#StopNenavisti: Rozhovor s ředitelkou Milionu chvilek Marií Jahodovou

Mohla byste na úvod popsat své dosavadní působení ve veřejném životě?

Ve spolku Milionu chvilek pro demokracii mám na starosti tým a jeho vedení a postupně mi akorát přibývaly různé veřejné aktivity, například schůzky s politiky či vystupování na našich akcích a podobné věci tohoto typu. Každopádně moje agenda byla primárně zajistit, abychom dobře fungovali jako organizace.

Mám vystudovanou psychologii, té jsem se ale nevěnovala moc dlouho – asi rok a půl. Poté jsem nastoupila do Chvilek s tím, že jsem na začátku moc nevěděla, co bude moje role, protože to byl tehdy úplně nový tým a teprve se všechno utvářelo. Tam jsem po čtyřech měsících začala dělat výkonnou ředitelku.

To mělo docela rychlý spád.

Ano, bylo to docela rychlé (smích).

Vy jste mě docela překvapila tím, že jste váhala, jestli na mou nabídku rozhovoru kývnout, nebo ne, protože jste mi už v e-mailu sdělila, že jste žádné takové nenávistné útoky nezažila.

Je to tak. Vlastně minimum.

Ale psala jste, že nějaké nenávistné komentáře se občas objeví. Při jaké příležitosti?

Mě to potkalo ve dvou vlnách. Jedna byla úplně na začátku, když odcházel náš tehdejší předseda Mikuláš Minář a já jsem v tu dobu byla už docela dlouho výkonnou ředitelkou. Nikde jsem ale nevystupovala, tak se o tom moc nevědělo. Ale když odcházel, psalo se o tom, jak to teď vypadá ve Chvilkách, kdy se „odhalilo“, že je tam „nějaká ředitelka“ a že je to nějaká psycholožka Jahodová.

A některé články byly spíš úsměvné – takové odhalení toho, kdo to tam teď je. Pak se objevily komentáře o tom, kdo to je, proč tam leze, že ji nikdo nezná, měla by se někdy ukázat a tak. Ale vlastně toho nebylo nějak dramaticky mnoho, většina tehdejších komentářů útočila hlavně na Mikuláše Mináře, který odcházel a zakládal stranu.

A druhá vlna se odehrála loni v únoru, ale občas i předtím, když jsem občas někde vystoupila na pódiu na akci. Následně se objevila moje fotka na sociálních sítích s výrokem, co jsem řekla a pod ní objevily takové typické komentáře „Co má co říkat takové věci?“, „Je moc mladá“, „Nerozumí tomu“. Byly docela různorodé. Přiznám se, že já jsem to nikdy moc nečetla, takže tolik nevím, za co všechno mě lidé hejtovali. Ale jinak jsem se s tím nesetkala.

Nezažila jsem to, co třeba běžně zažívají novinářky například na Twitteru, které jsou vystaveny hejtu za to, jakým tématům se věnují, jak vypadají a tak dál. To se mi nestalo.

Lze říct, že hejty na vaši osobu mířily především na vaši domnělou nekompetenci a věk?

Ano, řekla bych, že jo. Mladá a ředitelkou.

Můžu se zeptat, kolik vám v té době bylo?

Když jsem se stala výkonnou ředitelkou, bylo mi dvacet sedm.

Nikdy jste nezažila, že by vám přišla nějaká nenávistná korespondence?

Ano, občas zažila. Jednou nám přišel domů dopis – k mým rodičům. Nevím, jak se to stalo, a nevím, jak to lidé našli. Každopádně dopis přebrala moje máma a řekla mi, že mi ho nikdy neukáže, abych ho nemusela číst (smích). Já jsem ho pak viděla a byl to nějaký elaborát o šesti stránkách z obou stran popsaných o tom, co jsme provedli tomuto státu a že jsme všichni osobně odpovědni za to, co dělá tahle vláda a podobně. Spíš to byl dopis ve smyslu „Shoříte v pekle“ než „Přijdu vám něco udělat“.

To se mi vlastně naštěstí nestalo, že by mi někdo vyhrožoval.

E-maily takového stylu vám taky chodí?

