Znásilnění jako zločin se objevilo poprvé v Norimberském procesu, chybělo však v konečných rozsudcích. Explicitní uznání sexuálních zločinů samotný ICTY označuje za "...mezník v dějinách mezinárodního humanitárního práva" (ICTY, 1996: 5). To, co se velmi obtížně prokazuje a co je zároveň podstatou znásilnění jako válečného zločinu, je systematické vykonávání činu znásilnění jako formy etnických čistek. Kromě masového a systematického znásilňování se také obtížně klasifikuje a vůbec se právně nedefinuje systematické oplozování žen znásilňováním, k čemuž v Bosně a Hercegovině docházelo. Ženy byly zadržované v koncentračních táborech do vysokého stupně těhotenství a posléze propuštěny, přičemž byly tyto ženy vystaveny buď infanticidě nebo porodu a výchově dítěte, které bylo zplozeno znásilněním a nese genetickou výbavu zločince. Není mi známo, zda-li je tato forma zločinu specifická pro chování srbských válečných a politických struktur v Bosně a Hercegovině nad Bosňačkami, tj. zda li se tento druh "prodlouženého" zločinu vyskytuje i v nějakém jiném historickém kontextu, považuji však za nutné zde upozornit na cíl takového chování: zde se totiž nejedná o genocidní cíl zničení, ale o zločin o nic méně závažný, který má za cíl zneužitím biologické zranitelnosti ženského těla bolest prodloužit i v dalším průběhu života, případně v další generaci.
Z pohledu feministicky zaměřené kritiky dochází u tohoto zločinu ke střetu některých klíčových prvků lidské existence, a sice univerzální povahy dítěte (genetický kód je zde vnímán jako potenciál, který se dá do jisté, zatím ještě neurčené míry, ovlivnit) a specifické povahy už zdeformované mužské agrese. V rámci této agrese jsou muži z nepřátelské strany typickým cílem vyhlazení, zatímco ženy a děti jsou většinou prostředkem pro působení bolesti těmto mužům - což je relativně obvyklý způsob využití znásilnění ve válkách. 
Avšak z pohledu ženy mělo již zmíněné rozšíření zločinu za výsledek hluboké a bolestivé existenční dilema: porodit dítě, které je plodem agrese na vlastní tělo a které v sobě nese potenciál typu chování zločince (ale je též možné, že ne), a které ženě zároveň patří i nepatří NEBO si nechat medicínsky odstranit dítě ve fázi, kdy to zákon obvykle nedovoluje, a přitom riskovat vinu vůči dítěti, které za nic nemůže.2 Jurisprudence Tribunálu umožňuje, aby se, v závislosti na okolnostech, znásilnění jako válečný zločin definovalo jako zločin proti lidskosti, ale též i jako vážné porušení Ženevské konvence a jako porušení zákonů a obyčejů války. Jurisprudence se však zaměřila pouze na akt znásilnění, a ne na znásilnění jako formu etnických čistek.
Autorka: Selma Muhič Dizdarevič, Katedra studií obcanského sektoru FHS UK, 12.10.2006
Poznámky:
1 Jurisprudence = právní věda, právní teorie
2 Je nutné dodat, že pro potřeby takto znásilněných Bosňaček nějakou dobu v Bosně a Hercegovině fungovaly tzv. mobilní kliniky pro vykonávání potratů, které byly financovány a provozovány mezinárodními organizacemi či jednotlivými zeměmi a které fungovaly na základě tichého souhlasu s výjimkou z pravidla o stáří zárodku, nutného pro dovolenost vykonání potratu.
Poznámka redakce: Tento článek je obzvláště aktuální v souvislosti se skutečností, že Česká republika není jako jediná členská země Evropské unie členem Mezinárodního trestního soudu, což znamená, že se Česká republika nepřipojuje k odsuzování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, mezi něž patří i systematické znásilňování žen.
