Mohla byste se představit a shrnout své dosavadní působení ve veřejné sféře?
Jako studentka prvního ročníku vysoké školy jsem vstoupila do strany Zelených v roce 1990. Do roku 2002 jsem působila v komunální politice na pozicích zástupkyně starosty a radní. Mezitím jsem se stala matkou a následně jsem politickou činnost ukončila. Posléze jsem se rozhodla opět politice věnovat, jelikož dítě již bylo samostatnější. Jsem zastupitelkou městského obvodu a byla jsem krajskou zastupitelkou.
V letech 2017 a 2021 se mi podařilo uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny za hnutí ANO 2011. Jsem místopředsedkyní Ústavně právního výboru a členkou Hospodářského výboru.
Vy jste se již v naší předchozí komunikaci zmínila o tom, že se s určitou formou nenávisti setkáváte na pracovišti, tedy v Poslanecké sněmovně. Můžete to rozvést?
Ano, setkávám. Nejen já, ale všechny poslankyně. Bývají to stereotypní poznámky na inteligenci, na kompetence a na vzhled od poslanců-mužů – „však jsi žena, co ty o tom víš“ nebo „ženy tomu nemůžou rozumět“. Ale myslím si, že oni si to ani většinou neuvědomují.
Vnímám zde také generační rozdíly. U mladší generace lze vidět posun k lepšímu jednání vůči ženám. Narážky mívají spíše starší kolegové. Byli jinak vychovaní a dle jejich pojetí to nijak pejorativně nevnímají. U mladší generace se však setkávám s ageismem. Přestože vztah mladší generace vůči ženám je rovnější, vůči starším lidem zaujímají postoj „vy jste staří, vy patříte do starého železa“.
Tak jako bylo pro starší kolegy určující pohlaví, pro mladé je určující věk. Nerovnost se přelévá do jiné podoby. Já sama jsem dělala politiku mladá, tudíž vím, že k mládí patří revoluční duch a snaha měnit svět. V politice by se měly být zastoupeny všechny generace, muži i ženy. Ve společnosti jsme taky od nejmladších po nejstarších, tudíž by se to mělo odrážet v politickém zastoupení. Zajímavé je, že se ageismus více projevuje u mužů.
Máte zkušenosti s nenávistí i v online prostoru?
Já nesnáším sociální sítě, zbytečně tam nechodím, nic si nečtu a i tak s ní mám zkušenosti, a to konkrétně s diskriminací na základě vzhledu, protože mám nadváhu. Nejtvrdší hejt jsem zažila od ostravského politika. Použil fotografii (nevím kým byla pořízena), která v rámci úhlu focení zvýraznila mé tělesné proporce a zveřejnil to na svůj Twitter.
To, že neznámí lidé mají potřebu anonymně vypisovat na internetu, beru jako psychiatrickou diagnózu. Ale že to uveřejnil politik pod svým jménem na sociální síť, mi přijde opravdu ubohé. Není příjemné o sobě číst na sociálních sítích a nemá cenu na to reagovat. Jsem člověk – ačkoliv politička, tak člověk – a zraňuje to.
Mám pocit, že sociální sítě podporují různé nestandardní projevy a psychické stavy. To se pak přenáší do běžného života zvýšenou agresí a absencí zábran. Mám Facebook, se kterým mi pomáhá asistent. Občas tam přidám moje projevy ze Sněmovny, ale nemám tendenci komentovat výroky jiných na sociálních sítích. Lidí, kteří soudí a komentují, je tolik, že k jejich hlasu nemusím přispívat.
Kdo je Zuzana Ožanová?
Česká politička, členka hnutí ANO 2011. V letech 2017 a 2021 byla zvolena do Poslanecké sněmovny PČR. Působila také jako zastupitelka Moravskoslezského kraje a zastupitelka města Ostrava. Od listopadu 2018 do listopadu 2021 byla v pozici starostky a od října 2022 radní městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Vystudovala obor dopravní a manipulační technika na Fakultě strojní Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Má zkušenosti z vedoucích funkcí ve státní správě a samosprávě a odborné znalosti dopravně správních agend.