Velmi výjimečně. My totiž máme na Chvilky obecnou e-mailovou adresu, o kterou se stará jedna slečna. Tam chodí občas takové útočné e-maily, ale ona nám je ani neposílá. My odpovídáme úplně na všechny e-maily, které nám přijdou, pokud to není neslušné a nesmyslné. Pokud je to mail „Všichni jste kreténi“, nemá smysl na to odpovídat. Ale pokud to má hlavu a patu, tak lidem odpovídáme a samozřejmě se věnujeme i jejich obsahu.

Ona pak vždycky přijde a dá nám souhrn pozitivní i negativní zpětné vazby a informaci kolik bylo jaké.“, ale nepřeposílá nám nic urážlivého nebo nekonstruktivního. Kdyby tam někdo psal osobní útoky, tak já se k tomu vlastně ani nedostanu a ani to není podstatné.

Takže jste tomu vlastně uchráněna?

Jsem tomu uchráněna.

To je dobrý systém.

Je.

Máte přesto představu o tom, kolik takových e-mailů přijde celkově včetně mailů mířených na organizaci?

Hejtů? Docela hodně. Myslím, že to je snad polovina e-mailů. Tím, že jsme politicky zaměření, tak to je s tím spojené.

Lze říci, co je obsahem těchto nenávistných e-mailů? Je to spíš věcné, nebo to jsou e-mailů od zastánců autoritářských režimů, nebo si zkrátka potřebuje někdo ulevit?

Je to hodně různorodé. Například, když jsme loni na podzim měli akci Česko proti strachu a akcentovali jsme na ní i téma LGBTQ komunity, dostali jsme hodně reakcí. Bylo to krátce po vraždě dvou queer mužů na Slovensku. Přímo na té akci se navíc přihlásila k LGBTQ komunitě naše bývalá mluvčí Hana Strašáková. Nebylo to gró té akce, ale část byla věnovaná tomu, že jakékoliv násilí proti jakékoliv minoritě nebo obecně skupině obyvatel není možné. Součástí toho byl i její coming out a její „osobní“ svědectví a přihlášení se k tomu.

V té době jsme dostali hodně hejtu – jak nadávek, tak konstruktivnější kritiku i od našich podporovatelů za to, že tohle téma bylo na akci akcentované. Spousta lidí, kteří se k nám hlásili nebo hlásí, jsou poměrně velcí konzervativci, takže téma LGBTQ+ pro ně bylo v tu chvíli nepochopitelné. Nechápali, proč právě my s tím přicházíme a proč tímhle způsobem.

A vyrovnávali se s tím různými způsoby – někdo nám napsal, že si myslí, že tohle není naše téma a že se diví, že my nasedáme na tuhle agendu. To dává smysl, že konzervativní příznivci to takhle vnímají. Ale část byl prostě jen hejt i od našich příznivců – „Já jsem vás vždycky podporoval, ale tohle, co jste udělali, no to není možné“ a „Ta Hanka, jak si to mohla dovolit“.

Vy jste dopředu věděla, že se vyoutuje?

Já jsem to věděla.

Jak jste k tomu přistupovali?

Že zkrátka využila svého práva na svobodu projevu, nebo jste chtěli upozornit na násilí páchané na queer lidech? Ona to chtěla udělat. Jí to přišlo důležité v kontextu zbylých věcí, o kterých jsme na akci mluvili. Popisovala to tak, že by jí přišlo pokrytecké mluvit o tom z druhé ruky, když se jí to přímo dotýká. Jedna z těch věcí, které jsme tam akcentovali, byla, že lidé se často bojí přihlásit k tomu, kdo jsou, protože se bojí, jak na to bude společnost reagovat. Zároveň to byla velmi kratičká část. Ta akce byla postavena úplně na jiných věcech. Tohle byl jeden vstup z mnoha. Akce trvala hodinu a půl a většina se věnovala i podpoře Ukrajiny a výzvám, které s tím jsou spojené.

Mnoho Čechů upadá do chudoby, nejsou schopni platit účty. Navíc bylo před zimou, vůbec se nevědělo, jak to bude s plynem a s energetikou obecně. Témat, kterých tam bylo akcentovaných, bylo výrazně víc. Celková myšlenka byla, že strachu se nesmí ustupovat v žádném případě. A hlavně, že my, kteří můžeme, musíme podpořit ty, na které to dopadá hůř než na nás – ať už jsou součástí skupiny vystavené nenávisti, nebo to, že nemají peníze na to platit účty, protože jsou desetkrát vyšší, než byly v loňském roce.

