosadit věci, o kterých si myslím, že by měly fungovat. Například jestli dneska je zhruba o dva tisíce dětí víc v pěstounské péči než v dětských domovech, tak já z toho mám dobrý pocit. Teď se snažíme prosadit nějaké kroky, aby tady bylo zavedeno systematické občanské vzdělávání. Protože lidé, kteří mají volební právo, sice přichází k volbám, ale někdy se ne zcela orientují v politické situaci. V současnosti jsem aktivně zapojená do otázky migrace, protože ta může být faktorem, který velmi ovlivní budoucí obraz Evropy. Jak už jsem řekla, potřebuji dělat věci, které mi dávají smysl.
Také jste věnovala pozornost problematice podnikání. Co konkrétně byste v této oblasti chtěla dosáhnout?
Zjednodušit, aby podmínky podnikání byly přehlednější. Jedna z věcí, kterou jsem teď navrhovala, bylo mít tak zvané jedno kontrolní místo pro zjednodušení podnikání. Tedy aby místo sedmadvaceti státních úřadů bylo pouze jedno místo, kde by měl podnikatel umístěné veškeré informace o tom, co po něm stát vyžaduje. Protože vy se jako podnikatel musíte hlavně uživit, a nemáte kapacitu znát celou škálu různých opatření, norem a podobně.
O ženách v politice
Jaké to je být tou ženou v politice?
Podle mě úplně stejné jako být mužem.
Takže vy nevnímáte žádné překážky, když se ženy chtějí dostat do politiky?
Ne, nevnímám. Já to takhle vůbec nerozlišuji.
Myslíte si, že ženy okolo vás se s žádnými překážkami a problémy nepotýkaly, když šly do politiky?
Tak samozřejmě jste jako žena limitována. Já bych třeba nešla nikdy do vysoké politiky, když bych měla malé děti. Brala bych to vůči nim jako hrozně nefér. Považuju roli matky za mnohem důležitější než roli političky. Takže já jsem to ve svém životě přizpůsobovala tomu, abych mohla být nejdřív matkou, a potom političkou.
Mají podle vás ženy v politice nějakou roli?
Určitě. Muži a ženy jsou jiní. Myslím si, že jsme zpravidla věcnější, že si umíme velmi dobře organizovat čas právě proto, že mnohdy musíme skloubit svoji roli v rodině a svoji roli v politice. Možná nejsme tak tvrdé, nemáme většinou potřebu to své ego tolik prosazovat jako někteří muži, takže určitě máme do politiky co přinést. Zkrátka kdo jiný než žena by měl být v politice aktivní? Když mají ženy děti, určitě jim záleží na tom, v jakém prostředí, v jaké společnosti jejich děti budou žít.
Jsou ženy v politice schopny spolupracovat na určitých tématech, které obvykle odpovídají více jejich životní zkušenosti než zkušenosti mužů?
Možná se to daří v komisi pro rodinu, kde převažují ženy. Teď hodně spolupracujeme bez ohledu na to, z které strany jsme, na otázkách, které se týkají právě ohrožených dětí. Ale já opravdu nerozděluju politiky na muže a ženy, protože jsou dobří politici, jsou špatní politici, jsou lidé, se kterými mám podobné názory, jsou lidi, se kterými mám úplně rozdílné názory. Opravdu to nemá vůbec nic společného s pohlavím.
Jak byste vysvětlila to, že žen je v naší politice pořád relativně málo?
Já myslím, že to je naprosto přirozené, protože politika je mimořádně náročná. Podle mne je úplně v pořádku, že ženy část svého života věnují péči o děti a rodinu. Vůbec o nic nepřicházejí, pokud se pustí do politiky v pozdější fázi svého života nebo se to pokouší nějak skloubit, ale je to opravdu mimořádně časově náročné.
Jaký je váš postoj ke kvótám pro ženy a muže v politice?
Jsem velký odpůrce kvót. Považuji to za velmi dehonestující vůči ženám. Naopak jsem velkým zastáncem toho, aby ženy byly povzbuzovány v tom, aby byly aktivnější, aby kandidovaly na nějakou pozici, a to právě proto, že většinou nejsme až tak dravé jako někteří kolegové. Ve volbách do Poslanecké sněmovny jsme měli na prvních pěti místech kandidátní listiny za Středočeský kraj čtyři ženy, a tři jsme se dostaly do sněmovny. V krajských volbách za tento kraj byly z prvních pěti míst tři ženy. Snažíme se je, pokud jsou to vhodné kandidátky, které jsou vzdělané a aktivní, povzbudit, aby se nebály kandidovat. Snažíme se je povzbudit nějakým nenásilným způsobem. To má podle mě smysl.
