#StopNenavisti: Rozhovor s političkou Magdalenou Davis

Co vás vedlo k tomu vstoupit do strany?

Začala jsem se na lokální úrovni angažovat, když jsem byla na rodičovské dovolené. Uvědomila jsem si, že prostředí kolem mě nefunguje tak, jak by podle mě fungovat mělo. Myslím, že to je případ mnoha žen, které se začnou veřejně angažovat – vystoupí z pracovního procesu, začnou se věnovat dětem a najednou se jejich pozornost obrátí i na potřeby ve vztahu k veřejnému prostoru.

Kandidovala jsem do lokální politiky v roce 2014, kdy jsem už měla dvě děti a čekala jsem třetí. Do Zelených jsem vstoupila o rok později, protože mi došlo, že je výhodou mít oporu v lidech, kteří něčím podobným již prošli. Nikdy jsem v žádné straně nechtěla působit, ale když už k tomu mělo dojít, nedokázala jsem si představit jinou stranu než Stranu zelených. Jsem vzděláním bioložka, profesně jsem se biologii věnovala do roku 2012, kdy se mi narodila druhá dcera, a mám hodně blízko k tématům ochrany životního prostředí, rovnosti a spravedlnosti.

Proč se ženy na mateřské nebo rodičovské dovolené rozhodnou angažovat ve veřejné sféře a celkově začnou o sdílení veřejného prostoru přemýšlet jinak?

Já si myslím, že to je proto, že do té doby je většina žen zařazena do pracovního procesu, ve kterém není možnost nebo čas přemýšlet o fungování světa a společnosti. A pak, když odcházíte na mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, zůstanete najednou ve vakuu, zvlášť když čekáte své první dítě a nemáte doma jiné členy rodiny, o které byste se měla starat.

Když miminko přijde a nastoupí fáze, kdy už všechno nějak zvládáte a rozhodnete se, že byste chtěla s miminkem vyrazit ven, zjistíte, že nedojdete s kočárkem do parku nebo na hřiště, protože neexistují, jsou moc daleko, nebo se k nim jde po tak frekventované silnici, že si tam vůbec netroufnete s kočárkem jít. Začnete tak mnohem víc vnímat, jak všechno kolem vás funguje.

My jsme se k tomuto rozhovoru sešly, abychom spolu mluvily o genderově podmíněném násilí na veřejně činných ženách. Máte zkušenosti s projevy nenávisti či násilí v reálném životě?

Bohužel mám, ale ty nejhorší projevy vlastně nebyly genderované. Byly to zastrašující projevy místních pseudomafiánů v době, kdy jsem byla starostkou, ale myslím si, že by to dělali i v případě, že bych byla muž. Šlo o to, že požadovali něco, čemu jsem nechtěla vyhovět. Nechci být moc specifická, protože je to stále předmětem kriminálního vyšetřování, ale jedná se o ilegální činnost v oblasti stavebnictví a skládkování. Nedokážu posoudit, jakou podobu by takové zastrašování mělo, kdybych byla muž.

Jinak se v reálném životě s násilím setkávám výjimečně. Myslím si, že je to částečně proto, že věřím na slušnost. Chovám se slušně i k lidem, kteří se vůči mně nenávistně projevují na sociálních sítích – tedy těm, co se odvážně schovají za monitor, protože je to tak jednodušší, když se ale potkáme na ulici, často ani nevědí, jak se ke mně mají chovat. Já se vždy chovám slušně.

Už se vám stalo, že jste se osobně setkala s někým, kdo na vás byl sprostý nebo hrubý na sociálních sítích?

Samozřejmě, to se děje často. Dneska má každý právo vyjádřit se ke všemu a urážet lidi na mnoha různých nekorektních rovinách. Když žijete v menším městě jako já, ti stejní lidé, kteří vám takové věci píšou, sedí v restauraci u vedlejšího stolu nebo čekají před vámi ve frontě na koncert.

Zmínila jste se, že jste případ zastrašování a ilegální činnosti předala policii. Jak se to vyvíjí?

