www.padesatprocent.cz › #StopNenavisti: Rozhovor s právničkou Jsme fér Adélou Horákovou

#StopNenavisti: Rozhovor s právničkou Jsme fér Adélou Horákovou

O své zkušenosti s projevy nenávisti se s námi podělila i právnička a aktivistka z iniciativy Jsme fér Adéla Horáková.

Mohla byste se, prosím, představit a stručně shrnout, kde působíte a čemu se věnujete?

Byla jsem komerční advokátka. Po 12 letech advokacie jsem začala dobrovolničit v LGBTQ+ organizacích a usoudila jsem, že to je něco, co potřebuji dělat full-time. Rozhodla jsem se, že mou profesní kapacitu budu věnovat tomu. Původně jsem byla v organizaci Proud, kde jsem tedy pořád.

Ale většinu mojí činnosti ve veřejném prostoru vykonávám s iniciativou Jsme fér, která prosazuje manželství pro všechny. Komerční advokacii jako takovou jsem se rozhodla v této chvíli pozastavit. Ve Jsme fér mám na starosti hlavně formulaci našich veřejných výstupů, kontakt s politiky a vystupování v médiích.

Než začneme s tématem, chci vám nejdřív poděkovat, že takovou práci děláte, protože si myslím, že je to velmi důležité. Když se bavím s političkami, je to něco, co je opravdu trápí. To je špatná zpráva. Ta dobrá zpráva je, že za těch deset let, co se v tomto prostředí pohybuji, mám pocit, že jsou si vědomy, že se jim to děje, a tím pádem se o tom méně bojí mluvit. Je jich víc a navzájem se v tom podporují i napříč politickými stranami. Vnímám, že to je pozitivní signál.

Vy jste hodně aktivní na sociálních sítích – ať už na Instagramu nebo na Twitteru. Potýkáte se s nenávistí či násilí na svých sociálních sítích? A jak se to projevuje?

S nenávistí se potýkám, a to víc v online prostoru než v offline světě, což není překvapivé vzhledem ke všem průzkumům lidského chování, které je na sociálních sítích dost jiné. Víc se s ní potýkám na Twitteru než na Instagramu. Facebook mám pouze osobní a jiné sítě nemám. Pod násilí podřazuji i nevraživé a stigmatizující projevy až třeba nenávistné projevy. Online agresivita a nevraživost vůči mně vždy souvisí s mojí prací, se skupinovou identitou, tedy queer identitou, a domněnkou pisatelů hate komentářů, že já k této skupině také patřím.

Projevy vždy míří na tuto identitu a nějakým způsobem ji uráží, dehonestují, stigmatizují a vyjadřují vůči ní nevraživost a nenávist. Jsou to hrubé argumenty, které se vyskytují prakticky všude v rámci euro-amerického prostoru vůči LGBTQ+ lidem. Jsou to řeči o nepřirozenosti – že je naše identita nějakým způsobem nepřirozená. Co je nepřirozenost, poté daný člověk buď vůbec nedefinuje, nebo za přirozené považuje nadřazenost heterosexuální identity a heteronormativity. Někteří mají pocit, že naše identita ohrožuje pro ně správný řád společnosti. Dále hypersexualizace – když napíšu příspěvek o tom, že by si naše rodiny zasloužily stejná práva, objeví se komentář se sexuálně explicitní fotkou mužů v kožených oblečcích.

Cílem je spojování osobních projevů s nároky skupiny. Neděláme to u heterosexuálních lidí – někteří konzervativní politici až pateticky zdůrazňují naprosto zásadní roli tradiční rodiny, bez které se společnost rozloží. Nikdo ale v takové debatě nepřidává fotky z divokých festivalů, kterých se účastní i heterosexuální lidé, protože tam akceptujeme rozmanitost. Dvojí metr sexualizace naší identity je tedy naprosto zjevný. Dále ničím nepodložené a stokrát vyvrácené nařčení, že jsme nebezpeční pro děti, tedy že naše výchova a péče pro ně není bezpečná. A nakonec ad hominem poznámky, jak člověk vypadá, jak mluví, co dělá.