Takže vaše mluvčí dostala hejt za to, že se veřejně přihlásila k minoritě?

Ano. Tím, že je celkově víc viditelná, dostávala víc hejtů za všechno.

Hejt se mě moc nedotýká

Abych to shrnula – hejt buď ignorujete, nezabýváte se ním, nebo ho tolik na vaši osobu online nebo offline nebylo. Žádné fyzické útoky jste nezažila. Čím si myslíte, že to je?

Myslím si, že jsem nikdy nebyla zas tolik vidět. Když jsem náhodou někde vystupovala, už to nebyla doba, kdy toho byly plné titulky, jako za dob Mikuláše a Bena. Ti to opravdu schytali. Když jsme se nastěhovali do nových kanceláří, chodily nám opravdu bizarní balíčky. Byly v nich různorodé věci, které nebyly životu nebezpečné, ale nebyly hezké. Jednu dobu jsme měli sídlo u rodičů Bena. Tím že organizace vznikala v kuchyni a neměli jsme ještě kancelář, tak sídlo organizace bylo u nich. A jim chodilo domů spousty nenávistných dopisů. To bylo ale důsledkem toho, že předsedové říkali věci hodně nahlas, byli hodně vidět a lidem se to nelíbilo.

Pořád nám chodí nějaké takové dopisy, ale kolektivně mířené na spolek. Momentálně nemáme a i se snažíme nemít jen jednoho člověka, který mluví, protože organizace je založena na tom, že je potřeba spousta malých činů a malých chvilek – proto Milion chvilek – proto, aby se v zemi něco změnilo. Proto se teď hodně snažíme dávat prostor více lidem, odborníkům na daná témata, lidem z regionů, aby když za nás někdo mluví, aby to nebyl jen jeden člověk.

Tím pádem jsem nikdy nemusela být tolik vidět, což byla jedna z věcí, kterou jsem chtěla, když jsem vstupovala do té role – aby byly víc vidět lidé okolo a abych nepřebrala ten model, který fungoval předtím, tzn. jeden člověk ve vedení, který všude vystupuje a mluví jménem té organizace. Na jednu stranu je to užitečné, na druhou stranu to nepodporuje hlavní myšlenku organizace, tedy že je to na každém z nás.

Vy jste do pozice ředitelky šla záměrně s tím, že nechcete být tak viditelná, jako byli vaši předchůdci?

Ano. I proto, že si myslím, že jsou v organizaci lidé, kteří jsou v tom výrazně lepší než já, takže radši využijeme jejich dovednosti mluvit na veřejnosti a jejich nadšení to dělat. Já si myslím, že mně jdou jiné věci, takže jsem se věnovala něčemu jinému.

Já se ještě vrátím k těm pár hejtům, které jste se o sobě dočetla na sociálních sítích. Jak jste se k nim stavěla? Jaké to pro vás bylo? Případně jak jste to řešila?

Mě se to upřímně moc nedotýká. Když to jsou propracované hejty, tak mě to spíš pobaví v tom smyslu, že si někdo dal tu práci a že to muselo stát nějaké úsilí – najít si informace a podobně. Jinak se mě to nedotýká, v čemž mi pomohly dvě věci. Zaprvé jsem si to tak nastavila už na začátku. Věděla jsem, už když jsem nastupovala do této funkce, že můžu a budu vystavena nenávistným útokům. Jsem vděčná za to, že se to nestalo, ale byla jsem na to připravená. Přemýšlela jsem o tom, co budu muset případně opustit, aby se mě to nedotýkalo na úrovni, kdy už mi to opravdu nebude příjemné. Mám všude nastavené dvoufázové ověření a zabezpečené všechny účty na poměrně vysoké úrovni.

Udělala jsem spoustu věcí, aby mě ten hejt nezasáhl na nějaké soukromé a nebezpečné úrovni. Mám sice veřejné sociální sítě – Twitter i Instagram – ale hodně si hlídám, co tam sdílím. Zda mi není nepříjemné, co tam dávám, kdyby se to náhodou objevilo někde jinde než na Instagramu – jestli to nelze nějak využít nebo zneužít. Mám dítě a to se na sociálních sítích nikdy neobjeví tak, aby bylo rozpoznatelné. To už je pro mě za hranou, která by pro mě byla přijatelná.