Policie stále vyšetřuje, ale neočekávám, že by se něco zásadního stalo, už to trvá hodně dlouho. Sama jsem byla u výslechu – nikoli kvůli vyhrožování, ale kvůli podstatě věci. Vyhrožování bylo jen takové opepření celé kauzy. Obávám se, že to skončí tak, že to policie odloží.

Jen jednou jste takhle nahlašovala vyhrožování policii?

Opakovaně ten stejný případ.

Přesuňme se do online prostoru. Jaké máte zkušenosti s nenávistí a násilí tam? Jak a kde se to projevuje?

Tam mám bohaté zkušenosti. Není to tedy tak, že bych snad měla osobního hatera, který by mi každý den posílal nenávistné e-maily, je to spíš příležitostné a nejvíc se to projevuje poté, co někde veřejně vystupuji, zejména v televizi nebo psaných médiích. Až vyjde rozhovor s vámi, přijde další vlna. Každý vstup do veřejného prostoru generuje vlnu hejtu. Nejčastěji se to děje na sociálních sítích, když někdo například zveřejní část mého rozhovoru.

Dokud jste totiž jako žena neviditelná, nemáte ničí pozornost. Jakmile se zviditelníte, „supi se slétnou“.

Nevadí vám být viditelná?

Nevadí mi být viditelná, šla jsem s tím do politiky. Zároveň si uvědomuji daň, kterou to s sebou nese.

Jakou daň?

Konstantní tlak. Máte pocit, že ať uděláte cokoliv, vždy přijde „studená sprcha“. Naučíte se s tím pracovat, přestanete tomu dávat energii. Ale na nějaké úrovni vám to energii stejně bere – už jen vytvářet si ochrannou bariéru, aby to k vám nepronikalo, vyžaduje energii. Pokud nejste privilegovaná žena, která má tým lidí, kteří se jí starají o sociální sítě, což bohužel drtivá většina žen není, musíte tomu čelit sama. Sledovala jsem například vlnu nenávisti kolem Markéty Adamové Pekarové – jako političky se spolu názorově v některých věcech neshodneme, ale to, co ona nedávno zažívala, s jak nenávistnými projevy se setkávalo vše, co řekla nebo udělala – to bylo prostě absurdní. Z hlediska útoků na ni jakožto politicky činnou ženu považuji za nepřijatelné, jakým způsobem se česká společnost dokáže takto nevybíravě vymezit vůči ženě.

Vy jste říkala, že jste se s tím naučila pracovat. Jak s tím pracujete?

Bohužel to vyžaduje, že si to stejně všechno musíte přečíst. Poté to rozdělíte na komentáře, na které vůbec nemá cenu reagovat, protože byste jim jen dávala energii a podporovala tak jejich životnost. Jsou to komentáře typu „sedla byste si mi na obličej?“, na což nemá vůbec smysl reagovat. Pak jsou komentáře, na které občas reaguji, abych vyvrátila domněnky a fake news haterů a omezila tak jejich zbytečné šíření. A pak jsou komentáře, které jsou věcné, a na ty je třeba odpovídat. Když někdo napíše něco, co není osobní, ale týká se to meritu věci, zabývám se tím a reaguji na to.

Potenciálně nebezpečné věci nás přitahují

Chápu to správně, že vy sama aktivně působíte na sociálních sítích?

Upřímně, své působení na sociálních sítích jsem od voleb v roce 2021 dost omezila. Byla jsem z toho hodně vyhořelá. V předvolebním období musíte pořád žít životem pro sociální sítě. U všeho, co děláte, vás někdo fotí. Dáváte k tomu komentáře, demonstrujete hodnoty, za které kandidujete, a je to hodně únavné. Rozhodla jsem se, že se v nevolebním roce 2023 stáhnu a pak si řeknu, jestli se do toho znovu ponořím, nebo ne.

Takže na sociálních sítích teď jsem, ale pouze minimálně aktivní. Působím na Facebooku, Instagramu, X neboli původním Twitteru, potom na LinkedInu, Signalu.

Pozorujete rozdíl mezi jednotlivými sociálními sítěmi co do četnosti, povahy nebo intenzity nenávisti?