To osobně nevídám moc často, což je rozdíl oproti političkám. Když se dozvídám o jejich zkušenostech s online nenávistí, zjišťuji, že se s těmi osobními útoky nevídám tolik. Nevím přesně, čí to je, ale možná je to tím, že vztek lidí míří hlavně na moji kolektivní identitu, na to, že LGBTQ+ lidé „něco chtějí“, a pak už nemají energii na to dostat se k tomu, jestli Horáková je pěkná, nebo není. A pak klasický jazyk kulturních válek – „Vy nás umlčujete“, „Svět jde do pekla“, „Woke culture“ a podobně.

Přijdou mi slabé a úsměvné argumenty některých lidí, kteří tvrdí, že schválíme-li manželství pro všechny, přijde apokalypsa nebo pád společnosti. Tolik zemí již schválilo manželství stejnopohlavních párů a žádná apokalypsa nenastala.

Ono by to bylo úsměvné, pokud by to nebylo úspěšné do určité míry. Podle mě to je úspěšné, protože to vlastně v jádru u mnohých lidí vůbec nesouvisí s obavou o kolektivní dobro, ale s obavou o vlastní privilegia. Tuto obavu ale nemůže utišit to, že to jinde nastalo, protože toho se oni přesně bojí. Nebojí se toho, že se rozloží společnost, ale toho, že oni sami ztratí svá privilegia a moc nad někým. V tomto případě na ně takové „utišení“ nefunguje. Neříkám, že na všechny. Jsou lidé, kteří mají otevřenou mysl a zamyslí se nad tím. Jsou takoví i mezi politiky. Jsou lidé, kteří o tom moc nevěděli a byli proti, ale když naslouchají, pochopí nás a jsou pro.

Kdo je Adéla Horáková?

Vzděláním právnička, která pracovala jako advokátka pro významné mezinárodní advokátní kanceláře v Praze. Následně strávila rok na pozici Pro Bono a Diversity Manager a řídila v této oblasti všech 20 evropských poboček firmy Dentons. Působí jako dobrovolnice v českých organizacích zabývající se právy LGBT osob. V současné době spolupracuje s iniciativou Jsme fér na otevření manželství gay a lesbickým párům v České republice.

Řekla byste, že právě strach o ztrátu privilegií vyvolává u lidí nenávist vůči LGBTQ+ lidem, nebo jsou jiné příčiny nechuti pochopení LGBTQ+ lidí a přijetí manželství pro všechny?

To je složitá otázka a já nejsem socioložka, nemám k tomu žádná data, tudíž tohle je pouze můj osobní názor z interakcí, které jsem měla. Přijde mi, že motivace lidí k odporu vůči naší rovnoprávnosti, jsou různé. U některých je to motivováno tím, že byli vychováni k nějaké víře. Když vám někdo odmalička v kostele říká, že je to špatná věc, nevyhnete se tomu. A v Čechách se to děje často, ačkoliv si lidé myslí, že ne. Pokud jste tvárný mladý člověk a je vám vštěpována tahle ideologie nenávisti, člověk musí mít obrovskou sílu, aby vystoupil ze stínu této výchovy. Argument víry je něco, s čím se často setkávám – i v politice. Lidé mi řeknou „Jsem katolík, a proto nemůžu být pro“.

Jsou taky lidé, kteří mi řeknou „Jsem katolík, a proto můžu být pro“, což oceňuji. Ale spoustu lidí to bohužel používá jako důvod, proč je proti. U někoho to může být nástroj získání moci – vytvořit strašáka a lidi proti němu bránit, což je klasická politická strategie, kterou můžeme zjevně vidět například u Tomia Okamury. Dále obava ze změny společenského nastavení, ze kterého profitují, což je již zmiňovaná obava o ztrátu privilegií. Aliance pro rodinu třeba výslovně říká, že chce zachovat privilegia heterosexuálních párů (někdy to formulují jako “jedinečnost”, “jedinečné postavení”). S tím se pojí skutečnost, že o rovnoprávnosti a rozmanitosti společnosti uvažujeme tak, že když jeden něco získá, druhý musí automaticky něco ztratit. My ve Jsme fér se snažíme vysvětlit, že rovnoprávnost a manželství není koláč, že se nedá sníst a je ho dost pro všechny. Není omezený počet oddacích listů.

