www.padesatprocent.cz › #StopNenavisti: Rozhovor se socioložkou Marínou Urbánikovou

#StopNenavisti: Rozhovor se socioložkou Marínou Urbánikovou

Další odborný pohled na téma nenávistných projevů vůči veřejně aktivním ženám, zejména novinářkám, nabízí socioložka a mediální expertka Marína Urbániková.

Mohla byste, prosím  shrnout, kde působíte a čemu se věnujete?

Působím na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně a na Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty téže univerzity. Zároveň externě vyučuji na Karlově univerzitě.

Předtím jsem pracovala jako výzkumnice a poté jako vedoucí výzkumného úseku v Kanceláři veřejného ochránce práv. To byla zajímavá zkušenost i ve spojitosti s tématem, o kterém se dnes budeme bavit, protože jeden z výzkumů, který jsme zpracovávali, se týkal právě nenávistných projevů na internetu a přístupu českých soudů k nim.

My jsme se k tomuto rozhovoru sešly, abychom se bavily o násilí a nenávisti na veřejně činných ženách. Rozdělme nenávistné a násilné projevy do dvou rovin, a to na online svět a reálný svět. Jak se v online prostoru projevuje nenávist č násilí vůči ženám?

Během našeho rozhovoru budu hovořit o nenávisti vůči ženám–novinářkám, protože to je oblast, kterou se v rámci mediálních studií zaobírám. Přesně jste popsala dvě roviny nenávistných projevů, které jsou propojené – jsou to online nenávistné projevy (různé urážlivé komentáře, útoky, vyhrožování až po sexuální obtěžování) a poté offline rovina, kde se část výhrůžek může přenést do reálného života, včetně fyzických útoků a sexuálního obtěžování.

Paleta je opravdu široká. To, jak časté je obtěžování a nenávistné projevy v české žurnalistice, nevíme, protože na to zatím nikdo nemá systematická data. Máme k dispozici pouze pár kvalitativních sond, typicky diplomové práce. Ze zahraničních studií ale vyplývá, že bez ohledu na to, v jaké zemi nebo na jakém kontinentu se výzkum realizoval, jsou zjištění velmi podobná: ženy-novinářky jsou častějším terčem online nenávistných projevů než jejich mužští kolegové. Má to na ně taky významnější negativní dopad a častěji to u nich vede k uvažování o tom, že opustí redakci nebo úplně odejdou ze žurnalistiky.

Právě z jedné zajímavé švýcarské studie víme, že ženám tyto útoky způsobují větší stres, což pravděpodobně vyplývá z rozdílů v socializaci do genderových rolí. Na rozdíl od asertivity a dravosti spojovaných s mužskou rolí se s ženskou rolí častěji pojí očekávání citlivosti a emotivnosti, což může ovlivňovat sebepojetí žen a také jejich reakce na útoky. Dalším důsledkem nenávistných útoků na novinářky je autocenzura a stáhnutí se z veřejného prostoru. To znamená, že si třikrát rozmyslíte, zda se budete věnovat tématu, které vede k lavině nenávistných projevů, které vám přistanou v e-mailu, v komentářích a na sociálních sítích.

Ze zahraničních výzkumů víme, že nenávistné projevy mohou ovlivňovat výběr témat, hostů, které si zvete a kteří vystupují ve vašich článcích a reportážích, a i to, jak moc jste ochotna interagovat s publikem. Nastavíte si profily na sociálních sítích tak, aby vás nemohli kontaktovat cizí lidé, schováváte komentáře, blokujete uživatele nebo na sociálních sítích vůbec nechcete být. Je to sice pochopitelný obranný mechanismus, ale pak dochází k oslabování ženského hlasu ve veřejném prostoru, což je negativum pro celou společnost. I kvůli negativním reakcím, často vyhroceným a velmi osobním, se kterými se ženy střetávají, se dobrovolně stahují z veřejného prostoru a jejich hlas není dostatečně slyšet a není dostatečně zastoupený.