Musím říct, že na Instagramu jsem se zatím nesetkala se žádnou nenávistí. Pro mě je tedy tato sociální síť relativně pozitivní, samozřejmě hodně zjednodušující typem příspěvků. Z Facebooku se stala hate scéna. Taky na X (Twitteru) se nejvíc sdílí příspěvky, které něco kritizují nebo se něčemu vysmívají.

Já jsem člověk, který rád přispívá do prostoru pozitivními zprávami. Ale když vidím, že pozitivní zprávy mají minimální čtenost a ty, které jsou negativně laděné, jsou nejvíce distribuované, znechucuje mě to.

Proč si myslíte, že to jsou právě ty negativní příspěvky, které bývají nejvíce sdílené?

Myslím si, že to vychází z lidské přirozenosti. Z biologického hlediska lidé monitorují okolí a snaží se identifikovat vše, co by mohlo být potenciálně nebezpečné. Když někde hoří, nebo se někde něco děje, člověka to přitahuje, protože se snaží zjistit, jestli ho to nějakým způsobem neohrožuje. Mnoho médií s tím kalkuluje. Ví, že takhle funguje lidská přirozenost a zneužívá toho.

Lze říci, kdo za nenávistnými komentáři většinou stojí?

Je to spektrum. Všimla jsem si, že když něco publikuji na mediálních kanálech Zelených, občas se objevují robotické nebo trollí komentáře, které očividně mají v zadání reagovat formou fake news nebo nenávistným komentářem. To lze dobře rozpoznat, protože bývají tematicky mimo mísu. Pak jsou skupinky lidí, které si představuji tak, že nemají moc co na práci, brouzdají po sítích a rozdávají svou nenávist. Bývají většinou anonymní. Najdou se mezi nimi i zhrzení ex-členové strany – často muži, kteří si nějak potřebují dokazovat, proč se Zelenými již nejsou spjati. Bývají to ale i běžní uživatelé, kteří mají pocit, že se vůči našim tématům musí vymezit.

Když sdílíte příspěvky na sociální sítě, přemýšlíte o tom, jakou reakci to může vyvolat u veřejnosti?

Určitě, cítím obrovskou sebekontrolu, a to na všech úrovních. Uvědomuji si, že v politice – ať už na lokální či vysoké úrovni – se vždycky stáváte pro lidi symbolem, do kterého si něco projektují, což má ale často málo společného s tím, kdo skutečně jste. Když se vyjádříte tak, že to úplně nekoresponduje se symbolem, který z vás lidé vytvořili, vyvolává to velkou nevoli. Dávám si na to ale pozor i proto, abych zbytečně nezklamala lidi, kteří ve mně mají oporu ve svých názorech.

Lze říct, „za co“ obecně býváte v komentářích pranýřovaná?

V drtivé většina za svoje názory z hlediska ochrany životního prostředí, genderové rovnosti nebo sociálního kontextu. To jsou témata, která často vyvolávají emoce. Jsou přetvářeny do stereotypů a mýtů typu „nutíte mě jezdit na kole“. Jsou to věci, které samozřejmě nikdo nedělá, ale je jednoduché je přetvořit tak, aby je bylo možné populisticky zneužít.

Jsou to tedy komentáře na vaše názory, argumenty a hodnoty, které sdílíte. Nebývají to komentáře vyloženě na vaši osobu?

Ale ano, bývají, často jsou spojené s tím, jak se vyjadřuji nebo jak vypadám. Představte si třeba situaci, kdy se vyjadřujete k tomu, že je důležité myslet na dopady dopravy na klima, a někdo vám vyčte, že „jste opálená – evidentně od moře, kam jste evidentně letěla!“, ačkoliv jste nikam neletěla a u žádného moře nebyla. Tohle je útok na člověka, motivovaný snahou ho jakkoli zdiskreditovat, nikoli reakce na obsah jeho sdělení.

Kromě toho mi chodí hodně komentářů sexualizující mou osobu. Pod jednou fotkou, na které vedle sebe stojíme s moderátorem televizní diskuze, se objevil komentář „tak co, dělali jste to?“, což je takový typický český způsob násilí na ženách, který jim ukazuje, kde je jejich místo.

