Skandinávské evergreeny

Island, Finsko, Norsko, Švédsko a Dánsko opět vítězí v hodnocení rovnosti žen a mužů, tentokrát podle nejnovějšího průzkumu situace ve 142 zemích, který před pár dny uveřejnilo Světové ekonomické fórum (WEF). Těchto pět zemí v něm zaujímá nejlepší pozice již tradičně, protože tak je tomu v podobných průzkumech už řadu let.

Česko je na tom podstatně hůř. Podle WEF si zasluhuje až 96. příčku, hned vedle Indonésie. Z evropských zemí se hůře umístila pouze Malta. Špatná známka je především za nízké zastoupení českých žen v politice a za poměrně velké rozdíly mezi mzdami žen a mužů. Ve Skandinávii je žen v politice skoro dvakrát tolik než v ČR. V severských parlamentech je jich mezi 39 a 47 procenty a v místních politických reprezentacích 32 až 46 procent. Odpovídající čísla v Česku jsou 17-26 procent. I ve vládách sedí daleko více žen, než tomu je v Česku a mnoha jiných zemích. Zhruba polovina severských ministerských postů je obsazena ženami a nikdo se tomu nediví. Ženy na vysokých postech jsou stále více „normální“ jev.

Norsko vede

Relativně hodně žen je také v předsednictvech velkých podniků. V této oblasti je na tom nejlépe Norsko, které už v roce 2003 jako první země světa přijala zákon o genderových kvótách. V platnost vstoupil 1. ledna 2006. Zákon nařizuje, že ženy musí tvořit minimálně 40 procent členů představenstev veřejně obchodovatelných firem (ASA). V případě nerespektování tohoto pravidla riskují, že budou rozpuštěny. Podle některých pramenů dnes už počet žen na těchto postech přesahuje vyžadované minimum a tendence je i nadále vzestupná. Pro srovnání: v roce 2002 jich bylo jen 6 procent.

A zkušenosti s kvótami jsou převážně dobré. Někteří experti, jak ženy, tak muži, dokonce považují výsledky za „vynikající“. „Překvapilo mě, jak pozitivně se firmy stavěly k zavedení kvót. U některých jsem dokonce měla dojem, že jim to přineslo určitou úlevu. Předtím možná měly vyhlédnutou nějakou kvalifikovanou ženu, ale navrhnout její kandidaturu vyžadovalo extra argumenty, protože ženy v předsednictvích byly vzácností. Teď mají kvóty jako argument“, říká socioložka Vibeke Heidenreich, která letos na univerzitě v Oslu obhájila doktorát o kvótách a jejich důsledcích.

Svá zjištění staví na anketách ve 400 ASA-společnostech. Ankety byly anonymní, takže každý mohl kritizovat, jak chtěl. Přesto byla většina reakcí kladná. A žádná z firem neměla potíže při hledání vhodných adeptek. Vysoce kvalifikovaných žen je dostatek, i když někteří skeptici často tvrdí opak.

 

Také studie, kterou provedl respektovaný Ústav pro sociální výzkum, ukazuje, že zákon o kvótách se postupem času stal většinově akceptovanou součástí norské společnosti. Studie také zjistila, že 80 procent mužských členů dozorčích rad věří, že zákon vedl ke zvýšení ekonomické výkonnosti firmy díky chytrým nápadům a efektivním krokům ze strany žen. Jde např. o návrhy nových ekonomických strategií nebo inovace v organizaci řízení a mluví se také o pozitivním vlivu žen na atmosféru a mezilidské vztahy v podnicích. Norové současně přiznávají, že existují firmy, které jsou proti kvótám. Některé dokonce změnily svůj status, aby je nemusely zavádět, jiné se zavedením otálejí. Otázka, do jaké míry je vhodné/nutné takové firmy nutit či trestat, se stále diskutuje.