To samozřejmě platí pro různé obory, ale žurnalistika je specifická v tom, že jako novinářka potřebujete interakci s publikem, abyste si mohla budovat vlastní novinářskou značku, abyste byla známá, aby se vám lépe kontaktovali zdroje a abyste snadněji získala určité informace. Popularitu potřebujete i kvůli médiu, pro které pracujete; je to zkrátka ceněná věc. Některé redakce od vás na jednu stranu aktivitu v online prostoru víceméně vyžadují, protože je výhodná pro médium i z komerčního hlediska – abyste byla aktivní na sociálních sítích, sdílela soukromé obsahy, oslovovala publikum skrze vlastní kanál –, ale na druhou stranu se s negativními dopady, které jsou s tím spojené, musejí vypořádat novináři a novinářky sami. Zde vnímám určitou disbalanci.

Abych shrnula dopady online nenávistných projevů, je to: autocenzura, odklon od určitých témat nebo oslovených zdrojů a aktérů, dobrovolné stahování se z veřejného prostoru, což poté oslabuje vaši značku, vyšší stres a nižší spokojenost s prací, častější úvahy o konci v redakci nebo vůbec konci se žurnalistikou. To vše víme ze zahraničních výzkumů. Česká data zatím nemáme, ale měli bychom je brzy mít.

Se spolkem Ženy v médiích, kterého jsem členkou, jsme v září spustili dotazníkový průzkum mezi novináři a novinářkami, přičemž jedna z jeho sekcí se týká online a offline nenávisti, vyhrožování, obtěžování a útoků. Chceme zjistit, jak časté jsou takové zkušenosti v české žurnalistice – zda se i u nás ukazuje rozdíl mezi muži a ženami z hlediska frekvence útoků a jejich zaměření, a jaké jsou pociťované dopady těchto útoků. Ze zahraničních výzkumů víme, že útoky vůči ženám jsou specifické tím, že jsou osobnější, častěji útočí na vzhled a na sexualitu, opakují se i výhrůžky sexuálním násilím.

Muži-novináři málokdo napíše, že mu přeje, aby ho znásilnilo jedenáct uprchlíků, ale ženě-novinářce se to může poměrně lehce stát a stává. Doufáme, že tato data do konce roku budeme mít. Vzhledem k tomu, jak jednotné a jednoznačné jsou výsledky ze zahraničních studií, neočekávám, že by se česká data nějak vymykala. Je to problém, který řeší média v zásadě po celém světě a všichni hledají recept, jak novinářům a novinářkám pomoct. Úzce to souvisí se širší otázkou řešení a potírání nenávist na internetu.

Sledovala jste případ odchodu Lindy Bartošové z Twitteru?

Celkově sleduji český Twitter hlavně z hlediska hostilních projevů vůči novinářům a novinářkám. Je to specifické prostředí, kde se nejen střetáváte s nepřátelskými a osobně laděnými komentáři a výhradami ze strany veřejnosti, ale nezřídka se k tomu přidají i kolegové z branže. Je to prostředí, které je významně polarizované.

Stáhnutí se z veřejného prostoru a omezení interakce s publikem je pochopitelná obranná strategie v situaci, kdy na vás útoky začínají mít psychické dopady. Na druhou stranu tím zkrátka dochází k omezování ženského hlasu ve veřejném prostoru, který už je tak slabší v porovnání s tím mužským. Je to další metoda umlčování žen.

Kdo je Marína Urbániková?

Odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně a na Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty téže univerzity. Zároveň externě vyučuje na Karlově univerzitě. Předtím deset let pracovala jako výzkumnice a poté jako vedoucí výzkumného úseku v Kanceláři veřejného ochránce práv.

Jsou známé i jiné případy českých novinářek, které se z veřejného prostoru stahují, nebo třeba úplně ukončily kariéru?

O ukončení kariéry vysloveně kvůli nenávistným útokům nevím; změna kariéry se ale obvykle veřejně nevysvětluje a opět, výzkumy na toto téma z českého prostředí nemáme. Vím o dalším případě novinářky Zuzany Kovačič Hanzelové na Slovensku, která odešla z Facebooku, protože to pro ni bylo čím dál tím toxičtější prostředí. Nemyslím si, že by se to dělo výjimečně.

Jsou také novinářky, které si cíleně nebudují silný veřejný profil na sociálních sítích, což například znamená, že mají omezený počet přátel na Facebooku, nemají veřejný profil, aby nebyly konfrontované s nenávistnými projevy. Zkrátka chtějí mít sociální sítě jako svůj soukromý prostor, ale tím pádem zde nepracují s publikem a nevyužívají tento kanál, aby si budovaly svou osobní značku.