Klíčem k rovnosti žen jsou muži

Proč si myslíte, že lidé nenávistné komentáře píšou? Co je jejich motivace?

Je těžké paušalizovat, protože to spektrum je široké. Navzdory tomu, že nám už dorůstá generace, která to má úplně jinak, si ale myslím, že na úrovni české společnosti stále přetrvávají představy a předsudky o tom, jaká by žena měla být. Tedy pohledná, vždy upravená, dobře naladěná, perfektně se starat o děti, pečovat o manžela, doma by měla mít skvěle poklizeno a uvařeno, měla by mít své zaměstnání, ve kterém by měla vydělávat dost na to, aby pokryla potřeby svoje i své rodiny, ale zase ne tolik, aby ohrožovala sebevědomí manžela.

Na jednu stranu by měla být zábavná a pozitivní, na druhou stranu submisivní. Žádná taková žena neexistuje, takže nedostát této představě je snadné, nicméně jakmile se žena od tohoto obrazu skutečně odchýlí – tedy když je náhodou naštvaná, nosí třeba dredy, řekne, že nechce mít děti, nebo se dokonce nechce vdávat, nebo nedejbože by mohla být lesba a mohla by si chtít vzít jinou ženu – pak vyvolává nevybíravé komentáře těch, které porušení představy modelové ženy dráždí.

A každá žena, která má odvahu z tohoto obrazu vystoupit, se stává symbolem selhání toho, že není modelovou ženou, že si dovolila naplňovat jiný „program“. Na muže jsou samozřejmě ve společnosti také kladena stereotypní očekávání, ale ani zdaleka to není tak nereálný modelový obraz, jako u žen. Prostě měříme ženy a muže dvojím metrem.

Určité míře nenávisti se nevyhne žádný veřejně činný člověk – ať už je to žena, nebo muž. Mluvíte-li o této problematice s vašimi kolegy-muži, v čem se liší vaše zkušenosti s nenávistí co do formy, obsahu, povahy?

Obecně se moji mužští kolegové setkávají s agresí, a to i s fyzickou. Ale prakticky nikdy se sexuálně motivovaným násilím. Muži čelí spíše machistickým poznámkám a agresi. Proto si také myslím, že je pro muže těžké ženám v tomto porozumět, ačkoliv se o to snaží. Oni s tím zkrátka nemají zkušenost.

Co bychom měli udělat proto, aby byly zkušenosti veřejně činných žen s nenávistí pochopeny?

To je z mého hlediska naprosto jasná, a zároveň velmi složitá věc. Politika pořád funguje na úrovni „pánského klubu“. To je realita. Pánský klub byl vždy založen na tom, že tam ženy nesmí a že se tam říkají věci, na základě kterých se dělají velká rozhodnutí. Zároveň zdůrazňuji, že nevěřím v boj mezi ženami a muži. Rovnováha je potřeba.

Proto se také Fórum 50 %, nejmenuje Fórum 50 % jen tak. Myslím si tedy, že se musí stát dvě věci. Nejrychlejší cesta, kterou já mám osobně ověřenou ze Zelených, je cesta kvót, tedy stanovení určitého procenta žen v rozhodujících a vedoucích pozicích. Až si kultura na přítomnost žen ve veřejném prostoru zvykne a nebude už kvóty potřebovat, můžou se kvóty zrušit. Strana zelených má nejvyšší počet žen v rozhodovacích pozicích.

Netvrdím, že je tomu tak z hlediska celkového počtu členstva. Tam si myslím, že pořád vede KDU-ČSL. Ale u nich to většinou vypadá tak, že na kandidátkách jsou v horní polovině muži a v dolní polovině ženy.

Kdežto Zelení kandidují zipem (na seznamu kandidátky střídavě muž, žena), nebo tak, aby maximální možné zastoupení žen bylo v horních částech kandidátky. Tím jsme zajistili to, že mnoho žen, kterých si nevěřilo, si mohlo vyzkoušet působení v politice a využít svůj potenciál. Ty, které zhodnotily, že to není pro ně, nakonec odešly. Ale já jsem většinou byla svědkem naprostého opaku, tedy že si ženy začaly důvěřovat a zjistily, že na to mají.