Vnímáte to tedy tak, že útoky na vaši osobu necílí na skutečnost, že jste žena, ale na to, čím se zabýváte a za co lobbujete?

Myslím si, že je to crossover. Jsem žena a queer a požaduji pro sebe i ostatní stejná práva. Jedná se o intersekcionalitu. Co se týče genderového rozměru a genderových stereotypů, ty se dotýkají i nás. Například v důsledku stereotypu ženy-pečovatelky-matky se dvě ženy o dítě „přeci umí postarat“, ale dva muži ne. Poznámky o tom, že „dvě ženy by nám nevadily, ty my máme rády, těm bychom děcka svěřili“ už jsem také zažila. Dále sexualizace žen. V některých případech jsem zažila i dvojsmyslné poznámky se sexualizujícím nádechem, že pár dvou žen danému muži politikovi “nevadí” tak jako pár dvou mužů. Jestli útoky od veřejnosti na mě vyloženě mířily na to, že jsem žena, nevím, možná si to neuvědomuji.

Srovnám-li to s tím, co slýchám od žen-političek – jsou zaprvé uráženy na základě jejich vzhledu. Jednou jsem to na mou osobu slyšela od jednoho poslance, který prohodil něco v rohu místnosti, a vedle něj stáli moji kolegové, kteří mi to řekli. Jinak se to ke mně nedonese. Mám pocit, že lidé primárně spíše útočí na moji kolektivní queer identitu. Zadruhé snižování kompetencí a podceňování profesních schopností žen – s tím taky nemám zkušenost, jelikož nekompetentnost například politiků nebo diskutujících na sítích ve vztahu k LGBTQ+ komunitě je často až vědomá a jsou na ni hrdí. My jsme totiž strašně nedůležití a oni si nebudou nic studovat. Není potřeba, aby o tom něco věděli, protože o tom každý něco ví. Je to přece o zdravém selském rozumu a nemusíme si o tom nic studovat a vědět. Tudíž je to úplně něco jiného, než kdybych někde prosazovala například daňovou reformu.

Lidé o tom opravdu většinou nic neví nebo toho vědí málo oproti tomu, co vím já, ale za ně je to v pořádku. Tudíž nemají potřebu atakovat to, že já něco vím, protože jim přijde normální o tom nic nevědět. Je to vlastně obrácený mechanismus oproti debatám o jiných tématech. Zatřetí narážky na schopnost být matkou nebo rodičem – s nimi se taky v osobní rovině nesetkávám, protože podstatou debaty je, že podle nich my nemáme být rodiči vůbec. Takže proč by mi někdo podsouval, že nemůžu být dobrou matkou, když přece nemám být matkou vzhledem k tomu, že žiji v páru se ženou a to je přece škodlivé pro děti. Tím se to vlastně celé neguje hned na začátku.

Zmínila jste, že nenávist zažíváte v online prostoru víc. Znamená to, že nějaké formě nenávisti nebo násilí jste vystavena i v reálném světě?

Určitě, například vždy v Poslanecké sněmovně, když se o nás baví. Kdybyste si přečetla zápis z rozprav, dočetla byste se strašné věci – srovnávání queer lidí s kuřecím a hovězím masem; Tomio Okamura by skákal z okna, kdyby měl žít u lidí, jako jsme my; jsme nepřirození, tudíž bychom neměli podléhat tlaku „woke“ aktivistů; „Já jsem slyšel, že se někdo vzal s lustrem, takže bychom neměli povolit dvěma mužům nebo ženám se vzít“. To, co zaznívá z úst našich politiků – ať už na plénu Poslanecké sněmovny nebo na jejich sociálních sítích, ale i na tiskových konferencích Aliance pro rodinu –, je extrémně zavádějící a nebezpečné.

Před pár dny jsem viděla fotku billboardu ze Slovenska, kde Kotlebovci před volbami prosazují, že „ochrání děti před LGBT“. Ono se to může zdát šokující, ale v podstatě stejné přesvědčení u nás má velká část politického spektra. V offline reálném světě můj nejčastější kontakt s nevraživými a nebezpečnými projevy je právě bohužel ze strany Parlamentu. Také se to děje na akcích, jako je třeba Prague Pride, kde si oponenti stoupnou do ulice s nějakými nápisy, střílí na nás petardy z mostu na Střelecký ostrov, nebo polijí schody olejem, abychom si asi zlámali nohy, až půjdeme na Letnou. Tohle jsou věci, které se opravdu staly a se kterými se setkávám.