Které novinářky jsou více vystavené nenávistným projevům? Na jakých faktorech to záleží?

Opět tu máme pouze poznatky ze zahraničních výzkumů. V podstatě platí, že ženy obecně jsou častěji terčem nenávistných projevů než muži, a to víme nejen z dotazníkových průzkumů, ale například i z analýzy komentářů na britském deníku The Guardian. Analýza sedmdesáti milionů komentářů mezi lety 2006 až 2016 zkoumala, pod jakými články častěji docházelo k odstranění komentářů a blokování komentujících z důvodu porušování pravidel komunity, tedy kvůli tomu, že šlo o nenávistné komentáře. Opravdu se ukázalo, že komentáře, které bylo nutné zablokovat a vymazat, byly častěji pod články, které napsaly ženy. Pohlaví zde tedy určitě hraje roli.

Dalším faktorem je téma příspěvku, protože některá témata jsou kontroverznější než jiná. Vyšší pravděpodobnost, že jako novinářka budete vystavena nenávistným útokům, je u témat, která se týkají lidských práv, genderu, uprchlíků, čili obvyklých předmětů kulturní války. Kromě toho se to týká domén, které jsou považovány za typicky mužské, jako jsou například technologie a sport – pokud do nich jako žena vstoupíte, část publika vám dá pocítit, že jste žena, jste méně schopná a nemáte tam co dělat.

Jak se projevuje nenávist vůči novinářkám v reálném světě? Kam až může zajít?

Naštěstí na rozdíl od Slovenska, které zažilo vraždu novináře, což bylo předtím pro celou zemi jen velmi těžko představitelné, se v České republice nic podobného nestalo. (V roce 2018 byl zavražděn Ján Kuciak, investigativní novinář, spolu s jeho snoubenkou, která shodou okolností byla s ním na místě.) Co se týká fyzických útoků na novináře a novinářky, jsou naštěstí vzácné. Když k něčemu takovému dojde, bývají to obvykle vyhrocené situace na demonstracích, které novinářky a novináři pokrývají.

Nechci to nijak bagatelizovat, ale nezdá se, že by to byly záměrné dopředu plánované akce. Z hlediska fyzické bezpečnosti si myslím, že je na tom česká žurnalistika dobře. Kromě fyzického bezpečí je však důležité zmínit i téma sexuálního obtěžování, protože je to další faktor, který přispívá ke snižování sebevědomí žen v žurnalistice a opět k menší ochotě a síle ve veřejném prostoru vytrvat. Dotyčný vám tímto způsobem dává najevo, že jste v podstatě sexuální objekt, a tak se k vám i chová a nebere vás vážně jako profesionálku. Opět je to jedno z témat, na které se ptáme v dotazníkovém výzkumu.

Nyní máme pouze kvalitativní data z rozhovorů s novinářkami, například ze dvou výborných diplomových prací od Terezy Čaladi a Lenky Novákové, a mě samotnou překvapila plejáda projevů sexuálního obtěžování, se kterými měla téměř každá z účastnic výzkumu zkušenost – od těch relativně nejméně závažných, jako jsou různé sexistické vtipy, narážky, komentáře, až k obtěžujícím pozváním a návrhům a k fyzickým dotekům různých částí těla včetně poprsí, zadku, stehen a podobně. Měli jsme zde také velkou kauzu s posíláním dick-picků ze strany zástupce šéfredaktora v Seznam Zprávách. Posílání nevyžádaných erotických a sexuálně explicitních zpráv lze do kategorie sexuálního obtěžování novinářek samozřejmě taky zařadit.

Ze zahraničních kvantitativních výzkumů víme, že podobného jednání se nejčastěji dopouští kolegové a nadřízení, což znamená, že hlavní zdroj nejhůře pociťovaného obtěžování novinářek není veřejnost ani zdroje, i když to se také může stát, ale jsou to právě lidé v redakcích. I proto je důležité, aby v případě takového jednání měly redakce vypracovaný jasný mechanismus, který definuje a popisuje, jaké formy chování jsou nevhodné, kam a jak by se lidé, kteří mají pocit, že se jim něco takového stalo, měli obrátit a jak se to bude řešit.