Kvóty v lidech často budí obrovské emoce, ale moje praktická zkušenost říká, že je to nejrychlejší cesta, jak zajistit, aby v rozhodovacích orgánech bylo co nejvíc žen. A jejich přítomnost se velmi rychle projeví. Když se pánský klub potýká s dámským klubem a musí spolu vyjednávat, začneme si zvykat na to, že je potřeba o některých věcech přemýšlet jinak, protože jinak se nikam nedostaneme.

Zároveň chci zdůraznit, že klíčem k rovnosti žen jsou muži. Kdyby muži v Zelených nechtěli, aby jejich ženské kolegyně měli co nejlepší příležitosti, nikdy by s vnitrostranickými kvótami nesouhlasili. Ale oni si dobrovolně odhlasovali vlastní stropy na stranické funkce. Bylo to jejich velkorysé rozhodnutí a bez nich by to nešlo. Takže paradoxně k tomu, abychom dosáhli rovného zastoupení žen a mužů v politice, potřebujeme na svoji stranu získat nejen ženy, ale hlavně muže.

Myslíte si, že potenciálním řešením nenávisti vůči političkám je více žen v politice?

Myslím si, že to je jeden z důležitých a přirozených nástrojů, protože ve chvíli, kdy se nebude muset na jednu ženu navěsit veškerá symbolika žen v politice, ale jejich přítomnost bude normální, nenávist se rozmělní. Zároveň si nemyslím, že je to jediný nástroj. Kromě toho je důležité poukazovat na to, že násilí na komkoliv je nepřijatelné. Klíč k tomu vnímám v tom, aby o tom mluvily úspěšné ženy. Často se setkávám s tím, že pokud žena najde odvahu mluvit o tom, čemu musí čelit, najde se muž, který jí vysvětlí, že „je zamindrákovaná a hází špínu, protože neuspěla“.

Považuji za důležité, aby úspěšné a uznávané ženy mluvily o tom, s jakými útoky a překážkami se setkávaly. Teprve, když to začnou říkat úspěšné ženy, přestane to být bič na ty „neúspěšné“ a bude to přijímané jako něco, s čím se ženy potýkají, je relevantní o tom mluvit a je třeba se vůči tomu vymezit. Je také důležitá solidarita žen. Když se úspěšné ženy začnou chovat jako včelí královny (sociologický termín, kdy se ženy v autoritativních pozicích chovají hůř nebo přísněji k podřízeným ženám než k podřízených mužům), budou nadšené, že kolem sebe mají samé trubce, a nepřiznají si, že svým chováním poškozují své kolegyně, nikam se neposuneme.

Nenávist způsobuje vyhoření

Co byste doporučila ženám v politice, které čelí nenávisti a násilí? Jak se k tomu stavět, popřípadě jednat?

Zaprvé si myslím, že by pomohlo, kdyby ženy na počátku své politické kariéry prošly školením v této oblasti, aby věděly, s čím se setkají, protože političky, ale i sportovkyně či jinak viditelné ženy, se s nenávistí jednoznačně setkají. Takové školení by určitě pomohlo, protože by ženy měly nástroje, jak se dobře připravit dřív, než přijde útok. To by podle mě ženám velmi usnadnilo jejich působení ve veřejné sféře.

Kdo by měl takové školení zaštiťovat nebo vykonávat?

Myslím si, že by bylo ideální, kdyby to dělaly složky státu, na což ale absolutně nemají kapacitu. Dává tedy smysl, aby to dělaly neziskové organizace nebo spolky, které by byly státem podporované.

Byla jste svědkyní toho, že by na základě nesnesitelnosti nenávisti či násilí odcházely političky ze strany?

Takový vyhrocený případ si nevybavuji, spíš šlo o vyhoření, ke kterému konstantní přísun hejtu přispívá. Nikdy si nemůžete vydechnout. Ať děláte, co děláte, vždy to bude kritizované, zneužité, manipulované. Myslím si, že by k mnoha případům vyhoření nedošlo, kdyby se s takovou mírou nenávisti ženy nesetkávaly.