Na slovech záleží

Jaký pociťujete rozdíl mezi nenávistnými projevy v online versus offline prostoru? Jak se k nim stavíte?

Pro mě jsou nejvíce zasahující takové projevy od lidí, kteří drží skutečnou moc – moc něco změnit. Vím, že v těchto případech je to nebezpečnější, protože je to člověk, který má velký dosah a moc (něco změnit pozitivně i negativně). Vědomě mám pocit, že se mě nenávistné komentáře na sociálních sítích tolik nedotýkají. Nemám problém takového člověka blokovat a blokuji vždycky, když říkají něco, co není pravda, nebo jsou vyloženě vulgární. Když někdo napíše, že nepodporuje manželství pro všechny, neblokuji ho. Ale když někdo napíše, že jsme „devianti a budeme se brát se zvířátkama“, nemám problém blokovat. Já nejsem otevřené nádraží.

Sociální sítě jsou můj prostor a chci si tam komunikovat, co chci. Nepotřebuji dávat platformu lidem k šíření lží o mně a ostatních lidech. Komentáře pod novinovými články většinou nečtu. Vím, že to není reálný odraz společnosti jako celku, ale jen jejich extrémů. Já vím, že deset procent lidí si myslí, že homosexualita je nemoc, nebo nebezpečná, a těch deset procent pak opanuje devadesát procent těch online diskuzí. To nemá cenu číst. Co se týče offline prostoru, pokud jsem například s politiky v médiích, snažím se na jejich komentáře reagovat, adresovat je a vyvracet. Když o nás například mluví v Poslanecké sněmovně, ale nejsem s nimi v interakci, osobně s tím moc neudělám.

Pokud někdo mluví proti, ale zdá se mi, že by zároveň mohl naslouchat argumentům, napíšu mu e-mail, kdy slušně adresuji jeho argumenty. Když potkáme hatery v průvodu Prague Pride, přecházím to. Nevidím smysl v interakci s takovými lidmi.

Otevíráte ve společnosti, ale i na sociálních sítích téma, které je v naší společnosti stále velmi kontroverzní. Před tím, než něco zveřejníte na sítích, přemýšlíte dopředu o tom, co to může vyvolat a vyvolá?

Pečlivě formuluji, co dávám na sociální sítě. To je můj celoživotní osobnostní rys, že se snažím formulovat věci přesně a pregnantně. Advokátní praxe mě v tom dost vycepovala. Ve smlouvách například o nabývání nemovitosti se můžete o jednom slově bavit třeba několik týdnů.

Na slovech záleží. Zároveň se ve formulaci snažím reflektovat obavy nebo protiargumenty, které zaznívají, protože cílem mojí komunikace je často je adresovat a vyvrátit. Čili do mojí komunikace zahrnuji reflexi mých oponentů. V případě iniciativy Jsme fér, kde pochopitelně nejsem sama, naši komunikaci konzultujeme kolektivně.

Vy jste zmiňovala, že více nenávisti jste vystavena na Twitteru. Čím si myslíte, že to je?

Přijde mi, že Instagram, aspoň ta jeho část, kterou vnímám já, je méně agresivní místo než třeba Twitter. Já jsem na Instagram přišla asi před třemi lety a přijde mi, že si tam všichni akorát dávají liky a přidávají hezké fotky. Je to podle mě technickým nastavením Instagramu, protože ten je dělaný na to, aby lidé vytvářeli vlastní obsah a získávali liky. Twitter je naopak založený na tom, že rychle a někdy zkratkovitě sdílíte příspěvky někoho jiného a vedete diskuzi o pár silných slovech. Na Instagramu moc nemůžete něco sdílet, nemůžete ani kliknout na link, což podle mě dost ovlivňuje to, jak daná síť ve výsledku funguje.