Redakce by měly mít písemně zpracovaný nejen tento mechanismus ohledně sexuálního obtěžování, ale myslím si, že by něco podobného měly mít i pro případ nenávistných projevů. Je důležité, aby na to novináři a novinářky nebyli sami, aby měli oporu v redakci, aby jim byl k dispozici právník, aby uměli rozlišit, co skutečně může být bezpečnostní hrozbou, kvalifikovanou jako nebezpečné vyhrožovaní, a co jsou jen běžné nadávky a neslušné komentáře, které jsou sice nepříjemné, ale není to na trestní stíhání a necítíte se v ohrožení.

Co poslouchám od novinářů a novinářek, současná kultura je postavená na tom, že je to individuální problém, vůči kterému se „máte obrnit, nemáte fňukat, protože každý se s tím přece musí nějak vypořádat“. A pokud to nezvládnete, tak jste prostě „slabší kus, pro který tato profese není vhodná“.

Podpora redakce je pro novinářky zásadní

Kromě toho, že sexuální obtěžování může přicházet a přichází ze strany nadřízených v redakcích, kdo většinou za nenávistnými projevy stojí?

O pachatelích nenávistných projevů toho víme extrémně málo, protože dost často je má problém identifikovat i policie, když se na ni někdo obrátí. Zatím nevím o výzkumu, který by byl zaměřený vyloženě na pachatele, protože se k nim zkrátka nemůžeme dopracovat. Férová odpověď tedy je, že nevíme.

Pomůžu si proto výzkumem, který zpracovávala Kancelář veřejného ochránce práv před pár lety; v rámci něj jsme si od soudů vyžádali soudní rozhodnutí, které se týkaly nenávistných projevů na internetu, a kromě jiného jsme se dívali na základní popis pachatelů. Ukázalo se, že z velké části to byli muži, kteří předtím nebyli trestaní, a nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o příslušníky nějaké minority. Co se ale týče online útoků konkrétně proti novinářům a novinářkám, nemáme podrobnější informace.

Jak to, že se k pachatelům nemůže policie dopátrat?

Někdy může být tyto činy těžké dokázat. Doporučený postup v online prostoru je nejen si nenávistné projevy přicházející přes internet, například přes email nebo ve formě komentářů na sociálních sítích, uložit ale i kontaktovat policii a dohodnout se s nimi na dalším postupu, protože ta si může chtít sama nasbírat z vašeho zařízení data, která potřebuje. Ale ne vždy musí být dopadení pachatele složité.

Pozitivním příkladem může být kauza s moderátorkou slovenské RTVS Martou Jančkárovou, která se odehrála minulý rok. Ta po jedné politické diskusi, kterou moderovala, dostala desítky až stovky výhrůžných e-mailů a také výhrůžný telefonát. Policie to tehdy vzala vážně, podařilo se jim identifikovat člověka, který psal nejzávažnější výhrůžky. Ukázalo se, že to byl důchodce, který měl doma zbraň; policie jej ale nakonec propustila.

Tyto případy jsou užitečné pro výstrahu jiným. Zvyšují povědomí o tom, že i na internetu platí pravidla, která jsou běžná pro naši společnost, a že i když zde vystupujeme zdánlivě anonymně, není všechno dovolené a neplatí, že nás nikdo nikdy nemůže vypátrat. I když jsou lidé někdy skeptičtí vůči tomu, co zmůže policie, státní zastupitelství nebo soudy, je třeba se na ně obrátit. I kdyby to z nějakého důvodu úplně nedopadlo podle našich představ, minimálně se mohou snažit člověka vypátrat, předvolají si ho, bude muset podávat vysvětlení a pro část lidí to bude velké překvapení a poučení.

Myslím si, že tento přístup, kdyby se navíc medializoval, by fungoval velmi osvětově i pro zbytek společnosti. Cesta skrze strategické případy, které ukážou, že nenávistné projevy vůči novinářům a novinářkám jsou skutečným problémem s vážnými dopady, a že pachatelé mohou očekávat problémy a trest, je důležitá. Změna totiž může nastat, až zde budeme mít víc případů, lidé budou čelit důsledkům svého chování a společnost si zvykne na to, že právo platí i na internetu.

S jakým cílem nebo motivací se lidé nenávisti dopouští?

Tím, že ani neznáme profil typického pachatele (jestliže se tedy nechceme držet pouze základní informace, že jsou to pravděpodobně především muži), víme toho málo i o jejich pohnutkách. Co se týče nenávistných projevů vůči novinářkám, v širším smyslu z nich lze cítit patriarchální představa světa – máme zde svět mužů a svět žen, které jsou do značné míry oddělené, přičemž primární úloha žen není vystupovat ve veřejném prostoru, ale být doma s dětmi.

