Otázka z názvu tohoto komentáře odkazuje na známý text autorky Susan Moller Okin pod názvem "Je multikulturalizmus špatný pro ženy?", ve kterém autorka argumentuje pro zamýšlení se nad hranicemi multikulturní tolerance z hlediska prosazování rovnosti pohlaví.
Celkově projev Topolánka vychází z neoliberalistické až anarchokapitalistické ideologie, která v určitém smyslu představuje to, čemu Esping-Andersen říká "liberální hegemonie". Na rozdíl od klasického liberalismu zde nejde jen o svobodu jednotlivce, ale též o soustavné ignorování sociální zakotvenosti jednotlivce v konkrétní společnosti a také o víru ve schopnost trhu zabezpečit svým spontánním fungováním rovnost. To, že tato vize nepočítá s těmi, kteří neuspokojují momentální potřeby trhu, a to, že se zároveň jedná o jakousi hypostázi trhu (jako kdyby trh nebyl jen jeden z mnoha sociálních jevů, který vytvářejí občané), kdy trh produkuje právě nesvobodné jednotlivce, Topolánkovi jako paradox evidentně nevadí. Dle tohoto názoru jednotlivec bez trhu neexistuje, a proto Topolánek nevidí, že na trhu dochází k nerovnostem právě proto, že PŘED vstupem na trh neexistují rovné příležitosti. Tuto skutečnost daná ideologie vysvětluje jako nutné zlo, jakýsi typ kolaterální škody, se kterým se má vypořádat opět samotný jednotlivec. Jak je známo, industrializace, spolu s urbanizací, zničila před-průmyslovou tkáň solidarity, která umožňovala jednotlivci spolehnout se na širší komunitu. Proto společnost část potřeby solidarity, která vyplývá ze vzájemné závislosti občanů, delegovala, z vůle vlastních občanů, na státní orgány, a to s cílem vyhnout se sociálním konfliktům. Topolánek ve svém projevu jakoby ignoroval veškeré úsilí sociální politiky ovlivnit harmonizaci společnosti.
Důraz, který Topolánek klade na svobodného jedince, který je tržně výkonný, nás nutí zamyslet se nad tím, kdo je ve skutečnosti ten jednotlivec. Pokud je abstraktní, zbaven všech definujících vlastností, pak není jasné, na základě čeho lze určit jednotlivá práva a povinnosti tohoto jednotlivce. Avšak většinou, jako v případě Topolánkova projevu, se ukáže, že tento jednotlivec bývá definován, pro potřeby dané ideologie, jako bílý, zdravý, heterosexuálně orientovaný většinový muž, čili, shodou okolností, jako samotný Topolánek. On se nám snaží sugerovat, že okolnosti, které z nás dělají odlišné jedince a zároveň negativně ovlivňují naši výkonnost na trhu, jsou jednoduše od přírody dané okolnosti, a proto nemáme nárok dožadovat se nějakého společenského korektivu. Toto tvrzení nemá žádné jiné ospravedlnění, než jaká mělo vždy, tedy, že silnější a, dle genetické loterie, šťastnější jednotlivec má více síly ovlivnit dělbu moci ve svůj prospěch.
Topolánek se ve svém projevu též zmiňuje o debatě ohledně individuálních a skupinových práv a tímto dosvědčuje, že to není poprvé, co čeští politici rozsekávají uzel vědecké debaty tím, že ji k nepoznání zjednodušují (viz. na příklad Klaus na stejné téma). Skupinová práva s liberálními korektivy, jak je chápe například Kymlicka, svědčí o vyspělosti pluralitní demokracie, která na základě respektování odlišnosti zároveň respektuje vysoce diversifikovanou současnou společnost. Ostatně, problém národnostních menšin v Západní Evropě byl vyřešen právě udělením autonomie coby nejvyššího stupně uznání kolektivních práv (viz. na příklad německy hovořící menšina na severu Itálie). Smysl tohoto procesu spočívá ve zjištění, že silná a spokojená menšina není o nic méně občansky loajální než majorita, která nemá důvod se dožadovat skupinových práv, jelikož jsou práva majority onou fikcí individuálnosti beztak uznaná. Proto, když Topolánek ironizuje termín pozitivní diskriminace, opět ignorujíc vývoj terminologie v dané oblasti (v literatuře spíš najdeme výraz afirmativní akce), zapomíná, že se nejedná o nějakou společenskou anomálii, ale o pokus zvýšit participaci specifikovaných jednotlivců, čímž zároveň stoupá i jejich svoboda, což je základní hodnota, na kterou se Topolánek odvolává.
