Politické začátky a další průběh kariéry
Mé politické začátky spadají do konce 90. let, kdy jsem studovala vysokou školu a pomáhala jsem své současné politické straně v rámci předvolební kampaně, což znamenalo roznášení letáků, účast na různých kampaních. Tenkrát do toho ještě spadla velká politická aféra - probíralo se to doma, probíralo se to na půdě kampusu, a to mě přivedlo k myšlence aktivně se zapojit.
V té době jsem tedy vstoupila do strany. Vzhledem k tomu, jaké názory byly u nás v rodině, k čemu jsem byla vedená, mi přišlo úplně přirozené být napravo. Konzervativní způsob, nebo konzervativní styl politiky mě zajímal. Začínala jsem postupně, nejprve jsem v našem malém městě zakládala sdružení, to město je dodnes komunistické, dodnes tam komunistická strana vládne, vyhrává tam volby, takže já jsem byla takové zjevení, když jsem ve 20 letech zakládala pravicovou stranu. Měli jsme čtyři členy, dneska jich máme přes dvacet, takže docela úspěch musím říct. Nebyli jsme v zastupitelstvu, později jsme se tam dostali a tak nějak bojujeme.
Potom jsem byla několik let v zahraničí, měla jsem také pracovní nabídky, takže jsem se odtrhla od politického dění. Po tu dobu jsem byla úplně mimo, žila jsem různě po Evropě, Itálie, Chorvatsko, pak v Holandsku, a pak jsem byla dokonce rok v Indii, takže to jsem vypadla úplně. Do ČR jsem se vracela před volbami v roce 2006, takže opět jsem se do toho víru děje začala vkládat a v tu chvíli jsem tak nějak pomalu myslela i na to, že bych chtěla kandidovat.
Postupně jsem byla přemluvena kolegy, abych i vzhledem ke zkušenostem ze zahraničí kandidovala do Evropského parlamentu. Bohužel i přesto, že mužští kolegové mě přemlouvali, chtěli po mně, abych kandidovala, já jsem se rozhodla, že ano, nakonec i rodina mě v tom podporovala, tak nakonec přesto přese všechno jsem dostala místo až kdesi vzadu. Nicméně, zahájila jsem kampaň po celé republice a nakonec jsem z nevolitelného místa postoupila výš. Ovšem, i když jsem měla hodně preferenčních hlasů, tak na křeslo v Evropském parlamentu to nestačilo.
Teď je samozřejmě mým cílem pokračovat. Zajímám se o evropskou politiku, jsem v kontaktu s kolegy v EP, a v roce 2014 bych tam chtěla znovu kandidovat. Brusel je můj cíl, byť jsem se dala i na tu lokální politiku, jsem zastupitelka ve městě, jsem místopředsedkyní zahraničního výboru krajského zastupitelstva, takže působím i na krajské úrovni, přesto mě třeba víc než domácí politika zajímá Brusel a politika z evropského pohledu mi přijde taková celistvější.
Nominace do Evropského parlamentu
Primárky do EP jsou specifické tím, že se dělá jedna kandidátka pro celou republiku, nesestavují se listiny v jednotlivých krajích. Když jsem já kanidovala, Česká republika měla tehdy nějakých 21 míst, to znamenalo, že i každá strana měla mít minimálně 21 kandidátů. Probíhalo to tak, že každý kraj si měl určit dva kandidáty. U nás v kraji jsem poměrně známá a působím tam aktivně, v krajském vedení strany jsem byla dlouhou dobu jediná žena. Nyní už je nás tam více, ale přesto já se počítám jako jedna z aktivních - měla jsem a mívám projevy v rámci celostátního sjezdu i v rámci krajských sjezdů, takže určitě se nedá říct, že bych ke svému působení v politice přistupovala laxně nebo pasivně.