Označila jste kvóty za dehonestující pro ženy. To je vaše hlavní výhrada proti nim?
Já jsem obecně velkým odpůrcem podobných mechanismů ve společnosti, protože to považuju za zásahy sociálního inženýrství.
Byla jste členkou KDU-ČSL, nefungovala tam přece jen víc ženská frakce než v TOP 09?
Ty ženy tam byly ještě v horší pozici. Já jsem kdysi v rámci nějaké své práce zpracovávala vnímání žen v rámci KDU, a to vycházelo hrozně. To byly průzkumy, které se dělaly na sněmech a ten pohled na ženu, na to, jak by měla být politicky aktivní, tam byl podstatně méně vlídný.
Takže oproti tomu TOP 09 představuje v tomto ohledu víc demokratickou strukturu?
Určitě je otevřenější. Ale ono opravdu záleží na tom, jak my samy ženy budeme aktivní. Jak objíždím různé kraje, tak vidím už na té místní a regionální úrovni, že do strany vstupuje málo žen. A to může udělat úplně každá, to není nijak limitované. Když jich tam méně vstoupí, tak potom jich je méně ochotno být aktivní už na té místní a regionální úrovni. Abych to zjednodušila, nemůžeme pak očekávat, že budeme mít výrazné zastoupení žen už na úrovni předsednictva.
O postavení žen v naší společnosti i o rovných příležitostech
Jak vnímáte postavení žen v naší společnosti?
Myslím si, že v evropské společnosti je velmi důstojné. Máme stejné právní prostředí pro muže i ženy, máme stejné příležitosti. A to, abychom měli stejný počet traktoristů a traktoristek, učitelů a učitelek v mateřské školce, to považuju za naprosto nesmyslný a pokřivený pohled na to, čeho máme dosáhnout. Rovné příležitosti nevnímám tak, že musíme dosahovat třeba stejného poměrného zastoupení v jednotlivých profesích. Já mám třeba spoustu kamarádek, které zcela vědomě a dobrovolně mají čtyři, pět dětí a zůstaly třeba patnáct let doma. Myslím si, že jsou spokojené, bylo to jejich rozhodnutí. Podle mě přinášejí společnosti možná více než ty, které se rozhodnou vůbec nemít děti. Na druhou stranu mám taky kamarádky, které mají děti a pracují z domova. Takže jde o to, aby i tyhle maminky, které se rozhodnou pro práci z domova, pro ni měly příležitost. Jde o to, aby byla možnost volby pro ženy, v tom máme možná ještě hodně co dohánět.
Co by se podle vás mělo zlepšit, aby volba pro ženy mohla být svobodná?
Myslím si, že to jsou třeba individuální služby pro děti, protože já jsem velký odpůrce kolektivních zařízení. Jesle pro malé děti do tří let jsou pro mě něco naprosto nepřijatelného. Takže jako stát bychom měli hledat a podporovat určité formy péče o děti, jako třeba vzájemnou rodičovskou výpomoc, podporu uhrazení nákladů na chůvy a podobně, aby si ty maminky mohly rozhodnout, jestli chtějí jít do práce třeba po půlroce, nebo po pěti letech, aby to bylo víc na jejich svobodné vůli. Jedna z věcí, kterou teďka kolegyně Markéta Adamová navrhla, aby peníze na rodičovskou mohli čerpat třeba i prarodiče, protože my chceme podporovat rodinu v tom širším slova smyslu, nejenom rodiče dětí. Musíme posilovat i široké rodinné vazby, do kterých patří prarodiče a další členové širší rodiny, jak to vždycky bylo, protože na tom ta společnost stojí.
O plánech do budoucna i o problémech naší společnosti
Máte nějaké plány ohledně toho, co byste chtěla v politice udělat?