Zadruhé – já mám velmi ráda autorku Brené Brown a ona se ve svých knihách opakovaně vrací k citátu, že zpětná vazba je potřeba přijímat od lidí, od kterých je relevantní. Cituje Roosevelta a jeho slavný příběh o aréně – pokud někdo vleze do arény, kde se bije a válí se v blátě a je to opravdu náročné a nepříjemné, a někdo sedí v obecenstvu a říká, jak by se to mělo dělat líp, tak to není relevantní zpětná vazba, protože on neví, jaké to je bít se v té aréně. Zatímco když se tam člověk potkává s někým, kdo tohle podstupuje, tak ta zpětná vazba od něj má jinou hodnotu. Já se na to snažím dívat takhle – „Oukej, chápu, ale co vy jste udělal proto, aby se něco změnilo nebo zlepšilo?“.

Pokud je to relevantní, nese to nějakou informaci, tak si to ráda vyslechnu. Pokud je to jen bezobsažný hejt na sociálních sítích, tak si lidé jen ulevili od frustrace, kterou jsem jim já, nebo někdo jiný mohli způsobit. Ale pro mě to není relevantní. Občas mi to přijde smutné, ale určitě ne důležité.

Zmínila jste, že si dáváte pozor na to, co dáváte na svoje sociální sítě. Berete v potaz možné negativní nebo nechtěné důsledky. Lze říci, že podléháte určité formě autocenzury?

Určitě. Já mám malé dítě a zrovna s tématem mateřství se obecně v České republice pojí spousta nejrůznějších představ a nevyžádaných komentářů. Za poslední rok jsem možná dostala víc negativních zpětných vazeb na své mateřství než za mé působení ve Chvilkách, nebo tak stejně. Nedávno jsem na svém Twitteru sdílela, jaké pro mě byly první týdny po tom, co se mi narodilo dítě.

Psala jsem, že to pro mě bylo peklo, což jsem podložila důvody, proč si myslím, že to tak bylo a co by mi pomohlo, kdybych byla bývala věděla dopředu, co všechno mě čeká. To jsem hodně zvažovala, jestli zveřejním, co to vyvolá a jestli stojí za to číst ty věci, které se tam nasbírají. Dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslela. U žen, kterých se to týká, to vyvolalo velkou míru podpory a děkovaly za to, že o tom někdo veřejně mluví. Může být stigmatizující, když lidé přiznají, že to pro ně nebyl ten nejkrásnější moment jejich života a že to bylo opravdu náročné.

Málo lidí řekne „Chápu, to muselo být těžké. Potřebuješ něco? Jaké to pro tebe bylo?“. Spousta lidí prostě jen řekne „Cože? Vždyť to jsou ty nejlepší chvíle. To si musíš užívat. K tomu byly ženy stvořené! Co jiného byste chtěly?“. Tato témata jsou na sítích vždycky zábavná.

Vy se pohybujete na Twitteru i na Instagramu. Která z těch sociálních sítí vám přijde víc nenávistná?

Twitter je poslední tři roky strašný. Je to extrémně toxické místo. Částečně si myslím, že to jsou boti, že to nejsou skuteční lidé. Ale bohužel minimálně z části jsou to skuteční lidé s názorem, kteří mají potřebu okomentovat věci, se kterými nesouhlasí. Já jsem byla nejaktivnější na Twitteru v letech 2016 – 2018. A tehdy to bylo úplně jiné prostředí. Respektive ta bublina, ve které jsem byla, byla velmi podporující, otevřená, lidé si radili, pomáhali si, podporovali se. Opravdu to bylo milé.

Postupně to šlo k horšímu a teď se to občas fakt nedá číst. Člověk to může částečně ovlivnit tím, že si někoho zablokuje nebo naopak začne sledovat, čímž se to prostředí trochu promění. Když něco tweetneme za Chvilky, tak devadesát procent reakcí jsou nenávistných. Já to tak na osobním účtu nemám. Mám tam spoustu lidí, které znám a nebo se sledujeme nějakou dobu, takže vím, že to jsou skuteční lidé.