Vy jste se mi už před rozhovorem zmínila, že jste zažila velkou vlnu nenávisti, když jste se vyjadřovala k sugorátnímu mateřství.
Ano, to mi přišlo hodně e-mailů, kdy mi především ženy sdělovaly, že „nechápu ženy, které nemohou otěhotnět“ nebo „nemám děti“ a podobně. To stejné se dělo, když naše strana bojovala za to, aby nedošlo ke snížení valorizace důchodů. Také když jsem měla návrhy na změnu legislativy týkající se cyklistů. To bylo ještě horší než surogátní mateřství, protože to mi psali pouze muži a ti si dovolí víc než ženy. Často jsem slýchala, proč se k takovým věcem, jako je bezpečí cyklistů, „vůbec vyjadřuji“, že jen „chci pozornost“ a „co by žena měla co mluvit do dopravy“? Asi takto atakující muže nenapadne, že mám technické vzdělání a dlouholetou praxi v oboru.
Každopádně nejhorší e-mail jsem dostala v minulém volebním období a přišel výhradě poslankyním našeho hnutí. Stálo v něm, že budou sledovat mě i moji rodinu. Zkrátka výhrůžná zpráva s cílem nás zastrašit. Byl to jediný e-mail, který přišel výhradně ženám. Když jsem to konzultovala s právníkem, řekl mi, že výhrůžky jsou tak na hraně s definicí v trestním zákoníku, že to musel psát někdo, kdo si byl vědom rizika překročení hranice.
Mail jsem smazala. Nechtěla jsem ho vidět ani si ho připomínat. V takových chvílích člověk začne přemýšlet nad odchodem z politiky, protože si řekne, zda to máte zapotřebí. Nemáte. To nejdůležitější mi vždy zůstane – rodina. Někteří se domnívají, že když mám jiný názor, musí na mě být sprostí. Pokud si někdo udělá čas na to, aby vám napsal vulgární e-mail, otázkou je, zajímá ho vůbec vaše odpověď, nebo chce jen kritizovat? Jsou věci, na které odpovídám, pokud se někdo slušně zajímá. Ale urážlivé e-maily mažu.
Řešili jste tento výhrůžný e-mail adresovaný ženám v ANO ve straně?
V podstatě se o tom nemluvilo. Jen jsme se mezi pár ženami utvrdily v tom, že něco takového přišlo nám všem. Už jsme tak zvyklé na vulgarity, že se nám to ani řešit nechce.
Jaký je váš názor na jednání médií ve vztahu k nenávisti vůči veřejně činným ženám?
Novináři podporují šíření nenávisti obecně a často jsou nositelem nekultivované debaty. Titulek bývá úplně vytržený z kontextu a lidé si dál text článku kolikrát nečtou. Neetickým způsobem informování novináři v lidech budují tendenci rychle odsoudit a být nenávistný. Já jsem konzervativní. Být konzervativní je jeden z pohledů na svět, který má v demokracii právo na zastoupení. Například u otázky manželství pro stejnopohlavní páry média zapomínají zmínit, že přestože někteří lidé nechtějí manželství pro všechny, zároveň chtějí, aby tito partneři mohli mít právo vzájemně nahlížet do zdravotní dokumentace, aby měli automaticky dědická práva a podobně.
Není to tak, že lidé nemyslí na tuto menšinu. Myslí, ale manželství je pro ně institut určený výhradně pro muže a ženu. Nicméně chápu, že spolu žijí různí lidé a měli by být práva, aby například v případě nemoci mohli být se svým partnerem. To už se bohužel nedočtete, což je důsledkem mediálních zkratek a bulvarizace.