Island následuje Norsko

V roce 2010 přijal parlament Islandu, který má větší rozlohu než Česko a jen 320.000 obyvatel, podobný zákon o genderových kvótách jako má Norsko. Zákon vyžaduje, aby všechny velké a větší podniky – v islandském podání to znamená firmy s více než 50 zaměstnanci – měly ve svých představenstvech reprezentována obě pohlaví minimálně 40 procenty členů. Zákon vstoupil v platnost v loňském roce a cíle 40 procent zatím není dosaženo, ale vývoj jde správným směrem. Ale Island současně vítězí i v jiné oblasti – země se výrazně přibližuje vyrovnání platů žen a mužů. Dvacet velkých firem už dostalo od úřadu potvrzení, že všem svým zaměstnancům vyplácí stejnou mzdu nehledě na pohlaví, a další podniky se k tomuto trendu brzy přidají. V to věří ředitel svazu zaměstnavatelů, Thorsteinn Viglundsson. Většina islandských žen sice stále vydělává méně než muži, ale rozdíly se výrazně snižují. A to je jeden z důvodů, proč Island letos vede světový žebříček rovnosti pohlaví.

A ještě pár ženských rekordů z Islandu, který získal samostatnost od Dánska roku 1918 : Vidgis Finnbogadottir byla první demokraticky zvolená žena-prezidentka na světě. U moci byla 1980-1996 a velmi populární je stále. Je jí 86 let. V roce 1983 vznikla na Islandu první ženská politická strana na světě. Jmenovala se Kvennalistinn a měla za cíl zabývat se politickými, ekonomickými a sociálními potřebami žen. Zakončila svou činnost v roce 1999, ale zanechala nesmazatelné stopy na islandské politické scéně – všechny strany mají 40 procent žen ve svém vedení a v parlamentu (Altinget) je jedna třetina míst obsazená ženami. Předsedkyně vlády 2009-2013 Johanna Sigurdardottir byla první tak vysoce postavená politička světa, která se otevřeně hlásila ke své lesbické orientaci.

Finsko a Švédsko

Finsko bylo v roce 1906 první země Evropy, která dala svým ženám volební právo. Předtím měly toto právo jenom ženy na Novém Zélandě, který odpovídající zákon přijal už v roce 1893. Už v roce 1907 si Finsko zvolilo svou první ženskou ministryni, ale na prezidentský post dosáhla žena – Tarja Halonen – až v roce 2000. Mimochodem velmi netradiční politička, která na rozdíl od svých předchůdců i většiny kolegů nebyla členkou žádné církve a se svým životním partnerem žila „na hromádce“. Na postu byla 12 let.

Kromě Tarji Halonen viděla finská politická i ekonomická scéna řadu jiných zajímavých žen, ale genderové kvóty jako takové země nemá a ani se prý v dohledné době neočekávají. Nicméně dodatek k zákonu o rovnosti z roku 1995 zaručuje nejméně 40 procent žen/mužů ve státních výborech, exekutivě i rozhodovacích orgánech na místní úrovni. Existuje také Finnish Corporate Governance Code, což je kodex pravidel řízení podniků a zacházení se zaměstnanci, který platí od roku 2010. Vyžaduje rovné podmínky pro ženy a muže a minimálně jednu ženu v představenstvu, ale neobsahuje žádné sankce pro firmy, které tato pravidla nerespektují. Počet žen v představenstvech má rostoucí tendenci, ale muži mají stále velmi zřetelnou převahu.

Švédsko používá podobný model jako Finsko. Čtyři velké politické strany zároveň využívají vnitrostranické kvóty. Firmy se řídí kodexem, který byl přijat v roce 2004 a od té doby byl několikrát regulován. Kodex doporučuje podnikům pracovat na postupném zvyšování reprezentace žen v představenstvech a směřovat k genderové vyváženosti. Větší firmy mají též povinnost každoročně informovat o svých aktivitách v této oblasti a o přesném počtu žen v představenstvech. Ten roste, ale ne tak rychle, jak by si švédské ženy přály. Ty mají mimochodem nejvyšší zaměstnanost v EU – 73 procent. Na druhém místě je Dánsko se 70 procenty, na pátém Finsko se 68 procenty. Zaměstnanost žen je vysoká i v Norsku a na Islandu, které nejsou členy EU. ČR zaujímá na tabulce EU z července tohoto roku 12 místo, propadá však v zaměstnanosti žen s malými dětmi do 6 let. V této kategorii máme téměř nejméně zaměstnaných žen v celé Evropě. 

O autorce Daně Schmidt