Důsledkem toho jsou na ně kladené větší nároky, každá jejich chyba je víc na očích a je jim víc vyčítaná, a to se nebavíme pouze o profesní stránce, ale i o tom, co máte na sobě, jak jste namalovaná, jak jste upravená, zda máte děti, nemáte děti, máte partnera, nemáte partnera a jaký je váš sexuální život. Tohle všechno je předmětem hodnocení a nemáte šanci uspět.

Když jste konvenčně pěkná žena, část lidí vás bude podezřívat z toho, že toho využíváte při práci, že nemůžete být tak dobrá profesionálka. Když ale nejste konvenčně pěkná žena, odsouzení přijde z druhé strany – jste zapšklá novinářka, protože vás nikdo nechce. Celkově je společenská nálada vůči novinářům a novinářkám spíš nepříznivá, což víme z klesající důvěry a prestiže profese, jak vidíme v různých českých výzkumech. A tak jako i v jiných profesích, ženy jsou zkrátka víc „na ráně“. Nálada a postoje jsou už tak kritické vůči novinářům jako takovým, ale ženy to z různých důvodů, o kterých jsme se bavily, schytávají ještě víc.

Vy jste apelovala na to, že redakce by tento problém měly mít podchycené – měly by mít nastavené mechanismy, podle kterých se řídit, novináři a novinářky by se měli mít na koho obrátit a podobně. Co dalšího by mohlo pomoci k systémové redukci nenávisti?

Podpora z redakce se pro spokojenost novinářů a novinářek ukazuje jako velmi podstatná. Dost často stačí symbolická rovina. Ze zahraničních výzkumů vyplývá, že co novináře a novinářky zraňuje, je pociťovaný nezájem ze strany vedení redakcí a přístup, že mají zatnout zuby, vydržet a vypořádat se s tím sami. Už jen taková věc, která redakce nic nestojí, jako je podpora a vstřícný přístup, tedy že problém berou vážně a nebanalizují ho, může být velká pomoc.

Existence dalších opatření záleží na velikosti redakce. Pokud máte malou redakci, kde jste čtyři a ještě k tomu externě, nemáte právní oddělení a není příliš reálné, že vám vedení redakce zaplatí a zprostředkuje školení a psychologickou pomoc. Ale velké redakce, a zvlášť média veřejné služby, která by v tomto směru měla jít příkladem, by své lidi měly vyškolit – jak se bránit, jak blokovat uživatele, jak filtrovat zprávy, celkově jaké jsou technické možnosti obrany. Měly by jim také zprostředkovat bezpečnostní minimum a instruovat je, jak rozlišovat případy, které mohou být skutečně rizikové a mohou vést k reálnému ohrožení, jak je řešit, tedy na koho se obrátit a jak postupovat. Ve větších redakcích by měla být dostupná i právní pomoc.

Ze zahraničí víme, že některé redakce zprostředkovávají svým novinářům a novinářkám psychologickou pomoc. Zvlášť pokud jde o masivní organizovaný a koordinovaný útok, který nespočívá v tom, že vám pár individuí napíše e-mail, je psychologická pomoc na místě. Lidé o vás tvoří fake videa, které posílají jiným, zveřejňují vaše osobní údaje na internetu s cílem udělat z vás terč, stalkují vás a snaží se zničit vaši profesní pověst, což je psychicky i bezpečnostně náročná situace.

Tohle se například dělo Jessikce Aro, finské novinářce, když upozorňovala na ruské trollí farmy. Ale neměli bychom čekat až na podobně vyhrocené případy. Samotné uznání, že nenávistné projevy ze strany veřejnosti jsou opravdu významná zátěž, že to není vaše chyba, může být velká pomoc. Psycholog či psycholožka vás také může naučit postupy, jak to dále zpracovávat, aby to pro vás nebylo příliš devastující.

Bezpečnostní opatření novinářskou práci omezují

Co je v tomto případě bezpečnostní minimum?