Dostáváme se k otázce řešení problematiky nenávisti vůči veřejně činným ženám. Často zmiňovaným potenciálním řešením bývá víc žen v politice. Vy jste již naznačila, že v politické zastoupení má být variabilní – mají se setkávat mladí, staří, mají být zastoupeny různé názory. V české populaci je poměr mužů a žen prakticky padesát na padesát procent. Myslíte si, že by se tato skutečnost měla odrážet v politice? A měly by nám k tomu pomoci kvóty?
Podle mě by v politice mělo být padesát procent žen a padesát procent mužů. Otázkou je, zda by to vyřešily kvóty. Když jsem působila v komunální politice, snažili jsme se, aby na volitelných místech byly ženy. Kandidátní listiny jsme sestavovali zipově – tedy střídavě muž, žena, muž, žena. Sami jsme se tak rozhodli. Je pravda, že tento princip moc lidí nezastává. Nejsem si jistá, jestli by česká společnost přijala kvóty. Jakožto post-komunistická země jsme hodně citliví na příkazy, nařizování a povinnosti. Kvóty by mohly vyvolávat odpor a to i vůči ženám-političkám. Bojím se, že by kvóty nepřijaly ani samy ženy. Mám pocit, že jsme moc hrdé na to, aby nám pomáhaly kvóty, a chceme se prosadit samy.
Vlastně na tuto otázku nedokážu dobře odpovědět, každopádně by podle mě bylo nejlepší, kdybychom vyrovnaného zastoupení žen v politice dosáhli bez kvót a nařízení, což je těžké. Vzhledem k tomu, jak dlouho se o to snažíme, tak je tento cíl stále v nedohlednu. Bylo by to vhodné, aby politické zastoupení odpovídalo rozložení populace. Je jasné, že v politice budou vždy převládat starší, ale i prvky „revoluční mládeže“ tam patří. Je třeba slyšet odlišné názory. Nemusím s nimi souhlasit, ale v demokracii je nutné vědět, že existují i jiné názory.
Co vám pomáhá vyrovnávat se s nenávistí? Co byste například doporučila jiným politicky činným ženám?
Vždy jsem se pohybovala v převážně mužském prostředí – ve škole, v práci, v politice. Do Poslanecké sněmovny jsem přišla s vědomím toho, že jdu do převáženě mužského světa a setkám se s různými reakcemi a narážkami. Jsem na to zvyklá. Umím být tvrdá, mít ostré lokty a prosadit se. Nečtu, co se o mně píše na sociálních sítích. Taky mi hodně pomáhá trávit čas s rodinou a vyvažovat tak pracovní shon. Pomáhá dát si pauzu, jet do lesa, na výlet a chvíli nemyslet na pracovní záležitosti.
A určitě, ačkoliv to bude znít jako klišé je nutné mít se ráda vážit si sama sebe. Tím myslím, že moje činy musí být takové, abych se nemusela sama před sebou stydět. Pokud se tak chovám a mám čisté svědomí, pomáhá mi to přežít „vlčí“ prostředí, jakým sněmovna umí být. Víte, že děláte, co je ve vašich silách. Kromě toho je důležité občas vypnout televizi a telefon a umět si vyhradit čas na nejbližší. Ti vás nabijí energií.
Vzhledem k tomu, že jste souhlasila s poskytnutím rozhovoru, předpokládám, že je pro vás téma důležité. Proč považujete za důležité upozorňovat na problematiku nenávisti a násilí vůči veřejně aktivním ženám?
Vycházím z normy rovnosti a slušnosti. Děje se něco špatného a nemá to tak být. Měli bychom se k sobě chovat slušně, respektovat své názory a odlišnosti. Je pravda, že já si respekt dokážu vybojovat. Ale někteří lidé nejsou bojovníci a je třeba jim pomoct. To, že to dokážu já, neznamená, že to umí každý. Ale taky se mi pořád nechce bojovat. Proč máme pořád dokazovat, že jsou ženy rovnocenné, a čelit předsudkům, že nejsme?
Rozhovor vedla Aneta Straková
Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.
A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.
Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů
Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.