Ale to je jen můj laický pohled jako uživatele, algoritmům sítí moc nerozumím. Bývá taky zjevné, když někdo například přesdílí příspěvek Jsme fér do nějaké skupiny lidí, ke kterým se naše příspěvky normálně nedostanou, nebo když vystupuji či figurujeme jako iniciativa v nějakém mainstreamovém médiu. To se mi potom na sítě nahrnou odpůrci a to je teprve ochutnávka toho být pod palbou hate komentářů.

Lze říci, kdo za nenávistnými projevy většinou stojí?

Celkově za nenávistí vůči LGBTQ+ lidem stojí mnoho hráčů. Je to staletí vytvářená věc stejně jako patriarchát, který s tím úzce souvisí. Je to řízený společenský jev, jehož cílem je získat výhody pro určitou skupinu a znevýhodnit jinou. Hráčů, kteří do tohoto společenského fenoménu po staletí vstupují a udržují ho při životě, je více. V současné době jsou u nás tím katalyzátorem nenávisti vyloženě anti-LGBTQ+ organizace, jako je Hnutí pro život nebo Aliance pro rodinu, což jsou často původci dezinformací. Není náhodou, že důvodová zpráva novely Listina základních práv a svobod, která by zakázala manželství pro všechny přímo v zákoně, je velice podobná výstupům a projevům Aliance pro rodinu.

Jana Jochová z Aliance pro rodinu dělá asistentku poslanci z ODS, čili se domnívám, že dezinformace, lži a manipulace, za které se Aliance pro rodinu zasazuje, přímo ovlivňuje legislativu a projevy politiků. Aliance pro rodinu je ideologicky úzce spojená s římskokatolickou církví v České republice, která je také aktivním popíračem rovnoprávnosti a podporovatelem stigmatizace LGBTQ+ lidí. Je šokující, jak hrubé a nenávistné jsou projevy čelních představitelů římskokatolické církve.

A zároveň to dělají stále beztrestně. Například před pár dny pan Dominik Duka řekl, že stejnopohlavní pár vychovávající dítě je větší hrozba, než válka. To je šílené. K tomu se přidávají krajně pravicové skupiny, které třeba vůbec nejsou religiózní, ale protínají se s církví v misogynním, homofobním a transfobním postoji. K tomu se občas přidají tradiční konzervativní strany, které bychom neoznačili za krajně pravicové, ale z nějakého důvodu v této oblasti zastávají krajně pravicové názory, což je konkrétně příklad ODS. Zde je vliv Marka Bendy neoddiskutovatelný. ODS je v tomto smyslu extrémně uzavřená a ideologická, což se výrazně liší od názorů lidí, kteří je volí.

Šedesát procent voličů ODS je pro manželství pro všechny, přičemž téměř sto procent lidí v ODS bylo proti při hlasování ve Sněmovně. ODS to ví a není to nic jiného než ideologie, nemá to žádné racionální odůvodnění a navíc je to ke škodě strany. Tudíž tito čtyři hráči – anti-gender organizace, církve, krajně pravicové strany a konzervativní strany, které v tomto ohledu zastávají postoj proti. Šíření této nenávisti poté umožní sociální sítě nebo anti-LGBTQ+ média, která pod rouškou vyváženosti propagují nevraživé postoje (“pět minut pro Hitlera, pět minut pro Židy”).

Problém si musíme v první řadě uvědomit

Přemýšlela jste někdy, že byste se zkrátka stáhla z veřejného prostoru, nebyla tolik aktivní, nebo že byste dokonce ukončila kariéru ve Jsme fér?

Ano, ale ne kvůli nenávistným komentářům. Někdy je moje práce těžká. Uvažuji o tom, když ztrácím naději v to, že naše politická reprezentace je schopná racionálního uvažování orientovaného na budoucnost. Ale to mě většinou rychle přejde, protože mi na naší rovnoprávnosti opravdu záleží a udělám pro ni vše. A naopak mě ve finále ten odpor někdy až motivuje, protože ukazuje, jak reálné a hluboké naše problémy opravdu jsou.