Jsou to základní informace a instrukce, jaké typy verbálních útoků máte brát vážně a od jakého momentu se můžeme bavit o nebezpečném vyhrožování, jak to řešit, za kým jít. Další složkou by mělo být základní školení o digitální a také fyzické bezpečnosti. Když pracujete na vyhrocených kauzách a obáváte se o svou fyzickou bezpečnost, máme k dispozici celou sérii doporučení – například měnit trasu z práce a do práce. Můžete si vyžádat tzv. panic button, kdy v případě akutního nebezpečí stačí zmáčknout tlačítko, které je napojené na policii nebo bezpečností službu. Zároveň můžete mít bezpečnostní zařízení doma, v kanceláři. Můžete si nechat zkontrolovat auto, kancelář a byt, zda tam nemáte odposlechy a podobně.

Nyní pracujeme s kolegou a kolegyněmi na mezinárodním výzkumu, který se týká bezpečnostních praxí investigativních novinářů a novinářek, a z těch pár rozhovorů, které zatím máme za sebou, víme, že bezpečnost je opět často brána jako individuální zodpovědnost novinářů a novinářek. Pokud se cítí v nebezpečí, řeší to zejména po vlastní ose.

Neomezuje člověka tohle měnění trasy z práce a do práce nebo dělání jiných opatření?

Omezuje. A nikdo to nevydrží praktikovat příliš dlouho. Tato opatření se typicky se používají po omezenou dobu, kdy pracujete na kauze, která je zvlášť citlivá nebo čelíte vyhrožování a máte o sebe obavy. Ale nelze tak žít celý život.

Vy jste zmínila, že by redakce měly být vyškoleny, aby věděly, jak tyto problémy řešit. Kdo by je měl školit?

Co se týče technik zvládání negativních stránek novinářské profese, jako jsou nenávistné útoky ze strany veřejnosti, zde by byla ideální psycholožka či psycholog. Na bezpečnost by je měli školit bezpečnostní experti. Bylo by dobré mít do školení zahrnutého i právníka či právničku, aby se novináři a novinářky dostali i k základním právním informacím – například co se podle zákona kvalifikuje jako sexuální obtěžování, co se považuje za nebezpečné vyhrožování. Jedna věc je vnímaná rovina, druhá věc je, že policie, státní zastupitelství a soudy jsou vázané definicemi v zákoně a jejich obvyklou interpretací.

Tohle je velmi hypotetická otázka, ale měli by na školení a celkově na bezpečnosti novinářů a novinářek mít větší zájem redakce, které někoho požádají, aby takové školení provedl, nebo by to měl řešit některý ze státních orgánů?

Státní orgány v tomto nebudou první adresou, a to kvůli tomu, že média si od státu udržují odstup, jelikož jejich práce je státní moc kontrolovat a kritizovat. Což ale samozřejmě nevylučuje spolupráci na školeních s policií, státním zastupitelstvím nebo soudy. Ideálním místem, které by taková školení mohlo zorganizovat, je Syndikát novinářů jako profesní sdružení. Víme ale, že členství v něm je velice nízké.

Školení organizované přímo redakcí by bylo efektivní v tom, že by na něj dorazili všichni novináři a novinářky, nejen ti, kteří o téma mají aktivní zájem, uvědomují si jeho důležitost a něco o něm ví. Na podobná školení bychom totiž optimálně potřebovali dostat lidi, pro které tato téma není prioritou.

Jaký je váš názor na to, jak se redakce nebo obecně novinářská obec staví k nenávisti vůči ženám-novinářkám?

Vnímám, že se to začíná měnit. I tím, že do médií přichází mladá generace, která častěji odmítá zažitý přístup, že se s tím musel vypořádat každý a vy to máte taky zvládnout. Ale ještě nás čeká velký kus cesty. Z komunikace s některými redakcemi se zdá, že nenávistné projevy by chtěli řešit, ale je to pro ně těžké téma a úplně neví co s tím. Ale jak jsem řekla – to neví vlastně nikdo, bojují s tím redakce všude na světě. Můžeme pomoci mírnit dopady, poskytnout právní a psychologickou pomoc, ale těžko se bojuje s příčinou. Tu ovlivnit moc neumíme. Myslím si, že pro zmírnění nenávistných projevů by bylo nejjednodušší a nejefektivnější dotáhnout pár strategických případů před soud, aby pak sloužily jako výstraha. A doufám, že se k tomu některá novinářka nebo novinář odhodlá. Možná by pomohlo také upozorňování veřejnosti na rozsah a dopady tohoto problému. Pro část lidí je jen těžko představitelné, s jakými negativními vedlejšími efekty je žurnalistická profese spojená. S výjimkou politiků a političek, což je velmi specifická profese, v podstatě nevím o žádné jiné profesi, která by byla spojená s tím, že jste dennodenně konfrontováni s nenávistnými projevy. To se tak často nestává učitelům, lékařům, hasičům, nikomu jinému.