Jinak je to hrozně toxické prostředí. Instagram podle mě funguje dost podobně, ale já mám na Twitteru asi čtyři tisíce lidí, na Instagramu tři sta. Ten mám vyloženě na to, že tam sleduji profily, které chci – často jsou to ženy, které mluví o mateřství nebo mají svoje byznysy a typicky tam sdílí, co mají rády, což nevyvolává tolik nenávisti, není to kontroverzní. Pokud někdo sdílí, že rád peče dorty a dělá věci, ve kterých se musí člověk překonávat, tak tam člověk nepřijde a nenapíše „Ty seš taková kráva, jaks mohla tohle udělat?“. Ale vím, že jsou kruhy Instagramu, které tak fungují, jen já se k nim nedostávám.

Proč tedy působíte na Twitteru, když ho považujete za toxické prostředí?

To je dobrá otázka. Mám dva důvody. Jednak mě baví část lidí, které tam mám – ráda čtu, co přidávají, a nahlížím do toho, do čeho mi dovolí nahlédnout. To je skupina lidí, která není na jiných sociálních sítích. Nemůžu je sledovat na Instagramu, protože oni tam třeba nejsou nebo tam nedávají stejný obsah jako na Twitter. A jednak jsem tam byla aktivní, protože to bylo pro mě vhodné médium. Měla jsem pocit, že některé věci z mého života, nad kterými přemýšlím, nebo co se mi dějí, chci sdílet. A pro mě je to vhodné médium, protože je to psané, nemusím k tomu natáčet reels nebo něco podobného a můžu se tam vyjádřit způsobem, který mi vyhovuje.

Když tam občas sdílím něco o mateřství, tak vím, že tam to vyvolá debatu. Kdybych si tohle dala na Instagram, tak to zasáhne ženy, které už to ví, což je taky dobře. Ale mám pocit, že na Twitteru to může zasáhnout někoho, kdo to nevěděl, protože se ho to netýká, nebo zatím netýká, nebo ho to nenapadlo a mohlo by to pro něho být zajímavé nebo užitečné. To na žádné jiné platformě nemám.

Musí se znormalizovat, že ženy jsou veřejně činné

Vy jste zmínila, že to, že lidé pečou dorty a sdílí to, není kontroverzní. Co vnímáte, že je v české společnosti kontroverzní téma? Co mají lidé potřebu komentovat, i když o tom častokrát nic neví?

To je hezká otázka. Já mám pocit, že úplně všechno, když na to přijde. Já se v poslední době zamýšlím nad tím, že témata, která jsou důležitá primárně pro ženy, nikdo neřeší, nikdo je nezvedá, nebo o nich mluví muži. Já jim to nechci brát. Někdy je to informovaná debata, ale někdy opravdu není. A je to mimo jiné tím, že v politice nejsou ženy a že to procentuální zastoupení žen v parlamentu je úplný výsměch.

Jaká témata máte na mysli?

Třeba rodičovská – její podoba, délka, finanční ohodnocení, možnosti školek, práce na mateřské nebo rodičovské, podíl otcovské péče a její srovnání s jinými zeměmi. Tahle témata jsou často opomíjena, a nebo je na ně nahlíženo z pohledu „Tak já mám sestru, která je na rodičovské, tak přece vím, jak to vypadá“. Mám pocit, že tyhle debaty se vždycky rychle zvrtnou v osočování a přehlídku stereotypů.

Navážu na téma Twitteru, který je benevolentní v tom, co tam lidé mohou sdílet a komentovat. V poslední době se mluví o hate speech, jeho definici a hranicích. Svoboda projevu je jedna ze zásad demokracie, ale jak se stavět k tomu, když jsou projevy nenávistné?

Já třeba oceňuji, že policie teď na sociálních sítích často sdílí příspěvky, kde někdo lže například o Ukrajincích. Někdo napíše na facebookovou skupinu příspěvek „Dávejte si pozor, jezdí tady dodávka, jsou v ní dva Ukrajinci a kradou děti. Viděl jsem to“ nebo „V Kauflandu útočí nožem“. Co dělá policie, je, že velmi rychle zjistí, kdo to je, dotyčného začnou prošetřovat. Zároveň sdílí jeho příspěvek s tím, že je to lež a donutí dotyčného příspěvek smazat a popřípadě napsat vyjádření, že to byl výmysl. A potom zpětně jsem viděla i příspěvek od policie o tom, jaké tresty za šíření takových zpráv dostali – podmínku, finanční pokutu, prospěšné práce a některé opravdu zavřeli, protože to například nebylo poprvé.