Cítila bych odpovědnost za to, že opouštím veřejný prostor, a lidé, kteří potřebují zastání, by ho neměli aspoň do doby, než by se našel někdo jiný. Proto neodcházím. Štvalo by mě, že někteří prostě nemají vůli, energii či kapacitu zastat se sami sebe, jako to děláme my. LGBT+ lidé, což je jeden milion lidí v této republice, nemá stejná práva a je to nedůstojné.

Vzhledem k tomu, že jste souhlasila s poskytnutím rozhovoru, předpokládám, že je pro vás téma důležité. Proč si myslíte, že je důležité upozorňovat na nenávist, které jsou vystaveny jak heterosexuální, tak queer ženy?

Protože když se o něčem nemluví, nevyřeší se to. Musíme si uvědomit, že máme problém, který musíme veřejně pojmenovat a teprve potom můžeme přistoupit k tomu, že ho budeme jako společnost řešit. Čili ten důvod je ten, že nechci, aby se to dělo jiným ženám na individuální úrovni, protože je to strašné. Na systematické úrovni chci, aby lidé věděli, že ženy to ve veřejném prostoru mají těžší a není to tím, že by tam nechtěly být, nebo že by byly méně úspěšné, ale že existují bariéry, které zabraňují ženám ve fungování ve veřejné sféře, nebo zátěže, které muži vůbec nemají, což ovlivňuje zastoupení žen například v politice.

Představa, že ženy do veřejného prostoru nechtějí, je falešná. Jeden z důvodů, proč ženy nechtějí do veřejné sféry vstupovat, je obava genderově podmíněných útoků. Ale řešením není v tom, že o tom nebudeme mluvit. Navíc je síla ve vzájemné podpoře. Když ženy ví, že je to systémový problém, je snazší jej řešit.

Je něco, co byste chtěla na závěr zdůraznit?

Útoky na ženy ve veřejném prostoru a celkově debata o postavení žen ve veřejné sféře je extrémně ideologická. Je naprosto ironické, že jsme hanlivě nazýváni ideologií místo toho, abychom byli nazýváni lidmi. Přitom myšlenka podřadnosti žen nebo předem daných společenských rolí je čistá ideologie. Já jakožto analytický člověk velmi lituji, že celá debata není racionálnější.

Když porovnám proces politiky v Česku a v severských zemích, je to velký rozdíl. V severských zemích Evropy se nad věcmi snaží přemýšlet z hlediska rozumu a faktů. „Máme své občany a řekli jsme si, že všichni občané mají mít stejná práva, a určitá skupina ta práva nemá. Tak jí je dáme“. A tam to končí. Neprobíhá tam tak vyhrocená debata o Istanbulské úmluvě jako u nás, kde oponenti často pracují jen s čistou manipulací a dezinformacemi. Není tam žádná debata o tom, jestli se mají připojit k žalobě na Maďarsko kvůli cenzuře ve školství a médiích. „Dělá Maďarsko strašné věci? Ano. Jsme součástí Evropské unie? Ano. Chceme, aby Evropská unie fungovala jako demokratické společenství respektující své občany? Ano. Tak se připojíme“.

Není o tom žádný boj. Pouze se objeví jeden tweet o tom, že se ministerstvo zahraničí připojí k žalobě na Maďarsko. Práce, kterou dělají v Čechách neziskové organizace, dělá v severských zemích vláda a parlament. My suplujeme roli racionální státu a bojujeme s často velice iracionálními postupy. V severských zemích lidé věří státu, protože nemají pocit, že by se nechal unést ideologií nebo nenávistí. Celá jejich politika je mnohem klidnější a racionální a já bych byla ráda, kdyby tohle nastalo i v Čechách. Uklidněme se všichni a buďme víc racionální.

Rozhovor vedla Aneta Straková


Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.

A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.


Norské fondy 2014–2021

Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů


Sdílejte s přáteli

Newsletter

Získejte aktuální informace o dění ve světě politiky a o akcích Fóra 50 %.

Kurzy a služby

Objednejte si naše kurzy, facilitaci, konzultace či genderovou expertízu.

Chci podpořit fórum 50 %

Sami si zvolte variantu Vaší podpory. Děkujeme!

Kalendář akcí

březen 52024
březen 122024
březen 142024
březen 192024

Města a obce pro všechny

diskusní setkání