Důležité je, nebýt v tom sama

To byly potenciální strukturální řešení. Jak se k nenávisti a násilí stavět na individuální úrovni?

Ze zahraničních výzkumů víme, že velmi pomáhá se někomu svěřit, samozřejmě když vás daná osoba vezme vážně. Nyní se nebavíme o rovině přátel a rodiny, ale zejména o profesní sféře. Už samotná morální podpora ze strany kolegů, kolegyň a vedení redakce je nápomocná. Už jsem zmiňovala školení a psychologickou pomoc. Když nenávistné projevy překročí určitou míru, je na místě vyhledat i na právní pomoc.

V takových případech je vhodné kontaktovat policii a dohodnout se s ní na dalším postupu. Často člověku pomůže, že ví, že v tom není sám, že ostatní novináři a novinářky se s tím taky musí vypořádávat. Například pro začínající novináře a novinářky, kteří ještě často nemají vybudované profesní sebevědomí, může být těžké odlišit, která část nenávistných projevů je založena na věcné podstatě a která je úplně mimo. V důsledku toho pak mohou víc pochybovat o sobě a o svojí práci. Navíc to může vést ke snaze o perfekcionismus a tím pádem člověku práce trvá mnohem déle – snažíte se mít všechno čtyřikrát ověřené, pětkrát změníte formulaci, abyste předešla nenávistným komentářům, protože už umíte odhadnout, koho se co dotkne a co spustí lavinu e-mailů.

O autocenzuře jsem se v rozhovorech bavila i s političkami – přemýšlí nad tím, co by to mohlo vyvolat, koho to naštve a jakou to bude mít odezvu.

Ano a z rozhovorů v rámci kvalitativních výzkumů víme, že to takhle mají i některé novinářky. A nejde jen o to, jakému tématu se budou věnovat a jak ho zpracují, ale autocenzura má u žen ještě další aspekt, kteří muži-novináři obvykle neřeší, a to je „co si obleču, jak se namaluju a jak se upravím“, aby nebyly obviňované z toho, že jsou škaredé mužatky nebo laciné děvy, prostitutky a tak dál. A jak jsem říkala – nemáte jak vyhrát. Když přijdete pěkně upravená, není to dobré, ale když nepřijdete pěkně upravená, tak to taky není dobře. A vede to k tomu, že zvažujete, jestli si vezmete sukni, nebo si nevezmete sukni, což vás stojí další energii a čas, který nemůžete investovat do rozvoje kariéry.

Potom se bavíme o tom, proč se ženy méně často dostávají na vedoucí pozice. Tohle samozřejmě není hlavní příčina, ale je to něco, co může ovlivňovat vaše sebevědomí, které je pro kariérní postup důležité, a navíc to bere energii.

Krásně jste vystihla drobné mechanismy, ze kterých se skládá nelehké působení ženy ve veřejném prostoru. Jak by mohly nevládní organizace, jako je Fórum 50 % a jiné, podporovat ženy-novinářky a přispívat proti boji v šíření nenávisti?

Osvětou, poukazováním na rozměr problémů a závažnost jeho dopadů. Dále mohou tyto organizace vytvořit platformu pro ženy, které mají zájem potkávat se a sdílet podobné zkušenosti, protože to může být psychická pomoc, když člověk ví, že není sám, že se to děje i ostatním a že to není jejich chyba. Také právní pomoc, kterou nabízí například nezisková organizace In IUSTITIA, je velmi důležitá, zvlášť pokud za sebou nemáte velkou redakci s právním oddělením. Kromě toho je tato problematika velmi specifická a právní oddělení mediálních domů se většinou věnují jiné agendě, tudíž v tomto směru si myslím, že neziskový sektor se specializovaným know-how může být velmi důležitý.

Kromě medializace trestného stíhání nenávistných projevů myslíte si, že by k redukci nenávisti na internetu pomohlo zavedení mediální výchovy na školách, ačkoliv je to „běh na dlouhou trať“?