Přesto se mi nepodařilo řekněme "vylobovat" si místo za náš kraj a vyhrál kolega, který byl kandidátem číslo jedna. Dodnes si na to pamatuji, protože to pro mne byla velká rána a musím říct, že mě to ovlivnilo. Přesto, že každý kraj měl nominovat dva kandidáty, tak potom, co jsme zvolili mého kolegu (současného europoslance) jako číslo jedna, tak kdosi vystoupil, dnes už ani nevím kdo, a řekl, že za náš kraj navrhneme jenom jednoho člověka. Tím pádem bylo jasné - protože my dva jsme byli už předem jasně daní, nikdo jiný se na to místo nehlásil -, že je to směřováno proti mně. A to byla taková moje prohraná bitva na otevřené scéně, protože tenkrát to byl regionální sjezd (asi 60, 70 lidí) a většina - dejme tomu 2/3 - hlasovala pro to, abychom měli jenom jednoho kandidáta, což bylo i proti pravidlům strany, jejíž vedení řeklo, aby každý kraj nominoval dva kandidáty.
To byla tedy taková první rána, a od té doby už možná nejsem tak naivní. Tehdy jsem prozřela, možná, když to řeknu úplně upřímně, tak si dávám víc pozor na pusu. Mé projevy možná trochu ztratily na razantnosti, i když někdy mě stejně atmosféra dožene k tomu, že řeknu nakonec všechno, co chci říct. Přesto mě to neodradilo a musím říct, že naopak na druhou stranu mě to motivovalo získat podporu jinak. Díky tomu, že jsem veřejně vystupovala, psala jsem články a různé příspěvky, jsem měla podporu od jiných kolegů z jiných krajů, kteří mě dokonce sami oslovovali a psali mi maily, ať do toho jdu. Výsledkem toho všeho bylo, že jsem nakonec místo na kandidátce dostala, byť to bylo místo nevolitelné. Nicméně díky preferenčním hlasům se mi podařilo poskočit o mnoho míst výš. Takže díky tomu, že jsem projela celou republiku, mě lidé volili. Ačkoliv to nakonec na místo v EP nestačilo, i tak to beru jako svůj úspěch a jak říkám, neodradilo mě to. Chci kandidovat znovu a myslím si, že mám co dát jak své straně a svým kolegům spolustraníkům, tak i veřejnosti.
Postavení žen v politice
Jedním z témat, které mě zajímá, a osobně se o něj zasazuji, je samozřejmě i postavení žen političek. Mimo jiné proto, že v naší straně to ženy skutečně nemají jednoduché - otevřeně proti nim samozřejmě nikdo nic neřekne, ale stále se dává přednost mužům. Cítím to tak a myslím si, že i hodně mých kolegyň to tak cítí. Určitou roli v tom možná hraje i fakt, že jsem typ, který ne příliš mlčí, byť se to možná od ženy očekává. Já jsem na několika posledních sjezdech vystupovala právě na podporu političek žen. Ne vždy to sklízelo veliký potlesk, ale musím říct, že vždycky to bylo tak půl na půl. Nebylo to úplně tak, že by mě většina vypískala, ale zase nebylo to ani tak, že by mně většina úplně tleskala.
Po těch mých projevech se vždycky snesly reakce pozitivní i negativní, takže vím, kterou dceru kterých mých kolegů politiků zajímá moje práce, kteří mi fandí, a kteří nikoli. Bohužel jsem byla velmi zklamaná, protože okamžitě po mém posledním projevu jeden vysoce postavených straníků - který je o pár let starší než já, je to politik, který je na politické scéně dlouho, působí i jako komunální politik ve velkém městě - vystoupil dost brutálně proti mně a dost nevybíravým způsobem si ze mě utahoval. Doslova a do písmene mě z toho sjezdu poslal zpátky, jak on dost
nevybíravým způsobem řekl,
zpátky do kuchyně, ať se jdu věnovat hrncům a omáčkám. Dodnes nemůžu tomu člověku přijít ani na
jméno ani na oči.
Já na ta jeho slova doteď nemůžu zapomenout, protože jak se jinak opravdu snažím ovládat, tak tohle mi vehnalo slzy do očí. Dokonce i předseda strany tenkrát přišel za mnou a podával mi ruku, a někteří z jeho kolegů vystoupili ihned po něm a napadli ho, že to od něj bylo skutečně nehezké.