To mi přijde velmi účinné – že se ty věci řeší rychle a okamžitě, i rozsudky padají relativně rychle. Je to přeci jen šíření veřejně poplašné zprávy. V tomhle smyslu vnímám, že jsou ty hranice dobře nastavované. Oni nám vlastně říkají „Hele, je protizákonné šíření takových výmyslů. A pokud je šíříte, bude to mít následky“. To si myslím, že se ještě daří. Jinak je velmi těžko definovatelné, do jaké míry to je a má být svoboda projevu a od kdy už to je trestný čin z nenávisti.

Taky je otázka, co přesně se má stát člověku, který takové věci říká. Pokud to jsou výhružky, které jsou opakované, osobní, cílené, přichází z různých směrů, tak by to měla řešit policie. Já jsem ráda, že tady máme vůbec trestný čin stalkingu, protože to není tak dávno, co jsme ho ani neměli. Jak nastavit hranici výhrůžek – za mě je to tak, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Mně přijde lepší být k sobě víc milí, ostražití a ohleduplní, než si hledat způsoby, jak napsat „Já tě zabiju“, tak abych za to nedostal flastr nebo nemohl jít sedět.

Chápu, že je těžké vytvořit zákon tak, aby to nevyvolalo odpor, ale zároveň vím, že jsou státy, kde se s tím umí vyrovnávat mnohem lépe než my. Tak bychom se mohli podívat na to, jak to mají nastavené, inspirovat se a pracovat s tím. Další věc jsou dezinformace, kdy někdo na člověka neútočí, ale říká o něm lži. To je možná i víc zraňující.

Z hejtů, které chodí na vaši osobu, na vaši mluvčí nebo na Milion chvilek, lze říci, kdo je píše?

Záleží na době. V pandemii nám většina nenávistných komentářů přicházela od lidí, kteří nevěřili opatřením. Byla to třeba část lidí, kteří nás podporovali, a když jsme nebyli dramaticky proti opatřením, vzali to jako zradu a o to víc nás hejtovali. A potom záleží, komu „šlápneme na kuří oko“. Často nás teď hejtuje skupina, která je „Pro-Rajchl“. Ta skupina je hodně aktivní. Jsou to lidé, kteří věnují své myšlence hodně času, takže nejen že oslavují to svoje, ale i útočí na to, co jde proti nim.

Samozřejmě fanoušci Andreje Babiše na nás útočí, ale ne všichni. V roce 2021 jsme dělali face-to-face kampaň, kdy jsme oslovovali lidi a bavili jsme se s nimi o politice. Tím, že je to náhodný výběr, tak se člověk dostane do rozhovoru s lidmi, kteří volí Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru. A vlastně se nám nikdy nestalo, že by na nás v té osobní rovině byli lidé hnusní a nepříjemní. Když to byla z naší strany příjemně vedená diskuze, která automaticky nevedla k tomu „No tak vy jste se zbláznili, volit tady toho člověka“, ale byla založena na otázkách „Proč je pro vás tenhle člověk důležitý“, tak – ne že by lidé změnili názor – ale aspoň jsme se zvládli nepohádat, což mi přišlo důležité.

My jsme se už bavily o tom, že vy se těm útokům vlastně vyhnete tím, že máte za Chvilky někoho, kdo vám to přefiltruje a potom vám případně sdělí, co a kolik toho přišlo. Myslíte si, že bavíme-li se o veřejně aktivních ženách, že tohle je účinný způsob, aby se takovým nenávistným útokům vyvarovaly?

To je zajímavá otázka. Mě mrzí, že když žena chce působit ve veřejném prostoru a na začátku si neuvědomí, co se jí může stát a jaké nenávisti může být vystavena, může to hodně odnést právě tím, že na tu nenávist není připravená. Je to hrozné a velmi reálné riziko. Kdyby mi kamarádka řekla, že chce jít do politiky a ptala by se mě na rady, tak bych jí určitě doporučila, aby jí ty zprávy a korespondenci někdo filtroval od těch nenávistných zpráv. V žádném případě by to neměla číst ona sama, není to relevantní.