To vidím jako dost okrajovou věc, protože mediální výchova je zaměřená na jiné otázky než na to, jak se slušně chovat a nepáchat trestné činy na internetu. Mediální výchova se zaměřuje na to, abychom byli schopni kriticky vyhodnocovat informace a jejich zdroje a měli základní informaci o tom, jak funguje žurnalistika jako profese, jaká jsou její pravidla, principy a postupy.

Mediální výchova slouží k tomu, abychom byli schopni zorientovat se ve veřejném informačním prostoru, vybírat si relevantní zdroje informací a umět s nimi pracovat. Co ještě považuji za velmi důležité, je zodpovědnost provozovatelů sociálních sítí a dalších online platforem.

Celou dobu se bavíme o tom, jak pomoct novinářům a novinářkám lépe snášet dopady nenávistných projevů, o tom, co by měly udělat redakce a o tom, jak by měly postupovat orgány činné v trestním řízení. Jedním ze zdrojů problému je ale to, že online platformy nedělají dobře svou práci a nejsou schopné filtrovat škodlivé komentáře a blokovat uživatele, kteří porušují pravidla komunity. Bavíme se o těch největších společnostech, jako je Meta, Google, Twitter a podobně.

Evropská unie je v tomto směru aktivní, přiměla například hlavní online platformy přijmout Kodex chování proti nezákonným nenávistným projevům online, což je také zásluha eurokomisařky Věry Jourové, ale zatím to není dostatečné. Sociální sítě přitom mají na řešení zdroje.

Myslíte si, že projevy misogynie přispívají k nízkému zastoupení žen v médiích, nebo do médií vstupují ženy navzdory nenávistných projevů a příčinou je jiný faktor?

Ženy do veřejného prostoru vstupují a vytrvávají v něm navzdory nenávistným projevům, se kterými se setkávají. Je to ale faktor, který je odrazuje a demotivuje. Část z nich to může odradit již při vstupu, část po čase nevydrží a změní profesi, část je méně odvážná a výrazná, než by mohla být. Nenávistné projevy jsou jedna z příčin, proč se ženy neucházejí o viditelnější a vedoucí pozice, protože ty jsou spojené s větším množstvím útoků.

Vzhledem k tomu, že jste souhlasila s rozhovorem, předpokládám, že je pro vás téma důležité. Proč je podle vás podstatné na téma upozorňovat?

Novináři a novinářky nám zprostředkovávají informace o tom, co se ve světě děje, a dávají nám interpretační rámce, jak si tyto události vysvětlit a co si o nich myslet, a vytvářejí také fórum pro řešení společných problémů. Když z tohoto fóra vyloučíme ženy, tedy když bude ženský hlas při zprostředkovávání a interpretaci informací slyšet méně, jako společnost přicházíme o důležitou perspektivu.

Ženy jsou kvůli nižšímu zastoupení v rozhodovacích pozicích již tak do diskuzí o problémech a možných řešení zapojené méně než muži. Nenávistné projevy jsou jeden z faktorů, proč ženy mají menší ochotu do veřejného prostoru vstupovat, je pro ně náročnější tam zůstat a může jim to brát sebevědomí při kariérním postupu a dosahování vyšších pozic. Důsledkem toho pak může být jistá slepota vůči tématům, která jsou v současné společnosti důležitější pro ženy než pro muže, což pak má dopad na celou společnost.

Je něco, co byste chtěla na závěr zdůraznit?

Přála bych si, aby se změnilo základní vnímání nenávistných projevů vůči novinářkám, ale i novinářům – aby přestalo být vnímané jako individuální problém, vůči kterému je potřeba se obrnit a vypěstovat si hroší kůži. Je to něco, co je jednoznačně spojeno s vaší profesí, a proto by vám měl zaměstnavatel poskytnout oporu – stejně jako se to děje v jiných profesích – zvlášť pokud média od novinářů a novinářek vysloveně chtějí, aby byli veřejně přítomní, aby si budovali osobní značky, aby interagovali s publikem. Novináři a novinářky tak někdy na svůj úkor přináší čtenáře, posluchače a diváky svému domovskému médiu, ale s negativními dopady se už musí vyrovnat sami.

Rozhovor vedla Aneta Straková


Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.

A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.


Norské fondy 2014–2021

Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

prosinec 102023

Perníčky s poselstvím

Happening na podporu veřejně aktivních žen