Každý, kdo si myslí, že může v politice realizovat své plány, tak politiku vůbec nezná. Jsem otevřená výzvám, které přijdou. To je moje pětadvacetiletá zkušenost z politiky. Jde mi o to, abych v danou chvíli a na daném místě, kde jsem, dělala věci naplno, abych je dělala dobře, abych poznala, co mám dělat, aby mi má práce dávala smysl, abych věděla, že má nějaký význam. Ať se to v tuto chvíli týká občanského vzdělávání, migrace, ať už se to týká otázek spojených s úpravou ústavy, která se dotýká hodnotových kořenů naší civilizace. V minulém volebním období jsem se hodně věnovala transformaci péče o ohrožené děti spočívající v podpoře pěstounské péče pro velké množství dětí, které jsou v ústavní výchově. Dále jsem se zaměřovala na podporu komunální politiky, aby se tam navýšily peníze. Já potřebuju dělat věci, které mi dávají nějaký smysl, a vždycky se spíš sama sebe ptám u toho, co přichází, jestli tuhle oblast mám dělat a jestli to opravdu má smysl.
Jaká témata vnímáte v současnosti jako ta nejvíce ožehavá v naší společnosti?
Jednoznačně migraci. V tuhle chvíli si opravdu myslím, že jsme ve velkém ohrožení jak ze strany Ruska, tak Islámského státu. Je to otázka identity evropské civilizace, je to otázka demografie, kdy vlastně vymíráme. Nedávno mi říkal jeden izraelský expert, že pácháme demografickou hodnotovou sebevraždu. A místo toho, abychom si tohle uvědomovali a bojovali s tím a řekli si to, tak řešíme některé věci, které možná nejsou až tak důležité.
O kombinaci politiky, rodinného a soukromého života
Jak se vám dařilo a daří kombinovat politiku s rodinným životem? Měla jste nějakou zvláštní podporu od někoho?
Takhle to nemám postavené. Musím říct, že jsem nevyhledávala nějakou zvláštní podporu. Maminka mi někdy příležitostně děti pohlídala. Ale myslím si, že třeba role matky v rodině má být ve vztahu k menším dětem dominantní. Snažila jsem se, abych s dětmi mohla být aspoň do věku deseti, dvanácti let. Jinak můj manžel toleruje moji práci, do určité míry je schopen se nějakým způsobem zapojit. U nás to není takový ten úplně vyrovnaný model rodiny, kde bychom se rovnovážně podíleli na provozu domácnosti, ale to není podstatné. Já si myslím, že člověk si musí spoustu věcí rozhodnout sám a sám je zvládnout.
Ale jak jste prakticky zvládala rodinu, když byly děti malé, když většina starostí byla, podle toho co říkáte, nejspíš na vás?
V době, kdy jsem studovala obě školy, jsem byla na radnici a jezdila jsem do výboru a regionů, mi pomáhala jedna paní v domácnosti, která dělala ten běžný provoz. To znamená vyprat, vyžehlit, uklidit koupelny jednou za týden. Ale dneska jsem strašně ráda, když můžu pracovat na zahradě, a už dokonce i ráda žehlím, protože to je vlastně takový relax od toho, co dělám tady ve Sněmovně, od těch témat, od někdy velmi vypjatých situací.
Máte nějaký volný čas? A jak jej trávíte?
To já si hlídám. Hlídám, abych měla čas na rodinu. Protože jsou oba synové velcí a jeden bydlí úplně mimo domov a druhý je na koleji, snažím se, aby jednou za čtrnáct dní přijeli oba, případně i s partnerkami. Pozvu třeba deset lidí a opravdu s nimi ten víkend strávím, pokud to jde. To je pro mě určitě hodně důležité. Protože už mám starší rodiče, samozřejmě musím určitý čas věnovat tomu, abych je navštívila, abych je zavezla k lékaři, abych vyřídila věci, které je třeba. Cítím povinnost jim pomáhat. Hlídám si i to, abych měla čas sejít se s přáteli, abych měla čas se hýbat, protože to je taky důležité. Pak se snažím vyhradit si čas i na svůj duchovní život, na to, abych šla na mši, abych se sešla se svým společenstvím, abych odjela třeba na pár dní do kláštera, abych byla i po této stránce srovnaná. Opravdu se snažím jednou dvakrát týdně večer jít cvičit anebo si s kamarádkou zajít do nějaké galerie. Svůj volný čas si člověk musí zkrátka pohlídat.
Rozhovor proběhl v červnu 2015.
Rozhovor připravila Hana Maříková.