Řekla bych jí, ať si poschovává věci, které jsou pro ni důležité a nechtěla by, aby se k nim lidé dostali, ať se zamyslí nad tím, co to může udělat jí, ale i jejím dětem, pokud nějaké má nebo chce mít. Všechny tyto věci by si žena měla zodpovědět. Ono se to nemusí stát. Já jsem třeba důkaz toho, že ten hejt není automatický nebo se mu dá v nějaké míře uchránit. Ale už jen to, že to žena musí udělat, nebo může být smetena neočekávanou nenávistí, je hrozné. Podle mě jediné řešení je to, že se znormalizuje, že ženy jsou veřejně činné.

Zároveň nevidím, že by se to dělo. Je běžnější, že máme ženy političky, senátorky, poslankyně, ale stejně, když se dostanu k debatě, která je s tím spojena, tak říkám si, jak je tohle možné. Jak je možné, že jedinou věc, kterou víme o senátorce Šípové je ta, že má hodně dětí a zvládá být senátorka. Už se neví, co všechno dělá pro sociální politiku, jaká jsou témata, kterým se věnuje, a podobně. Ne. Ví se o tom, že má hodně dětí. U jakých senátorů-mužů, kteří mají stejný počet dětí, tohle víme? A proč u ní to víme a u nich to nevíme? Jak je to relevantní? Já osobně se nad tím vždycky rozčiluji. A myslím si, že tohle se vyřeší jen tak, že se najde víc žen, které do toho půjdou tak, aby se jejich přítomnost v politice znormalizovala natolik, že tyhle otázky začnou být trapné a že už nebudou nikoho zajímat.

Pokud bychom měli padesátiprocentní zastoupení žen v parlamentu, tak se nebudeme každé ženy ptát na to, kolik má dětí, jestli už jsou dostatečně staré na to, aby se ona mohla věnovat takovým aktivitám a jak to zvládá, když musí být v Praze a jejímu nejmladšímu jsou tři roky. Čtyřiceti žen se nikdo nezeptá a stovky už vůbec ne, to už není zajímavé. Jak se dostat k tomuhle stavu od toho, kde jsme teď, to je otázka. Na systémové úrovni nevím, jestli by fungovaly zákony nebo jiná opatření k redukci nenávisti na ženách, protože mám pocit, že to u nás moc nefunguje a špatně se to vymáhá zvlášť na sociálních sítích. Důležitější mi přijde vědět to, že každý z nás může nahlásit takové věci, může je zablokovat a ty algoritmy si s tím už poradí.

Já, když vidím třeba na Facebooku nenávistné příspěvky, tak je nahlašuji. A říkám si, že kdyby to dělalo hodně lidí, tak ty příspěvky zmizí nebo se lidem zablokuje účet. Kdyby se takové jednání normalizovalo, tak se hejty dost omezí, protože člověk sám přejde na autokorekci. Lidé pak budou vědět, že sice mohou napsat hejt, ale taky hrozí, že se třeba měsíc nedostanou na Facebook. To si potom psaní hejtu rozmyslí.

Takže právě tato občanská všímavost a aktivita.

Taky. Když píšu příspěvky o mateřství, tak mě mile potěší, kolik lidí mě brání před těmi nenávistnými komentáři. Mám pocit, že tohle se taky učíme, že to vídám víc než před čtyřmi lety. Lidé se postupně učí se za sebe vzájemně postavit. Určitě by se nenávisti neměla bránit jen dotyčná, na kterou hejt míří.

Já třeba nosím naši chvilkovou duhovou placku. Zatím jsem se nesetkala s nějakými projevy nenávisti, ale občas si všimnu, že se na ni lidé dívají. O to významněji může takové gesto působit, když jsem matka, asi mám někde otce dítěte a k tomu nosím duhovou placku. Mám pocit, že to ještě víc narušuje stereotypy, se kterými je to spojované. Přijde mi hodně důležité – aspoň drobně – podporovat takové komunity a chovat se k nim respektujícím způsobem.

Kdo nebo co by musel/o zasáhnout, aby se nenávist vůči veřejně aktivním ženám tak nešířila nebo nevzrůstala, jestli něco takového vůbec je?

Já si myslím, že to musí přestat být zajímavé. Jako ve většině témat – kdybychom se bavily o sociálních sítích a někdo by napsal jeden komentář o tom, co ta žena má na sobě, a deset lidí by na to reagovalo ve stylu „Ty ses asi zbláznil, tohle přece není relevantní komentář“ místo toho, aby to dostalo spoustu lajků, tak to lidé přestanou psát, protože jim to nebude přinášet to, co by chtěli. To je ale zase pomalá práce, protože to vyžaduje lidi, kteří jsou aktivní v té obraně.