Z pohledu každodenní politiky je až šokující, že se v současné Evropě politik přimlouvá za politiku vedoucí k dalšímu demografickému úpadku obyvatel, a sice tím, že ustanovuje princip jakési maskulinizace osob ženského pohlaví na základě již zmíněného prototypu zdravého mužského příslušníka majority anebo omezuje úlohu ženy na mateřství. V tomto pojetí může být žena buď neplodná, ale výkonná a tudíž rovná, nebo plodná, ale nevýkonná a na trhu diskriminovaná. Je pozoruhodné, že Topolánek zcela ignoruje roli otce v rámci rodinného života a ve vztahu k dětem, a to redukováním otce na dodavatele materiálního dobra, bez přímého vlivu na vlastní potomstvo. Zatímco se většina současných evropských společností snaží podpořit tento důležitý aspekt společenského vývoje (což by mohl podpořit též Topolánek, jelikož se jedná o "budoucí daňové poplatníky") a analýzy sociálních politik poukazují na dva klíčové aspekty pro zvýšení porodnosti (skloubení práce a rodiny a větší participace otců ve výchově dětí), náš premiér se přimlouvá za řešení, které by mělo, z pohledu obnovení společnosti, katastrofální následky. Jedná se totiž o skutečnost, že ženy, jsou-li nucené volit mezi kariérou a rodinou, mají tendenci volit to první, což je obecně bráno jako sociálně nepříznivý jev. Právě proto existují politické nástroje, které by měly ovlivnit tento nepříznivý vývoj a které Topolánek svým projevem plošně neguje.
Argumentace na základě biologizmu a odvolávání se na přírodu (samozřejmě tak, jak k nám příroda promlouvá ústy Topolánka) svědčí o velmi jednoduché metodologické výbavě řečníka. Skok z výroku "žena má dělohu coby orgán k reprodukci" na výrok "proto má menší hodnotu na trhu a není jí pomoci" je holá svévole. Stejně tak bychom mohli "přeskočit"z výroku "žena má dělohu, a proto je nezbytná pro přežití společnosti" na "ženy by měly být placeny za službu, kterou prokazují společnosti v důležitém aspektu jejího přežití." Tato argumentace je stejně "přirozená" jako ta předchozí. Přírodní skutečnosti kulturně a sociálně interpretujeme, pracujeme s nimi a, jak vidíme, též je zneužíváme. Připomeňme zde, že, dle této logiky, je přirozené zemřít například na rakovinu, složitá medicínská aparatura nenese na sobě stopy ničeho přirozeného. Proto je Topolankův diskurz o ženách nutné číst jako patriarchální výzvu ženám, aby se pro společnost obětovaly, ovšem bez dalšího zpřesnění, co pro společnost obětuje Topolánek a ostatní ne-ženy. Zde se jedná o notorické nerozlišování v rámci distinkce pohlaví a gender.
Když premiér dává ruce pryč od pokusu zlepšit začlenění Romů do českého vzdělávacího systému, opět zůstává záhadou, jestli znovu esencialisticky tvrdí, že Romové nejsou geneticky, přirozeně nebo nějak jinak schopní dosáhnout náročných výšin českého školství, nebo se domnívá, že je nutné vyčkávat až si Romové vzpomenou na skutečnost, že jsou "svobodní jednotlivci", v jejichž zájmu je být vzdělaní, protože tímto zvýší svou výkonnost na trhu. Ostatně není jasné ani to, proč se premiér dožaduje asimilace jako principu státní politiky vůči národnostním, etnickým a náboženským menšinám, když nás zároveň upozorňuje na to, že některé skupiny nelze asimilovat (jako například, dle Topolánka, Romy)? Premiér nám zároveň neprozrazuje, jaké prostředky stát použije při asimilaci. Věřme, že ne násilné. Pokud nenásilné, tak je na místě zeptat se, do čeho se menšiny mají asimilovat. Do jaké české kultury? Zdá se, že Topolánek vnímá českou kulturu na začátku 21. staletí jako monolitní, na které všichni Češi jednoznačně participují. Nebo plánuje použít statistickou metodu, ze které vyplyne, že si průměrný Čech dává k obědu guláš a dívá se na reality show, a bude požadovat po Češích a všech minoritách, aby prokázali svou asimilaci tak, že tento vzor budou následovat? Samotný premiér ve veřejné komunikaci používá tělesná gesta, která svědčí spíš o univerzálním nežli specificky českém přístupu. Zkrátka, nacionální kultura není obal, který lze navléknout přes tělo menšin či etnických a náboženských skupin, nýbrž je tato kultura spíš předmětem debaty, která je o to vitálnější, o kolik je debata otevřenější.
Konečně, pokud problematiku rovných příležitostí česká vláda, dle Topolánkova projevu, již implementuje ve verzi "pracuj a budeš rovný(a)", na jaké projekty a za jakým účelem budou použité prostředky, které Evropská unie v roce rovných příležitosti poskytuje jednotlivým státům za účelem silnější společenské soudržnosti? Na základě některých aspektů Topolánkova projevu by se dalo dovozovat, že jsou v České republice tyto prostředky zcela zbytečné, a pak by bylo poctivé je nepřijmout.
Autorka: Selma Muhič Dizdarevič, FHS UK katedra studií občanské společnosti, 23.4.2007