Vy sama jste o odchodu či částečném stáhnutí se z veřejného prostoru, které bylo podpořené exponovaností nenávisti, přemýšlela?

Přemýšlím o tom teď, kdy už nejsem starostkou. Znovu jsem se nadechla, začala jsem žít rodinným a kulturním životem. Uvědomila jsem si, jak obrovská oběť to je se veřejně angažovat. Je to nevděčná pozice. Když se vám něco podaří, musí to být něco, co sama oceníte, protože vás nikdo jiný neocení. V porovnání s osobním štěstím – rodinou, lidmi, které milujete, a celkově milujícími vztahy – pořád hledám hranici toho, kde už to nemá smysl.

Kde začíná být moje obrovská touha měnit svět házením hrachu na stěnu a donquijotský boj s větrnými mlýny. Nebylo by pro mě smysluplnější věnovat se lidem, kteří jsou na mně závislí, což jsou moje děti, člověku, který se mnou spojil svůj život, což je můj manžel, nebo třeba mojí mamince a babičce, dokud jsou naživu?

Vnímám, že děti mě za pár let nebudou potřebovat a teď je ten čas kdy spolu ještě můžeme život sdílet. Je v tom mnoho radosti, a samozřejmě i starostí, ale v každém případě je to to, co dělá život životem. Dokážu si představit, že mnoho žen, přemýšlejících o vstupu do veřejné sféry, tohle zvažují. Pokud ne před vstupem, tak v průběhu. Nebo si nakonec řeknou, že to za to nestojí. Já jsem v sobě vždy cítila velký drive a ambice.

Dokonce mi bylo často vyčítáno, že jsem ambiciózní na úkor rodiny, že bych se měla věnovat dětem a vařit a místo toho dělám politiku. A něco na tom samozřejmě je. Věnovat se pouze veřejným funkcím znamená skončit na konci života s prázdnýma rukama. Rovnováhu si musí každá žena najít sama, a není to jednoduché hledání.

Proč říkáte „s prázdnýma rukama“?

Během svého politického působení zákonitě přijdete o některé lidi, se kterými jste začínala. Většinou jsou to přátelé nebo známí, se kterými jste si myslela, že máte něco společného a že se na sebe navzájem můžete spolehnout, ale pak vás politika rozdělí. Věřím, že do čeho člověk investuje, to se mu vrací. Když investujete energii do toho, abyste měli peníze, budete mít peníze. Když investujete do výsledků své práce, máte výsledky. A když neinvestujete do toho, jaké máte vztahy, vztahy to budou odrážet, budou chudé.

Je to zákonitost pozornosti. Kdybych jako žena upřela svou pozornost na působení ve veřejném prostoru a na to, co v něm dokážu, nepochybně bych toho dokázala hodně. Ale pokud bych za to zaplatila tím, že bych na konci své politické kariéry kolem sebe neměla žádné blízké lidi, byl by to pro mě promarněný život.

Chtěla byste na závěr něco dodat nebo zdůraznit?

Potřebujeme víc žen v politice. S trochou nadsázky říkám, že na světě existují různí živočichové a všichni mají právo na zastoupení. Můžete si o někom myslet, že je s prominutím kráva, ale i krávy mají právo na zastoupení. Je lepší, když je budou zastupovat krávy než volové. Rovnost v politice je velmi důležitá. Neznamená to, že když se do politiky dostanou ženy, které mají podle nás hrozné názory, budou takové názory mít všechny ženy.

Čím víc žen se bude objevovat ve veřejném prostoru, tím víc budou tento mýtus vyvracet. Aby ženy měly chuť se do politiky vůbec pouštět, je klíčové, aby měly naši pomoc a podporu.

Rozhovor vedla Aneta Straková

---

Váháte, zde se nevhodného či obtěžujícího chování nedopouštíte i vy? Podívejte se do naší galerie.

A pokud máte s podobným chováním zkušenosti, sdílejte je prostřednictvím anonymního formuláře a pomozte ukázat, že v tom nejste samy.

---

Norské fondy 2014–2021

Podpořeno Norskem prostřednictvím Norských fondů

Projekt je realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů.

Sdílejte s přáteli