Ale tam jsme zase u toho, že potřebujeme více žen v politice, aby přestaly být zajímavé.

Je to tak.

Jaký je váš názor na reakci veřejnosti, ale i politických stran nebo médií na nenávist nebo násilí vůči veřejně aktivním ženám?

Mně přijde velmi důležité to, co se děje, pokud jsou tomu vystaveny novinářky, a sice to, že se za ně postaví novinářská obec. Děje se to i v politice, kdy ženy z různých stran sdílí, co se jim stalo, a podporují se. Přestože jsou z jiných politických stran, tak se shodují v tom, že tento způsob útoků je neadekvátní. Ale neděje se to, že by se takto podporovaly političky z opozičních stran. Když někdo vyhejtuje Alenu Schillerovou za to, že je špatně oblečená, tak lidé podporující Markétu Adamovou Pekarovou to nebudou řešit.

Jak by mohly nevládní organizace, jako je třeba Fórum 50 %, podporovat veřejně aktivní ženy, které se setkávají s nenávistí?

Já jsem nad tím přemýšlela spíš obecně – jak podpořit ženy, aby se vydávaly do veřejného prostoru, když jim hrozí nenávist a násilí? Kdo to má zapotřebí že. Jedna věc je, že se o tom mluví a mluvit musí. Druhá věc je vyzdvihování pozitivních příkladů. Taky shromažďovat skupiny lidí, kteří tohle už zvládli, aby se mohli vzájemně podpořit, inspirovat a nebyli v tom tolik sami.

Když má kolem sebe člověk ženy, pro které je normální takovým způsobem žít, je potom mnohem jednodušší se tomu vystavit. I do politických stran vstupují lidé na základě toho, že už tam někoho znají, ne že by se jen tak rozhodli. Pro mě je velká otázka, jestli ženy nevstupují do veřejného prostoru z obavy z nenávisti, nebo protože se těžko vstupuje do něčeho, co je většinově mužské prostředí.

Přestože jste nejdříve váhala, jestli rozhovor poskytnout, protože jste si nebyla jistá, jestli jste vhodná adeptka, nakonec jste souhlasila. Proč považujete za důležité o tom mluvit?

Protože pro mě je to osobně důležité téma. Teď nemyslím jen tu nenávist, ale obecně ženy v politice. Společnost nereflektuje potřeby matek s dětmi, což se projevuje v jejich každodenním životě Na jednu stranu je to minoritní skupina, na druhou stranu velká část žen si to zažije. A pořád řešíme ty stejné věci dokola – ať už to, že města nejsou designované na lidi s kočárky, tak to, jak je občas náročné jít s dítětem do kavárny. Není náročné jen zůstat ve veřejném životě, ale vůbec chodit ven z domu – jinam než na hřiště – aniž by se člověk cítil špatně nebo neřešil, že jeho dítě je dítě a třeba dělá hluk.

Často se ptám sama sebe, jak je tohle ještě pořád možné? A sama si odpovídám, že je to tím, že pokud je to téma převážně pro matky na rodičovské, které nemají tolik času takové věci řešit, tak se vlastně není čemu divit. A přijdou mi vždycky bizarní debaty v parlamentu, kdy se řešilo, jestli by schůze mohly začínat jindy než v pět odpoledne, protože matky už vyzvedávají děti, a nešlo by začít schůzi třeba ve dvě. A nešlo.

Chcete na závěr ještě něco dodat nebo zdůraznit?

Přes všechnu nenávist a překážky, které ženy musí překonávat, bych si moc přála, aby ženy do politiky a veřejného života vstupovaly. Vnímám, že je kolem mě spousta žen, které by chtěly aspoň založit petici za přívětivější město pro rodiče s dětmi. Ale nejdou do toho, protože se bojí, že dostanou hejt, je to moc náročné nebo zkrátka nemají čas. Přijde mi důležité je v tom podpořit, protože pokud na něco takového najdou sílu a energii, stojí to za to. Tyhle drobné kroky na více úrovních časem povedou k tomu, že zastoupení žen ve veřejném prostoru bude aspoň čtyřicet na šedesát.

Rozhovor vedla Aneta Straková

---

Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.

A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.

---

Norské fondy 2014–2021

Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů

Sdílejte s přáteli